Denial 11.

BILL

Moje kroky vedly rovnou do školky, jelikož jinak by mě nohy nesly zpátky do firmy. Jakmile jsem zaparkoval před školkou, vystoupil jsem z auta. Jen jsem se na ten krásný dům podíval. Tam mě čeká moje maličký štěstíčko, musím to zvládnout a ovládnout se. Hlavně kvůli ní. Tom má pravdu. Sice to oba chceme, ale má pravdu. Nemůžu všechno jen tak zahodit, bylo by to nefér. Sice už zase řeším, co by bylo a nebylo fér, ale už jsem takový. Myslí to se mnou dobře a toho si od něj vážím. Nevyužívá toho, jakou slabost pro něj mám. S hlubokým nádechem jsem se rozešel pro malou dovnitř. Jak jinak, ukecala mě, abych se s ní šel projít a koupil jí něco dobrého. Jen ta její čokoládová očka mě dokázala zvednout ze dna.

Nedokážu ji opustit, nedokázal bych to nikdy. Ona je tím hlavním důvodem. Jenže pro mě má být i hlavním důvodem Barbara. Možná stále je, jen bych to měl nějak… zkusit, aby to bylo zase dobré. Jenže cítím, že to dobré nebude. Ona je jiná než já, neshodneme se na ničem, a dokonce si spíš jen odporujeme. Mezi námi nejsou téměř žádné kompromisy a tolerance. Žijeme si každý v jiném světě. Jediné, co nás spojuje, je Nicki.

„Miluju tě, kočičko moje,“ pošeptám Nicki, když se mi vecpe do náručí. Stále se dožadovala toho, abych ji objímal a držel v náručí a já za to byl jedině rád.

Jakmile jsem došel z koupelny do ložnice, zhasnul jsem malou lampičku na nočním stolku a přilehl si k Barbaře. Ještě jsem si nařídil na ráno budík a potom už s hlasitým oddechem zajel pod peřinu. Co se asi zítra bude dít? Jak se k sobě budeme zase chovat? Možná bych měl opravdu dát na Tomovu radu. Nemůžu tohle zahodit. Je to moje žena, mám s ní dítě a kupu problémů, jenže ty se dají řešit. Musím je řešit. Ležela ke mně zády jako klasicky. Nadechl jsem se a přivinul se zezadu k ní. Dělej, ty idiote. Voní jinak, absolutně jinak, ale musíš. Zkus to.

„Mmm,“ políbím ji jemně na krk a sjedu jí pod peřinou dlaní po boku. Pouze tiše oddechla. Zavřel jsem oči a začal jí líbat přesně pod ucho, přičemž jsem jí prsty sjížděl po stehně. „Ježiši, Bille,“ řekla najednou, „proboha, přestaň. Nemam na to náladu.“ Ohm, co po mně vyjíždí? Snad jsem tak moc neudělal.

„Promiň, jde to říct i jinak,“ řeknu a jen ji pohladím, když se odtahuju stranou.

„Nevim, jak ti to jinak říct, když chceš furt šukat,“ řekla nepříjemně. Dělá si ze mě srandu? Kde to šukání bere? „A neroztahuj se tolik,“ odsunula mi nohu vlastní nohou.

„Nic jsem po tobě nechtěl, tak přestaň tohle říkat,“ povzdechnu a odsunu se zcela na svou půlku postele. „Nemůžu se tě ani dotknout nebo co?“ Když bych se jí nevšímal, nadávala by. Když se jí všímám, nadává taky.

„Potřebuješ to k životu nebo co? Já ráno vstávám a jsem po dnešku unavená, tak si to nech na ráno, jo?“ zahrabala se víc do peřiny, jako by ode mě chtěla být naprosto izolovaná. Víš co? Klidně si můžu jít lehnout jinam…

„Mimochodem, já taky ráno vstávám. Vypravuju a vezu malou do školky, ale to nic.“

„No jo, ty se nadřeš, ty chudáčku,“ zasmála se ironicky.

„Asi tak jako ty,“ brouknu s klidem v hlase. Unavuje tě tolik manikúra, kadeřník nebo to, že ti to platím? Ani pro to dítě nedojdeš!

„Já na rozdíl od tebe musím něco dělat. Ty si jen sedíš v tý svojí kanceláři. Nevím, proč mám pracovat, když vyděláváš tolik,“ odfrkla. To jsem se vyhoupnul do sedu. To nemyslela doufám vážně. Já vydělávám, makám jak idiot a ona by si ležela doma? Já ty peníze netisknu ani neseru.

