autor: BrokenMirror
Jeden krok vpřed?
Dívat se, jak ta žena odchází z výslechové místnosti s očima rudýma a vzlykající do svého kapesníčku, nahánělo Tomovi slzy do očí. Řekla jim všechno, co věděla o svém manželovi, o střelci z minulého týdne, a bylo jasné, že to pro ni je opravdu těžké.
Měla monokl, který od doby, co ji naposledy zmlátil, ještě nezmizel, pořád měla rudá zápěstí z toho, jak ji pevně držel. Tomovi bylo lépe z toho, že ho zabil, ale ne dost na to, aby přepral noční můry, které měl každou noc. Probudil se celý upocený, lapal po dechu, měl další sen o muži s očima zombie a dírou uprostřed hrudníku, šel si pro něj a obviňoval ho z jeho vraždy.
„Je mi jí líto,“ řekl tiše Georg, když si stoupl vedle Toma. „Viděls její obličej? Její manžel ji mlátil, ale stejně jí je líto, že zemřel. No chápeš to?“
Tom pokrčil rameny. „Nemůžeš pomoct tomu, koho miluješ,“ řekl, díval se, jak vyšla ze dveří, vzlykala a chvěla se od hlavy až k patě. „Není to její vina, že ho milovala.“
„Ale…“ Georg zavrtěl hlavou a skepticky se na Toma podíval. „Jak je možné, že ho milovala, když byl takové monstrum? No tak, tohle není láska, to je strach. Neopovážila se ho opustit.“
„Jsem si jistý, že vždycky nebyl takový,“ řekl Tom. „Nejspíš začal hodně pít nebo tak.“
„I tak,“ uchechtl se Georg. „Měla ho už dávno opustit.“
„Možná měla.“
„Možná?“ řekl Georg nevěřícně a pochybovačně se na Toma podíval. „Ty toho bastarda bráníš?“
Tom vykulil oči. „Ne!“ řekl a byl zděšen, že si Georg myslí, že brání někoho, kdo zavraždil několik nevinných lidí. „Vůbec ne, jen říkám, že… já nevím, co říkám. Milovala ho, ano, a byla ochotná přehlížet to, co dělal. Myslím, že je to obdivuhodné.“
„Je to stupidní, naivní. Nic na jejich vztahu nebylo zdravé.“
Tom pokrčil rameny. „Já vím. Možná se tak cítím jen proto, že jsem ho zabil.“
„Asi jo,“ souhlasil Georg, než ho poplácal po zádech, aby ho rozveselil. „Co bys řekl, kdybychom večer zašli na pivo?“
***
Byl čas oběda a Tom byl na cestě nahoru za Billem. Neměl moc hlad, a tak šel radši dělat něco smysluplného, než jen sedět a šťourat se v jídle vidličkou. „Zasraný schody,“ zanadával a už asi posté si přál, aby koupili výtah.
„Moje neteř má příští týden narozeniny,“ řekla Anna, dívala se na svého pacienta přes stůl. „Bude jí jedenáct. Přemýšlela jsem, jestli už je velká na panenku, nebo jestli bych jí měla koupit Barbie.“
„Všechny holky to mají rády,“ pokrčil Bill rameny.
„Myslíš?“
„Jasně.“
„Asi máš pravdu. Já když byla malá, tak jsem žádnou neměla, ale můj soused jich pár měl, i když ty panenky nebyly vůbec tak krásné jako dneska. Ale i tak jsem si s nimi hrála.“
Billovi se trochu zvedl koutek rtů.
„Ano, byl to kluk a měl panenky,“ řekla Anna a trochu se pousmála nad jeho reakcí. „Občas mají kluci tyhle věci radši než auta a vojáčky. Můžou za to ty barvy. Řekla bych. Hrál sis někdy s panenkami?“
Bill zmlkl a sklopil pohled. Po několika dlouhých vteřinách polkl. „Ne.“
„Kam jsi mi to teď zmizel?“
„Nikam.“
Anna se na něj usmála tak, že Billovi naskočila husí kůže. Tenhle úsměv něco znamenal; znamenal, oh, já vím, jen to chci slyšet od tebe. Bill jí chtěl říct, ať jde do háje, ale zůstal zticha.
