autor: Mischy & Turmawenne
BILL
„Tak a je to,“ usměju se na Nicki a pohladím ji po vláskách. Prohlédla se v zrcadle a sama nad sebou se zaculila. Oblékl jsem jí fialovou sukýnku, k tomu bílé tričko s fialovou mašličkou a klasické punčochy. I gumičku ve vláskách měla fialovou. Nakonec jsem jí dal ještě bílou bundičku, aby jí nebyla zima. Ráda se oblékala a ještě radši nechala mě, abych jí pěkně obléknul a učesal. Překvapovalo mě to, ale byl jsem za to rád. Potom jsme už ruku v ruce vykročili z domu a šli do auta. Vzal jsem jí s sebou pro jistotu nějaké pastelky, protože jsem si nebyl zcela jistý, že tohle v práci máme. Vzal jsem i nějaké jídlo, spíš nějaké pamlsky, aby si nestěžovala, že má na něco chutě. Potom jsme už společně vyrazili do firmy, jak jsem jí slíbil. Celou cestu mi vyprávěla o tom, co se jí zdálo. Nakonec mě ovšem požádala, abych zapnul rádio. Jakmile začala hrát nějaká písnička, začala si zpívat. Dělala to vždycky a já se tomu vždycky tiše smál. Je rozkošná, beruška moje.
Jakmile jsme vystoupili z výtahu, poslušně se mě chytla za ruku, aniž bych musel něco říkat.
„A kdy mi ukážeš toho hodnýho pána, tatí?“ poskakovala vedle mě vesele. Těší se na něj? Chce ho poznat? Ani se nedivím.
„Až dojdeme ke mně do kanceláře. On už tam bude určitě čekat,“ usměju se na ni a vedu ji dlouhou chodbou.
„A můžu mu říkat strejdo?“ zazubí se na mě. No, to nevím, jak by byl nadšený.
„Ne, to ne,“ řeknu a semknu rty k sobě. „Mmm, trošku ho překvapíme, ano? On neví, že se mnou přijdeš. Tak až půjdeme do kanceláře, stoupneš si hezky za mě,“ usměju se.
„Jooo, překvapíme ho,“ zahihňala se rošťácky. No není ona po mně?
„Dobře,“ zasměju se s ní a dojdu až ke dveřím. „No, tady bude paní sekretářka, tu jen tiše pozdrav a potom už mi jdi rovnou za zadkem, dobře?“
„Přímo za zadkem,“ zopakovala se smíchem. Ona si i přesto stoupla už za mě a chytila se mě za kalhoty. No výborně. Ještě mi je před ním stáhni, ty uličnice. Nad tím jsem se usmál a vešel dovnitř.
„Dobrý den, Sandro,“ brouknu s klidem.
„Dobrý den, pane Trümpere. Ah, dnes mi vedete i tuhle malou princeznu?“ rozpřáhla radostně rukama.
„Dobrý den, Sandro,“ zopakovala po mně poslušně malá a ještě pokývala důležitě hlavou. Moje malá šéfka, holt se trošku potatila. Ušklíbnul jsem se a pootočil se na ni dolů. Usmál jsem se na ni na znamení, že je šikovná. Takhle jsem ji to učil, jen to pobírala až moc detailně po mně.
„Ahoj, Nicki,“ zvedla se hned od stolu. „Ty máš ale krásnou sukni,“ pochválila ji.
„Tu mi oblíkal tatínek,“ pronesla pyšně a zavrtěla se, aby jí sukýnka trochu zavlála. To jsem se tiše zasmál. Já se z ní zblázním.
„Co nevíš, to nepovíš, viď? Pojď,“ usměju se a zkontroluju její ručičky, jak mě drží. Sevřela mi v drobných dlaních látku džínů a zakřenila se na mě. Sandra se zase posadila a já pomalu vešel do své kanceláře v závěsu s malou. Opatrně jsem zavřel dveře, abych ji neuhodil. Dal jsem si pozor, aby nebyla nějak vidět. Zdálo se, jako by mě Tom už očekával, jelikož se opíral zadkem o stůl u mě v kanceláři. Hned ke mně vzhlédl. Ouh, to jsem nečekal.
