Denial 20.

BILL

Celý víkend proběhl poměrně klidně. Divil jsem se tomu, ale raději jsem to nijak nekomentoval, abych to náhodou nezakřikl. I Barbara byla vcelku příjemná, ale to mě nijak neodpoutalo od myšlenek na Toma. Stále jsem si promítal veškeré okamžiky, které jsme spolu strávili. Pořád jsem cítil jeho vůni, dech, doteky a hlavně jeho polibky. Páteční noc se mi zapsala hluboko do srdce, stejně jako Tom. Vím, že ať to mezi námi dopadne jakkoli, nikdy na něj nezapomenu a vždy bude hluboko v mém srdci.

V sobotu jsem byl celý den doma. Dělal jsem nějaké věci do práce a hrál si s malou, která byla jediným oživením mého dne. V neděli jsme se i s Barbarou a Nicki vydali za mými rodiči. Vždy si stěžovali, že nás a hlavně malou skoro nevidí, tak jsme jim to konečně umožnili a dopřáli. I já je pokaždé rád vidím, stýská se mi po nich, to musím přiznat. Byl to vcelku hezký den. Měl jsem radost z toho, jak byla Nicki šťastná. Byla hrozně zatížená na dědu. Pokaždé si s ní hrál. Nechal ji, aby si mu vlezla na záda a vozil ji po obýváku. Všichni jsme mu říkali, aby to nedělal, ale on to okomentoval pokaždé slovy: „Co bych pro tu mojí holčičku neudělal.“

Při pondělním ránu jsem musel uznat, že bych mohl dostat nálepku ‚idiot‚. No, uznejte sami – kdo z vás se těší v pondělí do práce? Já se těšil. Těšil jsem se na něj, a proto jsem vykročil s úsměvem chodbou ke své kanceláři. Měl jsem sice trošku obavy, jak se k sobě budeme chovat, ale stále ve mně panoval příjemný pocit radosti, že ho znovu uvidím. Pozdravil jsem se se Sandrou a poté vešel do své kanceláře. Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, rozešel jsem se ke stolu. Tentokrát na něm chybělo latté, jako tomu bylo ve čtvrtek. Dnes ale apríl není. Jak jsem říkal, není to jeho povinnost, ale vím, že to dělá pokaždé. Nedalo mi to. Jakmile jsem si odložil věci, rozešel jsem se k němu do kanceláře. Pro jistotu jsem zaklepal a poté vešel.

Přede mnou se však rozprostřela prázdná kancelář. Nezněl tu jeho smích ani jeho hlas, který jsem upřímně miloval. Možná zaspal, to se může stát každému. Tiše jsem za sebou dveře zavřel a šel zpátky k sobě. Dobře, nebudu si nic nalhávat… Jsem nervózní. Usedl jsem za stůl a zapnul si notebook. Prošel jsem si pár mailů, nějaké vzkazy a poté se vrhnul do práce. Můj pohled ovšem z 99% visel na hodinkách. Ačkoli ručička ukazovala už skoro desátou ranní, Tom tu nebyl. Pane bože, jestli se mu něco stalo. To jsem už nevydržel a natáhnul se po mobilu. Vytočil jsem jeho číslo a v duchu se modlil, aby mi to zvedl. Přivřel jsem bolestně oči, když mi operátor oznámil, že je nedostupný. Do prdele! Zkusil jsem zavolat dolů na personální.

„Dobrý den, Trümper,“ vychrlím ze sebe.

„Dobrý den, co si přejete, pane řediteli?“

„Prosím, nevíte něco o Tomovi Kaulitzovi? Zatím nedorazil do práce,“ řeknu bezmocně.

„O panu Kaulitzovi? O tom nic nevím. Nevím, že by volal, ale počkejte malý moment. Zeptám se Liliany, zda nevolal, když jsem si byl odskočit,“ řekl ochotně. Musí o něm něco vědět, musí!

„Díky,“ vydechnu a začnu si pohrávat mezi prsty s propiskou.

„Je mi líto, pane Trümpere, ale ani Liliana o něm nic neví,“ ozvalo se po chvíli z druhé strany. Oh, ne, to ne.

„Dobře, to se nedá nic dělat,“ povzdechnu tiše. „Kdyby dorazil, nebo jste se o něm něco dozvěděli, okamžitě mi zavolejte,“ řeknu jasně.

