Teach me 14.

autor: Muckátko :o*

Melissa stála nedaleko Tomova pokoje a nechápavě se mračila, když vyslechla telefonát, který její syn právě ukončil. Neposlouchala úmyslně. Nikdy to nedělala, ale Tom zřejmě zapomněl zavřít dveře od pokoje a ona tak vyslechla vše. Když však uslyšela v pokoji šramot, raději se rychle vzdálila i s košem na prádlo, se kterým původně mířila do ložnice. Tam už ale nedošla.

Tom se cítil jako největší lhář a zbabělec pod sluncem. Právě domluvil se Simone Trümper a věřte nebo ne, ten telefonát jej stál víc sil a hereckého nadání, než si dokážete představit. Odložil telefon a lehl si na postel. Zavřel oči a ještě je překryl dlaněmi, jako by se chtěl schovat před celým světem. Nebyl zvyklý nějak moc lhát nebo předstírat, a už vůbec nebyl zvyklý utíkat nebo se skrývat před problémy. Nyní to však udělal. Volal Simone a možná až přespříliš nemocným a chraplavým hlasem jí oznámil, že se tento týden už nebude moct dostavit a vyučovat jejího syna na kytaru. Tisíckrát se omluvil a ujistil ji, že jej to velice mrzí. Simone nejdříve lamentovala, že se výuka přerušit nesmí, jinak Bill zapomene i to málo, co se naučil. Tom ji další lží ujistil, že nechal Billovi učebnici pro začátečníky, ve které je vyznačeno, co už probrali, a na co se Bill může sám podívat. Simone nakonec s plnou pusou řečí svolila a oznámila Tomovi, že je srozuměná s tím, že se u nich Tom po zbytek týdne neukáže. Že by mu popřála brzké uzdravení, či mu jinou zdvořilostní frází dala najevo, že má zájem na jeho fyzickém i psychickém zdraví, to ji ani nenapadlo.

„Tome?“ ťukla Melissa na pootevřené dveře, které se ještě více pootevřely, a Melissa tak nakoukla dovnitř.

„Jo! Pojď dál!“ houkl Tom nazpět.

„Přinesla jsem ti vyžehlené prádlo,“ pozvedla kupku Tomových svršků a odložila ji na jeho psací stůl, aby si ji pak sám roztřídil a zařadil do skříně.

„Jo díky,“ pronesl Tom duchem mírně mimo svůj pokoj.

„Stalo se něco?“

„Nic důležitého,“ odvětil Tom.

„Víš, já… procházela jsem kolem tvého pokoje a zaslechla jsem tě telefonovat… ne schválně! Náhodou,“ bránila se ještě dřív, než stihl její syn cokoli říct.

„Mami, já to nechci řešit. Jen tam teď prostě nemůžu,“ podal matce nemastné neslané vysvětlení.

„Pohádal ses s Billem?“ vytušila.

„Kéž by,“ špitl Tom. „Vážně to nech být, mami. Tento týden si prostě od Trümperovic rodinky odpočinu a v pondělí se vrátím k obvyklé… výuce,“ pronesl dost nepohodlně a zavrtěl se, když si vzpomněl, co se pod tím slovem doopravdy skrývá.

„Takže se do toho Bill přece jen pustil?“ zeptala se Melissa bezelstně.

„Pustil. Po hlavě,“ přikývl Tom, ačkoli on mluvil o úplně jiné činnosti než jeho matka.

„A je v tom dobrý?“ položila Melissa nevědomě opět tak dvousmyslnou otázku. Tom stiskl čelist.

„Až moc,“ pronesl.

„Dobře… tak… si odpočiň,“ pousmála se Melissa, když viděla, že se Tomovi konverzace ani za mák nelíbí. Zmizela z pokoje během pár vteřin.

„Kruci!“ zasténal Tom a zavřel oči.

Rozhodně měl o čem přemýšlet. A měl na to týden.

*

Bylo pár minut po druhé hodině středečního odpoledne, když Bill sbíhal schody z patra a s dusotem si to štrádoval po dlouhé chodbě až k matčině pracovně. Rozrazil dveře a vešel dovnitř.

„Tom dneska… uh-um… chci říct… pan Kaulitz má dneska zpoždění?“ zeptal se Simone, která nad Billovým neomaleným příchodem pozvedla hlavu a odložila pero.

