Díky jednoduché kráse samotné přírody, působil dům Averyových až přehnaně honosně. Dobře věděla, že je jejich dům řazen – vzhledem na prostý život ve vesnici – mezi ty nejpřepychovější, ale ještě nikdy neměla příležitost, obhlédnout si jej z takové blízkosti. Postávala před rozlehlým stavením a i přesto, že její nitro hořelo teplým plamínkem podzimu, nedokázala se zbavit pocitu, že z něj sálá chlad. Ze zdí, solárních panelů na střeše, dokonce i ze stromů, které k ní nepřátelsky natahovaly své holé větve.
Naposled se zhluboka nadechla, přitiskla si svou čerstvě vytisknutou výpověď k bušícímu srdci a nesměle zaklepala. Chtěla to mít všechno rychle za sebou. Byla sobota ráno, na oblohu se vyhouplo váhavé slunce a svými slabými paprsky se jí pokoušelo dodat odvahu. Nepustí jej ke slovu, nepodívá se na něj. Rychle mu vylíčí to, proč přišla, podá mu papíry, počká na podpis a uzavře danou kapitolu svého života dřív, než vůbec stihla započnout.
I přesto, že jí z toho všeho bylo do pláče, se dokázala na mladičkou dívenku ve dveřích přátelsky usmát. Sotva jí mohlo být víc než 18. Zdvořile ji uvítala a Penny s nesmělým výrazem vešla dovnitř. S vděčným úsměvem odmítla odložení kabátu. Neplánovala se zdržet. Dívka, s největší pravděpodobností opatrovatelka malé Lily, jí nabídla občerstvení, ale i to zdvořile odmítla. Pevněji sevřela obal se svou výpovědí a rozhlédla se kolem. Všechno kolem ní působilo dojmem vysoké hodnoty, ale i takového chladu a odstupu, že si připadala jako v muzeu. Dívka jí vysvětlila, že se Andreas zdržel v pracovně svého otce, ale že na něj klidně může počkat v obývacím pokoji. Penny jí za vše poděkovala, zavrtěla hlavou a poprosila ji, aby ji dovedla za Lily.
Jakmile se za ní zavřely dveře dětského pokoje a ona za stolem spatřila kreslící holčičku, usmála se. Právě nalezla srdce celého domu. Bod, ze kterého vycházelo světlo a energie a zásoboval jimi všechny odlehlé kouty domu. Nečekaně jí zůstalo teplo. Svlékla si kabát, posadila se na postel a odložila jej vedle sebe.
„Ahoj Lily,“ věnovala děvčátku něžný úsměv.
Penny pobaveně zavrtěla hlavou a raději nic neodpovídala. Bylo krásné tam pouze tak sedět a sledovat její vzácné soustředění. Byla do své práce natolik zahloubená, že si nevšimla ani drobného hladového ptáčete, které silně narazilo do okna, načež dopadlo na parapet, omámeně zatřepalo hlavou a vzápětí opět vzlétlo. Možná o dům dál. A Penny tam jenom tak seděla a dívala se na ni. Bylo nádherné a kruté zároveň, představovat si, jaké to všechno mohlo být. Nebýt Kaulitze, seděla by Sáře na klíně, usmívala by se a nadšeně jí ukazovala svůj výtvor. Společně by pak dolaďovali detaily a nakonec by to skončilo velikým objetím.
„Copak to maluješ?“ Přes obří knedlík v krku, téměř nedokázala mluvit. Cítila neuvěřitelnou zlost, nenávist, ale i bolest, která jí nedávala spát.
„Znáš Toma?“
Penny, šokována vším, co si právě vyslechla, musela připustit, že se té malé nediví. Být na jejím místě, také by odtamtud neustále utíkala. Ten dům neměl nic společného s domovem. Proč však za domov považovala dům vraha své matky, pro ni bylo ještě větší záhadou.
„Lily? Jaký je Tom? Byl na tebe hodný?“
Jako já do tebe.
Pomyslela si Penny, sledujíc Andyho smutnou tvář. Nenápadně se natáhla, sevřela mezi prsty obal s výpovědí a z celé síly jej zmuchlala do malé kuličky. Ohlédla se. Lily již byla na svém původním místě a opět se krčila nad nedokončenou kresbou. Ve chvíli, kdy jí Andy vytáhl na nohy a vzal její tvář do dlaní, stihla ještě zmuchlanou kuličku odhodit stranou. Ta se chvilku válela po podlaze, nakonec zapadla pod postel a ukryla se za závojem rozvířeného prachu, aby upadla v zapomnění.
