Zeiten ändern sich 1.

autor: Mykerina

pairing: Billshido

Protáhnu si ztuhlé svaly na krku a vydechnu. Jsem unavený. Opravdu dost unavený. Zaučoval jsem jednu novou kurvičku a musím říct, že stála za to. Pěkná blondýna s trojkama kozama. Šukal jsem ji několikrát, aby si zvykla. Naštěstí to nebyla panna. Ještě to tak. Nejsem žádné zvíře. Snažím se, aby to s nimi šlo po dobrém. Když není potřeba násilí, nepoužívám ho. Ale jestli mě nějaká neposlouchá nebo dělá problémy… dokážu být i zlý. Otráveně se natáhnu pro rozdrčený telefon.

„No?“ zahuhlám.

„Hej, Anisi, měl bych pro tebe obchod.“ Vyhrkne na mě Andreas. Tomuhle blonďákovi patří největší bordel v širokém okolí.

„Andy, sem fakt unavenej,“ vydechnu a protřu si oči.

„Anisi, tohle je důležité… musíš mi pomoct. On stojí za to, ale nezvládáme ho.“ Zní celkem zoufale.

„O co jde?“ svolím nakonec.

„Je to mladej kluk, fakt krásný, bude se ti líbit.“ Nadhazuje mi.

„No to je fajn, ale proč voláš mně, a ještě takhle pozdě?“ jsem trochu protivný.

„Tak přijeď a uvidíš.“ Protočím oči, ale nakonec souhlasím.

„Za dvacet minut tam budu.“ Zavěsím a jdu si ještě udělat kafe. Usnul bych, než bych tam dojel. Udělám si pořádně silného turka. Matiasovi to tady nechám na povel a nasednu do svého BMW. Měl jsem Audi, ale rozsekal jsem ji.

Cesta mi trvá pár minut. Nemáme to od sebe daleko. Je to lepší. Zamknu dálkovým ovládáním a jdu k zadnímu vchodu. Dvě gorily okamžitě ustoupí, otevírajíc mi dveře.

„Bushido, konečně,“ Andreas mi jde v ústrety.

„Tak mi ukaž, proč jsi mě sem tahal,“ chci přejít rovnou k věci. Andy souhlasně kývne a vede mě k sobě do kanceláře.

„Dáš si něco?“ nabídne mi whisky.

„Ne, díky, měl jsem kafe, abych tady vůbec dojel,“ sednu si do pohodlného koženého křesla. Andreas se rovněž usadí a dlaní pokyne na dva týpky, kteří se okamžitě zdekují pryč.

„Tak kde je ten tvůj zlobivý poklad?“ pozvednu obočí.

„Dočkej času, už šli pro něj. Jsem z něj naprosto zoufalý. Nevím, co s ním.“ Prohrábne si vlasy.

„Andy, jestli jsi mě sem tahal zbytečně…“ zavrčím výhružně.

„Hej, netahal. Fakt.“

„Tak mi řekni, v čem je problém?“ roztáhnu nohy.

„Nikdo ho nedokáže ošukat,“ přizná.

„Cože? To myslíš jako jak, nedokáže nikdo ošukat?“ zamračím se.

„Mno…“ Andy nestačí doříct, když se ozve křik na chodbě a rozrazí se dveře. Na kolena tvrdě dopadne štíhlý mladík s uhlově černými vlasy. Kolem krku má řetěz.

„Andy, co to má znamenat?“ nakrčím obočí.

„Je prostě nezvladatelný.“ Pokrčí rameny.

Zvednu se z křesla a jdu k mladíkovi. Kleknu si k němu a chci mu pozvednout hlavu, ale ožene se po mně nehty. Hned na to zachrastí řetězy a klučina zaskučí, když ucítí silné škubnutí.

„Hej, dost,“ zavrčím.

„Sám to vidíš, jaký je.“ Broukne Andy.

„Tak ho přivaž a ošukej, to snad zvládneš, ne?!“ tohle mě naštvalo.

„A ty si myslíš, že jsem to nezkoušel? Vždyť on si vykloubil i rameno, aby se z těch pout dostal. A zkus ho tohle nechat dělat!“ začne se vztekat. Promnu si bradu.

