#815 19.

Nemoct udělat a neudělat

Tom pustil zbraň na zem, hned jak se kolem něj začali shromažďovat další policisté, lapali po dechu a dívali se na scénu kolem nich. Ta žena, kterou střelec strčil do regálů, byla položená na lehátko a Tom slyšel něco o vykloubeném rameni, na ni se ale teď opravdu nemohl soustředit. Viděl jen tělo na zemi, to, jak z něj vytékala krev, oči vykulené, dívaly se přímo na Toma.

„Páni, Tome, ty si…?“ zeptal se Georg, když za ním přišel, také se díval na tělo.

Tom zíral na toho muže, v hrudníku měl díru. Bylo tu tolik krve; naprosto mu promočila košili.

Stěží si všiml lidí, kteří pobíhali kolem; díval se jen na to, jak tělo dali do černého pytle, zazipovali ho a odnesli.

„Hej, jsi v pohodě?“

Ucítil ruku na rameni a viděl periferním viděním rudé vlasy. „Jsem v pohodě, Sofie,“ zabručel.

„Ne, nejsi,“ řekla tiše, četla jeho výraz. „Omlouvám se.“

„Teď ne, ano?“ odsekl Tom a vymanil se zpod její ruky. Nechtěl se s tím teď vypořádávat; ty pohledy, ten soucit.

„Hej, alespoň že je ta paní v pořádku,“ řekla trochu lehčím tónem. „Zachránils ji. Jmenuje se Amanda a děkuje ti.“

„Jupí já,“ zabručel.

Opravdu se nedokázal cítit jako hrdina, kterého se z něj Sofie snažila udělat. Nezachránil ji; neudělal nic kromě toho, že zabil člověka. Rychle se otočil a prakticky ze supermarketu utekl, ignoroval lidi, kteří na něj volali, ať se zastaví a vrátí se. Řekne jim svoje svědectví později; na tohle teď neměl.

Chvěly se mu nohy a zastavil se, až když byl venku. Obrátil se mu žaludek a o dvě vteřiny později zvracel.

***

„Jestli chceš den volna, jsem si jistý, že-„

„Ne,“ řekl Tom a zavrtěl hlavou. „Jsem v pohodě.“

Po tom, co poslední půlhodinu strávil tím, že říkal, co se stalo, Strážník Braun si ho zavolal k sobě.

„Jo, ale první zabití…“ Braun zmlkl, když si všiml, jak sebou Tom trhnul při slově zabití. „Není to lehké a ty jsi velmi mladý. Já měl svoje první před pěti lety. První a jediné, doufám. Není to často, co se tady stávají takové věci, měl by sis zbytek dneška a zítra vzít volno.“

„Jsem v pohodě,“ odsekl Tom. „Nechte mě být, nechte mě pracovat.“

Braun si povzdychl, ale vycouval a nechal Tom dělat papírování.

Tom několik minut předstíral, že píše, než položil tužku, ruka se mu až moc třásla. „Kurva.“ Hodil propiskou přes místnost a složil si obličej do dlaní. Nedokázal z hlavy dostat jeho tvář, jak vypadal, když ležel na zemi a z hrudníku mu crčela krev. Jmenoval se Karl Kappel a měl ženu a dvě děti. Byl to násilnický bastard, ale stále to byl člověk. Byl někdo a Tom mu sebral život, dokonce i kdyby měl skončit nadosmrti ve vězení.

Věděl, že den volna by byl nejlepší, ale nechtěl jít domů. Doma nebylo co dělat, nic, čím by se rozptýlil od myšlení na to, co udělal.

Papírování také nepomáhalo, a tak to po patnácti minutách vzdal.

***

Bill otevřel oči, když slyšel, jak se odemykají zámky, a zvedl pohled zrovna ve chvíli, kdy dovnitř vešel Tom. „No, pojď dál,“ řekl.