„Kde jsou tvé způsoby, Bille? Co se stalo se zdvořilostí a klepáním?“ napomenula jej.

„Co se stalo s výukou kytary?“ použil Bill stejný začátek věty jako jeho matka.

„Ta se nekoná. Ani dnes, ani v pátek,“ odpověděla mu Simone a znovu stiskla pero v prstech.

„Cože? Jakto?“ přišel Bill až ke stolu, zapomínajíc na odměřenost. Byl překvapený a především znepokojený. „To jako že už nebude nikdy? Proč?“ naléhal.

„Neřekla jsem, že nebude. Pan Kaulitz včera volal, aby mi oznámil, že je nemocný a tento týden se již nedostaví,“ podala Billovi vysvětlení.

„Kecy!“ prskl Bill. Věděl, že Tom lže.

„Co prosím?! Laskavě si uvědom, s kým mluvíš! Nemám nejmenší důvod lhát. Délku i čas našeho hovoru si jistě dokážeš najít v paměti telefonu sám, a teď mě omluv. Potřebuji tady něco dodělat. Vrať se do pokoje a uvažuj o svém chování,“ vykázala Billa z pracovny a vrátila se k práci.

Šokovaný Bill se pomalými kroky blížil zpět ke svému pokoji. Nemohl uvěřit, že tuhle situaci vyřešil Tom takhle. V pokoji hmátl Bill po mobilu a vytočil Tomovo číslo. Po chvilce vyzvánění bylo spojení však přerušeno volaným, aniž by byl hovor přijat. Bill odtáhl mobil od ucha a nevěřícně se podíval na rozsvícený displej. Tom mu to típl! On mu to típl! Po opětovném vytočení Tomova čísla mu však hlas oznámil, že Tom hovor nepřijímá a ať zkusí zavolat později, čímž Billovi prakticky řekl, že si Tom vypnul mobil, aby jej Bill nemohl otravovat.

Bill se však s tímhle odmítl spokojit. Trvalo mu přesně deset minut, než zjistil, kde Tom bydlí, a za dalších dvacet minut byl on i Billův oblíbený řidič Henry připraven k odjezdu. Simone se z domu ztratila, tudíž snad ani nepřijde na to, že Bill porušil její zákaz a i přes domácí vězení odešel z domu.

Kvůli provozu v centru města se k Tomovu domku dostali až po dvaceti minutách.

„Mám na tebe čekat, Bille?“ zeptal se Henry. Bill se zastavil a otočil se.

„Zajdi si třeba někam na kafe nebo něco. Zavolám ti.“

„Dobře!“ přikývl Henry a počkal, dokud Bill nezavře dveře od auta, aby mohl odjet. Bill mu mávl na pozdrav a došel ke zvonku. Bez váhání stiskl a čekal, dokud někdo neotevře. Stalo se tak jen po pár vteřinách.

„Dobrý den,“ popřál ženě, která se objevila ve dveřích.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptala se Melissa.

„Já jsem Bill Trümper. Tom mě učí na kytaru. Uhm… je doma?“ zeptal se.

„Ano je. Já jsem Melissa Kaulitzová – Tomova matka. Pojďte dál,“ pozvala Bill do předsíně a zavřela dveře. V ten okamžik Tom nahoře v pokoji zpozorněl, když uslyšel, jak jeho matka s někým mluví. Doběhl ke dveřím, pootevřel je a zaposlouchal se.

„Moc mě těší a klidně mi tykejte,“ usmál se Bill přátelsky a potřásl si s ženou pravačkou.

„No… Tom je ve svém pokoji. Dovedu tě tam,“ nabídl se a vyzvala Billa, aby šel za ní. Tom si v pokoji připlácl ruku na ústa, když v příchozím poznal Billův hlas.

„Kurva!“ zaklel a rychle zavřel dveře. Přiběhl k oknu, otevřel dveře na malý balkon, vedle kterého byl k domu přibit ozdobný žebřík, po kterém se plazila jedna s matčiných květin, a v mžiku byl dole u oken do obýváku. Nakoukl dovnitř, ale nikoho neviděl, tudíž musela být matka s Billem u jeho pokoje. Rychle přeběhl na druhou stranu malé zahrady a zašil se za růžemi, které ho hned popíchaly pravděpodobně za jeho zbabělost.

„Tome? Máš návštěvu,“ ťukla Melissa na dveře a s úsměvem otevřela. Její výraz ovšem okamžitě zmrzl, když našla prázdný pokoj.

