Never Look Back 5.

Proklatě dobré kuře

Bill

Odpoledne se objevil Tom.

„Dare byl docela naštvanej,“ hlásil už ode dveří.

„To je jeho problém,“ odtušil jsem. „Já jen dělám svou práci.“ Zvedl jsem se ze židle a šel si udělat kafe. Vtom mi zazvonil mobil. Kate.

„Jo?“

„Byli jsme za tím Howem. Říkal, že žádnou Forrestovou nezná a chce nás žalovat za obtěžování.“

Idiot, pomyslel jsem si.

„No a mám taky dobrou zprávu. Chytili jsme Chilla.“

„Jo?“ ožil jsem. „Tak mi ho sem přivezte. Mám spoustu otázek.“

Tom

Billovi začal zvonit mobil, takže si mě už dál nevšímal. Přešel jsem ke svému stolu a sebral z něj nějaké papíry, které jsem potřeboval okopírovat.

„Za chvíli nám přivedou Chilla,“ oznámil mi Bill.

„Co… cože?“ otočil jsem se na něj a přitom chytal papíry, které mi málem popadaly. Najednou se ve dveřích objevil Chris.

„Dáme vám ho do výslechovky,“ prohodil. Bill přikývl a začal se zvedat.

„Pojď se mnou, Tome.“ Spěšně jsem přikývl, zahodil všechny dokumenty a spěchal za ním.

Přešli jsme do vedlejší místnosti, ve které už seděl Chill. Bil se opřel o stůl naproti němu a přeměřil si ho pohledem.

„Tak se konečně setkáváme, Harry… Co mi k tomu, co se stalo, řeknete?“ zeptal se ostře. Sedl si na židli, ale nepřestával Chilla propalovat studeným pohledem.

„Um… No… Já…“ začal koktat. Rozhodl jsem se mu to trochu ulehčit. Ale jen trošičku.

„Znáte Alici Forrestovou?“ Náš podezřelý ke mně střelil pohledem. Zřejmě doteď nezaregistroval, že tu vůbec jsem. Popuzeně jsem si odfrkl. Mě nikdo přehlížet nebude.

„Ano. Je to moje kamarádka. Často u mě přespává. Proč?“ povytáhl obočí.

„Je mrtvá,“ objasnil mu Bill. Chill překvapeně vykulil oči.

„Cože?“ Tak nějak mi připadalo, že tenhle muž to neudělal – i když byl jeden z našich hlavních podezřelých – anebo byl opravdu dobrý herec.

„Jak dlouho jste se znali?“ položil jsem další otázku.

„Od střední.“ Pokýval jsem hlavou a udělal několik poznámek.

„Proč jste utekl, když jsme pro vás přišli?“ zeptal se Bill odměřeně.

„Víte…“ začal nejistě. Vypadalo to, jako by se chystal k něčemu doznat. Ale to je přeci blbost, ne? Nikdo se sám neudá. „…Nedávno jsem… něco ukradl a bál jsem se, že s tím šla na policii, a když jste se tam objevili, myslel jsem, že se moje domněnka potvrdila. Ale přísahám, že o té vraždě nic nevím!“ vysypal ze sebe na jeden dech. Připadal mi opravdu zvláštní.

„To by byl dostatečný motiv k vraždě, nemyslíte?“ ujal se slova Bill. Krátce jsem se na něj podíval, ale pak jsem svoji pozornost zase plně soustředil na vyslýchaného.

„Ale já jsem to opravdu neudělal. Měl jsem ji rád,“ řekl nešťastně.

„No, myslím, že to zatím stačilo. Prověříme si několik věcí, obzvlášť tu vaši loupež. Proto si tu u nás chvilku posedíte.“ Bill bez dalšího slova odešel. Po chvilce jsem se vydal za ním. Doběhl jsem ho až v půli chodby.

„Mám docela hlad. Nepůjdeme někam na jídlo?“ zeptal se najednou docela přátelským tónem. Nechápal jsem ho. Někdy bych opravdu rád věděl, co se mu honí hlavou.

„No proč ne,“ pokrčil jsem rameny v nevědoucím gestu. „Kousek odtud je nějaký fastfood.“ Bill sešel schody a otočil se na mě.

„Řekl bych, že to Chill neudělal. Tváří se jako primitivní zlodějíček,“ prohodil.

„Taky si myslím.“

„Potřebovali bychom nějaké důkazy. Aspoň jedno malé vodítko. Kdybychom aspoň věděli, jestli ty dvě vraždy spolu opravdu nějak souvisí.“

„Možná bysme se mohli ještě porozhlédnout na místě činu,“ navrhl jsem. Přidržel jsem Billovi dveře.

„Dobrý nápad. Pak tam spolu zajedeme.“ Usmál jsem se na něj. Byl jsem opravdu rád, že jsem dostal za parťáka zrovna jeho. Říkalo se, že je nejlepší v oboru. A taky nejkrásnější, pomyslel jsem si.

„Kdeže je ten fastfood?“

„Támhle za rohem je KFC,“ ukázal jsem. Bylo to opravdu kousíček, jen pár kroků.

„Ty, Tome, máš nějakou přítelkyni?“ zeptal se náhle. Proč se mě na to ptá? nechápal jsem. Nemohl jsem ale popřít, že mě to potěšilo.

„Ne, nemám,“ odpověděl jsem po pravdě. „Proč?“ nedalo mi to.

„Jen tak,“ pousmál se takovým zvláštním úsměvem. Přesně takovým, jaký jsem na něm miloval. Ten upřímný, nenucený.

Cítil jsem se z toho trochu rozhozený, takže jsem byl až nezvykle tiše. Ne že bych nebyl zvyklý s ním být sám, ale tohle mi přišlo takové jiné, intimnější.

Sedli jsme si ke stolu na kraji místnosti a čekali na servírku. Chvilku po tom se objevila drobná blondýnka s uměle naučeným výrazem.

„Tak co si dáte, pánové?“ zazpívala vysokým hláskem.

„Coca – Colu a hranolky s kečupem,“ usmál jsem se na ni.

„A vy?“ otočila se na Billa.

„Taky Colu a cheeseburger.“

„Dobře,“ kývla, zapsala si to do notýsku a s tím odběhla. Stočil jsem svůj pohled k oknu a zamyšleně jsem se z něj díval. Nikdy s Billem nebudu moct být víc než kamarád… Možná gayi i opovrhuje… Podle toho, jak se tvářil na Howa…

„Dneska mi neřekneš, jak dopadli Luke a Lena z toho tvého seriálu?“ přerušil moje myšlenky. Překvapeně jsem se na něj otočil a chvilku trvalo, než mi vůbec došlo, na co se ptal.

„Ne,“ vyplázl jsem na něj jazyk a znovu se zadíval ven.

„Co je to dneska s tebou? Je to divný, když pořád nemluvíš. Trápí tě něco?“ zeptal se měkce. Nevěděl jsem, co na to říct. Nemohl jsem se mu svěřit. Tím bych se definitivně odepsal.

„Vrtá mi hlavou ten případ,“ zalhal jsem. V tu chvíli k nám přispěchala servírka a položila před nás naši objednávku. Děkovně jsem se na ni usmál.

autor: Dietřisko & Kentaur