„Jo, tak tobě se nechce do práce, hm?“ podívám se na ni, ačkoli je ke mně zády. Nevydělávám peníze jen na to, aby sis zašla ke kadeřnici nebo si koupila něco na sebe. Chci, aby se jednou naše dcera měla dobře, měla zázemí a jistotu, víš. V tom jí tvoje super nehty nepomůžou.“

„Děláš si ze mě prdel?“ posadila se. Byla jako rozježená kočka. A bez toho drdolu tomu ty vlasy i odpovídají. „Chceš mi říct, že se o ni dost dobře nestarám?“ zvýšila na mě hlas. Ne tak, jak máš.

„Nic takovýho jsem neřekl. Chci ti jen říct, že snažím zajistit naši rodinu a ne ty peníze vyhazovat do vzduchu. Potřebujeme dva platy, protože já půlku svého platu jen uložím a ani se ho nedotknu. Víš proč? Protože chci, aby Nicol měla všechno,“ podívám se na ni.

„Jako by toho už neměla dost. Na co si vzpomene, to má. Dovolíš jí všechno, co já zakážu. Už teď se z ní stává rozmazlenej fracek a to jen díky tobě,“ řekla naprosto vážně. To má leda tak po tobě. Není rozmazlená. Nikdy mi neudělala scénu, když jsem jí něco nekoupil, nebo jí to rozmluvil. Řekne, co by ráda, ale nekřičí kvůli tomu ani se nevzteká.

„To je asi tím, že jí vynahrazuju to, co jí chybí a myslím ty věci, který jsou standardní,“ podívám se na ni. „Je to docela smutný, když mi vlastní dcera řekne, že ji mrzí, že s ní maminka nikdy nejde do školky ani ze školky. Do prdele, víš, co je nejhorší? Že to už vidí a cítí i ona. Ta holka tě potřebuje, víš. Já jí dám všechno, koupím jí, na co si vzpomene, ale taky to má svoje meze. Ale hlavně se o ni starám. Kdybych se měl přetrhnout, tak já tu pro ni jsem a budu pořád.“

„Jak se vůbec opovažuješ tohle říkat? Já se jí věnuju dost, ale když chce bejt pořád s tebou, tak co mam asi, kurva, dělat?!“ rozkřikla se. Chce ji vzbudit nebo co? Nejradši bych jí tu hubu zalepil. Řve jak nějaká Viktorka.

„Přestaň řvát, nebo ji vzbudíš. Ona nepotřebuje vidět a slyšet, jak se hádáme,“ řeknu jasně. „Je to hezký, že chce být se mnou, ale někdy je na čase si položit otázku ‚proč‘, Barbaro.“

„Protože se z ní stává to, co je z tebe, díky tomu, že máš odmala to, na co si vzpomeneš jako ona!“

„Ah,“ zasměju se. Je tak přechytralá, až je blbá. Vůbec se snad neposlouchá. Přijde mi, že je natvrdlá. Hm, možná si sedí na vedení. „Jenže, miláčku… já pro to něco dělal a ona bude taky, až na to bude mít věk. Jsou jí čtyři roky. To, co má plnit, plní, a to na jedničku. A nemluv o ní tak, o ní ne. Na mě si klidně vylij všechnu zlost, co v sobě máš, ale na Nicol slovem nesahej. Té se po tobě akorát stýská a chybíš jí, jako máma.“ Tohle, kdyby řekla ona mně, že si mě Nicol žádá a chybím jí, tak zvednu prdel a začnu něco dělat. Rozhodně bych tu neřval jako nějaký střevo. Jenže, co bych od ní mohl čekat.

„Hele, já ji nosila 9 měsíců v břiše, tak mě ji neuč znát!“ zvýšila na mě opět hlas. Hm, ale následující čtyři roky se o ni starám převážně já. Ne, že by mi to vadilo, ale být na jejím místě, tak se propadnu hanbou.

„Sakra, přestaň křičet,“ řeknu tiše a klidně. „Neznamená, že když ji máš 9 měsíců pod srdcem, že ji znáš. Přesně to je ono… Ta malá slečna, co vedle spí, by si přála, aby ta máma tady pro ni byla dál, protože na tebe je zvyklá odmalička.“

„Ale já tu pro ni jsem!“ procedila na mě skrz zuby.

„Tohle neříkám já, ale ona cítí, že málo,“ šeptnu.

„Já ti říkám, že…“

„Tatínku?“ ozvalo se ode dveří. Zasloužila by sis pár facek! Chudák, ani ta kočička kvůli ní nespí. Řve jak nějaká hyena potrhlá. A navíc… neřekla ‚mami‘. Ona volá mě. Není to smutný?

„Copak je, zlatíčko?“ zvedl jsem se hned z postele a došel k ní. Stála tam se svým medvídkem bosa v pyžámku.

