autor: Mischy & Turmawenne
BILL
Jakmile mi zavrněl iPhone v kapse, hned jsem po něm sáhnul a vyzvedl si sms.
„Udělalo se mi špatně, tak jsem jel domů, abych tě neobtěžoval. Promiň.“ Přečetl jsem si to nejméně třikrát za sebou, ale ani to mě neusvědčilo v tom, že Tom vážně odešel. To je docela špatná výmluva. Nechci mu křivdit, ale neřekl bych, že mu bylo špatně. Jen jsem to přehnal. Asi se mu to nelíbilo, možná má nějaké závazky, možná je to mými závazky… sakra. Tohle jsem posral. Ale vždyť se ke mně sám tulil, nedával najevo, že by se mu to nelíbilo. Samozřejmě, že vím, že to bylo z mé strany špatné, ale nemohl jsem se ovládnout. Svěsil jsem hlavu a podíval se do země. Nezbývalo mi nic jiného, než se zvednout a jít. Ačkoli se mi nechtělo, zvedl jsem se a šel. Neměl jsem tu bez něj co dělat a nechtěl jsem tu bez něj být. Tímhle mě celkem ranil, mrzí mě to. Nechci si s ním hrát, ani… já… vlastně nevím, co momentálně chci. Jsem si jistý jen tím, že se mi to líbilo. Cítil jsem se konečně dobře.
Chytil jsem si taxi a rozjel se směrem do centra. Jak se k sobě budeme teď chovat? Možná se mnou nebude chtít ani být v kanceláři. Zřejmě jsem to přehnal a dost. Měl bych se mu za to omluvit, ale on mi nemusel takhle lhát. Kdyby mi upřímně řekl, abych toho nechal, nezlobil bych se. Možná by mi to bylo líto, ale pořád by to bylo lepší. Zavolal jsem Barbaře, že malou nakonec vyzvednu a bez řečí pro ni dojel. Alespoň jsem se s ní potom po dlouhé době prošel. Ona jediná mi maličko dokázala odvést myšlenky, ale ne příliš. Avšak i ona na mě poznala, že nemám nejlepší náladu a pořád se mě snažila rozveselit. Snažil jsem se, nechtěl jsem, aby si to brala do hlavičky. Tohle je totiž jej a jen můj problém.
Neměl jsem ani chuť jít do práce, ale nemohl jsem se tomu vyhýbat. Bohatě mi stačilo, že jsem včera musel Barbaře vysvětlovat tu náhlou změnu a svou špatnou náladu. Chtěl jsem Toma vidět a hlavně si s ním maličko promluvit, ale měl jsem z toho divný pocit.
Když jsem za sebou zavřel dveře od kanceláře, podíval jsem se na stůl. Čekalo mě tam opět voňavé latté s vysokou pěnou. Tak možná není naštvaný. Nezapomněl na mě… Pro sebe jsem se maličko usmál a rozešel se ke stolu. Ovšem mé vnímání vyrušil jeho hlas. S někým zřejmě telefonoval.
„No to víš, že jo. Moje prdel ti bude věrná celej večer, ty blbečku,“ smál se. Ahm, to bych asi slyšet neměl. „Vezmi s sebou i tu svojí mladou, jinak to dopadne jako na střední a ještě dva dny budeme blejt,“ zaslechl jsem kromě jeho smíchu i nějaký šramot. Chvíli bylo ticho. „Jo, furt tu pracuju. No… jo, jasně. Hej, šéf je v pohodě… Hm…“ Aspoň, že tak, i když kdoví, jestli po včerejšku nezměnil názor. „Hm… Jo, to jo. Hele, ale myslim, že lítam v pěknym průseru, vole… Ale hovno, nevošukal jsem ho, ty kreténe… Ne, ani on mě. To by mi ještě tak chybělo, je ženatej…“ Aha, tak on tomu říká průser. Nic jsme spolu neměli a bože… ahm, snad bychom mít ani neměli, teda… já… „No jasně, vždycky jsem byl na ženáče, ty kokote,“ začal se zas smát. „Hele, uvidíme se večer a všechno ti řeknu. A nezapomeň s sebou vzít mladou, ok? Jo, fajn. Čau…“ Bude mu všechno vyprávět? Co si o mně kdo pomyslí. Jakej jsem idiot a hajzl, kterej má ženu s dítětem a vyjíždí tady po svém asistentovi? Bože… Přikryju si obličej dlaní a raději se hned napiju toho latté, čímž si opařím jazyk. Skvěle. Prsknu a potom se k němu pomalu rozejdu.
