Help me forget 15. (konec)

autor: Kiro

A je to tady. 🙂 Děkuji moc všem, kteří to tu se mnou a mou povídkou vydrželi a chci vám moc a moc poděkovat za komentáře, které mě vždy moc potěšily a dodávaly mi chuť psát dál. 🙂 Konec sice asi moc nepotěší, ale myslím, že někdo s ním bude i spokojený…někdo holt rád smutné konce. 😀 Díl je trošku delší, ale to snad vadit nebude :D. No takže už se tu nebudu vykecávat, ještě jednou moc děkuji a užijte si poslední díl. 😉

„Simone, prosím tě uklidni se. Co to povídáš? Proč mi voláš skoro uprostřed noci a proč bych si k sobě měl brát někoho z kluků?“ vyhrkl Jörg zmateně do telefonu. Simone trochu ztišila hlas, aby ji kluci neslyšeli.

„No… já… kluci se právě vrátili z letní chaty, no a já je viděla… líbali se spolu, ale Jörgu, ne žádná bratrská pusa, oni se regulérně líbali a-„

„Simone, co se mi to snažíš namluvit?“ skočil jí do řeči exmanžel.

„Jörgu! Nic si nevymýšlím, prostě nevím, co to má znamenat, ale nemůžeme je nechat, aby spolu něco měli. Vždyť je to nezákonné, nechutné a naprosto nepřirozené,“ chrlila Simone jeden důvod za druhým.

Jörg opravdu neměl chuť se s ní před dvanáctou v noci o něčem takovém dohadovat. O kluky už se prakticky nezajímal, jsou dost staří na to, aby se tu u něj jeden zvládl o sebe postarat, ano, možná to bylo unáhlené, ale stálo mu za to se s tou fúrií hádat?

„Dobře, zítra přijedu,“ přistoupil na její požadavek.

„Ale ani jeden z nich dobrovolně nepůjde…“ Simone se na chvíli zamyslela. „Víš co? Přijeď až v noci, až budou spát, sbalíme Tomovy věci, naložíme ho do auta a než se probere, budete už za půlkou cesty,“ pronesla vítězoslavně Simone, ani si neuvědomovala, jak hroznou věc se chystá udělat.

„Dobře, budu tam,“ pronesl Jörg a než stihla Simone cokoliv dalšího říct, zavěsil.

Původně chtěla ještě zavolat Richardovi, ale neměla na to teď nejmenší chuť. Zalezla si do postele, ale usnout se jí nedařilo, jak by taky mohlo? Její rozhodnutí jí ani v nejmenším nepřišlo unáhlené, naopak. Ani nevěděla, proč se rozhodla poslat zrovna Toma na opačnou stranu Německa, asi proto, že k Billovi měla vždy blíž.

Navíc, až Tom odjede, mohla by Billovi sehnat nějakého dobrého doktora, který ho z té nemoci vyléčí a Bill by potom mohl žít normální a spořádaný život. Ano, tak to bude, moji synové nebudou žádní homouši, to tedy ne! Pomyslela si, a s touto myšlenkou nakonec usnula.

Ač se večer ani jednomu z bratrů nechtělo, přeci jen se každý dostal do svého pokoje, kdyby je viděla máma spolu, asi by to nebylo dobré, kdyby tak věděli.

Bill se vzbudil, ale moc ho nepotěšilo, že vedle sebe necítí teplo Tomova těla, které mohl cítit o prázdninách. Ještě chvíli jen tak ležel, zíral do stropu a přemýšlel. Už brzy půjdou zpět do školy, nebudou mít s Tomem na sebe tolik času.

Nechtěl teď svou mysl zatěžovat nepěknými myšlenkami, vstal a zamířil do koupelny. Dal si rychlou sprchu, ale ani s líčením se nezatěžoval, přes léto si nějak navykl se denně nelíčit, a poté se odebral do kuchyně.

U stolu už zde seděla Simone, pila kávu a hypnotizovala desku stolu.