Tom se na něj nedíval a Bill se posadil. „Co je s tebou?“ zeptal se a snažil se zachytit Tomův obličej, ale ten se díval do země. Něco na něm bylo divného. „Tome…?“

Tom zvedl pohled a něco bylo v jeho očích rozhodně jinak. Bill se to snažil přečíst, ale nebylo to jako nic, co by kdy viděl, a to ho rozhodilo. Nelíbilo se mu, když nevěděl, co se děje.

„Byl tam masakr,“ řekl Tom a Bill se narovnal.

„Cože, tady ve městě?“ okamžitě se zajímal a zvědavě vykulil oči. „Opravdu?“

Tom přikývl a podrbal se na bradě. „Byl tam chlap, on… střílel kolem sebe.“

„To je ta nejzajímavější věc, co se tady stala od doby, co… no…“ trochu pokrčil rameny. Podíval se na Toma a zamračil se. Obvykle takové věci získaly jeho pozornost, ale on jako by ho neposlouchal. „Země volá Toma?“

„Co? Oh, jo,“ Tom zavrtěl hlavou a promnul si čelo.

„Co se mu stalo? Je tady?“

„Napadl mě,“ řekl Tom. „Tak jsem… ho střelil.“

„Oh,“ přikývl Bill, pozoroval Tomovu zadumanou tvář. „Aha. Je v pořádku?“

Tom znovu sklopil pohled a zavrtěl hlavou, Bill se nad ním slitoval. „Oh, ježiši, pojď sem.“ Zvedl se, vzal Toma za loket a posadil ho na postel. „Tak a teď všechno strýčku Billovi pověz.“

„Umřel.“ Vydechl Tom roztřeseně; bylo to poprvé, co to řekl nahlas. Složil si obličej do dlaní a snažil se nebrečet. Ať se stalo cokoliv, před nikým nebude brečet, obzvlášť ne před Billem. Věděl, že sem nejspíš neměl chodit, ale byl zoufalý.

Bill nic neříkal a Tomovi se ulevilo. Věděl, že Bill nic neřekne; to byl jeden z důvodů, proč sem přišel. Brzy ale ucítil na zádech dlaň, jak ho jemně hladí nahoru a dolů.

Ani jednou za milion let by si Tom nepomyslel, že ho Bill bude utěšovat, ale právě teď mu to bylo jedno, bylo mu jedno dokonce i to, že je to nevhodné.

„Není to tak zlé,“ řekl Bill, jeho hlas zněl nejistě, víc než kdykoliv, jako by neměl ponětí, co říct nebo co dělat. Byl na tom špatně s emocemi a s pocity, říkala Anna. Možná nebyl schopný pochopit Tomův problém s danou situací, ale i tak se snažil, a to Toma zahřálo u srdce. Zatlačil si dlaně do očí, snažil se nevidět umrlcovy mrtvé oči, ale ať dělal cokoliv, vidiny se nezbavil.

Snažil se tomu vyhnout, a to byl ten hlavní důvod, proč šel sem nahoru, i když věděl, že si tím koleduje o problém, ale teď to byl jediný způsob jak se rozptýlit, takže než Bill mohl vědět, co se děje, jeho obličej byl v Tomových dlaních a Tomovy rty se silně tiskly na ty jeho.

Bill překvapením zadržel dech; oči vykulené, než se automaticky zavřely. Rychle se připojil, ale musel si přiznat, že byl víc než trochu překvapený, když byl položen na postel. Nestěžoval si, ale Tom se kvůli tomu choval tak úzkostně, ohledně čehokoliv takového, co ho zahrnovalo, a tak Bill přemýšlel, proč to teď dělá, proč to najednou bylo v pořádku.

Ale Tom mu nedal moc času na bádání, Bill tiše zaúpěl, když ho Tom chytil za kolena a zvedl mu nohy, dal si je kolem pasu. Bill Toma nadšeně líbal, ta malá sebekontrola vymizela, když mu tělem začínalo projíždět vzrušení, bušilo mu žílami a všechno bylo najednou horké. To, že na sobě cítil Tomovo těžké tělo, bylo tak dobré, nedokázal se odtáhnout, dokonce ani když věděl, že si tenhle pocit nezaslouží.