„Chtěla bych ti něco ukázat,“ řekla potom a Bill se zamračil.
„Ukázat?“
„Nejdřív si s tebou ale musím o něčem promluvit.“
Tom vešel do čtvrtého patra a na chvíli se zastavil, aby nabral dech. Kámo, tyhle schody byly těžké a nezdálo se, že se to nějak lepší, ať už je vyšel, kolikrát chtěl.
Došel na konec chodby, ale zpomalil, když z Billovy místnosti slyšel hlasy.
„- pamatuješ si to vůbec?“ slyšel a zadržel dech, když se rychle podíval skrz mříže a uviděl Annu s Billem, jak sedí proti sobě u stolu. Bill měl sklopenou hlavu, trochu si svíral paže. Tom ustoupil, nechtěl, aby ho viděli, ale nešel tak daleko, aby nic neslyšel. Opřel se zády o zeď, sotva se opovažoval dýchat.
„Samozřejmě, že si to pamatuju,“ odsekl Bill tiše.
„Řekni mi o ní.“
Tomovi bylo zle z toho, že odposlouchává, protože tohle měl být soukromý moment mezi Billem a jeho terapeutem, ale nemohl se přinutit odejít. Ne teď. Poslouchal pozorně, když Bill znovu promluvil.
„Byla blond,“ řekl tiše, tak tiše, že to Tom sotva slyšel.
„A dál?“
Bill byl zticha a Tom zadržel dech. O kom to mluvili? Tom přenesl váhu z nohy na nohu, snažil se nedělat žádné zvuky, znovu se podíval skrze mříže.
„Nepamatuješ si, že?“
Viděl, jak Bill polkl a zavřel oči, Anna pak vyndala něco ze složky na stole, něco, co vypadalo jako fotografie. Podala ji Billovi. „Chci, aby ses na tohle podíval,“ řekla jemně. „A chci, aby sis
vzpomněl, ano? Vzpomeň si a
přemýšlej o tom. Snažíš se to blokovat, a já to chápu, opravdu chápu, proč to děláš. Ale přijde čas, kdy tomu budeš muset čelit, i když to bude bolet.“
Bill vzal fotku a díval se na ni, ruce se mu chvěly.
„Řekni mi její jméno.“
Bill silně zavrtěl hlavou, oči přilepené na fotografii a Tom viděl, jak se mu zadrhává dech, stejně jako když panikařil nebo byl rozčilený, Tom měl teď dojem, že ty dva pocity jdou ruku v ruce.
„Bille, jak se jmenovala?“
„K-Karina,“ zašeptal Bill, jako by se k tomu nutil, těžce polkl.
„Ano,“ řekla Anna a zněla, jako by se jí ulevilo. „Nechám tě tu s tou fotkou,“ řekla a zvedla se. „Chci, abys přemýšlel o věcech, přemýšlel o tom, co mi řekneš, ano? Vrátím se za hodinu.“
Bill neodpověděl.
„Dobře, Bille, uvidíme se později.“
Naposledy se na Billa podívala, pak přešla ke dveřím, odemkla je a málem se srazila s Tomem. Nadskočila, položila si ruku na srdce a vykulila oči.
„Bože, vyděsils mě,“ řekla a Tom se jen nevinně usmál, přistihla ho. „Myslím, že potřebuje nějaký čas o samotě, Tome,“ bylo jediné, co řekla, zatímco zamykala a Tom byl rád, že mu za to špehování nevynadala.
„Ale…“ začal Tom, podíval se na Billa, který málem ztrácel dech, fotku stále svíral ve svých kostnatých rukou.
„Má inhalátor a ví, jak ho používat, kdyby to šlo špatně,“ ujistila ho a poklepala mu na rameno. „Bude v pořádku, musí o něčem přemýšlet. Sám,“ dodala, podíval se na něj tak, že se mu chtělo propadnout do země.
„O čem?“ zeptal se zoufale. „Kdo je na té fotografii?“
„Víš, že nemůžu, Tome. Omlouvám se. Musí ti to říct sám. Prosím, že se to z něho nebudeš snažit vytáhnout?“
„No jo,“ odpověděl Tom a Anna se na něj usmála, odešla, její podpatky klapaly o kamennou podlahu.