„A proto potřebuješ mě? Chápu to dobře?“ ten malý sebou zase škube, když ho najednou jeden z chlapů uhodí. Prudce ho přimáčknu ke zdi.

„Tak to teda ne!“ vrčím. Tímhle mi to totálně pokazí.

„Anisi… je to jeho práce.“ Položí mi Andreas dlaň na rameno.

„To je sice fajn, ale tím, že ho bude mlátit, docílí jedině toho, že bude vzpurný ještě více!“ prudce vydechnu a toho debila pustím.

„Tak co s ním mám dělat?“

„Fajn, vezmu si ho na starost,“ protočím oči.

„Oh, bože díííííííííky,“ Andreas mi div neskočí kolem krku. Sehnu se k tomu klubíčku.

„Vstaň.“ Zkusím to v klidu a nabídnu mu ruku. Znovu se po mně ožene. Periferním viděním si všimnu, jak se ho chystají potrestat. Zvednu dlaň a zastavím je.

„Poslouchej, maličký. Chceš tady zůstat a nechat se mlátit, nebo půjdeš poslušně se mnou a budeš se mít dobře? Hmm?“ čekám. Podívá se na mě skoro černýma očima. Je v nich tolik vzdorovitosti, že jen užasle vydechnu. Tohle bude oříšek a já se sakra těším, až ho rozlousknu. Je na něm vidět, že dost váhá, ale nakonec mi podá svoji dlaň. Pomalu ho vytáhnu na nohy.

„Dával jsi mu vůbec najíst?“ obořím se, když si všimnu, jak je hubený.

„Víš, že děvky dostávají za odměnu,“ sedne si do křesla.

„Omg. Jak dlouho ho tu máš? Jak se vůbec jmenuje? Hele, víš co, dej mi jeho složku a my půjdeme.“
Protočím oči. Co si myslel, pitomec jeden. Jestli ho týral hlady, není divu, že se mu vzpíral a byl schopen si i ublížit.

„Pár týdnů… a jmenuje se Bill. Složku nemám, je ilegálně dovezený.“ Pokrčí rameny. Aaaaa. On je fakt blonďák!!

„Umff… Fajn no. Kolik mu je?“ držím Billa na vzdálenost asi padesáti centimetrů od sebe.

„Prej 17, nevím. Ale panic je určitě, už jen podle toho chování.“ Zazubí se. On rád zaučuje chlapečky, ale tenhle mu očividně udělal čáru přes rozpočet.

„Jedu domů.“ Chci jít ke dveřím, ale Bill se ani nehne. Tázavě pozvednu obočí. Že by už teď začaly problémy?

„Bille… určitě máš hlad, že ano? Nechám dovést pizzu, když budeš hodný a půjdeš pěkně se mnou,“ nadhodím. Je to puberťák, ti mají rádi pizzu. Hlasitě mu zakručí v žaludku. Dám mu ještě trochu času.

„A colu, hmm?“ přidám. Jen počkej, až si tě vezmu do parády. Ty vzpurný nebudeš. Budeš škemrat, abych tě ojížděl. Bill udělá váhavý krok na těch vražedných botách. Sehnu se a rozepnu mu je. Překvapeně na mě zamrká. Ok, tohle bychom měli. Očividně ve mně už nevidí potencionálního násilníka, ale spíše možného zachránce. A to je to, co chci.

„Tak pojď, maličký,“ chytnu ho za loket a jemně potáhnu. Překvapí mě a udělá krok. Okem zavadím o Andrease, který to překvapeně sleduje. Blb. Měl mě zavolat dřív. „Počítej, že to bude drahý,“ informuju ho ještě a už táhnu Billa přes chodbu ke dveřím. Když nám gorily otevřou, Bill udělá přesně to, co jsem myslel. Sotva totiž ucítí možnost svobody, začne se silně škubat a prskat.

„Hele klidni se!“ zavrčím. Trochu vyděšeně na mě koukne, ale ani ne za pět vteřin se mu do těla vrátí bojovný duch a znovu se mi zkusí vyškubnout. Silně stisknu paži, až vykvikne. Vzpírajícího ho narvu do auta a zamknu. „Seš teda pěkný kvítko, ti povím. Ale já už tě vychovám,“ rozjedu se domů.

autor: Mykerina