Tomovy ruce byly na jeho bocích a Bill s nimi přirazil nahoru, otřel se o Tomovo břicho. Materiál jeho kalhot byl tak slabý, že každý malý otěr byl znát a oči se mu málem převrátily do hlavy. Tohle se nestávalo často, ale když se to stalo, Bill si z toho dokázal užít každou milisekundu.

Bill Toma hladil po zádech dolů až k těžkému opasku, nahoru přes pevná ramena, zatahal ho za vlasy. Dobře, pomyslel si Bill, tohle musejí překonat, než si to Tom znovu rozmyslí a rozhodne se, že je to špatné.

Tvrdě se líbali, stále spolu bojovali o dominanci, kterou ani jeden z nich nechtěl vzdát. Tom možná byl nahoře, ale mohl jít k čertu, jestli si myslel, že tu má velení. Bill se o něj znovu otřel a jeho ruce putovaly dolů mezi ně. Letmo přejel prsty po zbrani, která mu visela u pasu. Z nějakého důvodu ho ta zbraň ještě víc vzrušila.

„Mmh, máš v kapse zbraň, nebo mě jen rád vidíš?“ zamručel, ještě jednou zbraň pohladil a pak se začal věnovat Tomovým kalhotám, rozhodl se moc nemluvit, aby to z Toma nevytrhlo ze stavu, ve kterém se právě nacházel.

Na tohle Bill čekal. Byl tak připravený, že by mu ani moc nevadilo, kdyby ho Tom prostě teď a tady pomiloval, v téhle pozici. Nikdy v životě to nedělal na misionáře. Nelíbil se mu ten pocit, že nad ním má někdo kontrolu a bylo to až moc intimní, až moc… romantické. Ale Tom, na něm už nějakou dobu pracoval, bylo obtížnější ho nalomit než toho blonďáka vloni a Bill opravdu toužil, aby se to už stalo.

Tom Billa líbal na krk a Bill zamručel, semknul nohy pevněji kolem Tomova hrudníku, ale dokonce i skrze všechno to vzrušení Bill dokázal vycítit, že se něco děje. Trochu si namáhal mozek tím, co by to asi mohlo být, ale pak když na své kůži ucítil vlhko, pochopil, co to je. „Co…“ chytil Toma za obličej a přinutil ho podívat se na něj. Zaúpěl, ale tentokrát ne šťastně, jeho nálada byla ta tam. „Oh, sakra.“ Tom odvrátil svůj ubrečený výraz a dál Billa líbal na kůži, ale Bill se mu vykroutil. „Co to kurva děláš?“

„Vyhráls,“ řekl Tom a začal rozvazovat Billovi šňůrky u kalhot, zdálo se, že spěchá. „Vzdávám to, vyhráls.“

Bill na něj zíral. „Dobře, tohle se nestane,“ řekl a začal Toma odstrkávat. Byl ohromen jeho silou vůle, schopností se kontrolovat. Jak to dělal? „Ne takhle, tohle je patetické. To, že tady u mě brečíš, je ta nejmíň vzrušující věc, kterou jsem zažil.“

Tom ho ignoroval a promnul ho skrz kalhoty.

Bill usykl a chytil Toma za zápěstí. „Ne,“ řekl přísně, i když boky do doteku přirážel, jeho tělo chtělo víc. Víc. Jestli to Tom udělá znovu, tak už nebude schopný znovu odporovat. „Ani náhodou.“

„Chceš to,“ řekl Tom, zněl zmateně a trochu podrážděně.

Bill zaúpěl a odhodil touhu Toma svlíknout a nechat se vojet. Semknul zuby. „Chci,“ vydechl. „Ale ty ne. Bylo by mi to jedno, ale…“ utišil se dalším zamručením. „Podívej, tohle neudělám. Tohle je špatný.“

„Kdo jsi, abys soudil, co je špatné a co není?“ zeptal se Tom tvrdším tónem než obvykle a Bill zavřel oči, zhluboka se nadechl, semknul čelist.