„Proč tu s maminkou tak křičíte?“ zeptá se mě smutně. Přesně tohle je to, co jsem nechtěl. Ona tím nesmí trpět, ale já za to nemůžu. Ačkoli dělám chyby, tohle moje vina překvapivě není.

„To nic, prdelko. Jen jsme se nahlas bavili, promiň nám to, ano?“ pohladím ji po vláskách. Nemůžu jí říct, jakou má blbou matku. „Půjdeš spinkat, jo? Ještě bys nám nastydla, když tu chodíš bosa,“ vezmu si ji do náruče, jak to má ráda.

„A budeš mi zas vyprávět o tý princezně na hradu?“ usmála se na mě hned svým dětským úsměvem.

Bože, nevzdal bych se jí ani za nic, ale jsem si bohužel jistý tím, že té ženské vedle, což má být moje manželka, bych se vzdal okamžitě. Nikdy jsem nevěřil tomu, že by mohla taková být.

„To víš, že ano, ale musíš mi slíbit, že jakmile tě odnesu do postele, tak zavřeš očička,“ dám jí pusinku a pomalu se s ní rozejdu do jejího pokojíčku.

„Ale mně se nechce, tatínku, spinkat,“ zakření se na mě. Zlobidlo moje mrňavý.

„Ale je už pozdě. Když nebudeš spinkat, tak tě budou strašit čerti a strašidla, co chodí pozorovat děti, jestli spí,“ pošeptám jí a odnesu ji do pokoje. Hned jsem ji uložil do postele a hezky ji přikryl.

„A zůstaneš tu se mnou? Já vim, že mě před nima ochráníš,“ natáhne ke mně hned ručičky, jako by se chtěla mazlit. Zavřu na okamžik oči a hned si ji k sobě vezmu. Prdelka moje malá. Jak se k ní může někdo chovat špatně, nedat jí to, co žádá, ale s mírou… to nepochopím. Přilehl jsem si k ní a držel si ji u sebe, aby měla pocit, že mě má nablízku.

„Budu s tebou, slibuju.“

„Mám tě nejradšejši na světě, tatínku,“ broukla sladce. Usmál jsem se a pohladil ji po tvářičce. Je hrozně vnímavá a citlivá. Řekl bych, že to má po mně.

„To já tebe taky, pamatuj si to.“

„Já to vím,“ dala mi hned pusinku.

„To je dobře,“ usměju se. „Ale teď už zavři očička, pusinku a spinkej.“

„Tak jo,“ zavřela je poslušně.

Zavrtěla se, ale po chvilce je stejně zas otevřela. „Tatínku, a musím zítra do školky?“ pošeptala tichoučce.

„To víš, že ano. Paním učitelkám a tvým kamarádům by se po tobě jinak stýskalo,“ šeptnu. Zato mně se po tý mojí učitelce nestýská vůbec.

„Ale já bych chtěla být celý den s tebou, tatínku,“ broukla smutně. Celý den se mnou, to by si chudinka dala. Vůbec nevím, co bude s Tomem… Tom… chtěl ji vidět. Možná bych ji mohl vzít s sebou a… on by ji poznal. Chtěl bych vidět, jak na ni zareaguje.

„Tak víš co? Ráno si tě s sebou odvezu do práce a budeme tam spolu papírovat, co ty na to?“ usměju se. „Budeš mi tam kreslit obrázky a já ti představím jednoho moc krásného hodného pána, chceš?“ uculím se nad tu představou.

„Joooo!“ vypískne hned nadšeně. Vyleze na mě a začne mě pusinkovat po bradě.

„Pššt,“ zasměju se a pohladím ji po zádech. „Zatím si to necháme ale pro sebe, ano?“ Tohle bych neměl, ale ona si to nezaslouží. Zase bych vyslechl haldu keců. K čertu s tím.

„Jo, pšššt,“ přiložila si prstík k pusince. I přesto mi dala ještě jednu pusu a potom se na mě položila. Často si mi lehala na hrudník, jako by tušila, že jsem s ní tak často usínal, když ještě byla miminko. Kéž bys jen věděla, maličká. Zavřel jsem oči, přikryl ji a přivinul si ji k sobě. Hlavně, aby klidně usnula. Netrvalo dlouho a opravdu po chvilce spokojeně chrupala. Opatrně jsem ji položil na postel a zvedl se. Naštěstí se neprobudila. V absolutní tichosti jsem vyšel z jejího pokoje a šel do ložnice. Kupředu do jámy lvové.

