autor: Mischy & Turmawenne
TOM
„
La mano arriba, cintura sola, da media vuelta, danza kuduro,“ broukal jsem si cestou do šéfova kanclu. V rukou jsem nesl dvě latté. Loktem jsem si otevřel dveře. „
No te canses, ahora, que esto sólo empieza, mueve la cabeza, danza kuduro,“ broukám si dál. „Jsem tu, šéfe,“ rozejdu se k jeho stolu.
Kdo by to byl řekl, že by tenhle pěknej chlap mohl být bisexuál. Neřekl to přímo, ale z těch narážek jsem to poznal. No co, stejně má ženu a dítě. Nic pro mě.
„Je vás na míle daleko slyšet,“ zasměje se. Bezva.
„Doufám, že jsem vás tedy okouzlil stejně tak, jako 20 ženských cestou po hlavní chodbě,“ rozesměju se a postavím před něj kelímek s latté.
„Okouzlil jste mě mnohem víc,“ uculí se a hned se nad kelímek nahne. „Mmm,“ přivře oči, když si přivoní. „Úplně se mi sbíhají sliny. Moc děkuju, hned vám to zaplatím,“ zvedne se pomalu od stolu.
„Ne, ne, žádný takový,“ usadím ho ihned zpátky. „Mám to zadarmo.“
„No to mi vysvětlete,“ rozesměje se. „Srandičky, to by vám šlo. Hezky vám to zaplatím.“ Je hluchej nebo co?
„Ale já to myslím vážně. Nejen, že pěkně zpívám, ale už jsem vám taky říkal, že na mě ženský dost letí?“ zasměju se. „Od tý doby, co tu jsem, ještě jsem v kantýně ani jednou neplatil. To samý v klubech. Můžu tam chodit bez peněz. Naposledy za mě zaplatil jeden kluk i vstup. U baru mám jeden drink za druhým. Od ženských i od chlapů. V něčem to je výhoda, ne?“ pronesu pobaveně a usrknu si z horké pěny.
„To je teda výhoda,“ zasměje se. „Ani se tomu nedivím,“ broukne pak, přičemž si kávu umělohmotnou lžičkou zamíchá.
Pořád dělá narážky. Vážně se mu líbím? Pousměju se a prohlédnu si jeho obličej. Byl zamyšlený, ale potutelně se usmíval.
Fajn, vzdávám se. Líbí se mi a tím svým záhadným chováním si mě získává pořád víc a víc. A ten jeho úsměv? Sežral bych ho. Sakra, proč není gay a má rodinu? To není fér.
„Tak… já se asi půjdu vedle zavřít a už vás nebudu rušit,“ brouknu. Prosím, řekni, že nemáš, co na práci.
„Nerušíte mě,“ vzhlédl ke mně ihned. Juj, to je znamení, že jo? Že jo?! „Posaďte se, nechci to kafe pít sám,“ usmál se až sladce. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem se posadil do koženého křesla naproti němu. Dobrý, zadek žije. Už se vzpamatovává.
„A co budu dnes ještě dělat?“ napiju se z kelímku.
„Dělat svou kancelář pro sebe útulnou,“ zvedl ke mně oči a usmál se, načež se napil. Olíznul si rty a tiše zamručel. Zdálo se, že mu to chutná.
„Už mám vybaleno,“ pokrčím rameny. „Když tak si zítra něco přivezu z domova,“ řeknu si spíš pro sebe zamyšleně. Jo, určitě si přinesu mini basket, polštář a do skříně si dám něco na převlečení. Člověk nikdy neví, co se přihodí. A to nemluvím o náhodném sexu, i když to zní celkem lákavě.
„Dobře. Hlavně, abyste se tam cítil dobře,“ šeptne.
„S tím nemějte starost. Je to jen kancelář,“ povím mu klidně.
„Ale budete v ní trávit několik hodin,“ pousměje se. „Přál bych si, abyste tu byl spokojený.“
Tohle už začíná trochu přehánět. Tolika milosti? Musím nějak upustit.
„Nebojte, šéfe, já si poradím,“ mrknu na něj pobaveně.
„Věřím tomu,“ zasměje se a napije se z kelímku. „Tak dobré latté jsem tu snad ještě neměl.“
„Však říkám, že mě ta ženská za pultem balí,“ zašklebím se se smíchem. „Kdyby byla mladší, tak bych si i nechal říct, ale vždyť je jí nějakých 30,“ zauvažuji nahlas.
