Everything You Want

Zdravím milé čtenáře,

To, co nemůžeme mít, chceme vždy nejvíce. To už jsi dávno pochopil.

On je vším, co ve svém životě opravdu chceš, vším, co skutečně potřebuješ. Vším, co znáš. A i přesto ho můžeš sledovat pouze zpovzdálí, s vědomím, že nebude nikdy tvůj. Je to těžké, myslel sis, že už ses s tím zvládl vyrovnat. Nebo ses přinejmenším už tolikrát přesvědčoval, že to máš za sebou. Ale stejně je vždycky lehčí si namlouvat, že zůstane s tebou. Jenže to se změní, když si uvědomíš, že to tak není.

Zatřepeš hlavou, snažíš se zahnat všechny myšlenky. Vlastně ani netušíš, odkud se pořád berou. Je to tvůj bratr, tvoje dvojče a do té noci, než tě dotáhl k sobě do hotelového pokoje a svěřil se ti, že je do někoho zamilovaný, jsi věci neviděl jinak. To až v ten moment, s tím pohledem v očích, rozzářeným pohledem, když ti o něm vyprávěl, když na tebe chrlil, jak báječný a skvělý a perfektní je, v ten moment se ti srdce propadlo hluboko do hrudi a ty sis uvědomil, že jsi svého bratra ztratil kvůli někomu jinému. Ani jsi pořádně nevěděl, co přesně jsi ztratil, ale přesto jsi cítil zlost, bolest, zradu. Ale nemohl jsi přeci nic říct, ne, když byl tak šťastný a nadšený. Dokázal jsi jen přikyvovat a povědět mu, že mu to moc přeješ, držet ho, když tě pevně a radostně objal a říkal, že jsi nejlepší brácha na světě a že tě má moc rád.

A teď, teď jsi tady. Barevná blikající světla a dunící hudba ti plní hlavu a ty se snažíš prodrat narvaným zakouřeným klubem. Procházíš mezi zpocenými a tancujícími těly, snažíš se nerozlít si v ruce drink, za dnešní večer už tvůj sedmý. Snažíš se ignorovat, zablokovat to, o čem víš, že už dlouho ignorovat nezvládneš.

Chceš se otočit na podpatku a jít pryč. Vlastně ne, rovnou odejít. Nechceš tu být, ne teď. Chceš odejít, utéct, ale všimne si tě dřív, než vůbec stihneš zareagovat. A jeho úsměv, ten odzbrojující úsměv, který tvé srdce vždycky donutí vynechat úder, tě zase pro jednou zaskočí a už si jen uvědomuješ, jak mu v oněmění máváš a nedokážeš se ani pohnout.

Drží se oba za ruce, když míří za tebou, toho si ihned všimneš a tentokrát máš pocit, že se už skutečně pozvracíš.

Zněl tak nadšeně, když ti říkal, že chce, abyste se oba konečně oficiálně seznámili, a tys mu chtěl udělat radost, fakt že chtěl. Ale teď je to tak těžké, je to tu a ty máš pocit, že tě celá ta situace snad roztrhá. Ale nemáš moc času o tom přemýšlet, protože jsi najednou sevřený v pevném objetí a všechno kolem tebe se začíná točit.

„Tome, jsem tak rád, že jsi přišel!“ slyšíš Billa říkat, ale zní to jakoby z příšerné dálky. Světla stále blikají, hudba burácí a ty se snažíš udržet rovnováhu a neupustit skleničku, když tě ze svých rukou pustí. „Jsi v pohodě?“ zeptá se tě, a tak přikývneš, protože si nejsi jistý, jestli bys dokázal vymyslet nějakou kloudnou větu.

„Vypadá to, že tu dneska už někdo docela pil.“ říká Bushido. Posmívá se snad? – pomyslíš si. Děláš si z tebe legraci? Máš pocit, že už ho nemůžeš nenávidět víc než právě teď. „Nevypadá moc dobře,“ pokračuje. „Možná bychom měli už jít asi všichni,“ nabízí a pokládá ruku na Billovo rameno. Počkat. Zíráš na tu jeho ruku a najednou chceš ten slabý kontakt mezi nimi přerušit. Takže ho přeci jen dokážeš nenávidět víc.

„Je mi fajn!“ Zběsile vrtíš hlavou, otočíš se a chceš od nich odejít. Což nebyl zrovna nejlepší nápad, uvědomíš si, když se ti díky tomu náhlému pohybu šíleně zatočí hlava a ty se ocitneš na zemi.