Vešel jsem do ložnice a zavřel za sebou dveře. Došel jsem k posteli a tiše si lehl, kdyby Barbara už spala. Kéž by! Ani se nehnula, takže nejspíš ano. Téměř spokojeně jsem vydechl a uložil se ke spánku. Otočil jsem se k ní zády a díval se z okna. I přes zatažené žaluzie sem prosvítalo světlo měsíce. Tom říkal, že on pro mě není ten pravý a že bych měl pracovat na rodině. Snažím se, dalo by se říct, že vůči Barbaře se spíš přemáhám. Jenže já cítím, že on mi za to stojí a dokonce… víc než ona. Jediný, koho bych nikdy nevyměnil, je Nicki. Ona je pro mě vším a tak to bude. Ale Barbara o místo, které měla u mě v srdci, už dávno přišla. Ne kvůli Tomovi, ale kvůli sobě. Říká si, že je matka, když se o dceru sotva stará? Říká o sobě, že je manželka, když mi není schopná udělat jídlo, když přijdu večer z práce? Nepostará se o nic. Vlastně ano, sama o sebe se stará ze všeho nejvíce.

Zavrtěl jsem se. Těším se na zítřek. Budu s ním a s mou malou princeznou. S lidmi, se kterými se cítím dobře. Ah, vážně mě bere chuť se zvednout a jít si lehnout jinam. Mm, bože. Když si vzpomenu na to, co se dnes dělo v té kanceláři. Nechtěl jsem se od něj ani na okamžik odtrhnout. Jen když srovnám, jak voní on a ona, je to neporovnatelné. A já musím přiznat, že jen kdybych měl jít za vůní, tak půjdu za Tomem. Vlastně, co teď asi dělá? Spí, s někým si užívá, nebo jen přemýšlí a nedělá nic…

Natáhl jsem se pro mobil a začal psát sms. Ovšem, pokaždé jsem ji smazal s tím, že bych mu psát neměl. Nakonec jsem se ale přesvědčil a textovku odeslal. Její znění bylo:

„Doufám, že tě nebudím. Chci ti jen říct, že pro tebe mám překvapení a… myslím pořád na to, co se dnes stalo. Pořád cítím tvou vůni… Dobrou noc, Tomi.“ Ruce se mi chvěly snad víc než před zkouškami na vysoké škole. Kéž by odepsal, kéž by ta sms byla pozitivní… Stále jsem čekal, svíral jsem mobil v ruce a prosil snad všechny svaté, abych ho tím nijak nenaštval.

Netrvalo příliš dlouho, než mi přišla odpověď:

„Jé, překvapení? Oznámíš mi, že ten Kolín je pro mě povinný? Seš strašná kecka, Trümpere. =P“ Ahhh, bože, děkuju! Hned jsem mu odepsal:

„To nebylo to překvapení, ale vnuknul jsi mi tím dobrý nápad 🙂 budu se těšit :P.“

„Myslím, že to snesu =). A co že mi píšeš? Proč se nevěnuješ ženušce? Chrní? =D“ Ten kluk snad vážně ví, co se tu děje. Vzápětí jsem odepsal:

„Odstrčila mě od sebe a spí.“ Nebudu mu lhát.

„To mě mrzí… =( Kdybys napsal dřív, vzal bych tě k sobě do pelíšku. =) Tady je dneska až moc prázdno. =D“ Usmál jsem se nad tím a už jsem mu psal nazpět.

„Podstoupil bys spaní se mnou? To tě obdivuju, jsi odvážný :P“ Jen jsem si to představil. Ne, nemůžu na to myslet. Mě totiž představa jeho v posteli… vzrušuje.

„Já jsem odvážný už jen tím, že pro tebe ještě pracuju. =D Třeba v Kolíně zůstaneme přes noc, hm? =P“ Pootevřel jsem rty a zhluboka se nadechl.

„Pravda, ještě nevíš, co tě všechno čeká 🙂 chtěl bys? Není v tom problém. Kdo ví, na jak dlouho schůze bude a ta zdlouhavá cesta je unavující. Samozřejmě bych ti zřídil soukromý apartmán :D“ Nemohl bych s ním spát v jedné posteli. Nevěřím tomu, že bych to přežil ve zdraví.

„To jsou zbytečný prachy. Stejně bys ke mně v noci vlezl, i kdyby ses měl protáhnout škvírou mezi dveřma. =DDD“

„Sprosťáku! 😀 aby ses někam neprotahoval ty. Mimochodem, mají tam určitě i výtahy 😛 mm, přeju hezkou dobrou noc a pěkný sny :P“

„Hah, trhni se, Billouši. =D Tobě taky, šéfe. A svojí ženou se netrap, ženský nepochopíš. Budeš mít zbytečný vrásky a věř mi, že tvýho obličeje by byla škoda. =D Pěkný sny. =o*“

Nad tím jsem se jen usmál, mobil jsem pomalu odložil a se spokojeným výrazem se nechal unášet sny, které budou stejně o něm.

autor: Mischy & Turmawenne