Ztracen

autor: Nikoleta

Možná se vám už také stalo, že jste se ztratili. Mně ano. V obou významech.

Šel jsem v noci po městě přes opuštěné náměstí. Nikde nikdo. Jen zima a sníh. Asi jsem nad tím měl mávnout rukou a zůstat doma v teple. Jenže má hrdost a tvrdohlavá povaha mi to už nedovolily. Potřeboval jsem prostor k přemýšlení. Potřeboval jsem znovu najít sebe.

Vše probíhalo tak hladce. Proč bych měl mít strach? Z čeho? Nechápal jsem. Dělal jsem to, co se po mně chtělo. V práci, v domácnosti. Byl jsem spolehlivý muž, co jen přikyvoval. Ráno jsem vstal, vypravil naše svěřené děti, Toma a sebe do práce. Večer jsem přišel domů, zkontroloval jsem dětem úkoly, nachystal večeři. Každý den to samé dokola. Až na víkendy, kdy jsme jezdili na výlety. Na ty samé výlety. Vždy mě unavoval stereotyp. Ale můj manžel mě po svatbě tak zpracoval, že už jsem nebyl ten, co řekl svůj názor, dělá si věci po svém a nenechá si všechno líbit. On mě změnil a já jsem ztratil sám sebe.

V práci jsem potkal svou kamarádku a rozpovídali jsme se. Její život je tak odlišný od mého. Ona je to, co jsem já býval. Po našem rozhovoru jsem si uvědomil, že to znovu mohu být já. Ale nevěděl jsem jak.

Začalo to hádkou. Tom na mě začal řvát, protože jsem nezkontroloval dětem tašky.

„Jsou už dost staré na to, aby se dokázaly nachystat samy!“

Nechápavě na mě hleděl. Já jsem se rychle oblékl a jel jsem do města, kde jsem se narodil. Daleko od něj. Od jeho vlivu, který na mě měl.

Procházel jsem svými oblíbenými místy a vzpomínal na časy před svatbou… „Musím si s ním promluvit.“ Zašeptal jsem do tmy a vydal se po několika hodinách domů. Cestou mě postihla vánice a já jsem se ztratil. Znovu. Když vánice přestala, už jsem se dokázal zorientovat. Jel jsem domů.

Našel jsem směr a znovu jsem našel sebe. Nebylo to lehké. S Tomem jsme začali mnohem lépe komunikovat. Uvědomil si, že mě příliš dusí. Oba jsme dostali rozum a žádný přihlouplý rozvod se konat nemusel. Všechno záleželo na komunikaci, která nám chyběla.

autor: Nikoleta