Zaklepal jsem na dveře a tiše nastrčil hlavu dovnitř.
„Tome?“ šeptnu potichu.
„Dobrej, šéfe,“ vzhlédne ke mně od notebooku. Vyká mi…? Bolestně vydechnu a semknu rty k sobě.
„…ahoj,“ řeknu jemně, aniž bych z něj spustil oči. „Vykáš mi?“
„Bavil jsem se o tom s Edith, řekla mi, že je divný, abychom si tykali. Potvrdila mi to i její nadřízená, takže… to bude asi vážně divný,“ skloní pohled k obrazovce, přičemž si založí ruce mezi stehna. No super. On tady řeší s půlkou personálu tykání? Ty dvě to ještě budou soudit…? Oh ne, Bille, klid. Nic proti nim celá léta nemáš, a teď se rozčiluješ, ale jedině kvůli sobě!
„To jsem nevěděl, že Edith a její nadřízená soudí, co je divný a co ne,“ kývnu hlavou. „Každopádně, nechci, aby sis připadal divně, vlastně… připadal jste si,“ opravím se. Na to nic neřekl. Až po chvíli se nadechl.
„Volala vám nějaká ženská. Zase… něco nabízela, tak jsem řekl, že tu… nejste,“ podívá se na mě.
„Děkuju,“ sklopím pohled. „Chtěl jsem vám říct, že se vám omlouvám. Neměl jsem vám nijak narušovat vaše plány a chovat se tak, jak jsem se včera choval. Je mi líto, že vám bylo špatně,“ zdůrazním trošku. Nezněl jsem naštvaně, spíš bolestně. Sakra, proč mě to tolik mrzí! Nejradši bych byl, kdybych tyhle pocity teď vůbec necítil a jednal tak, jako se jedná v práci. Jenže s ním to nejde, prostě je to nemožné.
„Špatná kombinace. To není vaše vina,“ usmál se. V jeho pohledu ovšem bylo něco jiného než dřív. Nikdy se mnou nejednal tímhle způsobem.
„Pokud chcete říct, že je to vaše vina, tak ne. Není to vaše vina. K ničemu jste mě nenutil. Víte, dělal jsem to proto, že jsem to chtěl. Bylo mi dobře a chci, abyste to věděl,“ odpíchnu se od futer.
„Co žena? Nenadávala?“ uhnul pohledem kamsi.
„Ne,“ šeptnu.
„Aspoň něco…“ pošeptal. Kousal jsem se do rtu, abych neuvolnil emoce.
„Každopádně vám přeju, abyste si dnešní odpoledne a večer užil lépe než ten včerejšek se mnou,“ brouknu potichu a se sklopenou hlavou se otočím směrem k odchodu. Má už něco v plánu, tak se snad odreaguje a odpočine si.
„…poslouchal jsi, hm?“ řekl náhle. Hah, super. Ještě si myslí, že poslouchám jeho hovory. Nemůžu za to, že přijdu do práce a hned ho slyším a že on se přeslechnout nedal.
„Ne, nemám to ve zvyku. Jen jsem přišel do práce, dveře byly otevřené. Myslel jsem to upřímně, nemám proč do tebe rejpat nebo být ironický. Nezasloužíš si to,“ vydechnu.
„Hm,“ řekl jen a zvedl se.
