Never Look Back 3.

Howe

Tom

„Dobře,“ zasmál se Bill. „Jen si nejsem jistý, že to pomůže,“ dodal.

„Možná trochu,“ mrkl jsem na něj. Když jsem o tom tak uvažoval, zas tak špatné to nebylo. Aspoň jsem se o něj teď mohl opírat.

„Už bys mě mohl pustit,“ podotkl Bill.

„Jo, jasně.“ Neochotně jsem se od něj odtáhl.

„Teď pojedeme za tím šéfem. Stav se nahoře za Thomasem zjistit jeho adresu. Počkám na tebe u auta,“ oznámil mi. Spěšně jsem přikývl a už bral schody po třech.

***

„Tak co jsi zjistil?“ zeptal se Bill a nenuceně se opíral o auto. Bože, byl tak sexy…

„Jmenuje se Boris.“ Měl jsem co dělat, abych nevyprskl smíchy. To jméno bylo tak neuvěřitelně vtipné. „Boris Howe. A šoupni se, řídím,“ odstrčil jsem ho a než stačil něco namítnout, sedl jsem si na místo řidiče. Přeměřil si mě odmítavým pohledem, ale nakonec rezignovaně obešel auto. Zřejmě neměl náladu se se mnou dohadovat. Zabouchl za sebou dveře a podíval se na mě.

„Jdeme,“ zavelel. „A nezapomínej, já jsem tady šéf!“

***

Dorazili jsme k firmě Zodiac.

„Dobrý den. Vy jste Boris Howe?“ zeptal se Bill. Postarší muž přikývl.

„Co potřebujete?“ zeptal se stručně a zadíval se na nás nepříjemným pohledem. Připadal jsem si, jako by mě jím přímo probodával. Bill mu ukázal odznak a já ho napodobil.

„Jsme tu kvůli jednomu vašemu zaměstnanci, panu Grentovi,“ objasnil.

„Oh, co je s ním? Provedl něco?“ optal se pan Howe nevzrušeně a ne zrovna ochotně nás pustil do jeho kanceláře.

„Byl zavražděn,“ řekl Bill. Nezdálo se, že by to toho chlapa nějak vzalo.

„To je mi líto…“ vypadlo z něj nakonec. Připadal mi jako arogantní idiot. Už od pohledu.

„Jeho přítel tvrdí, že měl podezření, že jste spolu měli poměr,“ vložil jsem se do toho. Bill se na mě krátce podíval.

„Ten chlápek se tady pořád ochomýtal. Jednou jsem ho dokonce musel nechat vykázat. Byl tak otravný,“ postěžoval si pan Howe.

„Co udělal?“

„Pořád tady oxidoval a rušil tak moje zaměstnance,“ odpověděl.

„A jak to bylo mezi vámi a panem Grentem?“ vyzvídal Bill.

„No, ze začátku to bylo fajn, ale pak se to nějak zvrtlo a Phillip to chtěl ukončit. Jednou se dokonce zmínil, že je mu líto mojí manželky. Docela jsem se bál, že ji to vyzradí,“ vyprávěl a ani se neuvědomil, že tímhle si to docela zpečetil. Tohle mohl být dostatečný motiv k vraždě.

„To stačí, půjdete s námi,“ přerušil ho Bill. Vrátili jsme se zpátky na stanici.

Bill

Dovedli jsme si sem arogantního chlápka, který nám vcelku ochotně prozradil svůj motiv. Byl jsem přesvědčený o tom, že v tom má prsty. Taky jsem se k němu podle toho choval. Strčil jsem ho do výslechové místnosti.

„Sedněte si,“ řekl jsem ledově. Zaražený Howe udělal to, co jsem řekl. Sedl jsem si naproti němu a probodl ho pohledem plným opovržení. Začal se nervózně ošívat. Tom si sedl vedle mě, ale byl stejně zaražený jako náš podezřelý. Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou. Ano, je inteligentní a ambiciózní, ale jeho citlivost mu občas brání stát se opravdu dobrým policistou.

„Řekl jste, že jste měl poměr se zavražděným Phillipem Grentem.“

„Ano.“

„Jaký poměr?“

„Promiňte, ale… Jak to myslíte?“

„V jakém smyslu poměr?“ Zdůraznil jsem to slovo.

„Já… Eh… My… No…“ koktal Howe.

„Spali jste spolu?“ zeptal jsem se přímo. Sklopil hlavu.