„Samozřejmě, pane Trümpere. Mohu pro vás ještě něco udělat?“ nabídl se mi.

„Ne, děkuju,“ odpovím a odložím propisku.

„Dobře, přeji vám pěkný den,“ popřeje mi. Hah, ten mi opravdu můžete jen přát.

„Díky, i já vám,“ řeknu a poté už telefon položím.

Bezmocně třísknu pěstí do stolu a zavřu oči. Co mám dělat?! Mám se za ním rozjet? Nemůžu z toho dělat drama. Možná se mu jen vybil mobil, zaspal anebo se sem nemůže dostat. Zvedl jsem se a začal pochodovat po kanceláři. Přišlo mi to jako hloupost, ale zašel jsem za Sandrou.

„Sandro?“ řeknu, když zůstanu stát mezi dveřmi. Tahle slepice ví snad všechno.

„Jo?“ vzhlédne od časopisu. Být to jindy, asi bych ji seřval, ale dneska je mi to vážně jedno.

„Nevíte, co je s panem Kaulitzem? Stále nedorazil do práce,“ řeknu.

„Jó, dyť měl tu autonehodu,“ řekla nevzrušeně a znovu se zahleděla do magazínu. Co?! Ne, to je nějaký hloupý vtip.

„COŽE?!“ vyjeknu nahlas. Musel jsem se více opřít o futra dveří, abych neomdlel. „Jakou nehodu? Co je s ním? Jak to, sakra, víte?!“ Ne, ta kráva si to musela vymyslet, to není možné.

„Dyť asi v osum volal, že dorazí dýl, že měl bouračku,“ podívala se na mě znuděně, jako bych byl imbecil.

„Jak to, že jste mě o tom okamžitě neinformovala?!“ rozkřiknu se po ní.

„Neptal jste se,“ pokrčí překvapeně rameny. Nejradši bych tě prohodil oknem, ty střevo jedno blonďatý!

„To je vaše povinnost, Sandro! Je to můj asistent!“ křiknu po ní a zhluboka se nadechnu.

Můj bože! Jestli bude mít víc než nějakou odřeninu, tak asi zešílím. Potřebuju vědět, co s ním je, kde je, jak se to stalo a hlavně, jestli je v pořádku.

„Řekl vám, že sem jede nebo je v nemocnici? Okamžitě mi zjistíte, co s ním je, i kdybyste ho měla jít hledat!“

„Nevím, proč se hned tak rozčilujete. Volal, takže je zjevný, že je v pořádku. Jen řekl, že přijde dýl,“ zamračí se na mě podezíravě. Jasně, ono je to absolutně jedno, co s ním je a kde je. Nic není zjevný, kurva!

„Tak hele,“ odpíchnul jsem se od futer a došel jsem k ní. Už jí mám vážně po krk! „Já mám právo se rozčilovat, zvlášť když se mnou jednáte tímhle způsobem a čtete si tu nějaké hlouposti,“ zavřu jí ten časopis rozčíleně. „Buď se nad sebou zamyslíte, anebo si ten vysoký plat můžete začít hledat v jiné firmě!“

„Já stejně vim, že to spolu táhnete,“ řekla najednou a odfrkla si. „Co by na to asi řekla Barbara,“ zasmála se ironicky.

Co to, do hajzlu, říká?! Jak ona může něco vědět? Bože můj, nikdy jsem ženskou neuhodil, ale jí bych natáhl nejraději takovou, že by vzala druhou o zem!

„Co si to dovolujete, hm?“ pousmál jsem se na ni, ačkoli ve mně vřela krev. Nemůžu si dovolit, aby to někde vyslepičila. Sice spolu nic netáhneme (bohužel), ale to ona nemůže tušit, co mezi námi přesně je. „Přestaňte se plést do mého osobního života, do toho vám absolutně nic není. A víte co? Myslete si, co chcete, ale mě ani pana Kaulitze do toho nepleťte. Nechtějte, abych zařídil, že vás nevezmou ani v té nejmenší firmičce. U mytí záchodu byste si mohla zlámat nehty,“ usmál jsem se na ni. „Teď se okamžitě pusťte do práce.“

„A co asi udělají s Tomem, když si začal něco s nadřízeným,“ řekla výsměšně, přičemž otevřela notebook. Svině jedna zasraná! Jestli jenom cekne, udělám jí peklo, co se týká práce. Kdyby měla Tomovi udělat problém, já ji snad zabiju.