„A děkuju za latté,“ dodám.
„Je to moje práce,“ prošel kolem mě.
„Ne. Není to ani tvá povinnost.“
„Jak myslíte, nebudu vám ho už nosit,“ šel ke dveřím. Ohm, co to s ním je? Je na mě tolik naštvaný?
„Počkej-te,“ zadrhnu se a rozejdu se za ním. Nemůžu to tak nechat.
„Hm?“ zastavil se s rukou na klice. Došel jsem těsně k němu a podíval se mu do očí.
„Jsi na mě tolik naštvaný? Naštval jsem tě tam včera hodně?“ pošeptám smutně.
„Musim jít na záchod,“ sklonil hlavu. Chce před tím utéct? To není správný. Vlastně je to nefér.
„Utečeš mi jako včera?“ snad k němu i mírně skloním hlavu, abych na něj viděl. „Mrzí mě to. Nechtěl jsem tě naštvat, promiň mi to.“
„Lidi utíkají, když se něčeho bojí,“ pošeptal rozechvělým hlasem. Potom polknul, zamrkal a otevřel dveře, jimiž prošel do sekretariátu. Zavřel za sebou. Zůstal jsem tam stát s pohledem upnutým na dveřích. Chtělo se mi z toho snad i brečet. Bojí se mě? Toho, co se stalo či mohlo stát? Bože… Promnul jsem si spánky a opřel se zadkem o svůj stůl. Nevěděl jsem, co mám dělat, jak si přebrat, co mi řekl… Nic. Vzal jsem si to latté, trošku jsem se napil a poté jen kelímek držel v dlaních. Netrvalo dlouho a dveře od kanceláře se otevřely. Tom vešel s deskami v ruce. V druhé nesl nějakou zabalenou krabičku. Vypadalo to jako dárek. Ani bych se nedivil, kdyby ho tu někdo už obdarovával. Je skvělý… Vzhlédl jsem k němu a semkl rty k sobě.
„Tohle posílají z finančního,“ přišel ke mně a předal mi desky.
„Děkuju moc,“ odložím je na stůl za sebe. Jen kývnul hlavou a rozešel se k sobě do kanceláře. „…bojíš se toho, co se dělo?“ řeknu těsně, než zajde.
„Nechci se o tom bavit,“ začne rozbalovat ten dárek.
„Dobře,“ přikývnu a přejdu k židli, kde se posadím. Byl jsem unavený, aniž bych něco vůbec začal dělat. Náhle se zadrhl.
„Chcete to rozbalit raději vy?“ zeptal se náhle. „Ono je tu sice napsáno ředitelova kancelář, ale pod tím je T…“ podívá se na mě. Tom a ještě do toho já idiot Trümper. Kdo by mně co posílal? Bude to stejně jeho.
„V klidu to rozbalte. To bude pro vás,“ usmál jsem se lehce.
„No dobře,“ řekl a sundal z toho obal. Otevřel krabičku a zahrabal v ní. Vytáhnul robertka. Eh?! „Ahm… tak to bude nejspíš pro mě. Smím sejít o pár pater níž a zadávit s tím jistou osobu?“ zasměje se. Raději jsem nic ani neříkal, jen jsem kývnul. Klidně ho zadav, klidně i čímkoli jiným! Ah, kde se ve mně tohle bere…
„Idiot jeden,“ mumlal si po cestě a už šel z kanceláře. Plácnul jsem hlavou o stůl a prsty si vjel do vlasů. Až u kořínků jsem si vlasy stiskl a jen tiše zakňučel. Mám pocit, jako by se všechno uvnitř mě měnilo, jen si stále nechci přiznat ten důvod. Je to on.
Když jsem po chvíli slyšel, že se Tom vrací, narovnal jsem se a trošku si vlasy upravil. Vešel, zavřel za sebou a podíval se na mě. Podíval jsem se na něj také.
„Zadávil?“ zeptám se a trošku se usměju. Nechci se na něj celý den mračit.