„Děje se něco?“ zeptal se Bill, stojící za ženou.

„To je zvláštní. Tom se před chvílí vrátil ze školky a říkal, že už nikam nepůjde. Neslyšela jsem ho ani odcházet,“ přemýšlela Melissa. Bill nakoukl přes ženino rameno a pokoj přeletěl očima. Tom po sobě možná přibouchl dveře od balkonu, ale zvenku mohl sotva upravit závěsy, které prozradily jeho zběsilý úprk.

„Myslíte, že bych na něj mohl chvíli počkat, pokud by se brzy vrátil?“ zeptal se Bill tiše. Nechtěl se drze vetřít.

„Samozřejmě!“ usmála se Melissa a zavřela dveře od Tomova pokoje. Vedla Billa zpět do kuchyně, kde jej usadila ke stolku a začala se starat o občerstvení. Moc mu toho nabídnout kvůli finanční situaci nemohla, ale Bill nevypadal, že by očekával pečenou kachnu nadívanou křepelčím masem, nebo něco podobného. Bez reptání přijal ovocný čaj s kouskem koláče, který Melissa upekla k večeři, sklenici s domácí malinovou šťávou a máslové sušenky.

*

Dvě hodiny uběhly jako voda a Billovi bylo trapné zůstávat v domě ještě déle. Nechtěl Melissu otravovat a z nějakého důvodu věděl, že Toma dnes už stejně nezastihne. Proto se zvedl k odchodu.

„Moc vám děkuji, paní Kaulitzová, a omlouvám se, že jsem vás tak dlouho zdržoval,“ zastavil se u východu.

„Není vůbec za co, Bille, a neomlouvej se. Vůbec o nic nešlo. Jen mě mrzí, že se tu Tom neukázal. Mohl bys klidně zůstat déle, kdybys chtěl,“ nabízela mu a kdyby tuhle větu slyšel Tom, zřejmě by se bouchl dlaní do čela.

„Děkuji, ale nejde to. Mohla byste jen poprosit Toma, aby mi zavolal, až se vrátí?“

„To není problém. Ráda mu to vyřídím,“ usmála se Melissa vlídně.

„Ještě jednou děkuji.“

„Nemáš zač. Ráda tě zase někdy uvidím!“

„Nashledanou,“ rozloučil se Bill a před domem nastoupil do auta.

Tom se po dvou hodinách dřepění za růžovými keři protáhl a cukl sebou, když slyšel bouchnout dveře od auta. Naštvaně zabrblal a snažil se odhadnout, jak dlouho dřepěl na trávníku a odháněl od sebe mouchy. Vstal ze země, oprášil si kalhoty a přikrčený se blížil zpět k domu. Nejdříve oběhl celé dolní patro, aby se ujistil, že jel Bill opravdu pryč. Viděl matku zpoza kuchyňského okna, tudíž usoudil, že je Bill opravdu pryč. Pochyboval, že by jej matka nechala v jeho pokoji, když tam on není. Vrátil se zpět ke dveřím a zaskřípal zuby, když zjistil, že matka dveře zamkla. Zazvonil a vyčkal.

„No kde jsi byl? A kdy jsi odešel?“ vychrlila na něj Melissa otázky a pustila jej dovnitř.

„Slezl jsem z balkonu, když Bill přijel,“ přiznal.

„Takže víš, že tu byl?“

„Jasně že jo. Seděl jsem v zahradě za růžemi celou věčnost, než zvedl zadek a odjel. Jsem celej dopíchanej od trnů a doštípanej od komárů nebo čeho,“ zavrčel a škrábal si drobné růžové kousance od hmyzu.

„Neškrábej si to!“ plácla Toma po rukách a podívala se na něj.

„Proč jsi proboha utíkal?“

„Protože jsem ho nechtěl vidět. Taky jsi mu mohla říct, že nemůže zůstat.“

„Tak promiň! Nevěděla jsem, že jsi schovanej někde v zahradě za keřem,“ bránila se Melissa.

„Hmpf!“ odfrkl si Tom. „Jdu si to nahoru něčím namazat, nebo se uškrábu k smrti,“ zabručel Tom a se zkřivenou tváří se vydal do koupelny k lékárničce.

Dnes se Billovi možná vyhnul, ale jednou jej bude muset znovu potkat. A to je nevyhnutelné.

autor: Muckátko :o)