„Andy… j-já-„
„Želva?“
Sledoval, jak jejich imaginární zvířátko pomalu pluje oblohou a ve chvíli, kdy se srazilo se sousedním oblakem, zavřel oči a opřel se o Billovy boky. Ten jej pomalu hladil po tváři a s nesmělým úsměvem na rtech vzpomínal na jejich první, intimnější prožitek. Bylo nádherné sledovat Tomovu slastí zkroucenou tvář a naslouchat jeho sténání. Celá ta léta žil pod neustálým tlakem okolí. Potřeboval se uvolnit.
Bill jej ještě nikdy neviděl tak spokojeného jako v okamžiku, kdy mu skromně děkoval a nabízel se, že mu rád přivodí stejně krásné pocity. Odmítl. Ta chvíle patřila pouze Tomovi a on, si na tu svou, rád počká.
Tom klidně dýchal, a i přesto, že ze své pozice mohl zahlédnout zhrouceninu, která jej připravila o svobodu, nepřipouštěl si to a zcela se uvolnil. Jeho uvolnění však netrvalo dlouho. Ozvalo se hlasité šplouchnutí a během několika vteřin byli promočení do nitky.
„Dustovi se tady zřejmě líbí,“ Bill se pobaveně zasmál a zavrtěl hlavou přesně jako pes zbavující se zbytků vody. Tomova nejlepšího přítele, neúnavně kopajícího a postupujícího tmavou vodní masou, však sledoval ostražitým pohledem.
„Nikdy jsem se nenaučil plavat, přesně jako jsem se ani nikdy nezbavil obrazu její modré tváře pod hladinou,“ sklonil hlavu. „Mám z vody takový strach, že bych se zřejmě utopil i v metrové hloubce,“ dodal tichým hlasem.
Tom jej k sobě pevně přivinul a dlouze jej políbil do vlasů. Byli si podobní víc, než si kdy myslel. Ani on se nemohl zbavit obrazu tváře, které nedokázal pomoct a moc dobře věděl, že jej ta vidina bude pronásledovat až do konce života.
„Vidíš tamten zchátralý pozemek?“ Slyšel vyslovovat svá ústa, a vzápětí již ukazoval na ono místo.
Ještě jednou se zadíval do dálky, než odvrátil tvář, a pohled upřel na Dusta, který skotačil ve vodě a honil drobné rybky. Nemohl uvěřit, jak krátká je vzdálenost mezi rájem a peklem. Pouze několik metrů. Bill nemluvil. Objímal jej, jaksi vycítil, že nyní by neměl mluvit, pouze poslouchat.
Tom si opřel tvář o jeho rameno, pozoroval rozlehlou vodní plochu a vzpomínal na chvíle, jež nastaly po jeho odsouzení. Čas ve vězení, jakoby se zastavil a proudil obráceně. I jediná minuta byla mučivě nekonečná, natož trest v podobě osmi let, který mu byl původně přidělen. Neuvědomoval si, že své myšlenky vkládá do vět a ty vyslovuje třesoucím se hlasem.
„Vězení bylo hrozné. Nečekaně jsem se ocitl mezi největší tlupou vrahů a podvodníků. Nejhorší na tom všem bylo, že mě považovali za sobě rovného. Stejně krutého, zlého, schopného všeho. První týdny jsem se pouze krčil v rohu cely a přál si splynout se zdí. Změnit se v částečku prachu. V cokoliv, co by mě učinilo neviditelným.“
Bill zadržel dech, jeho prsty hladící Tomovu tvář, zastavily na místě.
„Neslavily se Vánoce ani narozeniny. I jednotlivá roční období se prolínala mimo naše vnímání. Nikdy jsem s nikým z těch chlapů nepromluvil. Měl jsem z nich strach. Vlastně jsem celé tři roky téměř s nikým nepromluvil. Právě proto mě tvůj příchod tolik zaskočil,“ se smutným úsměvem pohlédl Billovi do očí, které vyděšené přijímaly Tomovu verzi skutečnosti.
Bill jej místo odpovědi naléhavě políbil. „Nechystám se odejít,“ vydechl mu do úst. Tom se zamilovaně usmál, ještě jednou jej políbil a opět spočinul hlavou na Billově klíně, sledujíc Dustovy vytrvalé pokusy o polapení ryby.