„Ano.“ Trochu jsem se otřásl. O toho bych si ani neopřel kolo. Nechápal jsem, proč to Phillip dělal, ale bylo moc brzy na to, abych je soudil.

„Proč?“ Jedno jediné slovo vypálené do ticha mělo větší efekt, než se na první pohled mohlo zdát. Používal jsem to často a fungovalo to.

„Pracoval u nás pět let. Ze začátku jsem si ho moc nevšímal. Vůbec jsem nevěděl, že je gay. Ani mě to nenapadlo. Ale jednou se v kanceláři chlubil svým zasnoubením a ukazoval svého přítele. To mě zaujalo. Začal jsem ho sledovat a… Chtěl jsem ho,“ polknul. Tom na něj zíral s otevřenou pusou. Měl jsem chuť ho praštit hromadou papírů – to bylo extrémně neprofesionální.

„A dál?“ pokusil jsem se překonat znechucení.

„Začal jsem ho uhánět. Nechtěl. Pohrozil jsem mu, že když to neudělá, půjdu za jeho přítelem a řeknu mu, že se mnou spal. Ale nespal. Jen jsem mu tím vyhrožoval. Nakonec přestal vzdorovat – co mu zbývalo. Měli jsme spolu… poměr asi tři měsíce. Než začal kecat něco o tom, že to chce ukončit.“

„A to vy jste nechtěl,“ podotkl jsem.

„Ne…“

„Bylo to jednoduché. Chtěl ukončit váš vztah, mohl něco vyzradit, a tím vás společensky zničit. Tak jste ho zabil.“

„Ne!“ vykřikl. „Já to neudělal… Ano, chtěl mě nechat, ale kvůli tomu bych přece nechtěl někoho zabít… To už bych spíš zabil toho jeho… šmíráka,“ řekl podrážděně. Tím opět vzbudil mou pozornost. Naklonil jsem se přes stůl.

„Ano? A proč?“

„Pořád se tam ochomýtal. I Grent to říkal, že je hrozně žárlivej.“

„No,“ tleskl jsem a Tom sebou škubnul, „to zatím stačí. Tome, zavolej Chrise nebo Kate, nebo oba, to je jedno, ať ho odvedou do cely. Pak se za mnou stav, ještě si někam zajedem.“

Vstal jsem a se znovu nabytou dobrou náladou vyrazil k autu. Sedl jsem si za volant a bubnoval prsty o palubní desku. O chvíli později přiběhl Tom.

„Docela se vztekal. Nevěděl, proč ho nechceme pustit,“ řekl udýchaně.

„Ať si tam chvilku posedí, i kdyby jen za to, že je tak odpornej,“ prohodil jsem.

„Kam jedeme?“ zeptal se.

„Za naším přítelem Jackem.“

Tom

Naskočil jsem do auta – tentokrát na místo spolujezdce. Bill strčil klíčky do zapalování, nastartoval a my vyjeli zase za Jackem. Celou dobu jsem sledoval jeho soustředěný výraz. Můj mozek naplnily hříšné myšlenky. Olízl jsem si vyprahlé rty. Vlastně jsem nechápal, jak někdo může být tak neuvěřitelně sexy i při tak obyčejné činnosti, jako je řízení auta.

„Myslíš, že to Dare udělal?“ zeptal se Bill a vytrhl mě tak ze zasnění. Chvíli jsem přemýšlel, než ze mě vypadlo:

„Nemyslím. Spíš bych se přikláněl k Howemu, ale co my víme, nakonec to může být někdo úplně jiný.“ Bill pokýval hlavou, takže mu několik neposedným pramínků napadalo do očí. Kdybych mu je teď tak mohl odhrnout…

Najednou zastavil a zavelel k odchodu. Zaklepali jsme na dveře a počkali, dokud Jack nedojde otevřít.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem ho a Bill na něj jen kývl. Vždycky se ke všem choval odměřeně. Včetně mě… Nenápadně jsem si stoupl blíž k němu a pozoroval Jacka, jak na nás překvapeně kulí oči. Asi doufal, že už od nás dneska bude mít konečně pokoj. Chápal jsem ho, utrpěl velkou ztrátu.

„Omlouvám se, že rušíme…“ Cítil jsem na sobě Billův přísný pohled. Vždycky mi vyčítal, že k tomu mám moc osobní přístup.

„Pojedete znovu s námi,“ dořekl za mě Bill bez jediné emoce.

„Proč?“ zeptal se Jack zaraženě.

