Jeho auto ale nestálo u garáže. Bushido se po něm rozhlížel z protější ulice, trochu vystrčil nos z auta, jak se snažil dohlédnout přes ty vysoké keře, které chránily příjezdovou cestu od zvědavých pohledů. Viděl několik aut: velký černý Cadillac, který byl garáži nejblíž, zapomenut zaparkovaný již několik dní. Za ním bylo naprosto nové bílé Audi s promáčklým nárazníkem: Tomovo. Ale Billovo černé Audi – jeho holka – nebylo nikde. Garážová vrata byla zavřená, dům byl ponořen do ticha a tmy. Jen štěkot psů zevnitř a občasné pohnutí záclony, jak se snažili skákat po černé pohovce, aby viděli z okna na ten divný černý Mercedes, který parkoval přes ulici se zapnutým motorem.
Jeho oči se sklonily k telefonu, který měl v ruce, listoval na dotykové obrazovce a hledal Billovo telefonní číslo, pak zmáčkl „volat“.
Se zapnutým odposlechem tiše poslouchal: čekal, až se hovor spojí, aby okamžitě spadl do hlasové schránky. V tu chvíli se otevřely vchodové dveře, ze kterých vyšla vysoká, hubená postava v černé mikině, daleko větší, než bylo třeba, celá zahalená, aby se ochránila před padajícími vločkami. Bushido ihned ukončil hovor a sledoval, jak k němu bez jediného zaváhání míří, s rukama v kapsách a slunečními brýlemi na očích.
Tom se zastavil u auta, jeho výraz naprosto prázdný, když sáhl po brýlích a sundal je dolů. Okýnko Mercedesu se na straně spolucestujícího stáhlo dolů. „Co tady děláš?“
Trvalo mu nějaký moment, než k němu ta slova dolehla, než si všiml Tomových zarudlých očí, které se na něj dívaly, když se Tom opřel o dveře Mercedesu. Bushido netušil, co má říct. Nevěděl ani, co má dělat. Zlost a podráždění z něj pomalu vyprchávaly, stejně tak, jako se mu z obličeje vytrácela krev, a mobil mu vypadl z rukou. „Seš si jistej?“ Zašeptal a podíval se mu snad úplně poprvé od doby, co se znají, do očí.
„Takže tos byl ty, kdo mu pořád tolik volal. Volal jsi mu snad dvacetkrát, než mu došla baterka. Nabíjel jsem jí dneska ráno.“
„Takže on- on tam ležel dvě HODINY? To si toho nikdo nevšiml? Proč- proč si nezavolal pomoc?“
Bushido se otočil a díval se skrz přední sklo na silnici kousek před ním. To, co právě slyšel, mu pořád nedocházelo, nedokázal to přijmout. Slova se ztrácela a měnila v provinění, v zlost z celé té situace a na něj samotného, že byl na Billa tak naštvaný, když to bylo neprávem.
Byl to zlomek vteřiny, záblesk tří rozdílných odstínů černé, jak se slévají do jednoho, skřípění brzd, údery jeho srdce v hrudi, hlasité zalapání po dechu a pak nic. Vůbec nic.Mercedes zůstal tiše stát, řidič uvnitř něj svíral volant tak silně, že klouby na jeho snědých rukou bíle zářily. Srdce mu chtělo vyskočit z hrudníku, jak zběsile bušilo pod slabým trikem a koženou bundou. Seděl chvíli naprosto bez hnutí, oči doširoka otevřené a zíral na silnici před sebou: díval se na dlouhosrstého ovčáka, který se krčil na kraji silnice a pohled svých velkých hnědých očí mu pevně opětoval.
Pomalu začal ruce na volantu uvolňovat, až si odepnul pás, vylezl ven z auta a začal se přibližovat k psovi. „Kurva, nesrazil jsem tě, že ne?“ Zeptal se tiše, rukama se držel dveří a čekal na reakci psa. Ten se se skloněnou hlavou a zběsile kroutícím ocasem zvedl, obešel auto a sedl si vedle rappera, byl celý udýchaný, ale jinak se zdál v pořádku. Váhající ruka mu párkrát přejela po hlavě. Bushido si sedl zpátky na své místo, sklonil se k němu a hladil ho po jeho dlouhé černé srsti. Kolem tlamy měl srst světlejší, vypadalo to, jako by se usmíval, což mu okamžitě připomnělo ty Billovy příšerné melíry, co si nechal udělat. Vždycky si ho za to dobíral. „No, vypadáš fajn…“ rukou zašmátral kolem jeho krku, „žádná známka…nic.“
Do ticha, které mezi nimi panovalo, se ozval Tomův slabý hlas, tak slabý, aby ho mohli slyšet jen oni dva. „Já to vím.“
Pes se skloněnou hlavou vyskočil dovnitř, lehl si na sedadlo a díval se z okýnka.