„Ahoj mami,“ usmál se nejistě Bill, jeho matka vypadala vyčerpaně a nevyspale. Otočila na něj zrak a lehce se usmála, ovšem jen slepý by si nevšiml té falše na jejích rtech.

„Ahoj,“ odvětila chladně.

„Stalo se něco?“ zeptal se zmateně Bill.

„Hmm, ne nic, jen jsem se nějak špatně vyspala,“ odbyla ho Simone a odnesla svůj prázdný hrnek do myčky. „A už byste se s Tomem měli začít připravovat na brzké vstávání, podívej, kolik je,“ pokárala Billa a ukázala na hodiny visící na stěně. Bill otočil tím směrem zrak, bylo půl dvanácté, to spal tak dlouho?

„Dobře mami,“ řekl Bill.

Simone se odebrala do předsíně, kde si začala oblékat kabát.

„Ty někam jdeš?“ optal se zmateně Bill.

„Ano, budu nejspíš pryč dlouho, večeři máte v lednici a až se vrátím, ať už spíte,“ řekla rázně a odešla pryč, nechajíc Billa jeho zmateným úvahám.

Dlouho se tím ale netrápil, teď jeho mysl těšilo uvědomění, že má až do večera volný dům a Toma k tomu.

Vydal se do bratrova pokoje a potichu otevřel dveře. Tomovo pravidelné pomalé oddechování ho ujistilo o tom, že ještě spí. Přešel k jeho posteli a vplížil se k němu. Začal bratrovu tvář zasypávat motýlími polibky.

Tom po chvilce zamrkal a otevřel oči.

„Dobré ráno, Tomi,“ usmál se na něj Bill.

„Dobré,“ odvětil s úsměvem Tom a pohlédl na budík vedle postele. „Nebo spíš poledne?“ zasmál se. Bill lehce přikývl.

„Mamka někam odešla a prý se vrátí až dost pozdě,“ zavrněl Tomovi do ucha a on si ho stáhl do objetí.

„To jsem rád, ty poslední dva dny si s tebou chci užít,“ zašeptal Billovi a vtiskl mu letmý polibek na tvář. Ani jeden netušil, že tohle jsou jejich poslední momenty spolu.

Zatímco dvojčata trávila příjemné odpolední chvilky spolu, Simone se mezitím vydala do města k jedné restauraci, kde se měla sejít s Jörgem, ještě ráno jí napsal sms, aby se sešli dřív a stihli vše probrat.

Nečekala venku dlouho, když nedaleko ní zastavilo naleštěné černé BMW a z něj vystoupil její exmanžel.

„Ahoj,“ pozdravil ji s celkem milým úsměvem.

„Ahoj,“ pokusila se mu úsměv oplatit. Společně vešli do restaurace, kde si plánovali dát oběd a probrat vše důležité.

Jakmile číšnice odešla s jejich objednávkou, Jörg se podíval na Simone a čekal, co mu poví.

„Včera jsem to viděla, oni… oni… seděli na sobě a prostě se líbali,“ to jediné ze sebe Simone dostala.

„Jsi si jistá?“ ptal se Jörg spíše kvůli ní, než ze svého zájmu.

„Samozřejmě,“ odpověděla ostře Simone. „Prostě, tohle by nešlo, nechci s nimi o tom ani mluvit, vždyť znáš děti, určitě by to popřeli a tak všechno bude lepší, když o tom nebudou vědět. A taky jim nesmíme umožnit ani kontakt po telefonu nebo tak. Budeš muset Tomovi zabavit telefon, nebo ten necháme radši tady i s notebookem a taky budeme muset dávat pozor, aby si neposílali poštu,“ povídala dál Simone a Jörg ji chtě nechtě poslouchal.

* * *

Simone potichu odemkla dveře domu a vešla dovnitř. Všude bylo ticho, vypadalo to, že kluci už spí. Jako nějací agenti se s Jörgem vplížili do Tomova pokoje. Jejich starší syn spal a opravdu tvrdě, soudě podle pochrupování.

Simone si přinesla cestovní tašku a začala ze skříně vytahovat Tomovo oblečení. Naskládala mu něco do tašky a zbytek nechala ve skříni.

