A kuk podruhé!
„Kdes tak dlouho byl? Mohl mě tu někdo vidět!“ Ostrý šepot vyšel ze rtů mladšího muže, když za sebou tiše zavíral dveře Mercedesu a zapínal si bezpečnostní pás. Naposledy se podíval na dům, ze kterého se právě s obtížemi vyplížil, aby se mohl setkat s rapperem. Žádné světlo se nerozsvítilo a jeho dvojče tedy stále hluboce spalo, aniž by si bylo vědomo toho, že odešel.
Nebe bylo stále tmavé a poseté hvězdami; tak jasné a chladné, jako byla atmosféra mezi nimi. Ačkoliv ani jeden netušil, kam pojedou, dnešní noc vypadala slibně. Už to byla dlouhá doba, kdy se mladší z mužů mohl venku opět svobodně nadechnout a uvolnit se: v přítmí, které mu dopřávala tmavá skla Bushidova auta a v pohodlí měkkého, černého, koženého interiéru. Zdálo se, že jsou oba dobře ukryti před zvědavými pohledy ve svém vlastním malém světě vyčleněném z vesmíru.
„Práce, jako vždycky práce. To už tak bývá, když to rozjíždíš ve velkém.“
Bral ho touhle silnicí už několikrát předtím. Se staženými okýnky, slunce se na ně smálo, sledoval, jak jeho dlouhé černé prameny vlasů vlají ve větru a on se je svými pečlivě pěstěnými nehty snaží odhrnovat z obličeje. Slunce jim svítilo do očí, když mířili jeho směrem, a Billův pohled schovaný za slunečními brýlemi stále bloudil k řidiči vedle něj. Nikdy z něj pořádně nedokázal odtrhnout pohled, byl jím naprosto fascinován a rapper to cítil naprosto stejně.
Každou chvíli sklouzávala jemná ruka směrem k řadící páce, sahala – hledala – tu druhou, potetovanou. Jeho štíhlé prsty se obtočily kolem Bushidových a Bill se cítil v bezpečí. Nikdy se v jiném objetí necítil jistěji, věděl, že Bushido by se popral klidně s celým světem, kdyby to bylo nutné. Ochránil by Billa i způsoby, které by kdekoho možná i vyděsily, ale skutečně by ho chránil.
„Kéž bych tu mohl zůstat. Jen jedinou noc,“ zašeptal Bill do polštáře pod svou tváří, cítil dech toho druhého na svém krku a jejich nohy se do sebe zamotaly. Ucítil, jak se druhá noha pohnula a začala se o něj otírat, zasmál se a ucukl.
„Tak jdi až později,“ zašeptal muž do jeho pokožky, nosem se otřel o jemné chmýří vlasů na chlapcově zátylku a svými rty obkresloval vybledlé tetování, „nemusíš odcházet. Ne, dokud nebudeš sám chtít.“ Alespoň pro jednou také chtěl, aby Bill zůstal. Chtěl ho držet ve svém náručí i po tom, co oba budou dávno spát, a probudit se ráno vedle něj. Ani po roce neměl dost štěstí tohle zažít, kromě pár vzácných okamžiků, kdy chlapec neudržel oči otevřené. Tolik rán už proležel v posteli, neschopný znovu usnout, a představoval si ho u sebe – oba v tichosti, sami, konečně by si mohli dovolit přestat být pořád tak ostražití, protože by kolem nich nebyl nikdo, kdo by je mohl soudit – pokaždé, když položil ruku na místo, kde ležel Bill, byl by přísahal, že stále cítí jeho teplo. Klidné a pravidelné výdechy, měkké, pootevřené rty, dlouhé špičky jeho řas by poklidně spočívaly na vrcholcích lícních kostí. Jeho vlasy by byly nezkrotné a rozcuchané, splývaly by mu na ramena, krk a záda, spadaly by mu do tváří – byly by prostě všude, ale tak jemné, že by je Bushido dal tak lehce pryč. Jen pro jednou chtěl takhle svou lásku probudit.
„Ale já nechci. Chci tu takhle ležet navždycky. Nechci odejít,“ Bill rukou uchopil ruku svého milence a omotal si ji kolem hrudi. Po krátké chvíli se v náručí staršího muže otočil a jeho jiskřivé čokoládové oči se setkaly s těmi Bushidovými. Odrážela se v nich nevinnost, kterou Bill tak zřídkakdy dával najevo. „Řekni to znova. Chci to slyšet ještě jednou.“
Pozvedl hlavu na polštáři a vtiskl svými rty na Billovo čelo polibek: „Miluju tě.“
„Vidíš,“ Bill se do široka usmál, naprosto spokojený, „to je perfektní.“
Silnice byla tak opuštěná, tak tichá. I vítr, který se proháněl mezi opadanými větvemi stromů, se jakoby utišil, jakmile dosáhl auta, které parkovalo na samém okraji vozovky. Lehký závan nafoukával sníh směrem k autu, pohrával si s ním před předním sklem, než ho na něj odvál, a malé vločky na něm nalezly svůj konec, když se teplem z něj sálajícím rozpustily.Nebyl zde slyšet už žádný smích, žádné další dětinské či svádivé šepotání, žádné tiché mumlání ani spokojené povzdechnutí ze sedadla spolujezdce. Jediný zvuk, který byl nyní slyšet, bylo topení, které na něj foukalo teplý vzduch a jemné vrnění motoru jeho auta. Složil hlavu do ruky, kterou se opíral o dveřní opěradlo, prázdný pohled stále upíral na palubní desku, odkud na něj svítila červená a bílá světýlka, která ovšem vůbec nevnímal – ani nemohl.