Tom se znovu podíval skrz mříže na Billa, který se během jejich konverzace zvedl a posadil na postel. Byl schoulený, objímal si kolena a ztěžka dýchal.
Něco Toma uvnitř zabolelo.
Když Bill lapal po dechu opravdu tak, že nemohl dýchat, Tom už se na to nemohl dívat. Odemkl zámky a vešel dovnitř. „Bille,“ řekl a posadil se vedle něj. „Bille, Bille, jsi v pohodě? Dýchej.“
Bill zavrtěl hlavou, hnaly se mu slzy do očí, jak lapal po dechu, a do úst se mu nedostával žádný vzduch.
„Kurva,“ zamumlal Tom, rozhlédl se, nakonec si všiml zeleno bílého inhalátoru ležícího na stole. Skočil pro něj a podal ho Billovi, který si ho vzal, dal si ho ke rtům a zhluboka se nadechl.
Tom si promnul krk, když Bill popadl dech, a Tom přemýšlel, kdy ho chytil za ruku; najednou cítil, jak mu jí projela bolest, když mu ji Bill stiskl.
„V pořádku?“ zeptal se Tom, když se jeho dech vrátil k normálu, Bill sklopil hlavu a zavřel oči. „Bille?“ zeptal se Tom znovu a trochu mu zatřásl s ramenem. „Odpověz. Jsi v pořádku?“
Bill přikývl. „Ano. Jo. Bože, takový záchvat jsem neměl od doby, co jsem byl malý.“
Tom přikývl, zaváhal, ale rozhodl se zeptat. „Kdo byl na té fotce?“ zvedl fotografii z postele a podíval se na ni. Byla to typická středoškolská fotka krásné dlouhovlasé blondýnky, možná čtrnácti nebo patnáctileté. Měla roztomilý pršák pokrytý pihami a plachý úsměv a růžové rty. Vlasy měla dané za ušima, na uších žluté hvězdy, kolem krku řetízek s yin yang.
Kde ten symbol už nedávno viděl? Tom si skousl ret a snažil se vzpomenout, ale nic ho nenapadlo. Přejel palcem po náhrdelníku na obrázku, měl pocit, že mu ucházelo něco velmi důležitého.
Bill silně zavrtěl hlavou. „Dej to pryč.“ Řekl, jako by mu z toho bylo špatně.
„Bille,“ zopakoval Tom. „Kdo je to?“
„Tome, prosím, nech to.“ Bill zněl unaveně, jeho hlas sotva slyšitelný, a Tomovi z toho bylo zle, ale ne, nemohl toho nechat. Nemohl všeho pořád nechávat.
„Kdo to byl?“ přitlačil na něj Tom a vzal Billa za ramena, aby se na něj podíval. Tentokrát toho nenechá, ať už se Bill choval v jeho rukou jako hadrová panenka nebo ne, ať už byl unavený a vyčerpaný, jak chtěl. Tom na tohle zjistí odpověď. „Kdo?“
Bill těkal pohledem, obličej měl bílý jako duch, kousal se do rtu a vrtěl hlavou „Ne,“ řekl znovu.
„Řekni mi, kdo to je,“ přikázal mu se zaťatými zuby. „Bille!“
„N-„
„Bille, řekni mi, co je zač nebo-„
„Je mrtvá!“ štěkl Bill, oči mu ztemněly, jak se na něj díval. „Nezáleží, kdo kurva je, protože je mrtvá.
Jasný? Je mrtvá, je
pryč.“
Tom okamžitě utichl a v tom mu to došlo. Ten náhrdelník. Symbol na jejím krku; yin a yang. Vzpomněl si, kde to viděl, viděl to na Billově krku, to tetování. Vzpomněl si, jak mu zakázal se toho dotýkat, jak se Bill odtáhl, když přes to přejel prsty.
„Bille,“ řekl Tom už klidněji. „Kdo byla? Čím ti byla?“
„Nikdo,“ odsekl Bill. „Nezáleží mi na ní, nikdy nezáleželo.“
Tom studoval jeho obličej. „Lžeš.“
Billovi se rozšířily nozdry, Tom vstoupil do nebezpečné zóny.