„Kéž by. Ten je tak vycvičenej, že ani neměl dávicí reflex,“ zakroutí hlavou s malým úsměvem.
„Ahm, aha,“ brouknu. Co mu do toho krku rval…?
„…víte, co to je,“ ujišťuje se.
„Opravdu vím, o co jde,“ usměju se.
„Už jsem se leknul,“ odpíchne se ode dveří a rozejde se k sobě.
„Není důvod,“ šeptnu a napiju se latté. Zadrhl se v chůzi.
„Pravda,“ pošeptá a rozejde se rychleji. Cože?
„To jste asi špatně pochopil. To nebylo myšleno proti vám,“ zvednu k němu oči. Nic neřekl a zašel do své kanceláře. Zavřel za sebou dveře. Aha. Špatně to pochopil, ale hlavně že se naštval. Když i dveře zavřel, to není dobré.
Nedokázal jsem se na nic moc soustředit. O to víc, když Tom vedle dělal pořádný rámus. Podle zvuků jsem si tipnul, že hraje basket. Dalo se to vydržet, ale ne příliš dlouho. Nemám na nic klid. Sakra, je v práci, stejně jako já. Ačkoli se cítím dost bídně a nemám náladu absolutně na nic, tak něco dělám. Asi po půl hodině, kdy jsem se snažil pracně sepsat smlouvu, jsem ho zavolal k sobě.
„Potřebujete něco, šéfe?“ přišel i s míčem. Podíval jsem se na něj. Jako bych to neříkal, hraje si tam basket.
„Chci vás jen poprosit, jestli byste mohl, prosím, urovnat složky s veškerými obchody, smlouvami a fakturami,“ brouknu tiše. Nechci ho nijak zaměstnávat, ale jeho práce to je a je to navíc potřeba.
„Fajn,“ hodí míč zpátky k sobě a rozejde se ke mně.
„Děkuju,“ vydechnu a napiju se jen ze skleničky vody, co mi donesla před chvílí Sandra. Beze slov vyndal šanony z poličky a sedl si s nimi ke stolu. Letmo jsem se na něj občas podíval. Nenechal mě klidným, ačkoli za to nemohl.
„Kolik let už jste šéf?“ promluvil náhle. Trošku jsem se zamračil. Kolik je to už let, hmm…
„Bude to víc jak pět let,“ brouknu, přičemž se na něj podívám.
„…je to poznat,“ přetočí půlku šanonu. „Váš otec si to pěkně třídil, ale tohle je hrůza,“ zkonstatuje. Má pravdu, nebudu se obhajovat.
„Uznávám, ale ono to není zrovna velká sranda, když vám z ničeho nic spadne do klína firma. Zaobíráte se spoustou věcí, řešíte denně dalších sto věcí a zapomínáte díky tomu na druhé. Dřív jsem tu trávil mnohem více času, od rána do večera. Nejde to stihnout ani tak. Tím se ale nijak nesnažím očistit. Vím, že je v tom binec. Archivaci má dělat Sandra, ale dělala ji jen jednou… Potom to dopadlo takhle.“
„Sekretářky jsou vždycky k ničemu. Jsou jen na ozdobu,“ pousměje se a začne to třídit.
„Bohužel se to u Sandry dost projevuje,“ přiznám.
„Takže to nejhorší teď spadne na mě, je mi to jasný,“ pokývá hlavou.
„No, to ne. Jste můj asistent, ne sekretářka,“ řeknu. „Později i Alan dělal archivaci.“
„Můžu dodat, že celkem na nic,“ uchechtne se. Počkej, až ty uděláš nějakou chybu. „Můžu si půjčit fix? Nechci se zas zvedat,“ podívá se na mě.
„Jasně,“ pousměju se a podám mu ho.
„Dík,“ usmál se. „Ještě papír…“ Hned jsem se po něm natáhl a podal mu rovnou dva.