Chvíli tam tak sedíš mezi vším tím rozlitým pitím a rozbitým sklem, všimneš si, že ses od střepů pořezal, ale pak se zvládneš zvednout a vyjdeš ven před klub. Ucítíš na tváři chladný vzduch a usměješ se. Příjemný. Tak moc příjemný. Najednou si představíš pláž. Prostě pláž. Jakoukoliv pláž.

„Co to děláš, Tome? To se snažíš snad zabít nebo co?“ Billův hlas se vetře do tvého snění a táhne tě zpátky do reality. Otevřeš oči a doufáš, že se svět už nebude točit tolik jako předtím. A ani netočí, tedy ne tak moc, ale Billův pohled ti způsobuje daleko horší závratě. Zlobí se? – napadne tě. Ne, uvědomíš si, že to není zlost. Spíš jako starost. Starost?

„Jsem v pohodě,“ zamumláš a podíváš se na ruku. „Teče mi krev,“ zkonstatuješ a udělá se ti ještě hůř. Cítíš, jak se ti příšerně převrátí žaludek a tentokrát už všechen jeho obsah skončí na chodníku. „Kurva,“ zašeptáš. Oči máš zavřený, ale když je otevřeš, hlava se ti už netočí. Místo toho ale vidíš Bushida, jak ti podává lahev vody.

„Je to lepší?“ Zeptá se. Zní mile, a to tě zase naštve. On přeci nemá být milý a ty ho nemáš mít rád. Zlostně zakroutíš hlavou a sáhneš po nabízené lahvi. „Ta ruka bude v pohodě,“ dodá a kývne směrem k tvému zranění. ‚Ten ví evidentně úplný hovno‘, pomyslíš si, když se napiješ vody. ‚Neví prostě vůbec nic‘, říkáš si, když si prohlížíš řezance na ruce. Povzdechneš si. Už to ani moc nekrvácí. Měl pravdu. Jo, už ses rozhodl. Nesnášíš ho.

„Tome, dobrý?“ Zeptá se Bill a ty zase zakroutíš hlavou. Rozhodně to dobrý není, uvědomíš si, tak proč si něco nalhávat.

„Dojdu pro auto,“ slyšíš Bushida, vzhlédneš k němu a vidíš, jak ho Bill lehce objímá, než odejde pryč. V hlavě se ti rozbliká alarm. Prakticky vidíš úplně rudě, pokud je to vůbec možné. ‚Zakopni. Zlom si něco. Zhebni.‘ Říkáš si, když ho vidíš odcházet.

„Tome?“ Zeptá se Bill, propaluje tě pohledem, vypadá ustaraně.

‚Co ti vůbec kdy udělal?‘ podivíš se. Co vlastně udělal? Kromě toho, že ti vzal tu jedinou osobu, která pro tebe něco znamenala? Kromě toho, že ti tím naprosto ničí život? „On není já,“ zamumláš. „Bere mi tě a já ho nesnáším,“ dodáš, naprosto ohromený, že ta slova opravdu vycházejí z tvých úst. Lituješ, žes to všechno vůbec vyslovil, ale na to už je stejně pozdě.

„Žárlíš.“ Řekne jednoduše Bill, pouští tvá ramena a udělá pár kroků vzad. Trochu se zapotácíš, když tě teď nedrží, ale ustojíš to.

„Nežárlím,“ odpovíš a je ti moc dobře jasné, že lžeš. Víte to oba. „Jen ho prostě nemám rád,“ dodáš a přemýšlíš, jestli mu to zní stejně tak dětinsky jako tobě. Zní, evidentně, protože na tebe chvíli nevěřícně zírá, než se začne smát. Chceš se na něj za to zlobit, ale ani to nestihneš, protože se najednou smát přestane a začne se tvářit vážně.

„Ty myslíš, že tě chci opustit?“ zeptá se konečně a ty nevíš, jestli mu chceš vážně odpovědět. Všechna ta předchozí zlost tě pomalu opouští, stejně tak vliv alkoholu a všechno to nahrazuje zmatek. Začínáš se cítit strašně moc unaveně. „Tome?“ zeptá se znova.

„Říkal jsi, že ho miluješ,“ zašeptáš smutně a opřeš se o nejbližší zeď.