„Líbí se vám i ženy?“ usměje se sladce. Proč ho to vůbec zajímá? Hodlá si o mně jakožto šéf vést tajný spis? Nebo ho to prostě jen zajímá… Možná se mu vážně líbím… Chmmm…
„No, jak se to vezme. Potkal jsem už pár takových, známosti jsem měl taky, ale spíš dávám přednost chlapům,“ pokrčím s úsměvem rameny, načež se napiju.
„Aha,“ kývne, ale zamyšleně přitom svraští obočí. „Má to vlastně své výhody, můžete si vybírat. Navíc věřím tomu, že vy si opravdu vybírat můžete.“ Další narážka?
„…myslíte?“ podívám se mu do očí.
Zvedne ke mně pohled, čímž se naše pohledy střetnou. „Jsem si tím jistý.“
Ahm…
„Nejhorší je, že se člověkovi většinou zalíbí někdo, koho nemůže mít,“ skloním pohled.
Třeba tebe bych si dal, kdybys byl volnej. Rozhodně bych tě alespoň zkusil.„Ano, bohužel se to někdy stane. Ale vy se svým šarmem a charismatem okouzlíte snad i člověka, který se pro vás zdá být nedostupný. Navíc si myslím, že věci se často mění,“ šeptne, přičemž si míchá lžičkou latté. Na co pořád naráží, sakra?
„No, a co vy se svojí ženou? Co dělá za práci?“ změním raději téma.
„Ahm,“ vydechne poměrně překvapeně. „Barbara je učitelka.“ Čekal jsem nějakou modelku, chlape.
„Barbara a učitelka,“ dávám si ten poměr dohromady. „Rajcujou vás ženský v sukních a drdolech?“ pozvednu pobaveně obočí.
„Vážně si ji tak představujete?“ ušklíbne se.
„To teda jo. Učitelka s tímhle jménem taková určitě musí být,“ zasměju se, ale potom zvážním. „Samozřejmě to není nic proti vaší ženě. Já mám jenom bujnou fantazii a chlap jako vy má určitě hodnou pěknou ženskou,“ usměju se. Jinak bys s ní nebyl, dodám v duchu.
„Hah, abyste se nespletl,“ kývne s podivně smutným úsměvem. Nebo snad…
„Do toho mi nic není, šéfe,“ pousměju se, abych ho ujistil, že se v jeho životě nehodlám hrabat. Koneckonců na to nemám právo.
„Řeknu vám to takhle. Dřív nebyla Barbara učitelka s drdolem, ale teď se jí už stává,“ pokrčí rameny s lehkým úšklebkem, načež se opět napije. Takže asi opravdu mají problémy. Možná to tak ani nemělo být. Sám říkal, že kdyby nedělal jen správné věci, měl by se možná líp. Zadívám se na jeho ruce a všimnu si, že ani nenosí snubní prsten. Sklopím pohled do svého kelímku a přejedu po něm jemně prsty. Ale malou má očividně moc rád. Má tu všude její fotky. Jeho pohled náhle ustane na fotografii jeho dcery. Jako by myslel na to samé.
„Moji rodiče se kvůli mně nechtěli rozvést. Až v těch osmnácti, když jsem odešel, se k tomu mamka konečně odhodlala. Teď vidím, že je opravdu šťastná. S ním nebyla. Často lituju toho, že jsem si toho nevšímal, už když jsem bydlel doma. Přišlo mi to… normální, ale až teď vidím, jak vypadá šťastná matka,“ pošeptám, aniž bych měl přesný úmysl. Snad jsem jen uvnitř sebe vycítil, co mu potřebuju říct. I když… proč mu to vůbec říkám. Třeba ho to ani nezajímá. Měli bychom se bavit o práci, ne tu plácat o rodinách. Ale… očividně ho něco trápí. Díval se na mě, naslouchal mi a snažil se z mých slov co nejvíce očividně vyčíst.
„Rodiče vám nechtěli ublížit. Hlavně kvůli dětem drží v dnešní době spousta manželství. A je to bohužel opět o tom, že se člověk snaží dělat správné věci, ale sám na sebe se někdy ani neohlíží. Jenže pokud máte dítě, je to prakticky normální.“
„Já to chápu. Kdybych měl dítě, uvažoval bych stejně. Nejhorší potom ale je, když zjistíte, že to dítě by vám to dopřálo jen proto, abyste byl šťastný i vy,“ zadívám se jinam. Najednou jsem měl pocit, jako by se mi chtělo brečet. Bože, jsem přecitlivělý jak těhule. Měl bych jít něco dělat, nebo se mu tu fakt rozbulím.