„Ahoj,“ usmál se na mě posmutněle. Odpíchnul se od stolu a rozešel se ke mně, aniž by si malé všimnul. Hah, to se mi daří. Spíš nám oběma, hlavně té uličnici za mým zadkem. Díval se mi celou dobu do očí. Překvapivě přišel až ke mně. „Mrzí mě to s Barbarou,“ řekl tiše a náhle mě objal kolem krku. Tohle je ta vůně, kterou chci pořád cítit. „I když nějaká vnitřní část ve mně se bohužel raduje, tak je mi to líto. Věřím i za tebe, že se to zase spraví,“ pošeptá mi a obejme mě těsněji. A tohle jsem nečekal už vůbec, sakra, mmh. Přivřel jsem oči a stáhl kolem něj paže také.
„Děkuju, jsi… moc hodný,“ pošeptám mu a dále si užívám toho, jak mě pevně objímá. Ať se tenhle okamžik stane věčností, prosím. Dal mi malou pusu na tvář a pomalu se odtáhnul. Prohlédl si mě.
„Dneska ti to nějak sluší. Vypadáš dokonce, jako by ses dobře vyspal,“ usměje se. Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Blázínek.
„Děkuju,“ sklopím trochu oči a usměju se. „No, měl jsem důvod.“
„Pusa pomohla?“ zasměje se a zase se ke mně přiblíží. Ta skutečná další by pomohla ještě víc. „A teď mi řekni o tom překvapení. Nemohl jsem ani dospat. Pořád přemýšlím, co to je,“ kousne se napjatě do rtu. Kdo to je, Tomi, kdo…
To jsem se usmál a dal si ruku za záda, abych malou chytil za ruku. Pomalu jsem ji před sebe vyvedl. Šikulka, moje zkušená špiónka. Viděl jsem, jak k ní Tom sklonil pohled a hned se mu po tváři rozlil rozzářený úsměv.
„Juj!“ vypísknul jako dítě a hned si k ní kleknul. „Ty seš mi ale krásná princezna,“ usmál se na ni. Je milý, to se mi na něm líbí.
„Ty seš mi ale krásný princ,“ oplatila mu Nicki, aniž by ho pozdravila a s úsměvem se zavrtěla. To se Tom začal smát.
„Ty rozhodně nemůžeš být nikdo jiný než Nicki. Tatínek mi o tobě pořád vypráví a chválí tě, jak jsi šikovná. Konečně tě rád poznávám, já jsem Tom,“ nastaví jí ruku.
„Ahoj,“ usměje se na něj, plácne si s ním a potom ho začne se smíchem tahat za prst. Tomu se začal smát i on. „Tatínku, on je fakt hezkej, jak jsi říkal,“ zvedla ke mně hlavu. Ou, sakra. Nicki, ticho… Co ona neví, to vážně nepoví. To se Tom s úsměvem kousnul do rtu a vzhlédl ke mně jako ona. Semknul jsem rty k sobě a podíval jsem se na něj.
„Ahm, no… říkal jsem jí, že máme ve firmě prince a ti jsou přece hezcí, ne?“ pokrčil jsem nevinně rameny.
„Neříkal jsi, že to je princ, ale hodný pán,“ obvinila mě hned Nicki a dál ho tahala za prst.
„Dobře, já už ani nepípnu,“ zasměju se a pohladím ji po vlasech. Nemůžu se divit. Má vyřídilku po mně a asi i trošku po Barbaře. Jen doufám, že nikdy nebude uječená jako ona. „No, to je to moje malé překvapení. Nechtělo se nám do školky. To se nepochlubíš, viď?“ poplácám ji jemňoučce po zadečku. To se na Toma jen podívala a zakřenila se. On se však usmál.
„To vůbec nevadí. Já taky před školkou vždycky brečel, že tam nechci. Měli jsme jednu učitelku, ta měla bradavici na nose a vypadala jako ropucha. Hrozně jsem se vždycky bál, že až budeme po obědě spát, tak se promění v žábu a skočí mi do pusy,“ řekl jí se smíchem. Páni, ten má ale zážitky. Zvláštní je, že má za vším žáby. Tomu se malá začala smát. „Navíc já jsem rád, že tady budeš. Konečně můžu poznat dcerku svýho hustýho šéfa. Tvůj taťulda je děsně hustej, viď?“ A jéje.