„Myslíš si, že o mně něco víš,“ řekl Bill a hlas se mu chvěl zlostí. „Myslíš si, že jsi tak skvělý, když si sem přijdeš jako hrdina a snažíš se mě zachránit.“ Zabodával se pohledem do Tomových očí, zlost mu vycházela z kůže, vzduch kolem nich skoro vibroval. „Ale hádej co,“ odsekl Bill, skoro se dotýkali nosy. „Nepotřebuju zachránit.“
Tom zavrtěl hlavou. „Tohle ti nežeru,“ řekl a díval se, jak se každý sval v Billově obličeji stáhl. Instinkty mu říkaly, aby to nechal, ale bylo to, jako by mu ústa jela na autopilota, potřeboval to vědět. „Je to dobré, jsi dobrý herec, ale já ti to nevěřím. Vím, že ti na Anně záleží.“ Bill sebou škubl. „Vím, že ti záleží na mně.“ Bill zavrtěl hlavou. „A vím, že ti záleželo na té holce.“ Zvedl fotku a Bill se na ni ještě jednou podíval, než zavrtěl hlavou.
„Jdi. Pryč.“ Řekl skrz zaťaté zuby. „Už mě nebaví tě prosit slušně.“
Tom se nepohnul ani o píď. „Proč musím odejít?“ chtěl Tom vědět. „Bille, můžeš brečet, jestli chceš. Je mi to jedno.“
Billovi se zablesklo v očích. „Přestaň se mi dostávat do hlavy!“ vykřikl, byl stále hlasitější, s každým slovem. Tohle už říkal, ale tentokrát zněl troku víc zoufale. „Vypadni odsud. Hned.“
„Co uděláš, když neodejdu?“ zkoušel ho Tom, choval se statečněji, než by měl.
Bill ho probodl pohledem, zhluboka dýchal, zaťal pěsti. Třásl se, oddechoval nosem jako býk. Pravá ruka se mu třásla, jako by chtěl Toma uhodit, ale namísto toho zlostně zaúpěl, zvedl se a vystřelil do koupelny, třískl za sebou dveřmi. Tom slyšel, jak hází věcmi o zem, jak utrhl závěs od sprchy. Věděl, že Bill odešel jen proto, aby mu neublížil.
Zvuky chvíli pokračovaly, Bill nejspíš rozbíjel všechno, co mohl, v jednu chvíli si byl Tom jistý, že něčím hodil po zrcadle, protože se ozval tříštivý zvuk. Tom si trochu dělal starosti, nejspíš tam budou střepy a Tom si nebyl jistý, jestli Bill může být poblíž ostrých předmětů, když se takhle choval.
Zvuky přestaly a ozvala se hlasitá rána, Tomovi v hrudníku poskočilo srdce strachy. Zvedl se a pomalu šel ke koupelně. „Bille?“ zeptal se opatrně a zaťukal na dveře. To ticho ho děsilo. „Bille?“ zeptal se znovu a zavřel oči, poslal mu tichou modlitbu, trochu otevřel dveře. Nakoukl dovnitř.
Bill seděl uprostřed podlahy, a když si uvědomil, že je tady Tom, rychle se odšoural pryč, až narazil zády do zdi. Měl hlavu dolů a viditelně se třásl, dýchal jako zvíře. Pravou rukou se pevně držel za břicho a Tom vyvalil oči, když uviděl, jak je jeho oranžová košile od krve, jak mu teče po ruce. Rychle k němu šel a Bill usykl, odtáhl se pryč.
„Ne,“ řekl tiše, hlas se mu třásl. „Z-Zůstaň dál.“
„Jsi zraněný.“ Řekl Tom jemně a zavřel za sebou dveře. Podíval se k zrcadlu, které bylo rozbité a od krve. Bill se začal třást ještě víc, když k němu Tom přišel blíž a klekl si vedle něj. „Nejspíš tam máš sklo,“ řekl a snažil se zachytit Billův pohled, ten se ale schovával za záclonou černých vlasů. Chtěl ho vzít za ruku, ale Bill zavrtěl hlavou. „S-s-sedativa,“ vydral ze sebe, skřípal zuby a snažil se zůstat klidný, Tom zamrkal.