S vodítkem kolem krku psa se Bushido vydal k domovním dveřím, s cvaknutím je pootevřel, aby měly jeho holky možnost se na cizího psa připravit. Když neslyšel žádné vrčení, otevřel dveře opatrně o něco víc, to už se jeho fenky vyvalily ven a začaly se s novým návštěvníkem očuchávat. Ale místo očekávaného štěkání či hraní si, se všechny kolem psa jen motaly a vrtěly ocasy. Poté se zase vrátily na svá místa, kde se povalovaly předtím, skoro jako kdyby ho ignorovaly.
„Tak pojď, dneska budeš spát tady. Ale ne že mi tu něco provedeš a mě tu za pár měsíců zůstanou na krku nějaký štěňata.“ Pomalu ho vedl chodbou do své velké, vyhřáté ložnice, kde nechal jeho vodítko spadnout na zem a zavřel dveře – sledoval ho. Bylo zvláštní, že se vůbec nedal na průzkum, nikde nic neočuchával, zamířil rovnou k posteli a čekal na Bushida, jestli půjde za ním.
„Psi musí zůstat na zemi,“ zabručel muž a rozepnul si bundu, kterou hned sundal. Hodil ji na čalouněné křeslo a zamířil k posteli. Když si sedl na její kraj, zanaříkal a složil hlavu do dlaní. Tohle odpoledne pro něj bylo tak namáhavé, vzalo si velkou emocionální daň. Cítil se, jako by mu na bedrech ležela všechna tíha světa, drtila ho a dusila. Najednou se vedle něj prohnula postel a mokrý čumák mu několikrát šťouchnul do rukou.
„Co si kruci myslíš, že tu děláš? Co jsem říkal? Na zem!“
Ovčák seskočil dolů z postele, udělal pár kroků zpět a zase zakňučel. Pak se odvážil se trochu přiblížit, seděl rapperovi u nohou. Velkou tmavou packu mu položil na koleno, hlavu složil vedle ní a díval se na něj, jako kdyby čekal, až konečně něco promluví. V jedné chvíli muž zaváhal, přísahal by, že něco cítil. Nevěděl co, a ani nevěděl, proč ho to najednou donutilo si vzpomenout na Billa, ale každý pohled do těch psích očí byl, jako kdyby se zase díval do těch Billových. To spojení ho uklidňovalo.
„Můžeš mi to říct,“ zamumlal Bill, stiskl mužovo koleno a opřel se o něj svou bradou, „můžeš mi říct cokoliv.“
Pes se najednou zvedl, obešel postel a znovu na ni vyskočil. Strčil do Bushidových rukou a vecpal se mu pod ně. Bushido neudělal nic, aby ho odehnal, nechal ho ležet u sebe a dál ho hladil, skoro až objímal a snažil se udržet mysl od veškeré bolesti.
Když se snažil pod velkou těžkou peřinou otočit, nějaká jiná tíha na druhé straně postele mu nechtěla dovolit si ji k sobě přitáhnout. Rapper něco zamumlal a ospale za pokrývku zatahal víc, jak se snažil zakrýt se před chladem, který se k němu začínal dostávat. Ale peřina se ani nehnula a cítil, že to tělo, pod kterým se matrace prohýbala, se přisouvá blíž k jeho zádům. Bushido se otočil a zamžoural do tmy. Díval se na něj obličej s dvěma velkýma, lehce přivřenýma hnědýma očima, orámovaný černými vlasy a ozdobený plachým úsměvem.
Bushido se přetočil na záda, posadil se a nepřestával vraštit čelo, myslel si, že má vidiny.
Tělo se k němu přisunulo blíž, nohu přehodilo přes mužova kolena, a najednou se ocitlo v jeho klíně. Jemné ruce uchopily Bushidovy tváře a jejich rty se střetly v něžném, sladkém políbení.
