Never Look Back 1.

Ticho před bouří

Úvod

LuChen se šel jako každé ráno projít se svým psem do Central Parku. V místě, kde nebylo tolik lidí, ho pustil z vodítka. Pes nadšeně pobíhal po trávě, když v tom se někam rozběhl. LuChen utíkal za ním. Našel ho až za keřem, který byl hodně daleko od cesty. Něco tam očuchával. LuChen se naklonil blíž. Pak se otočil a začal zvracet. Uviděl totiž něco, co bývalo člověkem Bylo to tělo s utrženými končetinami.

Tom

Seděl jsem na lavičce v Central Parku a spokojeně se usmíval, zatímco moji kolegové ohledávali mrtvolu. Kolem mě chodil můj šéf, takže jsem měl hezký výhled. Pozoroval jsem jeho záda a přemýšlel, jak jemné asi jsou jeho černé vlasy na dotek. Najednou něco křikl po Chrisovi – našemu kolegovi, a zase přecházel tam a zpátky.

„To bude zajímavej případ,“ podotkl jsem a široce se usmál na Billa. Střelil po mně pohledem.

„Nějaká dobrá nálada,“ zabručel.

„No jasně,“ mrkl jsem na něj. Protočil oči a radši už dál nic neříkal. Můj věčný optimismus mu lezl na nervy. Ani jsem se mu moc nedivil. Znovu jsem se na něj zahleděl a zasnil se. Jednou bude sedět vedle mě a radit se se mnou, zatímco mě bude k sobě tisknout… Bude mě líbat na krk a…

„Vstávej, jdeme,“ přerušil mě Billův úsečný hlas. Poslušně jsem vyskočil a následoval svého šéfa.

***

Seděl jsem v kanceláři a houpal se na židli. Čekal jsem, až se objeví ostatní a řeknou mi, co mám dělat. Zatím jsem měl aspoň čas na svoje fantasie. Po chvíli přišli Bill, Anne a Thomas. Bill odložil na stůl hromádku papírů. Pak se přes ně naklonil a já ucítil jeho voňavku. Krásně voněl. Přivřel jsem oči.

„Takže, zjistili jste něco?“ zeptal se. Ostatní seděli, jen on zůstal stát. Přejel jsem pohledem všechny přítomné.

„Mluvili jsme s tím chlapem, co našel tělo…“ Řekl Thomas pomalu. „Nic podezřelého. Prostě šel se psem na procházku, pes se zaběhl a narazil na tělo, pak zavolal policii a dál už to znáte.“

„Dobře. Takže můžeme začít vyšetřovat.“

„No, ale budeme potřebovat…“ začala Anne, ale Bill ji přerušil: „Nechal jsem tam Kate a Chrise.“ Fascinovalo mě, že byl tak silný, rozhodný, vždy věděl, co dělat…

„Jmenuje se Phillip Grent,“ přerušil moje myšlenky Thomas. „Je mu 23 a bydlí na rohu 42. a 57. ulice.“

„Tak na co čekáme? Jdeme, ne?“ Vyskočil jsem na nohy a podíval se na Billa.

„Ne,“ usadil mě. Zklamaně jsem si zase sedl. Znovu jsem zavřel oči a představil si, jak Bill přijde a zezadu mě obejme a… Ucítil jsem, jak padám. Někdo mi podtrhnul židli. Zmateně jsem se rozhlížel, zatímco jsem se snažil sebrat ze země.

„V práci se nechrápe,“ ozval se Billův hlas. „A pohni, jedeme.“

Bill

Celou cestu jsem musel poslouchat Tomovy kecy o nějakém seriálu. Vůbec mě to nezajímalo, ale jemu to asi nevadilo. Lezl mi na nervy čím dál tím víc. Nejradši bych po něm něco hodil, ale to by nedopadlo dobře. Sakra, jsem polda, musím se umět ovládat, i když mě někdo přivádí k šílenství. Když jsem konečně zaparkoval na rohu 42. a 57. ulice, ulevilo se mi. Jenže když jsme vystoupili z auta, stále spokojeně žvanil. Protočil jsem oči. Tohle se opravdu nedalo.

„Prý nežije sám,“ přerušil jsem ho. Konečně zmlknul. „Budeme muset jeho přítelkyni vysvětlit, že už se nevrátí domů.“ Bylo to ode mě dost kruté, moc dobře jsem věděl, že je silně emotivní, ale byl to jediný způsob, jak ho umlčet aspoň na půl hodiny.

Prohlédli jsme si jména na zvoncích u pár domů, když jsme konečně objevili dům naší oběti. Zazvonil jsem. Okamžitě se ozval bzučák. Překvapeně jsem zamrkal, otevřel dveře a strčil Toma dovnitř.

„Hledej,“ řekl jsem mu. Okamžitě se nadšeně rozeběhl do schodů. Znovu jsem protočil oči a o trochu pomaleji ho následoval.

„Tady!“ ozval se po chvíli jeho nadšený výkřik.

„Neřvi!“ zavolal jsem zpátky.

„Jo, jo, promiň,“ zašeptal. Vložil jsem hlavu do dlaní. Bože, stůj při mně. Naše mrtvola bydlela ve druhém patře. Vypadalo to, že si žila zřejmě docela dobře. Zazvonil jsem a z bytu vyběhl mladý muž.

„Konečně, už jsem…“ začal, ale když nás spatřil, zarazil se. „Stalo se něco?“

„Eh,“ hekl Tom zmateně. Já se zachoval duchaplněji.

„Dobrý den, jsem Bill Kaulitz,“ řekl jsem a ukázal mu odznak. „Je tohle byt Phillipa Grenta?“ Muž trochu zbledl.

„Jasně, že je,“ ozval se Tom. „Je to tady napsaný.“ Umlčel jsem ho pohledem.

„Ano, to je. Já jsem Jack Dare, jeho přítel.“ Doufal jsem, že Toma nenapadne říct něco idiotského.

autor: Dietřisko & Kentaur