„Slez ze mě.“ Tom se na něj přihlouple podíval a Bill zavrčel. „Myslím to vážně. Slez sakra ze mě,“ zasyčel skrz zaťaté zuby a něco v jeho očích muselo Toma vytrhnout z transu, ve kterém byl, protože vykulil oči a s vyděšeným výrazem z Billa seskočil. Promnul si hlavu a otočil se, ztěžka dýchal.

„Kurva,“ zamumlal si pod nos a Tom byl pryč ze dveří dřív, než Bill dokázal udělat něco dalšího. Bill se otočil a křičel si do polštáře. „Do prdele, kurva, ksakru!“

Dál ztěžka dýchal do polštáře, než se uklidnil dost na to, aby se posadil. Třásl se úplně bezdůvodně; cítil, jak se mu v krku tvoří knedlík. Rychle se zvedl a vyběhl k šuplíku hledat malý přístroj. Dal si ho ke rtům a rychle se nadechl. Lepší, ale něco stále nebylo v pořádku.

„Proč mě to zajímá…“ zamumlal a sjel po zdi dolů na zem. Proč Toma nenechal, aby ho ošukal? Samozřejmě, brečení bylo anti vzrušující, ale kdyby se otočil, nemusel si toho všimnout. „Pročmětozajímápročmětozajímápročmětozajímá…“ šeptal, mantra se změnila v ticho, jemně si zatahal za vlasy.

***

Tom chodil sem a tam po kanceláři, skoro začal vyšilovat a zastavil se, jen když málem vrazil do Gustava.

„Páni,“ řekl Gustav. „Vážně by sis měl vzít volno.“

„Proč mi to každý říká?“ odsekl Tom. „Jsem v pohodě.“

„Co se stalo v supermarketu…“ řekl Gustav a Tom sebou škubl.

„Byla to sebeobrana…“

„Já vím,“ řekl Gustav, díval se na něj s ustaraným pohledem. „Jen si nejsem jistý, jestli to víš ty.“

Tom semknul zuby a dál pokračoval v chození. Nebyla to jen epizoda v supermarketu, co mu vadilo; byla to ta epizoda s Billem, která jím otřásla ještě víc než předtím. Co se sakra stalo? Bill mu řekl ne a on vyjel; věděl, že kdyby Bill neprotestoval, tak by…

Tak proč Bill řekl ne?

Věděl, že se s ním Bill chce vyspat, snažil se opatrně a zručně Toma svést už při jeho první návštěvě, ale když přišlo konečně na to, co chtěl; řekl ne. Nedávalo to smysl, možná proto Toma začínala tolik bolet hlava z toho všeho přemýšlení. A kdy vlastně Bill dával smysl?

„Tome, opravdu bys měl…“ začal říkat Gustav, ale Tom toho měl dost.

„Přestaň mi říkat, co mám dělat!“ málem se rozkřikl a Gustav zavřel pusu, zvedl ruce a vycouval s výrazem, který jasně říkal, vole, začínáš šílet.

Tom se zhluboka vydechl, když Gustav odešel a on byl znovu sám. Promnul si ruce a uvolnil si límec před tím, než začne vyšilovat. „Kurva,“ zaúpěl a zavřel oči. V hlavě se mu ozval výstřel, jako by tu opravdu byl, a znovu uviděl obraz toho muže, jak ležel mrtvý na chladné zemi. Rychle otevřel oči, uvědomil si, že to, co jeho mozek přivedl jako výstřel, byl jenom zvuk zavírajících se dveří za Annou.