Povzdech – tichý, zlomený povzdech značící porážku – se vydral z jeho plic a stočil pohled na sníh venku. Tak jak moc na něj myslel, tak moc se snažil to i nedělat. Neměl dneska vůbec v plánu zabloudit na tuhle silnici. Chtěl zůstat ve městě, jít domů ještě před obědem a ignorovat svět tím, že si sedne na zbytek dne před televizi. Pak ho ale auto najednou zavezlo sem, zastavilo na krajnici, jako kdyby byl posedlý, a teď tu rapper seděl lapený: lapený ve svém snu, lapený v noční můře, které nebyl připraven čelit, lapený ve své vlastní osamělosti a smutku.
Další povzdech, tentokrát zlomený, jak moc se snažil spolknout tu bolest v krku. Vzdychnutí bylo rozechvělé a slabé: jako prasklina na jeho přísné a tvrdé masce, kterou Bushido vždycky nosil.
Doplnilo ho zalapání po dechu: ubohé, utrápené, zoufalé nadechnutí. Takové by očekával spíše od něj – princezny – s pocitem, že by ho teď dokázalo ranit i jediné slovo. Nádech se snažil prorazit cestu jeho sevřeným nitrem, snažil se nadechnout zhluboka, snažil se vrátit zpět do normálu a získat opět svou obvyklou sílu a odolnost. Ale vzduch, o který tak bojoval, ho zrazoval, jeho maska se začala rozbíjet a odlamovat. Mohl cítit, jak se její střepy tříští na prach.
Jemné konečky prstů pomalu zapnuly knoflík na jeho kalhotách a zatáhly zip. Tyhle džíny na něm byly vždycky tak přiléhavé, ale dnes v noci se zdály být volnější, daleko větší než obvykle a Bushido přemítal, jestli ten kluk večer vůbec něco jedl. Otočil se na bok, hlavu si opřel o ruku a sledoval ho, jak se obléká. „Nechceš jít s námi zítra na večeři? Kam bys chtěl jít?“
„Nemůže nás venku nikdo vidět, to přeci víš,“ zamračil se Bill, když si přehazoval své volně rozpuštěné vlasy přes jedno rameno. Vypadal trochu ublíženě, že musel tu pozvánku odmítnout. „I když bych tak rád…“
„Tak tady. Máma bude ráda, že bude moct uvařit pro někoho dalšího.“
„To bys nechal svojí mámu, aby pro nás uvařila?“ Zasmál se a jeho tváře dostaly nachový nádech. Zadíval se na zem a pak začal hledat svoji košili: bílou, s dlouhými rukávy, odhozenou kdesi na Bushidově koberci v ložnici. Podpatky bot lehce sčesával vlákna, jak po něm přecházel, a ve chvíli, kdy se zvedal s košilí v ruce, ucítil na svých bocích teplé ruce, které ho vtáhly do pevného objetí a prosily, aby neodcházel. Bushido se takhle ještě nikdy nechoval.
„Zbožňuje tě,“ zašeptal starší muž a přitiskl si ho k sobě za ten drobný pas ještě víc. „Zítra večer.“
Zpěvák se tak rychle stal jeho oblíbenou společností, tak rychle ho donutil si uvědomit, že se v sobě zmýlil, začal ztrácet slova, začal ztrácet hlavu, a to jen při jediném pohledu na něj. Začal si na něm všímat různých věcí: těch jeho drobných manýrů, které se naučil chápat, nebo toho, že Bill nikdy neukazoval svou lásku jen napůl, což se mu na něm líbilo nejvíc. Svou lásku vždy rozdával na sto procent, z celého srdce a své duše. S ním to nikdy nebyla jen obyčejná pusa na tvář nebo rty, ale opravdový polibek – pomalý, jemný, každý speciálně věnovaný jen jemu.
Dlouhé, ledové prsty se dotkly Bushidovy tváře; jeho dlaň pohladila pichlavé, ale přesto jemné strniště, když si jeho tvář přidržel. Jeho něžný pohled se sklopil, až oči zavřel úplně a rty se střetly v láskyplném polibku tak jako kdysi poprvé – chvěly se mu stejně jako jeho dech.
O poznání teplejší dlaň se přitiskla k chlapcovu obličeji a palcem začal přejíždět po jeho měkké pokožce, hladil ji, když se od sebe oba oddělili pro trochu vzduchu a znova se ponořili do dalšího políbení: dalšího sladkého, líného polibku, který se stal po chvilce trochu hlubší a žhavější, až Billovi nahnal červeň do tváří. Když se od sebe opět na chvíli odtáhli, zadívali se jeden druhému do očí a Bill se sám pro sebe s lehkými rozpaky zasmál, když na svém stehně ucítil náhlou tvrdost.