„Zjistili jsme si podrobnosti o vztahu mezi Howem a vaším přítelem. Myslíme si, že žárlivost by byl dobrý motiv.“

„Ale já to neudělal,“ bránil se Jack. „Copak si myslíte, že bych zabil vlastního snoubence?“ dodal zoufale. Soucitně jsem se na něj zadíval. Nechápal jsem, jak může být Bill tak krutý. To ho ale zároveň dělalo nejlepším vyšetřovatelem.

Dovedli jsme Jacka do auta. Zavřel jsem za ním dveře a sám si sedl na své místo. Vyjeli jsme směrem k našemu pracovišti.

Bill

Když jsme dorazili, zjistil jsem, že už je skoro sedm. Vešel jsem do kanceláře.

„Zavřete ho,“ ukázal jsem na Jacka, který se zatvářil zděšeně. „A pro dnešek padla.“ Přejel jsem očima úlevné tváře svých kolegů. Pak jsem spatřil, jak se Tom chystá k odchodu. Vypadalo to, že půjde pěšky. Přešel jsem k němu.

„Odvezu tě.“ Vyděšeně se na mě podíval.

„Ne, to je dobrý, já bydlím daleko…“

„No právě. Tak pojď.“ Sklopil hlavu a šel se mnou do auta.

„Tak kde bydlíš?“ zeptal jsem se. Trochu rozpačitě mi nadiktoval adresu a já se usmál.

„No, daleko. Vždyť bydlíš kousek ode mě.“

„Vážně?“ vydechl. Nastartoval jsem a vyrazil.

„To bylo poprvé, co jsi viděl pitvu?“ zeptal jsem se po několika minutách ticha.

„Jo,“ zašeptal.

„To jsem nevěděl.“ Odmlčel jsem se. „Jsi v pohodě?“

„Jo, jo, už jo,“ řekl chvějícím se hlasem. „Jen nechápu, proč jsi tak… krutý k podezřelým.“

„To je profesionální přístup, Tome,“ řekl jsem unaveně. „Taky by ses to mohl naučit.“

„Ale…“ začal, ale pak se zarazil. „Dobře.“

Dál jsme mlčeli. O čtvrt hodiny později jsem zastavil na ulici, kde jsem bydlel – a nejen já.

„To už dojdu,“ vyhrkl Tom.

„Já vím,“ řekl jsem klidně. Trochu zrudnul.

„Tak… tak ahoj,“ vykoktal.

„Ahoj,“ odpověděl jsem tiše. Čekal jsem, dokud nezašel za roh, pak jsem vystoupil z auta, zamkl ho a vyrazil do svého prázdného bytu.

Odhodil jsem věci a sedl si do křesla. Byl jsem už opravdu unavený. Slyšel jsem, že někteří vyšetřovatelé přemýšlí o svých případech i doma. Já jsem takhle nepracoval. Aktivně jsem přemýšlel celý den v práci a doma jsem se oddal únavě a osamělosti. Doma. Tohle nebyl domov, prostě jen byt. Chladný a nevlídný. Nenáviděl jsem ho, i kdyby jen proto, že mi připomínal, že jsem kdysi nebyl sám. Že i já jsem býval naivní a důvěřivý.

Potřásl jsem hlavou a vyšel na balkón. Z kapsy jsem vyndal krabičku cigaret a zapálil si.

Tom

Odemkl jsem, vešel a hodil klíče na stůl. Nemohl jsem se zbavit debilního úsměvu, který se mi usadil na tváři od doby, co mě Bill vysadil. Odložil jsem kabát na stůl a přešel do kuchyně, kde jsem z ledničky vytáhl polotovar. Strčil jsem ho do mikrovlnky. Celou dobu jsem nemohl přestat myslet na Billa. Na to, jak mě svezl domů… Cítil jsem se šťastný i díky takové maličkosti. V tu chvíli mikrovlnka cinkla. Sám pro sebe jsem se usmál, vzal si ohřáté jídlo, sedl si ke stolu a začal jíst.

Chvíli jsem přemýšlel o celém dnu. Měl jsem radost, že máme nový případ, ale zároveň mi bylo líto mrtvého muže i jeho přítele. Taky jsem strašně toužil sám vyřešit ten případ a všem – hlavně Billovi – dokázat, že to umím, že mám talent. Zavřel jsem oči a věnoval se myšlenkám, které se týkaly Billa.

autor: Dietřisko & Kentaur