„To máte pravdu,“ přikývne, ale poté se na mě podívá. „Nebudeme řešit smutné věci, hm?“
„Stejně bych měl jít už něco dělat,“ zvednu se raději.
„Dobře, jak chcete,“ semkne rty k sobě. „A moc vám děkuju za kávu a za to, že se tu se mnou vůbec bavíte. Jsem za to rád…“
„Vlastně se chci ještě na něco zeptat,“ podívám se na něj. „Nebude vám Alan chybět? Já jen, jestli třeba nedělal něco speciálního, po čem by se vám mohlo stýskat,“ vysvětlím mu svůj zájem.
„No, je jisté, že mi bude trošku chybět. Pracoval ještě pro mého otce,“ pousměje se. „Ale je tu jedna věc, kterou dělal. Vlastně je to něco, co bych si hrozně přál, aby tady vládlo, a to upřímnost. Byl upřímný, řekl mi vždy svůj názor, ať byl jakýkoli. Jsem také takový a těší mě, když jsou druzí upřímní i ke mně,“ usměje se lehce a zadívá se mi do očí. „Vy jste upřímný a to je jedna z věcí, která mě na vás upoutává a za kterou jsem velice rád.“
„Někdy až moc,“ zasměju se. „Mně za to vždycky každej nadává, že jsem zlej a drzej. Přitom jsem jen upřímnej,“ zakroutím hlavou.
„Ode mě to nečekejte. Já jsem za vaši upřímnost rád, a navíc,“ mrkne po mně, „ta kapka drzosti tomu dává šmrnc,“ zasměje se.
„Fajn,“ rozesměju se, „tak se vzdávam. Jsem trošičku drzej. Raději jdu. Kdyby něco, stačí zavolat,“ rozejdu se pozpátku ke dveřím do své nové kanceláře, kdyby ještě něco náhodou chtěl. On mě však jen po celou cestu sledoval, spíš mě sjížděl pohledem.
„Nápodobně,“ dodal s úsměvem.
„Mám zavřít nebo byste raději, abych nechal otevřeno?“ zeptám se těsně u dveří.
„Nechám to na vás.“
„Dobře,“ kývnu hlavou. Zajdu do kanceláře a uchopím kliku, abych mohl zavřít.
Když ale nechám otevřeno, lépe ho uslyším, pokud bude něco potřebovat. Na druhou stranu bych ho mohl rušit. No co, dal mi na výběr. Nakonec nechám tedy otevřeno a zasednu za svůj nový stůl, načež po něm přejedu dlaněmi a usměju se.
BILL
Když jsem další den přišel do práce, čekalo mě velmi příjemné překvapení v podobě latté a rozdělené korespondence. Sám pro sebe jsem se usmál. Zdatný to asistent. Je hodný, je vidět, že se snaží. Jelikož jsem se klasicky zdržel s Nicole ve školce, nestihl jsem si tohle udělat sám, ale díky Tomovi mám ušetřenou práci. Došel jsem tedy ke stolu, kde jsem si odložil tašku a hned si vyndal notebook, který jsem si bral včera domů. Náhle mě však vyrušily nějaké rány odvedle.
„Ano, ano, ano!“ zaslechl jsem Tomův hlas s dalšími ránami. Ehm, co se tam… děje. Pootevřel jsem trošku rty. Ačkoli se to nedělá, nevydržel jsem to a šel jsem blíže ke dveřím.
„Ano, ano, Kaulitz útočí na koš a ano, dává bod!“ vykřikl náhle a ozvala se další rána. Přiložil jsem si dlaň přes pusu, ale i tak jsem se zasmál.
On tu kancelář snad rozbije. Hlavní ovšem je, že má radost a má bod. Zaklepal jsem a pomalu vešel. Očekával jsem, že mě trefí míč do hlavy, takže jsem šel opatrně.
„Dobrej, šéfe,“ usmál se na mě hned Tom, přičemž hodil míč stranou. „Dneska jste se krásně vyspinkal. Máte červený tváře,“ ušklíbne se. Kdyby to bylo od dobrého spánku, bylo by to lepší.
