Bourdon 18.

Bill se poslušně nechával vést hustým lesem. Jeho drobná bílá dlaň v sevření Tomovy dlaně působila jako ruka malého dítěte. I přesto, že byly jejich kroky rychlé a stisk dlaní nezvykle pevný, nebál se, že by mu ublížil. Lesem se neslo naprosté ticho. Jediné, co mohl zaslechnout, bylo veselé drkotání drobných ptáčků, sténání jehličí praskajícího pod jejich nohama a kdesi v dálce Dustovo spokojené štěkání.

Tom však neřekl ani slovo. Vlastně nepromluvil od chvíle, kdy se mu vyznal ze svých citů, a proto si náhle nebyl jistý, zdali udělal dobře. Možná mu to neměl říkat. Jakmile mu ta slova přistála na jazyku, měl je raději spolknout a uschovat na později, až na ně bude Tom připraven. Nedokázal to. Nikdy nad svým chováním moc nepřemýšlel. Jednal zcela impulzivně, aniž by hleděl na pocity toho druhého. Miloval jej. Miloval jej tak moc, že se mu při jediném pohlédnutí do těch velikých, smutných očí podlamovala kolena a on netoužil po ničem jiném, než okusit stav beztíže. Zavřít oči, rozprostřít křídla a vzlétnout. Přesně jako pták.

„Tome?“

Nebyl si jistý, zdali Tom vůbec zaregistroval jeho nesmělé oslovení. Neohlížel se, pořád se díval před sebe s vážným výrazem ve tváři a vedl jej hlouběji do lesa. Bill se nakonec vzdal veškerých pokusů o navázání konverzace, stiskl Tomovu velikou ruku ještě silněji a rozhlížel se kolem sebe, aby mu neuniklo nic z té krásy, kterou míjeli. Pozoroval vysoké statné stromy, na jejichž větvích se pohupovaly zrzavé veverky, a zvědavě je sledovaly. Procházeli kolem různě velikých louží plných bláta, drobných keřů krčících se ve stínu svých vysokých bratrů, i zvadlých kvítků, které neunesly náhlou změnu počasí. Málem Toma srazil k zemi, když nečekaně zastavili u kmenu mohutné borovice.

„Omlouvám se,“ pípl a dlaní si pohladil naražené žebro.

Tom mu konečně věnoval pozornost. Zadíval se na něj a jemně jej chytil za tvář.

„Neublížil sis?“

Bill se vzmohl pouze na rychlé zavrcení hlavou. Opět se mu zatočila hlava. Měl pocit, jako by právě vypil láhev červeného vína. Podlamovala se mu kolena, srdce tlouklo jako o závod, slova byla náhle cizím pojmem, kterému nerozuměl.

Jakmile je Dust konečně dohonil a usadil se u Tomových nohou, ten mohl pouze pobaveně vrtět hlavou. Byl celý špinavý. Na mokrou srst se mu přilepily i ty nejmenší částečky přírodního bohatství, jeho bílé zbarvení se v okolí černých fleků měnilo do hnědozelené. Tom proto musel přehodnotit svůj původní plán. Klekl si ke svému nejlepšímu příteli a vzal jeho hlavu do dlaní. Dust jej oddaně olízl a naslouchal jeho slovům.

„Zůstaneš tady, ano?“ Dust nespokojeně zavyl. Ten nápad se mu vůbec nelíbil. Tom s úsměvem pokračoval. „Nebudeme pryč dlouho. Slibuji.“ Věděl, že další protesty již nebudou. Vstal a opět věnoval pozornost Billovi, který je po celou dobu sledoval.

„Chtěl bych ti něco ukázat,“ promluvil tiše a tázavě se natáhl po Billově spuštěné dlani. Bill s nesmělým úsměvem na rtech přikývl, a vzápětí překvapeně výskl. Tom si jej vyhoupl do náruče, jako by byl lehoučkou panenkou z porcelánu, zkušeným pohybem vyskočil na nejtlustější větev a bez nejmenších problémů stoupal nahoru.

Bill si všiml dřevěného domku na stromě teprve ve chvíli, když se ocitl v jeho skromně zařízeném vnitřku. Holé dřevěné zdi byly pokresleny roztomilými obrázky, z nichž většina vznikla pod rukou dítěte, stejně jako střecha, z níž se na něj pobaveně usmíval starý pirát, hlídající svůj poklad.

Zatímco se Bill kolem sebe zvědavě rozhlížel a seznamoval se s Tomovou Pirátskou základnou, on mezitím vyrýval jeho jméno do měkkého dřeva u vchodu. Neodpustil si to a za posledním L, vyryl malé srdíčko.

„Co to je?“

„Můj tajný úkryt před světem.“ Posadil se naproti Billovi a zadíval se na tolik známé malůvky. „Postavili jsme jej s tátou.“ Zhluboka vdechoval vůni stromů a ze všech sil se snažil potlačit bolestivé vzpomínky.