„Není zač.“ Jen si mě s úsměvem prohlédl a pustil se do práce. Kéž by to bylo jako včera… Nevinně jsem se na něj usmál a chvilku se na něj díval. Je hezké vidět, jak se na tu práci soustředí.
„Ahm, málem bych zapomněl. Pravděpodobně v pátek bych měl jet na schůzi do Kolína. Jel byste se mnou, prosím?“
„Nevím, jestli to je dobrý nápad,“ broukne. Opřu se lokty o stůl a dlaněmi si opřu bradu. Zadívám se na něj a nahnu trošku hlavu ke straně. Možná si to nalhávám, ale nejde mu o tu schůzi. On se bojí, co by nastalo.
„Potřebuju vás tam…“ pošeptám.
„Jsem si jistý, že to zvládneš beze mě,“ zvedl se a s nějakými pomuchlanými papíry se rozešel k oknu ke kopírce, aby je mohl znovu nakopírovat.
„Mohl jsem klidně říct, že je to povinné, ale neudělal jsem to. Je to na tobě,“ šeptnu a odvrátím od něj zrak.
„A já se vyjádřil. Povinný to očividně není,“ pokrčí lhostejně rameny.
„Okay,“ řekl jsem a semkl jsem rty k sobě.
Nebudu ho k ničemu nutit, mohla to pro něj být dobrá nová zkušenost. A jestli si na mě bude takhle vylejvat svou naštvanost, tak mu to asi rychle vysvětlím. Mrzí mě to, mrzí mě, že jsem ho naštval svým chováním, ale on mi to opětoval. Připadám si jako idiot. Jako šéfovi by mi měl říct ano a ne, že to zvládnu bez něj.
„Navíc na pátek už mam něco domluvenýho,“ rozešel se zpátky ke mně. Zastavil se však těsně u mého křesla. S pootevřenými rty jsem k němu upnul pohled. Sakra! Proč se na něj nedokážu ani normálně dívat, zvlášť když mě štve.
„Na ráno?“ pošeptám a podzvednu lehce obočí. Nohu jsem si přehodil přes druhou a hleděl na něj.
„Ne, na večer,“ položí přede mě papír a nakloní se nade mě. „Tady to podepiš,“ ukáže mi prstem na nevyplněnou kolonku. Přivřel jsem oči. Ta vůně…
„Dobře,“ přikývnu lehce a zatáhnu břicho, jak se předkloním ke stolu. Podepsal jsem to a pomalu mu papír podal. On mi ovšem propisku vymanil z prstů, přičemž jsem mu stačil prsty sjet po těch jeho prstech. Poté se podepsal na kolonku pod tím.
„Díky,“ odtáhne se pomalu.
„Není zač,“ uvelebím se v křesle. Usadil se opět na své místo a pokračoval v práci.
„Můžeš s sebou vzít ženu a Nicki. Ony si zatím ponakupujou a ty budeš na schůzi. Můžete si tam prodloužit víkend,“ poví náhle, aniž by zvedl hlavu. Ovšem já se na něj podíval. Ah, dělá si ze mě srandu? Vezmu si na pracovní schůzi Barbaru? Žádal jsem jeho, to by pro něj mělo být hlavní.
„Požádal jsem tebe. Vyjádřil ses a kladně zrovna ne, tím to pro mě zřejmě hasne. Moje žena těžko bude někomu předvádět návrhy. Já na tu schůzi chtěl jet s tebou,“ vysvětlím mu hlavní podstatu.
„Tak promiň,“ pošeptá a zadívá se do jednoho papíru.
„Nemusíš se omlouvat. Je to jen tvoje rozhodnutí,“ řeknu v tichosti.
„Omlouvám se za to, co jsem navrhl. Ne za to, že jsem odmítnul,“ povzdechne.
„Ani za to se mi nemusíš omlouvat. Myslel jsi to dobře, jsem si toho vědom,“ polknu a sklopím oči.