„Kde?“
„K-konec chodby.“
Tom se zamračil, přemýšlel, co tím asi myslel, ale stejně se zvedl. „Hned jsem zpátky,“ řekl a vyběhl pryč, aniž by zamykal dveře. Bill by nejspíš nebyl schopný utéct moc daleko, i kdyby se snažil.
Tom okamžitě věděl, co Bill myslel tím koncem chodby, protože pohled ihned zachytil bílou skříňku s první pomocí visící vedle dveří, které vedly ke schodům dolů, nejspíš si jí jen předtím nikdy nevšiml. Přešel k ní a zjistil, že je zamčená, samozřejmě že byla zamčená. „Kurva,“ zamumlal, začal hledat ve svých klíčích. Prohlížel si je, dokud nenašel nějaký, který nevěděl, kam patří. Vypadal dost malý na to, aby tam pasoval, a když to zkusil, lehce se to otevřelo. Tom se zazubil.
„Dobře, sedativa, sedativa,“ mumlal si sám pro sebe. Bylo tam spousta obinadel a gáz, věci, o kterých Tom neměl ponětí, na co jsou. Našel krabičku, kde byly injekce a jehly nadepsány jako sedativa. Tom se zamračil, viděl, jaká sedativa užíval Bill předtím, ale opravdu si nevěřil, aby mu nedal něco, o čem si nebyl jistý, co to je. Zaprvé neměl ponětí, kolik toho potřebuje, a zadruhé neměl ponětí, kam by mu tu injekci měl dát. Bylo tu tolik různých lahviček s prášky a Tom měl dojem, že něco z toho přeci musejí být sedativa. Prášky byly bezpečnější než jehla.
Díval se na každou etiketu, dokud nenašel něco, na čem bylo černou fixou napsáno
sedativa. Vzal ji a přečetl si zadní stranu. Jeden prášek by měl stačit, zavřel víko, zavřel skříňku a běžel za Billem, co nejrychleji mohl.
Bill se natáhl po prášku svou dobrou rukou, seděl na stejném místě, kde ho Tom nechal, rychle to spolkl na sucho a skoro okamžitě ztuhl. Zavřel oči a Tom měl sotva čas ho chytit, než se skácel a hlavou se silně uhodil o záchodové prkýnko.
Tom se posadil na zem, opatrně položil Billovu hlavu k sobě do klína a pak mu zvedl jeho krvavou ruku. Opravdu tam bylo sklo, Tom se zašklebil.
Skousl si ret a přemýšlel, jak hluboce Bill spí, než se rozhodl se na to vykašlat a vzal ho pod koleny, zvedl ho. „Bože, doufám, že o sobě vážně nevíš,“ zamumlal, tiše se zasmál, když pomyslel na reakci, kterou by Bill měl, kdyby věděl, že ho Tom takhle nese.
Položil ho na postel a znovu se mu podíval na ruku, aby zjistil škodu. Jeho dlaň se trochu třpytila sklem a Tom se neodvažoval to zkusit vyndat sám, protože se bál, že by mu to tam ještě víc zatlačil a zhoršil to. Došel si ale pro mokrý kus látky a umyl mu krev, která mu tekla dolů po ruce, i když vytékala stále další.
Opatrně mu položil ruku zpátky na postel, dlaní nahoru, rozhodl se, že bude potřebovat někoho dalšího, aby mu s tímhle pomohl. S posledním dlouhým pohledem na Billa odešel z cely, tentokrát za sebou zamknul.
***
Tom našel Annu ve druhém patře, povídala si s devatenáctiletým vězněm, co tu byl za krádež u svojí babičky. Vykulila oči, když za dveřmi uviděla Toma, jak na ni mává, ať jde rychle za ním.
„Omluv mě, hned jsem zpátky, Danieli,“ řekla mu a běžela za Tomem.
„Co se děje?“ v jejím hlase byla slyšet starost, jako by už rovnou věděla, že to má něco společného s Billem.