***

„Byla to sebeobrana,“ řekla už asi po desáté během třinácti minut, co s ním mluvila. „Vyrazil po tobě, mohl tě zabít.“

„Byl i jiný způsob,“ zamručel Tom. „Nemusel jsem ho zabít, mohl jsem ho omráčit, vím jak. Nebo ho postřelit do nohy nebo…“

„Neudělals nic špatně,“ řekla jemně. „Tome, poslouchej, možná den volna nebo dva, by přeci nebyly tak špatné. Co říkáš?“

Tom zavrtěl hlavou. „Nemůžu…“

„Proč nemůžeš?“

Tom vydechl a opřel se bradou o dlaň. „Prostě nemůžu být doma a nic nedělal. Ale nemůžu…“ zůstat ani tady, protože je tady Bill a Bill je jen rozptýlení, které potřebuju. Rozptýlení, které nemůžu mít.

„Co?“

„Nic.“ Zavrtěl hlavou Tom. Nemohl o tom Anně říct, nemohl to říct nikomu, a obzvlášť ne někomu, kdo je Billův psychiatr. Kdy se všechno tohle tolik pokazilo?

„Dobře,“ řekla a opřela se v židli. „Rozumím. Ale ber to s klidem, ano? A snaž se sám sobě připomínat, žes neudělal nic špatného.“

Tom přikývl. „To půjde.“

„Jestli si někdy budeš potřebovat s někým promluvit, víš, kde budu,“ řekla a usmála se na něj, pak ho nechala o samotě.

***

„Vyhýbáš se mi.“

Tom předstíral, že to neslyší a dál se díval na pozemek, dával pozor na vězně, kteří si užívali venku.

Bill seděl na lavičce vedle něj, mračil se na něj. „Nelíbí se mi, když mě někdo ignoruje,“ zasyčel Bill a kopl Toma do lýtka.

„Au, kurva!“ usykl Tom a probodl Billa pohledem. „Přestaň, přestaň na mě mluvit tady, kde nás může každý vidět.“

„Jsi paranoidní,“ řekl Bill lehce. „Hele, vím, že si trochu vyšiloval kvůli zabití toho chlápka nebo co, ale já se nudím a tys mě nenavštívil celý týden.“

„Jo, no…“ Tomovi došla slova, letmo se na Billa podíval, než se znovu začal dívat na ostatní. „Měl jsem práci.“

„Uh-huh.“ Bill zněl nezaujatě, ale pravda byla, že on s ním žádný kontakt taky nenavazoval. Oba byli několikrát ve stejnou dobu v jídelně, ale ani jednou se na něj Bill nepodíval. Nejdřív to Tomovi přišlo divné, ale později měl pocit, že je to tak nejlepší. Vzdálenost byla dobrá. „Řekl ti už někdy někdo, že jsi hrozný lhář?“

Tom se uchechtl a Bill zavrtěl hlavou, pak byli oba dva zticha, ale Tom na sobě cítil jeho oči jako dva lasery, měl z toho husinu, chtěl odejít.

Naštěstí přestávka brzy skončila, a tak bylo na čase, aby se všichni vrátili dovnitř. Bill se zvedl z lavičky a stoupl si přímo před Toma. „Přijď se za mnou pak podívat,“ řekl tiše, jeho dech se odrazil od Tomových rtů a podíval se mu do očí tak, že bylo nemožné pohled neopětovat.

„Bille, lidi budou-„

„Řekni, že za mnou přijdeš,“ řekl stejně tiše, zastřeně.

„Fajn, přijdu později!“

Bill se ušklíbl, naklonil se a přitiskl rty k Tomovu uchu. „Pak se uvidíme,“ vydechl a Tom cítil, jak se ušklíbl, než odešel pryč s ostatními.

Tom tam stál s očima zavřenýma a ztuhlým tělem. Hluboce vydechl. Ať už si Bill myslel o tomhle týdnu cokoliv, on na to přišel.

***

Celý úzkostný šel Tom navštívit Billa půl hodiny předtím, než mu končila směna.

„Už jsem si myslel, že nepřijdeš,“ řekl Bill, když Tom odemknul a vešel dovnitř.

„Až moc si na to zvykáš,“ zamručel Tom, díval se všude, jen ne na Billa. „Začínáš být rozmazlený.“ Snažil se být vtipný, ale vyšlo to z něj nuceně a mírně.