„Fajn,“ řekl už jen a byl zticha. V kanceláři celkově nastalo ticho.
Díval jsem se jen někam do prázdna. Nedokázal jsem ani popsat, jakou dobu to trvalo. Byl jsem tím jako otupělý. Potom jsem náhle vstal a přešel k oknu. Chtěl bych se otočit, aby bylo vše v pořádku. Nechci cítit to nepříjemné napětí mezi námi. Podíval jsem se ven a přiložil si dlaň na sklo. Prsty jsem po něm jemně sjel. Přesně takhle jsem mu včera sjížděl po bocích. Bože, chci to udělat někdy znovu, nejlépe teď hned.
„Ty víš, že takový nejsem. Jen se cítím špatně, mrzí mě, že jsi na mě naštvaný,“ řeknu zcela upřímně.
„Neřekl jsem, že jsem na tebe naštvaný,“ řekl klidně.
„Ale chováš se tak ke mně,“ sklopím oči.
„Chovám se jako normální pracovník, jako normální asistent. Nic víc, nic míň,“ řekne s povzdechem. To zabolelo. Možná s každým svým šéfem by šel tancovat, pil s ním a vrtěl se u něj jako u mě. Proč se tak chová…
„Promiň, budu si to snažit zapamatovat, ačkoli jsem tě poznal jinak.“ A chci si ho zapamatovat přesně takového, jaký byl včera.
„Nebo si tu snad chceš pustit sambu a tancovat tu se mnou jako včera v tom baru? Pak sem vtrhne Sandra, největší drbna ve firmě, a bude to tu vědět každý,“ řekne celkem stroze. „Promiň, ale já nechci, aby si o mně lidi říkali, že svádím šéfa, co má manželku a dítě.“ Zavřel jsem oči a zapřel se o parapet. Zhluboka jsem se nadechl a nasucho jsem polkl.
„…klidně,“ vydechnu tiše. Snažil jsem se uvnitř ovládat, mluvit jako vzorný manžel a otec, jenže srdce křičelo a křičelo něco jiného. Nemůžu lhát, nemůžu lhát sám sobě. „Možná by to mohlo být naopak, víš?“
„Co by mohlo být naopak?“
„Otoč si to poslední, co jsi řekl.“
„…já nemám manželku a dítě,“ řekne nechápavě. Nechápe to, nechápe, že bych to mohl být já, o kom by se tohle říkalo.
„Ale já jo a taky mám asistenta,“ pošeptám a semknu rty pevně k sobě.
„Asi jsem blbej, ale vážně nechápu, co se mi tím snažíš říct…“ povzdechne. „Ale to je jedno. Nezáleží na tom. Oba máme nějakou práci.“
„Snažím se ti říct, že by také mohli pomlouvat mě,“ řeknu, čímž mu snad nahraju do karet.
„Nikdy lidi nepomlouvají šéfa, to bys mohl vědět. Vždycky pomlouvají toho druhého, protože to je většinou kozatá sekretářka, co chce přijít k jeho prachům,“ uchechtne se. U mě je to výjimečně učitelka.
„Ale pravda mezi těma dvěma je důležitější,“ řeknu vážně.
„Jo, máš pravdu. Přiznávám se, že tě chci pro prachy,“ zakroutil se smíchem hlavou. O peníze tu vážně nejde, jsem si tím jistý.
„…a ty mě vůbec chceš?“ řeknu a otočím se na něj.
„Ne, bylo to myšleno ironicky,“ řekl klidně, ačkoli jsem viděl, že se na okamžik zadrhl v práci. Ať už to myslel jakkoli, chápu to. Vlastně jsem si to všechno asi jen nalhával. Tenhle kluk by si o mě neopřel ani kolo, ten má na víc. Proč by si o mě měl vlastně opírat kolo, když jsem ženatej a mám dítě…
„Chápu,“ přikývnu, „a ani se ti nedivím.“ Beze slov ke mně vzhlédl. Sklopil jsem zrak, ale nakonec jsem se jen olíznul a podíval se na něj. „Promiň a děkuju.“
„Pojď si už sednout a pokračovat, ať odtud můžeme brzo vypadnout. Od příštího týdne tu budeme do večera kvůli tomu opičákovi Merhautovi,“ povzdechne. Asi to tak bude lepší. Nemá to cenu řešit.