„Jo, to je! Je to nejlepší tatínek!“ vyhrkla hned malá s úsměvem a objala mi nohu. Viděl jsem, jak se Tom sladce usmál a pomalu se narovnal.
„No, nepřeháněj,“ usměju se a pohladím ji po hlavě. Zvednu potom pohled k Tomovi a pootevřu rty. „Říkal jsi, že bys ji chtěl vidět a já jsem ji chtěl mít dneska u sebe. Včera přiběhla celá vyděšená, co se děje… a ona chce hrozně papírovat se mnou, viď?“ pousměju se. „Nevadí ti to nějak?“ zeptám se ho. Nechci, aby ho to nějak otravovalo.
„Jasně, že ne, já jsem rád,“ řekne s úsměvem a skloní k Nicki pohled. „Věř mi, princezno, že papírování není žádná zábava. Když budeš chtít, tak já si s tebou budu hrát, zatímco tatínek bude pracovat,“ uculil se na ní, ale poté ke mně znovu vzhlédl. Je zlatej, on se mi o ní snad i postará. „Víš, že máš za 10 minut tu schůzi…“ ujišťuje se.
„No do pr… sakra,“ vydechnu a hned si začnu sundávat kabát. Odložil jsem si ho na věšák a urovnal si černou košili. Měl jsem ji porozepnutou. „Díky, děkuju mockrát. Já brzo přijdu, nechci tě nějak otravovat.“
„To nevadí, my to tu s Nicki zvládneme, viď?“ usměje se na ni.
„Jo! Budeme si hrát!“ vykřikla hned Nicki nadšeně.
„No dobře, hlavně nezlobte,“ zasměju se a podívám se na Toma. Přešel jsem k němu a pohladil ho po ramenu. „Děkuju.“ Těší mě, jak se o ni zajímá. Chce si s ní hrát, neodmítá ji. To je pro mě hrozně důležité.
„Nemáš za co,“ usmál se a přistoupil ke mně. Lehce mi urovnal límeček a potom mě pohladil po hrudi. „Já se o ni postarám, neboj se,“ pohlédl mi do očí.
„Já ti věřím,“ přikývnu a olíznu si spodní ret.
„Tak běž,“ pohladí mě s úsměvem po krku a odstoupí ode mě. Chtěl bych, aby se mě dotýkal pořád. „Papíry už jsem ti tam připravil do zasedačky.“ Přivřel jsem na okamžik oči a vzal si notebook.
„Děkuju mockrát,“ usměju se na něj mile. „Nezlob, Nicol,“ podívám se na ni vážně a rozejdu se ke dveřím. „Já se všechno dozvím,“ zaculím se.
„Nebudu zlobit,“ slíbí mi poslušně.
„A já stejně nebudu žalovat,“ zasmál se Tom a pohladil ji po vlasech. Spojenci. Alespoň ale vidím, že si rozumí.
„Víte co, vy dva?“ podíval jsem se na ně. Zasmál jsem se, potom na ně vypláznul jazyk a pomalu jsem odešel.
„Tak co budeme dělat, princezno?“ zaslechl jsem už jen, jak jsem zavíral dveře. Nad tím jsem se musel usmát. Jsou to moje princátka. Jen doufám, že až se vrátím, bude kancelář stát alespoň v základech.
TOM
Když se za Billem zavřely dveře, pohlédl jsem na Nicki. Byla opravdu nádherná a naprosto roztomilá. Měla po něm nádherné čokoládové oči. Víc se jinak ale podobala spíš Barbaře. Ah, Barbara, zas ta jeho ženská. Nemám ji vážně rád. Nechápu, jak ho mohla odstrčit a odlehnout si od něj. Je ta ženská vůbec zdravá? Já mít takhle krásnýho manžela, tak nepřestanu šukat do pěti do rána, jako že se Kaulitz jmenuju.