„Ahm, dobrý den,“ zasmál jsem se a opřel se o futra. „Tome, co mi to děláte? Měl jsem obavy, že se tu někdo pokouší tu kancelář zničit,“ rozesměju se. „Koukám, že vy jste se taky vyspal dost dobře.“
„Zašel jsem si odpoledne na thajskou masáž. Nevěřil byste, jak to je úžasný,“ zasměje se. „Roztřídil jsem vám tam korespondenci. To vlevo jsou samý nedůležitý věci, ale raději jsem vám je tam nechal. Jinak vám volala nějaká kráva, co nabízela firmě nějaký zbytečnosti, tak jsem ji vyhlásil a řekl, ať už neotravuje,“ sdělí mi s naprostým klidem. Zůstal jsem na něj koukat s mírně pootevřenou pusou.
Jestli to byla ta, na kterou jsem neměl včera čas, tak to je slušně v háji. Raději ať mi ty telefony nechává. I když musím uznat, že to kráva byla.
„Tome,“ vydechl jsem poraženě. Ačkoli to bylo směšné a roztomile drzé, tohle nešlo. „I kdyby nabízela cokoli, vždy raději řekněte, že tu nejsem. Každopádně děkuju, že jste mě těchto otravů ušetřil. Za tu korespondenci a latté moc děkuju. Už se na něj těším, ale dnes už platím,“ mrknu na něj.
„Tak fajn, když ona byla děsně vlezlá a furt nám nabízela slevu na Mistra Propera,“ zaklepe si na hlavu. „A nemusíte mi platit nic, vážně jsem to neplatil. Včera jste vypadal, že vám chutná, tak jsem vám po cestě jedno vzal.“ Vzpomněl si na mě? To je hezké.
„Ah, tahle,“ povzdechnu. „To je příšerná ženská. Takže vám děkuji,“ usměju se. „Chutnalo a moc. Jste hodnej, díky,“ věnuju mu další lehký úsměv.
„V pohodě,“ oplatí mi vesele úsměv.
„A vůbec, co to tu hrajete?“ podívám se na koš a poté na míč. „Říkal jste, že budu moct hrát s vámi,“ podzvednu obočí, načež si dám ruce v bok. Já mu dám, že si tu bude hrát a já budu vedle papírovat.
„Zrovna jsem vám to chtěl nabídnout. Hraju basket,“ zasměje se a hodí mi míč. Jakmile jsem ho chytil, nedůvěřivě jsem si ho prohlédl, ale poté jsem ho už hodil na koš.
„Hustý. Máte celkem trefu, šéfe,“ chytne Tom míč, když se trefím. „Hrál jste někdy?“
„Naposledy na střední,“ usměju se.
„Fakticky? Já taky,“ uchechtne se. Také hodí koš a poté ke mně vzhlédne svým veselým, pronikavým pohledem. „Někdy vás s sebou vezmu na opravdový zápas do haly. Můžete vzít klidně i Nicki,“ řekne mi s úsměvem. Vážně si pamatuje její jméno? Je vnímavý.
„Vážně? To děkuju. Jen doufám, že se jí to moc nezalíbí, nebo potom budu muset hrát pořád povinně basket,“ rozesměju se.
„Rád bych ji poznal,“ poví náhle. Nad tím se od srdce usměju a snad až spokojeně oddechnu. Je to od něj milé slyšet. Chce poznat člověka, kterého snad na světě miluju nejvíc.
„Určitě budete mít šanci,“ šeptnu.
„To doufám. Zajímalo by mě, jak vypadá hustý dítě hustýho šéfa,“ rozesměje se.
„Je to uličnice zlobivá, ale zase musím přiznat, že mě poslechne na slovo bez nějakých vzdorů. Jenže víte, co je nejhorší? Že se na mě vždycky podívá, a i když řeknu ‚ne‘, tak ona si prosadí svou už jen tím jejím pohledem,“ zasměju se. „Prý jsem takový taky, tak nevím.“
„I za ten jeden den můžu říct, že jste,“ skloní s úsměvem pohled.
Snad ho takhle neovládám. Aniž bych si to uvědomil, po dlouhé době jsem si skousl piercing mezi zuby a pousmál se.
Jak nevhodné pro ředitele firmy, ale co, je to moje věc.
„Vážně vám to tak připadá? Proč?“ zakroutím mírně hlavou a podzvednu obočí. On se však jen pousmál a pokrčil rameny.
Snad není v rozpacích, jako poslední dobou je. „Povězte mi to,“ zajel jsem si dlaní do kapsy u džínů a povysadil bok, jak jsem se opřel o zeď.