Bill byl zticha, prohlížel si ho, pak se zeptal. „Dal jsem ti týden, a ty máš pořád ještě deprese?“ vydechl a protočil oči. „Udělals, cos musel, ano?“ znovu si prohlížel Tomův obličej, krčil obočí. „Nebo je to kvůli tomu druhému? Víš, že-„

„Proč jsi řekl ne?“

Bill zavřel pusu a zamrkal. „Prosím?“

„Proč jsi mě zastavil? Proč jsi řekl ne?“ Tom k Billovi zvedl pohled, ten ztratil řeč. „Víš stejně jako já, že kdybys to neudělal, tak jsme to dělali. Tak proč? Snažil jsem se na to přijít, najít smysl, ale nemůžu.“

Tentokrát to byl Bill, kdo prolomil oční kontakt. „Možná jsem spoustu věcí,“ řekl tiše, trochu se mračil. „Ale nejsem násilník. Nechtěls to. Byls rozčilený a já bych si to nebyl schopný užít, kdybys brečel.“ Zvedl pohled a jeho sebevědomí bylo zpátky. „Nelhal jsem, když jsem říkal, že to není vzrušující.“

Tom pobaveně zavrtěl hlavou. Ale tohle vysvětlení přijme; bylo to nejspíš to nejlepší, co mohl dostat. „Dobře.“

„Ale jestli se někdy rozhodneš, že bys chtěl…“ řekl Bill svůdně.

Tom se na něj tvrdě podíval a Bill se ušklíbl.

Všechno bylo jako dřív.

„Takže jsme v pohodě?“ zeptal se Bill po chvíli ticha. „Jestli to teď bude divný, tak to řekni rovnou.“

Tom se usmál. „Ne, řekl bych, že v pohodě.“ Nebylo by k Billovi fér, kdyby se teď začal chovat divně. Bill byl v téhle situaci totiž ten chytřejší.

„Pak si sedni a nestůj tady uprostřed místnosti. Vypadáš debilně.“

„To je ošklivý způsob, jak říct ‚Tome, sedneš si prosím ke mně?‘„

Billovi zasvítily oči pobavením, ale stejně se neusmál. Jedinkrát, kdy Billa slyšel se smát, bylo, když To předstíral, že je větrák, od té doby se to nestalo. „Tome, sedl by sis prosím ke mně?“ řekl posměšně, zamrkal a pohladil postel vedle sebe.

Tom se zasmál a poslechl. Podíval se Billovi do očí, když se posadil a něco ho praštilo. Sedět tady, tak blízko, cítit Billův dech na své kůži, dělalo nemožné nepřiznat si, že tady bylo něco atraktivního. Nemělo by to tu být, ale bylo to tu a Tom si odkašlal a sklopil pohled. „Takže,“ začal, znovu si odkašlal a slyšel, jak se Bill vedle něj zhluboka nadechl. „Jak ses měl?“

„Nudně,“ řekl Bill a díval se upřeně na něj. „Ty? S tou věcí, žes toho chlapa zabil.“

Tom zavřel oči. Bill byl až moc prudký.

„Nebyl to dobrý člověk.“ Pokračoval Bill. „Neudělals nic špatného.“

Tom se podíval na kolena. Celý týden na to myslel. Měl z toho noční můry; pořád viděl Karlův obličej.

„Udělal jsem něco špatného,“ řekl. „To, že byl špatný člověk, neznamená, že měl zemřít. Jestli něco, zaslouží si-„

„Shnít ve vězení,“ dokončil Bill.

„Jo, on…“ Tom se zarazil, uvědomil si, co řekl. Bill vedle něj trochu ztuhl a on zvedl pohled. „Ne, oh ne, to bylo zlý, nemyslel jsem… omlouvám se.“

„To je v pohodě. Je to pravda. Když umřeš, máš to až moc lehký.“

„Ne, podívej-„

„Kdy tahle konverzace začala být o mně?“ zeptal se Bill ostře a Tom si povzdychl.

Ano, věci byly rozhodně zase jako dřív.

autor: BrokenMirror