„Tak co budeme dělat, princezno?“ zeptám se jí s úsměvem. Zvedla ke mně hlavičku a rozpačitě pokrčila rameny. No bezva. Nikdy jsem dítě nehlídal, co s ní asi tak mám dělat. „Fajn, budu uvažovat logicky, co bych dělal, kdybych byl dítě a měl tuhle kancelář pro sebe,“ zauvažuji nahlas, přičemž se rozhlédnu. Ona si mě jenom se zaujetím prohlížela.
„Proč ses objímal s mým tatínkem?“ zeptá se náhle. Jej, kdybych věděl, že za nim stojíš, tak bych se ho ani nedotknul, škvrně.
„No… to proto, že se máme rádi. Tvůj tatínek je totiž moc hodnej a my jsme dobří kamarádi,“ vysvětlím jí s úsměvem. Ne, nemá cenu jí něco složitě vysvětlovat, aby to pochopila. Řeknu to lehce, ona si to nějak probere jako každé dítě.
„Aha, takže tatínek tě má taky rád?“ usměje se.
„To si piš, že má,“ přikývnu.
„Tak to já tě mám taky ráda?“ zeptá se.
„To je na tobě, jestli mě budeš mít ráda, princezno,“ zaculím se nad její roztomilostí.
„Asi budu, seš pěknej princ,“ začne se hihňat. Nad tím se jen zasměju a zavrtím hlavou. Ta se dobře potatila.
„No,“ kleknu si k ní, „co kdybychom spolu udělali nějakou rošťárnu? Nechceš něco k pití? Kolu, džus nebo nějakou limonádu?“
„Mamka mi dává vodu. Prej po limonádách budu tlustá,“ posmutní. Ježišmarja, to je taková kráva! Vždyť jí jsou čtyři roky a ona jí už do hlavy tluče, že bude tlustá?! Já bych jí jednu fláknul!
„Tlustá? To v žádnym případě!“ vyhrknu ihned a pohladím ji po vláskách. „Klidně pij limonády, jaký ti chutnají. Jsi dítě, tak si svoje dětství užij. Maminku vůbec neposlouchej, hm?“ usměju se.
„Já jí neposloucham,“ zakření se na mě. Nedivím se ti, zlatíčko. „Tatínek je na mě mnohem hodnější, ten mi dovolí všechno,“ poposkočí neposedně. To mně taky, beruško.
„Máš tatínka určitě moc ráda, viď?“ zeptám se.
„Jo,“ přitaká hned.
„A co maminka? Taky ji máš ráda?“
„Jo.“
„A máš radši tatínka nebo maminku?“ zadívám se do jejích dětských čokoládek. Nebudu na ni používat složitou psychologii, takhle malé dítě vám to prostě řekne narovinu.
„Tatínka,“ usměje se, „mnohem mnohem hodně,“ roztáhne ručičky, jako by mi chtěla ukázat, jak moc. Jej, někdy mi připomíná mě. Nad tím se zasměju a za jednu ručku ji chytím.
„Co kdybych tě povozil po firmě na křesle?“ nabídnu jí. „Stavíme se dole v kantýně a já ti tam koupím nějaké dobré pití, hm?“
„Tak jo!“ vyskočí hned nadšeně a rozběhne se k Billovu jezdícímu křeslu. S úsměvem jsem šel za ní. „A co je kantýně, Tomi?“ začne se na židli šplhat.
„No,“ přichytím ji lehce za zadeček a pomůžu jí usadit se v něm, avšak ona si stoupne a zapře se rukama o opěrku, „kantýna je jako krám, akorát, že je ve firmě a obslouží nás tam jedna milá paní, víš,“ pohladím ji po hlavičce a zapřu se kolenem za ní, aby náhodou nespadla, když chce stát takhle. Otočil jsem opěradlo směrem ke dveřím a rozjel se společně s ní. To hned začala pištět na celou kancelář a smát se. Zasmál jsem se s ní, slezl jsem a otevřel dveře.
Provezl jsem ji jimi a zavřel je za námi. Už jsem čekal nějaké otázky od Sandry, ale uvědomil jsem si, že musí vařit kafe pro lidi na zasedání. Proto jsem Nicki v klidu provezl sekretariátem a vyjel s ní na chodbu.
„Jé! To je dlouhá chodba! Pojedeme rychle, že jo!“ vypískla hned rozjásaně.