„Měl bys už radši jít, nebo tě hodím zpátky na postel a unavím tě ještě víc.“
„Ou!“ Vydechl Bill překvapeně a měl pocit, že se tu celý nažhavený snad rozpustí. „Schovej si to na příště, ty tygře.“ Ale stejně si neodpustil se k Bushidovi přitisknout a dát mu další pusu. „Teď už vážně musím jít. Uvidíme se zítra večer.“
V půli cesty ke dveřím se zastavil, skousl si spodní ret a pak se otočil zpátky k Bushidovi. Ještě jednu malou pusu a pak půjde. Udělal pár rychlých kroků ke staršímu muži, oběma rukama ho chytil za obličej a jemně své rty přitiskl na jeho. Po chvíli se od něj odtrhl, udělal krok zpátky a stydlivě se usmál: „Okay, okay, odcházím. Tentokrát už vážně.“ Museli se sami sobě zasmát, ale Bill už se měl skutečně k odchodu. Poposunul a narovnal si trochu pás od své kabely. „Uvidíme se zítra večer, Anisi. V šest?“
Než stačil Bushido jakkoliv zareagovat, dveře jeho ložnice se tiše zaklaply.
Tmavé, oříškově hnědé oči se konečně otevřely do jasného světa kolem něj: viděl oslnivě bílý sníh, lesklou, černou silnici a zatažené nebe. Otočil se k okýnku vedle sebe, cítil, jak mu první slza teče podél nosu, ale přesto neměl sílu ji setřít. S dalším bodnutím v srdci se podíval na žlutou policejní pásku, která byla přivázaná k červeno bílým kuželům – muselo jich být tak pět, šest. Díval se na písek, který byl rozsypaný po asfaltu – tmavé skvrny už byly nasáklé olejem a benzínem – díval se na odházený sníh, na pokroucená svodidla, která byla na několika místech naprosto vytrhaná ze země.I přesto, že sníh padal téměř nepřetržitě celý týden, mohl ještě vidět stopy po smyku, které vedly až ke svodidlům, i na nich byly vidět stopy po černém laku auta. Na kraji silnice zůstalo ještě pár neuklizených střepů z rozbitých světel.
„Řekl jsi mu, v kolik má přijet, že?“
Ale fenky ležely klidně, stočené do klubíček na kožených pohovkách v obývacím pokoji nebo se rozvalovaly na koberci, spokojené v teple a s plnými bříšky.
„Možná má jen zpoždění. Hlavně si nezačni dělat starosti, ano, Anisi? Třeba se mu jen protáhla nějaká schůzka víc, než čekal.“ Starší žena se snažila uklidnit svého syna, jak nejlíp dokázala. Stála vedle něj u kuchyňského okna a cítila, jak z něj znepokojení doslova sálá.
Jenže se pletla: Bill jezdil vždycky dřív. Dřív, ne na čas. On byl ten nejvíc nemožně dochvilný člověk, jakého kdy poznal, a kdyby nejel včas, pokaždé by alespoň zavolal, i když by si myslel, že přijede jen o třicet vteřin později, zavolal by. Jenže teď nevolal nikdo.
Ti dva si nakonec sedli ke stolu proti sobě a každou chvilku jim unikal pohled k oknu.
Muž se podíval na svou matku s beznadějným pohledem v očích a roztrpčením v mysli. Nejspíš zapomněl, nebo jako pořádně zapomnětlivý člověk nechal mobil doma. Asi si ho nenabil a došla mu baterka. Kolikrát už Billovi za tohle nadával? Je tak jednoduché strčit mobil do zásuvky před tím, než jde spát nebo než jde do sprchy, žádná strašná věc!
Luise si trochu povzdechla a podívala se na tu haldu jídla, nad jehož přípravou dneska doslova celý den otročila u plotny, jen aby bylo co nejvíc perfektní. Cítila bodnutí u srdce, cítila se lehce dotčeně a uraženě, ale nedala to na sobě znát. „Chceš, abych to všechno zabalila? Můžeme si to dát zítra večer.“
Rapper si ztěžka vzdychl, pořád se nemohl odtrhnout od okna – podrážděný a naštvaný, že se na ně Bill vykašlal. Ráno pojede za ním domů a pořádně si to s ním vyříká. Luise si tohle nezaslouží, tolik se snažila, aby na něj udělala dojem a Billa to ani nezajímalo.
Pomalu se rozjel do tmy, kde se před ním táhla třpytivá vozovka s lehkou námrazou a auto se začínalo vzdalovat místu, kde seděl jen necelých deset minut. Začala se stáčet na sever: směrem k Berlínu, kde na Bushida čekal jeho dům. V něm se bude moct zavřít před okolním světem a sedět se svými holkami na gauči a snažit se držet mysl dál od myšlenek, jako jsou tyhle.
pokračování
Krásné honem jdu číst druhej díl.