V počátečním lehkém šoku se Arabovo tělo automaticky pohnulo proti druhému a rukama si k sobě přitáhl ty štíhlé boky, které pevně tiskl a objímal. Když se jejich rty od sebe oddálily, svou opálenou rukou mu dal vlasy pryč z obličeje, prsty skrz ně přejel a díval se do očí něčemu, o čem byl přesvědčený, že je jen iluze: noční můra, sen, ale přesto něco, co si nedokázal představit, že by se mělo rozplynout. Cítil, že se mu na prsa vrací ta mučivá tíha, tělo se mu začalo třást zlostí a bolestí. „Jsi to vážně ty?“
Bill se pousmál a nosem škádlivě přejížděl po jeho. Čelem se opřel o Bushidovo a rukama se mu chytil pevně kolem krku. Oba nechali svou hlavu opřít o rameno toho druhého a padli si do nejdelšího a nejpřívětivějšího objetí, jaké spolu kdy zažili. Ale přesto v něm bylo cítit spoustu bolesti, byla všudypřítomná, stejně tak slzy, které si našly svou cestu ven a Bushido cítil obrovskou úlevu. I když je to jen iluze, zůstává mu alespoň to.
„Jsi tak studený…“ Jejich oči se střetly a Bushido vklouzl prsty pod silný teplý kabát, který na sobě Bill měl, a ihned ucítil holou ledovou pokožku, i přestože byl kabát pěkně vyhřátý.
„To jsi sem přišel nahej?“ Muž se zasmál, rozepl kabát a sundal mu ho z ramen. Shodil ho na zem vedle postele, a šálu, již mu odmotal z krku, jakbysmet. „Pojď sem, zahřeju tě. Pojď pod deku.“ Řekl jemně a nadzvedl přikrývku, aby prokřehlému chlapci pomohl pod ni vklouznout. Okamžitě se zatřásl a udělala se mu husí kůže, když se chlad z Billa rozlil i pod peřinou.
Bill se zachumlal a snažil ze sebe pod dekou setřást džíny, aby je mohl o chvíli později skopnout na zem.
Pak jeho nahá kůže pocítila další šok, když se k němu Bushido celým tělem natiskl. Cítil, jak moc promrzlý chlapec je, jak ledová je jeho kůže i na intimních místech – nezůstalo v něm ani trochu tepla. To Bushida nutilo k sobě Billa tisknout ještě víc, přejížděl přes jeho záda, boky, ruce, i přes jeho stehna, jak se snažil vytvořit nějaké tření a zahřát ho.
Billa ale zima netrápila, nedokázal ze staršího muže spustit oči, pokaždé když se jejich pohledy setkaly, Bill se usmál a usmíval se ještě víc, když Bushido upustil od svého záměru vykřesat z něj nějaké teplo a jen ho k sobě pevně tiskl. Neměl starost o to, jestli mu je už příjemně, neměl starost sám o sebe, ale o muže, kterého miloval. Měl starost o něj.
Ledová ruka se dotkla jeho vypracovaného břicha, pomalu se přesouvala vzhůru přes jeho hrudník a svalnaté ruce až na ramena. Přitáhl si Bushida k sobě a zvedl hlavu z polštáře, aby se mohli střetnout v políbení, tak zamilovaném a něžném, jako si oba pamatovali, že bývávalo.
I když byly jeho rty stejně studené a bílé jako sníh, polibky rozdával tak horké a vášnivé, tak sladké a dlouhé. Billova ústa ho vždycky zbavila pozornosti, dokázal by je líbat klidně celou věčnost a nikdy by se ho nechtěl přestat dotýkat, měl rád jeho vůni kolem, potřeboval ho cítit přímo u sebe. Bushidova mysl se ani na chvíli nepozastavila nad tím, jak je možné, že je Bill u něj, jak se dostal do jeho pokoje – do jeho postele – nebo jak to, že se tohle děje. Pokud je to sen, tak se nechce nikdy probudit. Jestli je to halucinace, už nechce být nikdy zdravý. Studená ruka se z jeho ramene posunula k jeho obličeji, pohladila ho po tváři a přidržela si ho, když se Billovy rty rozevřely a polibek vášnivě prohloubily.