„A to je něco špatného?“ zeptá se a zadívá se ti do očí. Nemůžeš si pomoct a přikývneš. Stejně jsi unavený na cokoliv jiného. Ale teď, když o tom tak přemýšlíš, nejseš si vlastně ani jistý proč. Je to něco špatného? – zeptáš se sám sebe. Je to tak špatné, že někoho miluje? Copak to skutečně znamená, že nemůže milovat i tebe?

„A miluješ mě?“ Slyšíš se, jak říkáš, a uvědomíš si, že tentokrát ses zeptal až příliš, že tím míříš někam, kam bys neměl. Budeš toho zítra nejspíš litovat, oba budete, ale teď, možná, jen možná, se ještě můžeš vymlouvat na alkohol. Zníš zoufale a moc dobře to víš, ale stejně je ti to jedno.

Zabere mu to ještě nějakou chvíli, než odpoví, a je ti jasné, že se prostě jen snaží vymyslet, nad čím přemýšlíš a kam tím míříš. Jsi si naprosto jistý, že to ví a že ví, že to víš i ty, ale stejně jen zakroutí hlavou a usměje se. „Samozřejmě, že tě miluju, Tome,“ řekne konečně. „Jsi můj bratr. Zůstanu ti na krku,“ dodá, jak se v zoufalém pokusu snaží odlehčit atmosféru. Oba si uvědomujete, že se mu to stejně nepovedlo. „Pojďme už domů. Potřebuješ si odpočinout. Už je to docela dlouho, co jsem tě naposled viděl takhle namol,“ řekne a chytne tě za ruku.

Snažíš se mu vytrhnout, ale tvůj stav ti to dělá o dost těžší. ‚Už žádné opíjení,‘ slibuješ sám sobě. Žádné. No, možná… Jestli si budeš ráno tohle rozhodnutí vůbec pamatovat.

„Jdeš?“ zeptá se tě, když tam pořád tak stojíš a odmítáš se hnout. Nemůžeš jet ještě domů. Pořád se zlobíš a ještě je tu pár věcí, které bys rád dořešil.

„Měníš téma,“ řekneš mu a on jen pokrčí rameny.

„Žádné téma tu není.“

Vážně? – podivíš se. „On… je… je k tobě hodnej?“ Ta otázka se objevila z čista jasna a jsi fakt překvapený, že se na ni vůbec ptáš. Víš určitě, že téhle ses snažil vyhnout nejvíc.

„Ty víš, že je,“ odpoví a ty si povzdechneš. ‚To je pravda,‘ dojde ti. Skutečně to víš. Věděl jsi to ještě dřív, než za tebou poprvé přišel a svěřil se, že je do Bushida zamilovaný. Cítil jsi to. Od té doby, co je s ním, je Bill šťastnější, než kdy za celé měsíce byl, ne-li snad za celé roky. To, že je s ním, je pro něj opravdu dobré, i přesto, že to nechceš akceptovat. Miluje ho a je šťastný a možná… možná je to tak koneckonců správně, uvědomíš si smutně. A ty, ty bys mu to měl přát.

O pár minut později vedle tebe zastaví auto a Bushido vystoupí, aby ti otevřel zadní dveře. Přátelsky se na tebe usměje a ty se na něj chceš pořád ještě zlobit, nesnášet ho, ale víš, že v tobě už žádná zlost nezůstala. Cítíš se unaveně, vyčerpaně, tuhle bitvu jsi prohrál a překvapivě tě to ani moc neštve.

Vlezeš si na sedadlo a slabě se usměješ, když se Bill posadí k tobě. Vybral si tebe, nakonec, určitým způsobem. Alespoň pro tentokrát si vybral tebe. Je to malé vítězství, pomyslíš si a pozvedneš oči, podíváš se do Bushidových a očekáváš v nich alespoň malé píchnutí žárlivosti nebo zlosti, jenže on se jen poklidně usměje a přikývne v pochopení. Část tebe ho chce poslat do všech pekel za to, že je tak v klidu, tak milý a chápavý a všechno to, o čem Bill pořád básnil.

Dveře se zaklaply a o chvilku později se auto rozjelo. Choulíš se vedle Billa, usmíváš se, když tě objímá kolem ramen. Ještě než necháš tmu, aby tě vtáhla do své říše, povíš si, že alespoň pro tentokrát jsi vítězem ty. Není to zrovna moc, ale rozhodně se díky tomu cítíš líp.

autor: thebeekeeper