„Neměls mi jej ukazovat. Když o něm vím, už není tajný.“

Tom se láskyplně usmál a přisunul se o kousek blíž. Se skloněnou hlavou zachytil Billovy studené ruce mezi své. Hladil měkká bříška prstů, poprvé mu dokonce nepřekážela ani přítomnost tvrdé sádry, bránící v bližším kontaktu.

„Pořád zůstává tajným. Víme o něm jenom my dva. Takže ode dneška to už není můj tajný ukrýt, ale náš.“

Billovo srdce plesalo radostí. Vysedl na Tomův klín, automaticky mu omotal nohy kolem boků, ruce kolem krku a hlavu složil na své oblíbené místo. Do ohybu mezi krkem a ramenem. Právě na tom místě byla jeho vůně nejintenzivnější, tlukot srdce nejlépe postřehnutelný a nacházelo se v těsné blízkosti plných rtů. Ve chvíli, kdy ucítil, jak si jej Tom stahuje do objetí, promluvil.

„Omlouvám se za to, co jsem řekl. Zřejmě ještě nebyla vhodná chvíle na něco tak závazného a já nechci, aby sis cokoli vyčítal. Nemusíš mi to říkat, když se na to ještě necítíš,“ dostával ze sebe tichým hlasem, jeho rty se při každém slovu nepatrně otřely o Tomovu chvějící se kůži. „Vím, že mě máš rád, a to mi stačí.“

„Bille, j-já…“

Ať už by řekl cokoliv, mluvil by do větru. Jak může člověk popřít něco tak zjevného? Jak mohl vysvětlit nevysvětlitelné a pochopit věci, které mají zůstat nepochopeny? Nebyl si jistý, proč mu to neřekl. Měl opětovat jeho vyznání, když to Billovo ještě viselo ve vzduchu jako sladký opar. Nemohl. Nešlo to. Byl až příliš zaskočen čistotou a hloubkou jeho slov.

Odtáhl se a vzal Billovu tvář do dlaní. Pohlédl mu do očí, políbil jej. Pomalu, oddaně, odevzdaně se nořil do hloubky rtů, jejichž polibky byly jako doteky motýlích křídel. Vzácné a sotva znatelné. Opět se od něj odtáhl. Po tolika letech jej mírumilovné stromy konečně vyslyšely. Malý kluk se nakonec dočkal svého vymodleného zázraku. Věděl, co musí udělat.

„Když jsem tady byl s tátou naposled, přemýšlel jsem pouze nad jedinou věcí,“ malíčkem se dotýkal Billova obočí. „Proč jsme si nikdy předtím neřekli, jak moc máme toho druhého rádi? Na co jsme pořád čekali? Řekni mi, proč lidé dokážou odhadnout cenu člověka teprve ve chvílích, kdy jej ztrácí?“

Bill se smutně pousmál. Lidé tací jednoduše jsou. A nikdo je nezmění.

„Nechci o tebe přijít jenom proto, abych pak pochopil, jak moc mi na tobě záleží. Jak moc jsi pro mě důležitý.“

Sluneční paprsky si na okamžik probojovaly cestu skrz hustý porost a ozářily Billovu tvář. Byl nádherný. Tak nadpozemský, a zároveň tak lidský. Sledoval Toma svýma kouzelnýma očima, naslouchal všemu, co se mu snažil svým poněkud ojedinělým způsobem sdělit, drobný úsměv ani na vteřinu neopustil jeho rty. Byl jako veliké dítě. Přesně jako jeho otec před lety. Seděli na stejném místě, vzájemně se dívali do očí. Dva propletené pohledy. Jeden otupělý nemocí, druhý bolestí a strachem. Neřekl mu to. Měl poslední možnost, ale on ji propásl. Věděl, že pokud by otevřel ústa, rozplakal by se.

„Miluju tě, Bille.“

Okolím se rozléhá pouze hvízdání větru. To stíny, usedly na tvou tvář, zahalujíc ji temnotou. Odsouzen k bolesti a zatracení se ukrýváš v pozůstatcích světu, kterým kdysi býval. Osamělost je tvým jediným společníkem, bolest nejlepším přítelem. Z každého pekla však vede cesta ven. Na každý hřích se najde vykoupení. Dokonce jej nemusíš ani hledat. Stojí přímo před tebou. Září na kilometry daleko jasným světlem a volá tě. Je pouze na tobě, zdali mu budeš naslouchat a necháš se jím vést. Dvě části skládačky konečně vytvořily celek. Zapadly do sebe dokonale, jako by byly stvořeny jedna pro druhou. Osamělá duše poslechla a pomalu vyšla ze stínů na světlo. Vzhlédla k nebesům. Je to konec mé poutě?, ptá se. Ne. Na tváři jej hřeje pohlazení.

To je teprve začátek.

autor: B-kay