Sledoval Billa celou noc. Díval se, jak se jeho unavené oči snaží opětovat zamilovaný pohled, jak mu černé vlasy splývají po ramenech, krku, jemně zakrývají jeho tvář a bradu a maličko se cuchají na polštáři. Díval se, jak se mu rameno zvedá a klesá při každém pomalém nadechnutí a vydechnutí. Díval se, jak se jeho rty vlní do drobného, ospalého úsměvu a řasy se mu třepetají, když se jeho velké hnědé oči zavírají. Nejdéle se díval, když Bill už spal. S rukou svírající bok, a hlavou skloněnou na polštáři co nejblíže ke svému milenci, ležel úplně bdělý tak dlouho, dokud to dokázal – dlouho do ranního svítání – jen aby ho mohl poprvé v životě vidět ve spánku. Ani ve své bujné fantazii by si nedokázal představit, že to bude tak uklidňující pohled, udělal by cokoliv, aby se na něj takhle mohl dívat už navždycky.
Nakonec ho spánek také přemohl. Jeho oči, jakkoli tvrdě bojovaly, aby zůstaly otevřené, se pomalu zavřely, stisk ruky povolil, rozrušený tep se ustálil a únava zvítězila. Ještě naposledy se k Billovi sklonil, rukou dal na stranu vlasy z jeho tváře a políbil ho na ledové čelo. Přál si, aby v sobě našel sílu povědět mu, jak moc ho miluje, prosit ho, aby nikdy neodcházel, prosit, aby zůstal s ním. Ale přišel spánek a odnesl ho do tiché tmy – hluboké, tak hluboké, ve které ztratil veškeré své vědomí…
Stál s jednou rukou opřenou o kuchyňskou linku a druhou vzal hrnek s čajem a napil se. Usrknul sotva malý doušek, když uslyšel povědomé tlapkání po podlaze. Otočil se ve chvíli, kdy už na své noze cítil teplou a jemnou srst, která se mu o ni otírala, a dvě velká hnědá očka na něj upírala zrak. Pes sklonil hlavu ke straně, otevřel tlamu, začal zrychleně dýchat a svým ocasem pomalu mával sem a tam.
„Vždycky vypadáš po ránu tak roztomile,“ smál se chlapec a přitulil se zezadu ke svému stále ještě ne zcela probuzenému milenci, který popíjel svůj ranní čaj.
Když se chtěl znovu napít svého čaje, zarazil se, došlo mu, co že mu to vlastně řekl. Zamračil se a hrnek odložil. Otočil se zpátky k psovi a dlouho se na něj díval. Pak rapper zatřepal hlavou nad myšlenkou, která ho napadla, ale pořád nedokázal odtrhnout oči od psa. Naklonil trochu hlavu, jak si v mysli s celým tím nápadem pohrával. „Možná bych si tě měl, kluku, nechat. V domě je přeci jen až moc estrogenu.“ Znovu sáhl po svém pití a podíval se do obýváku, kde se rozvalovaly jeho holky Labradorky. „Bude fajn mít tu pro změnu psa. Další chlapisko.“ Shlédnul zpátky na ovčáka, který naklonil hlavu, jako kdyby poslouchal. „Ale musíme si něco ujasnit: je to můj dům, já jsem tu vůdce smečky. Někde tu naděláš nebo něco roztrháš a seš zpátky na mrazu. Je ti to jasný?“
Pes naklonil hlavu na druhou stranu, jako kdyby rozuměl. Bushido se usmál a pohladil ho. „Hodnej kluk.“
autor: Raiju
Páni. Četla jsem to na jeden nádech a upřímně nemám slov. Je to něco neskutečně nádherného, tak naplněného city, že mi za Anise pukalo srdce.
Jednoduše… Nádherné.
Oh bože, vážně nevím v jakém citovem rozpoložení jsem. Je to trochu jako parfém. Začíná to hlavou, jemně a krásně, nabuzuje pocit hezkého příběhu, ale pak to ustoupí v srdce, které je zde nejsilnější a nejhořklejší a to je pasáž, kdy Anis čeká na svého milovaného a záhy zjistí, že zemřel a už se jej nikdy nedočká a pak přichází konec, který už jen dává ten dlouhodobý efekt, který zanechá plno otazníku a smíšeného dojmu. Dlouho jsem si u povídky tak nepobrečel. Děkuji ^^
Nadherna povídka moc se povedla.
Od začiatku som mala pocit, že toto neskončí dobre. Ale zdá sa, že tento príbeh istým spôsobom dobre skončil. Hoci… Neviem, mám z toho rozporuplné pocity. Bolo smutné, že Bill zomrel taký mladý a nemohol si ani poriadne užiť svoj život a lásku. To, že skončil ako pes je vlastne vtipné. Ale aj smutné, keď si predstavím, čo by to reálne znamenalo. Ešte šťastie, že to reálne nie je, 😆 Ďakujem za preklad.