„Jde o Billa,“ řekl. „Je tady dnes sestra?“
Vyvalila oči ještě víc. „Dnes ne, proč?“
„Sakra,“ zanadával Tom. „Jen… praštil do zrcadla, a teď má pod kůží spoustu skla. Neopovážil jsem se to vyndat sám.“
Anna se zamračila a zamkla Danielovu celu. „Jak to myslíš, že uhodil do zrcadla?“
Tom sklopil hlavu, moc dobře věděl, že udělal něco, co mu Anna zakázala, pateticky pokrčil rameny. „Neříkala jsem ti, abys ho nechal na chvíli o samotě?“ řekla Anna, poprvé byl její hlas přísný, Tom si připadal jako malé dítě.
„Ano,“ zamumlal. „Ale já se na něj nemohl takhle dívat… vím, že jsem nejspíš neměl…“
„Máš pravdu, neměls,“ řekla a povzdychla si. „A doufám, žes dostal lekci. Uvidím, co s tím sklem dokážu udělat.“
Nejspíš to nebylo tak zlé, jak si myslel, protože vyndala všechny kousky skla jen za použití pinzety. Tom se nemohl dívat, když ho vyndávala, pokaždé když kousek skla vylezl z Billovy kůže, jeho vlastní dlaň zabolela. Nakonec prostě jen odvrátil pohled.
„Myslím, že to mám všechno,“ řekla po chvíli a držela si Billovu dlaň na světle. „Těžko říct, když není vzhůru, aby mi řekl, jestli to někde štípe.“ Přejela mu ukazováčkem po dlani, jestli ještě nějaké sklo neucítí. „Říkals, že sám poprosil o sedativa?“
„Jo.“
„Hm.“ Zněla příjemně překvapeně a začala Billovi zavazovat ruku. „To je něco.“
„Co?“
„Nenávidí sedativa,“ řekla a vatičkou čistila Billovo poranění. „Obvykle bojuje se vším, co dostává. Opravdu tě musí mít rád.“ Podívala se s úsměvem na Toma. „Myslím, že jsi pro něj vskutku dobrý,“ řekla a začala s obvazováním. „Ne že by to sám přiznal, samozřejmě.“
Tomu se oba dva museli zasmát.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Na toto poviem len.. milujem túto poviedku ! ♥
ach.. rozplývám se ♥ nádhera 🙂
Nádhera.. ja už neviem, čo k tejto poviedke napísať.. je to proste dokonalosť.
Božeee…ten Bill je ale paličatý -_-..opravdu se u této povídky asi ukoušu zvědavostí než se zase někam dostaneme že? :D…ale stejně ji miluju :3
Super. Viem, že to nevystihuje to aká je naozaj táto kapitola, ale neviem aké slovo použiť aby presne vyjadrilo ako sa mi to páčilo. Ďakujem strašne moc za kapitolu a aj za poviedku celú:)
To co řekla Anna bylo tak krásný! Má pravdu!:))
Tenhle díl byl snad jeden z nejakčnějších! Moc se mi líbil!!! Jsem ráda, že Bill Tomovi nechtěl ublížit a letěl do koupelny!:)
Hmm, zase jsme se alespoň o kousíček posunuli. 🙂 Kdo je asi ta dívka z fotky? Billova oběť? Jeho bývalá láska? Jsem strašně zvědavá a napnutá, asi puknu, než bude o Billovi vše vysvětlené nebo alespoň to, co udělal. 😀 Jinak, ro, jak nechtěl nic udělat Tomovi.. má ho rád. 🙂 Těším se na další síl a děkuji za překlad. 🙂
Bille ty troubíku…hltám to plnými doušky 🙂 parádička. Tome koukej se snažit, abys to zjistil!
Tak tenhle Billův výstup byl vážně děsivý! Ale na druhou stranu se mi zase líbilo, že odešel zuřit do koupelny, protože nechtěl Tomovi ublížit 🙂 Je to hezké vidět, že má Toma rád :))
Moc děkuji za překlad! ♥
Popravde sem rada ze se Bill zacina tro hu otvirat.. Protoze vime ze existovala dalsi osoba kterou mel Bill mozna i rad?! 🙂
Tesim se ma dalsi dil 🙂