„To si piš,“ zavřu se smíchem dveře. Zase se zapřu kolenem za ní a druhou se odrazím. Rozjeli jsme se chodbou až k výtahu. Za námi se nesl její pískot a můj smích tak hlasitě, že vylezlo několik lidí z kanceláře. Dojeli jsme až k výtahu, zajeli do něj mezi pár lidí a jeli dolů.
„To bylo totálně hustý, strejdo Tomi!“ začala na židli nadšeně poskakovat. Juj, už se poTomovatěla. Říká „hustý“ jako já.
„Neskákej, mrně, nebo si natlučeš a pak natluče tvůj tatík mně,“ chytím ji se smíchem kolem pasu. Lidi ve výtahu na nás jen nechápavě zírali, jako bychom spadli z marsu. Já na to byl ovšem zvyklý a Nicki byla dítě, takže jsme to ani jeden neřešili.
Jakmile jsme zastavili na patře, kde jsme potřebovali, vyvezl jsem ji z výtahu. Pak už jsme se zase rozjeli dlouhou chodbou do kantýny, takže se opět spustil náš hlasitý smích a pískot. Zavezl jsem Nicki k pultu, aby si vybrala, cokoli se jí jen zalíbí. Nakonec si vybrala Nestea čaj a nějaké sušenky s lízátkem. Obvykle jsem nic neplatil a tentokrát už vůbec ne. Ta bláznivá ženská za pultem, co mě furt balila, se mohla zbláznit při pohledu na mě s dítětem, protože jsem s ní prej naprosto roztomilý. Bál jsem se, že si za chvíli začne rvát vlasy, takže jsem tu princeznu odvezl co nejrychleji pryč. Po celou cestu zpátky do kanceláře se hihňala a něco tam žvatlala. Já ji jen poslouchal a smál se s ní. Nic jiného mi nezbývalo. Buď mě nepustila ke slovu, nebo jsem prostě jen nedokázal nežasnout nad její roztomilostí. Byla uřechtaný mrňous, kterého jsem si hned zamiloval. A zdálo se, že i ona mě.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Bože to bolo strašne pekné. Najprv to privítanie sa Toma s Billom a potom Tomove vyčíňanie s kolieskovým kreslom. Chudák Bill, ak raz získa pre seba Toma aj Nicki bude to mať s nimi ťažké:D
Tahle kapitolka byla nej nej úžasnější Tom si z Nicki moc rozuměj.
Bože…Tom a Nicki jsou si tak podobní 😀 oba jsou děcka :D..doufám že to firma přežije 😀
Tak tenhle díl byl nejkrásnější ze všech! ♥
Malé děti mám prostě ráda a ještě k tomu ve spojení Toma s Billem..to je prostě dokonalost! Tom se s malou Nicki hezky vyblbl 😀 A jak byli spolu roztomilí! To kdyby Bill viděl, jak si spolu krásně rozumí a jak spolu dovádí, tak by se pominul. Jsem moc ráda, že si ti dva padli do oka :))
Moc se těším na další díl! :))
To bolo tak roztomilé! 🙂 Najskôr to Tomove uvítanie s objatím a potom to jazdenie na kresle po firme.. je muselo byť "žúžo" 😀 Kebyže ich vidí Bill, tak by bol určite totálne mimo. Tom s Nicki dokopy.. to je teda pekná partička. Bill bude mať čo robiť 😀
Aaaw, to je tak roztomilé… celý čas som sa musela smiať, aký sú zlatý- celkom sa všetci spiknú proti Barbare 😀
Len tak ďalej, zbožňujem túto poviedku a neviem sa dočkať dalšieho dielu.
To bylo celý neuvěřitelně roztomilý. 🙂 Nicki a Tom si hned porozuměli. A i když Tom řekl Billovi, že nesnáší stereotyp, a proto nechce vztah, něco mi říká, že to bude právě Nicki, která sehraje podstatnou roli v tom, že se Tom trošku změní. 🙂 Jsem moc ráda, že si tak padli do oka, teď jen doufám, že Bill i Tom se sblíží. 🙂
Nádhera! Moc se mi líbilo, jak Tom Billa objal, a celkově jsem ráda, že se k sobě chovají hezky 🙂