„Otoč se, umyju ti záda,“ zadívám se mu do očí. Stiskne čelist a zůstane sedět. „Bille, otoč se,“ zopakuji. Mám trpělivost, opravdu ji mám. Vidím vzdor v jeho očích. Hoří tam přímo plameny. Líbí se mi ta jeho divokost. „Umyju ti jen záda, zkus mi trochu věřit, ok?“ říkám to potřetí a naposledy. Pak už přitvrdím.
„Klid, něco jsem ti slíbil.“ Odrhnu mu vlasy z ramene a opatrně přiložím žínku. Trochu cukne, ale zůstává sedět. Pomalu kroužím po ramenou níže přes lopatku až k bedrům. Začne se ode mě odsunovat. „Šššš…“ Vydechnu tiše. Hlavně, ať mi teď neutíká. „Je to jen houbička,“ šeptám. Uklidní se. Přehodím vlasy na druhé rameno a celý proces zopakuji.
„Hotovo, otoč se na mě,“ vydám další pokyn. Ten poslechne skoro okamžitě. Jako by se opravdu bál být ke mně otočený zadečkem. Vlastně se mu ani nedivím. Bůh ví, co na něj Andreas zkoušel a co všechno mu dělal. Když se mi posadí čelem, nohy si přitáhne těsně k tělu. Teď působí dokonale křehce a zranitelně.
„Povol se, umyju ti hrudník,“ znovu dám mýdlo na houbičku. Chvílí mu to trvá, ale pak opravdu učiní, co jsem mu rozkázal. Jemně se usměju. „Takhle jsi moc hodný, dostaneš velkou porci jídla, ju?“ přisunu se blíže, ale trochu na mě zavrčí. „No no….“ Natáhnu ruku a poprvé mu přejedu žínkou přes hrudník. Skoro můžu říct, že vím, jak divoce mu bije srdce. Tohle pro něj musí být hodně stresující. Musím ho trochu vykrmit. Je to kost a kůže a tohle se mi nelíbí. Chtělo by to aspoň šest kilo nahoru. Mám touhu sjet níž… dolů… tak nebezpečně nízko slabin. Nejradši bych úplně do klína, ale to by zase začal vyvádět. Dokončím mytí trupu a dám mu houbičku.
„Teď ty mě,“ vystavím mu svůj vypracovaný hrudník. Hodí po mně houbu a hrabe se z vody. Tak to ne, chlapečku! Rychle ho popadnu za zápěstí a táhnu zpátky. Okamžitě se se mnou začne prát. Snáším jeho chabé pokusy mi ublížit. Trochu se zasměju. Ještě párkrát sebou silně škubne, ale pak vyčerpaně oddechuje. Celý se sesune do vody.
„Tak hele chlapečku, tohle bylo naposledy, jasný?!“ zavrčím výhružně. Čekal jsem, že mi kývne, ale on hrábnul do vody a šplíchnul mi pořádnou vlnu do očí. Zmetek! Štípě mě to v očích. Rychle si to protřu.
„Ty malej!“ teď jsem fakt naštvaný! Za kotníky si ho přitáhnu k sobě, až zajede hlavou pod vodu. Škrábe se nahoru, zoufale lapá po dechu. Chytnu ho pod krkem a vytáhnu. „Tohle už nezkoušej, rozumíš?!“ vrčím mu do obličeje. Vzdorovitě se na mě dívá přes vodu, která mu stéká do očí. Stisknu prsty kolem štíhlého krku. Ani se nesnaží zalapat po dechu. Očividně by raději zemřel, než aby se mi podřídil. Ještě chviličku ho držím.
„No tak, škemrej o život!“ Nic. Ani známka pokusu o odpor. Ten Andreas měl pravdu! On by raději chcípnul, než aby se podřídil a nechal se pokořit a ojet. Pustím ho. Vstanu a vytáhnu ho na nohy. „Opravdu se zlobím!“ odemknu a zavolám Mathiase.
„Dones něco teplého na oblečení a dělej!“ začnu toho malýho sráče utírat. Ohání se po mně.
„Měl by sis zvyknout, Bille, odsud se nedostaneš, smiř se s tím a nedělej si zbytečné problémy. Když budeš žádaný, můžeš si i sám vybírat zákazníky. Takhle to chodí.“ Utírám ho. Je ticho. Pozvednu mu hlavu. Zpod zavřených víček mu tečou slzy.
„Pojď,“ chytnu ho za ruku. Jako pokorný beránek se nechá vést. Rozestelu mu postel a uložím ho. „Teď se prospi, žádné kraviny, rozumíš? Na stolečku máš jídlo a pití tak… se najez, jestli budeš chtít. Přijdu ráno a začneme s výchovou,“ narovnám se.
„Nechci…“ ozve se tichounký protest. Překvapeně na něm zůstanu viset očima. To je hlas. Ježiš! Tak smyslný a dráždivý. A co až bude sténat. Po celém těle mi přejede mráz. Polknu.
Myslím, že Bill by měl využit toho, že je na něj Bushido hodný, jsem si jistá, že jeho trpělivost taky není nekonečná. 😀 Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, těším se na další díl. 🙂
úžasné =)))))))))))))))
Já se tak těším:) Doufám, že se Bill začne chovat jinak a že Anis si ho nechá:D