„Dobře,“ přikývnu a posadím se na své místo. Dal jsem se tedy do práce, ač jsem věčně koukal do blba nebo na něj.
„Přemýšlel jsem o té kampani,“ nadnesl najednou, „a napadlo mě dobré motto,“ podívá se na mě s malým úsměvem.
„Povídej,“ šeptnu se zájmem.
„Nechte si narůst hustý knír, jako mám já, a budete úspěšní,“ pronesl hlubokým hlasem a vyprskl smíchy. Zasmál jsem se a zavrtěl hlavou. Vždycky mě rozveselí, vždycky.
„Co tebe nenapadne,“ usměju se sladce pak. Jen se usmál a pustil se opět do práce. S pohledem upřeným k němu a občasným podíváním se do notebooku jsem takřka pracoval také. Jsem nenapravitelný.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Ja jsem s pribehem naprosto spokojena, neskutecne nedocksva, kdy se ti dva polibi a co se u toho bude odehravat za emoce a podobne 🙂
Ale jenom doufam, aby tom souhlasil nakonec s tou sluzebkou :-))
Dalsi dil prosim, co nejdriv ♥♥
Bože, já tomu Tomovi už jednu vlepím. 😀 Chápu sice, že když je Bill ženatý a má dítě, tak je Tom opatrnej, ale na druhou stranu taky ví, že Bilovi to s manželkou neklape, že je s ní v podstatě jen kvůli Nicki, a když už se ho Bill přímo zeptá, jestli ho chce, že jemu by to nevadilo, tak Tom řekne ne. Fakt na ranu. 😀 Doufám, že v dalším díle to už bude lepší, strašně se nemůžu dočkat jejich prvního polibku a celkového úplného sblížení. 🙂
Ach jo, síce Tomov postoj chápem, ale predsa len ma to mrzí.. a ten pocit ma sprevádzal celou kapitolou, keď sa Tom správal tak odťažito… len ten koniec trošku zasvietil na lepšie časy. Som zvedavá, či Tom nakoniec s Billom na tú služobku pôjde a strašne sa neviem dočkať prvého bozku 🙂
Ježíííš..tohle jsem nečekala…tuhle napjatou atmosféru nesnáším -_-…pre boha..doufám že se to nějak otočí protože takhle to mezi nimi fungovat nemůže nebo se z toho brzy oba zblázní..ale jinak děkuji za další díl..tahle povídka se mi moc líbí 🙂
To bolo od Toma strašne hnusné ako sa správal:( Je mi to strašne ľúto. Vedel, že je Bill ženatý, oblboval ho a vzal ho von, potom ho tam hnusne nechal a v kancli sa správal akoby ho Bill nejako znásilňoval. To vykanie bola riadna podpásovka. Strašne by som chcela aby si to vysvetlili. Bill nech začne riešiť Barbaru a nech sa trošku vzchopí, predsa len je šéf. Tom by si zaslúžil malú lekciu ako sa správať aby neubližoval:(
Je to krásna poviedka len táto kapitola je veľmi boľavá.
Udržujete nás v napětí, to se mi líbí:)! těším se na další díl:P
Ach jo 🙁 Tohel se mi fakt nelíbí 🙁
Nechce se mi ani věřit, jak moc odtažitě se Tom k Billovi chová! Dneska s ní m,uvil jako s naprosto cizím člověkem, strašné! Nedovedu si ani představit, jak hrozně se Bill musí cítit 🙁
A musím do puntíku souhlasit se Zuzčiným komentářem! Líp bych to nenapsala 🙂
Děkuji za další díl :))