„Tome?“ Ozval se Bill po dlouhé chvíli ticha. Zamyšleným pohledem se díval před sebe, nesklonil tvář dokonce ani tehdy, když na něj Tom zvědavě pohlédl.
„Miluju tě.“
Sára i nadále seděla v ordinaci svého ošetřujícího lékaře. Prodělala všechna možná vyšetření a všechna poukázala na to, že byly její odhady správné. Zatímco jí zakládal těhotenskou knížku, myslela pouze na fakt, že jí pod srdcem roste Tripovo dítě. A na několik vteřin ji ta myšlenka vyděsila.
S pohledem malého, natěšeného děvčátka vzhlédla od papírů a zadívala se na lékaře, který jí ještě jednou poblahopřál. Nemohl si nevšimnout její náhlé proměny. Jako by se během několika vteřin rozzářila. Tváře jí hořely, oči svítily divokým plamínkem. Byla šťastná. Tak šťastná, že pro ni veškeré starosti ztratily jakýkoli význam. Nevnímala další slova lékaře. Dlaně si složila do lůna a na chvíli zavřela oči. Uzavřela se do svého světa. Do světa, v němž se náhle ocitlo i to malé dítě. Tomovo dítě. Aniž by si to uvědomila, její nitro zaplavil mateřský cit, který v ní vyzrál jako naklíčené sémě.
Od lékaře odcházela s něžným úsměvem. Nebude mít dítě, které bude ostatní házet do jezer, bude je chránit. Přesně jako jeho otec. Jako Tom.
„Miluju tě.“
autor: B-kay
To Billovo vyznání bylo krásné… <3 A jsem tak moc ráda, že si Penny výpověď rozmyslela a taky že jí Andy řekne celou pravdu.
A už jsem říkala, jak je Lily úžasná? A to nemam ráda děti 😀 Ale ona je skvělá. A bodejť by ne, když má tak úžasného tatínka 🙂
Aww tak jejich společná chvilka byla úžasná :3..a jsem ráda za další poodhalení minulosti :))..děkuji za další kapitolu
Krásna kapitolka.
V tejto kapitole je plno úžasných momentov:) Malá Lily, je slniečko, Penny si rozmyslela výpoveď a Andy sa konečne začal hýbať a rozhodol sa aspoň niekomu povedať pravdu. Tom sa rozhovoril o väzení … Bill povedal tie nádherné slová…
Je to prekrásna kapitola, a celá poviedka.
Som zvedavá či sa dozvieme aj to, prečo sa vlastne Sara vydala za Tripa, keď úpdľa všetkého milovala Toma. Len nechcela zostať sama? alebo?
Tak tenhle díl je jedno velké a milé překvapení 🙂
Penny mě vážně dostala, když svoji výpověď nakonec zmuchlala 🙂 Je hezké, že ji najednou Andymu prostě nemohla dát 🙂 A Andy překvapil asi nejvíc! Vůbec jsem nečekala, že by kdy mohl někomu říct pravdu. Jasně že jsem doufala, ale nevěřila jsem v to. Strašně mě to potěšilo 🙂 Je fajn, že si už Penny nebude o Tomovi myslet jen to nejhorší a nějak doufám, že se to Andy rozhodne říct i dál. Pořád je mi strašně líto čím si Tom musel projít a stále bych mu moc přála, aby dostudoval medicínu a dělal v životě to, co jej baví 🙂 On si to zaslouží 🙂
A Billovo vyznání bylo strašně krásné ♥ Vlastně opět celá ta scéna byla kouzelná 🙂 Líbilo se mi, že se Tom před Billem otevřel a povídal mu o vězení.
Pevně doufám, že se brzy všechno napraví a všichni budou vědět pravdu! 🙂
Moc děkuji za další úžasný díl! ♥♥♥
jak má člověk zhodnotit celý díl, když je na jeho konci napsané to, co tam je.. všichni jsme to cítili už od začátku, v průběhu příběhu se to celé tajemství začalo i pomalu odhalovat, ale stejně bylo to Sářino uvědomění, že děťátko je Tomovo, naprosto ohromující. nebo spíš ochromující. co mě ale zaráží, je, proč s Tripem Sára zůstala, když už na začátku těhotenství měla skoro až panickou hrůzu z toho, že v ní roste někdo, kdo bude vůbec pokrevně spřízněný s Tripem.. prostě tomu nějak nerozumím, nedokážu se do ní vcítit.
jsem zvědavá, co odhalí posledních šest dílů. 🙂