„Mm-mm,“ zakroutí pobaveně hlavou. Momentálně mi připomněl nějaké malé hravé kotě. Asi jsem se už vážně zbláznil.
„Budu si pamatovat, že jste mi to neřekl a jednou… jednou to z vás dostanu,“ zasměju se. Nad tím se však tiše zasmál, skousl si mezi zuby piercing ve rtu a poté po něm přejel špičkou jazyka.
Ty jemné rysy, plné rty a ta ozdobička, co mu je zdobí. Zůstal jsem na něm viset pohledem.
Ah, nečum na něj tak, Bille! Dej si facku, hned! Semkl jsem rty k sobě a sklonil pohled k zemi.
„Co teda dneska podniknem, šéfe?“ odkašle si. Tím mě probral.
„Já mám schůzku, přijede… ahm, přijede pan Merhaut,“ přikývnu spíš sám pro sebe, jako bych si tuto skutečnost teprve teď uvědomil.
„…aha,“ kývne. Zdálo se, jako by snad posmutněl. To se mi ale vážně jen zdá.
„Měl by přijet po jedenácté hodině jen na krátkou schůzku. Naše firma s ním bude spolupracovat na jednom z projektů, který teď rozhodil po Německu,“ vysvětlím mu.
„Dobře, takže… mě do té doby nebudete potřebovat,“ kývne hlavou, že rozumí.
„Dělejte si také, co vy potřebujete,“ usměju se na něj vlídně. „Já vás totiž potřebuju pořád, jste moje pravá ruka,“ přešlápnu. Nad tím se jen lehce pousmál. Úsměv jsem mu oplatil a poté jsem se už pomalu rozešel k sobě do kanceláře.
Oba jsme se dali do práce. Vrhnul jsem se na nové smlouvy a faktury. Nebavilo mě tohle papírování. Radši jsem dělal něco, z čeho něco vzešlo, mohl jsem se tím bavit a ostatní také. Vlastně i dnes, když jsem šéf, tak občas udělám nějaký návrh. Teď jde už spíše o čas. Ačkoli jsme si nechali otevřené dveře, netušil jsem, co Tom dělá. Byl absolutně zticha, nebylo ho vůbec slyšet. Měl jsem chvilkami i strach, zda vůbec dýchá, protože jinak bych mu musel zřejmě dávat umělé dýchání. Ovšem mé úvahy o umělém dýchání narušilo jeho veselé pobrukování si. Na tváři se mi rozlil úsměv, když jsem ho slyšel. Nevadí mi to, spíš naopak. Tenhle klučina to tu skvěle oživil a já jsem za to doopravdy rád. Je mi sympatický, dobře se mi s ním spolupracuje, je na něj spoleh a ještě je… jednoduše moc hodný.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 6
Těším se na jejich sbližování, mají k tomu hezky nakročeno:). Díky za díl:)!
Jako já chci taky šéfa jako je Bill 😀 to snad není ani možné 😀 on má prostě srdce ze zlata :D…a to jejich vzájemné sbližování..hmm :3..už se těším na pokračování
Ja tie ich rozhovory proste zbožňujem 🙂 celú kapitolu sa tu usmievam ako taký magor 😀 a strašne sa teším na ďalšiu časť.
Sú neuveriteľný. Štve ma len tá Barbara. Dúfam, že tam dlho zacláňať nebude. Už sa nemôžem dočkať pokračovania.
Strašně se mi líbí to jejich postupné sbližování 🙂 Jak si Tom na Billa vždycky vzpomene a donese mu kávu, to je mco hezký 🙂 Fakt spolu mají moc dobrý vztah a já se těším, až jednou Tom potká Billovu holčičku 🙂
A ta Barbara…jsem zvědavá, co se u Billa doma děje. Čekám, že se z ní stala asi nějaká fúrie, ale tak uvidíme.
Moc děkuji za další díl 🙂 Tahle povídka mě fakt baví! 🙂
Ani nedokážu napsat, jak moc jsem ráda, že povídka přibývá tak rychle a tak pravidelně. 🙂 Mám z toho hroznou radost, doufám, že to tak bude i nadále. 😀 Jinak, povídka skvěle šlape, prostě ty jejich rozhovory nemají konkurenci, je to úžasný. 🙂 Jen tak dál, moc se těším na další díl. 🙂
Bill pomalu a jistě odhaluje své soukromí.