„To zbylé mu potom pošlu,“ zašeptala Jörgovi. Ten jen přikývl, vzal tašku a šel ji naložit do auta.

Jakmile se vrátil, opatrně podebral Toma pod koleny a odnášel ho do auta. Ještě, že měl jeho syn tak tvrdé spaní, kdyby se teď vzbudil, asi by byl nemile překvapen.

Vše proběhlo v naprostém tichu a překvapivě rychle, jakmile se Tomovo tělo ocitlo na zadním sedadle auta, Jörg ho připoutal, rozloučil se se Simone, nasedl a odjel. Simone se pro sebe spokojeně usmála a odešla do domu.

Bill se probudil už relativně dříve než včera a hned zamířil za Tomem do pokoje. Bylo mu divné, když bratra v pokoji nenašel, šel tedy do kuchyně, ale tam našel jen Simone.

„Mami? Nevíš, kde je Tom?“ zeptal se rozespale. Simone se na něj otočila s přísným výrazem, ale neodpověděla. „Mami?“ zkusil to znovu nejistě Bill.

„U otce,“ odpověděla prostě Simone.

V tu chvíli Billovi zazvonilo v uších. Před očima se mu zatemnělo. Cože?! Nebyl naprosto schopný slova.

„C-c-cože?“ vydal se sebe.

„Jak jsem řekla, odjel k otci,“ řekla Simone a založila si ruce na prsou.

„Ale proč… a proč jste mi nic neřekli?… Jdu mu zavolat,“ otáčel se Bill k odchodu, ale Simone ho svými slovy zadržela.

„To je zbytečné, telefon má tady, stejně tak i počítač.“ Billovi se nahrnuly do očí slzy, ne, to nebylo možné. Hlasitě polkl.

„Ty… ty jsi nás viděla?“

„Samozřejmě, že jsem vás viděla! A to sis myslel, že to takhle nechám? Bože, co to má být? Homouše ve své rodině teda trpět nebudu a už vůbec ne, když jste bratři!!“ vyjela na syna, až se Bill zalekl.

„Mohla jsi to s námi probrat, ty jsi byla ta, o které jsem si vždy myslel, že nás bude brát takové, jací jsme a ty místo toho…“ pronesl tichým hláskem Bill a poté se odebral do svého pokoje.

Stejná scéna, ale s trochu jiným scénářem a obsazením se konala a nespočetné množství kilometrů dál, na opačném konci Německa, u Jörga doma.

Když se Tom vzbudil, přepadl ho strašný zmatek, nevěděl, kde je a jak se tam dostal. Po panickém prohledání celkem luxusního bytu, ve kterém se nacházel, našel na stole strohý vzkaz: Tome, tady Jörg, myslím, že o tomhle nic nevíš, ale ber to tak, že teď bydlíš u mě.

Tomovi se podlomila kolena.

Co to má být? To je večer máma viděla? Nebo jak? Ne, musela je vidět, jinak by to nedávalo smysl. Jak se sem dostal? To si ho táta odvezl, když spal? To je teda pořádná sprosťárna! Pomyslel si, ale věděl, že s tím nic neudělá. Otec tu nebyl, aby zodpověděl jeho otázky, a tak mu nezbývalo nic jiného, než jen nechávat své slané slzy stékat po tvářích a myslet na svého milovaného bratra, kterého už nejspíš nikdy neuvidí.

Ač si to oba bratři moc přáli, a snažili se všemi možnými způsoby docílit toho, aby byli spolu, osud jim to nedopřál. Mohli plakat, křičet, naříkat a prosit jak chtěli, ale všechny jejich pokusy byly marné.

Tom se pokusil i několikrát za Billem utéct, Jörg byl však mazaný a pokaždé ho dostihl.

Naproti tomu, Bill byl vždy na matku hluboce vázaný, a tak jen každý den s marnou nadějí čekal, kdy se jejich domovní dveře otevřou a v nich se objeví Tom, to se bohužel nestalo.

KONEC

autor: Kiro