„Pan Kaulitz si se mnou opravdu nic nezačal, můžete být klidná. Je celkem smutné, jak uvažujete. Jak se říká, podle sebe soudím tebe, že?“ řeknu chladně. „A věřte mi, že ačkoli nerad dávám najevo, kdo tu má jaký post, bohužel musím říct, že ředitel má větší postavení a slovo než sekretářka.“

„Je pěkný, jak ho pořád bráníte. Je dobrej v posteli?“ ušklíbne se znechuceně. Ještě slovo a vážně ti jednu natáhnu, ty kurvičko.

„Máte snad po dlouhé době volný večer, že se ptáte? Nebo byste ráda prostřídala pana Freuda?“ podíval jsem se na ni vážně. Jen nakrčila opovržlivě nos a odvrátila se ode mě. „Promiňte mi to. Přidám mu pár euro na platě, aby vám zase mohl koupit nějaký ten šperk,“ brouknu a zajdu do kanceláře. Jakmile jsem za sebou zavřel dveře, opřel jsem se o ně a se zavřenýma očima nahlas, avšak bolestně vydechl. Jako by těch problémů nebylo málo. Ještě tahle čubka se mi do toho bude srát. Bože, kde je? Potřebuju vědět, že je v pořádku a to ihned! Kdybych mu mohl aspoň zavolat, něco udělat, jenže já nemůžu nic! Kdybych tohle tušil, nikdy bych ho v tu sobotu nepustil! Sice to zní přehnaně, ale asi bych to vážně udělal.

Měl jsem oči plné slz. Nedokázal jsem to zadržet ani změnit. Jednoduše jsem se do něj asi… Bože, ať už se vrátí! Raději jsem se usadil do křesla, zapřel si lokty o stůl a obličej si schoval do dlaní.

Stále jsem po očku sledoval hodiny, počítal jsem minuty a poté dokonce i odpočítával vteřiny. Až kolem jedenácté hodiny se odvedle ozvaly hlasy. Netrvalo dlouho a otevřely se dveře. Do nich vešel Tom. Okamžitě jsem k němu zvedl oči, načež jsem si je maličko otřel.

„Tome,“ řeknu a zvednu se nemotorně od stolu. Nohou za sebou zavřel dveře a usmál se přes brčko v puse. Už zase srkal svoje oblíbené frappé brčkem a v druhé ruce nesl kelímek s vysokou pěnou. Tentokrát na něm byla však velká změna. Měl nasazený krční korzet a sešité obočí. Bože můj, děkuju ti! Sice mě mrzí a bolí i tohle, ale žije. Je živý a dokonce se usmívá. Okamžitě jsem se k němu rozešel a zastavil se u něj. Zadíval jsem se mu do očí, a co nejopatrněji jej objal.

„Strašně jsem se o tebe bál,“ vyhrknu ze sebe plačtivě a pohladím ho prsty po zádech. Nerad bych mu ublížil ještě víc.

„Uh, au,“ vyšlo z něj i přesto. Sakra, idiote! Raději ho pusť. „Neboj se, jsem v pořádku. Nic mi není,“ usmál se na mě.

„Promiň, omlouvám se,“ hned jsem i ten něžný stisk povolil a podíval se na něj. „Opravdu? Co se to jen stalo…“ zašeptám a semknu rty k sobě.

„Neměj starost, vážně jsem v pořádku. Jen asi pár dnů nebudu moct smět psát na počítači, protože pořádně neohnu hlavu,“ zasmál se a podal mi latté. „A promiň, že jdu pozdě.“ Hlupáček můj. Jak se jen může ještě omlouvat.

„Bože, Tome,“ vezmu si od něj to latté a druhou rukou ho chytnu za tu jeho. „Vůbec se neomlouvej. Vezmi si klidně volno. Potřebuješ být teď v klidu. Hlavně, že jsi v pořádku.“

„Vážně je mi fajn,“ ujistí mě a pomalu se rozejde ke gauči. Tam se stěží svalil a úlevně oddechl. Až teď mi dochází, jak moc ho potřebuju a jak jsem na něm závislý. Nedokážu si představit, kdyby se mu něco stalo.

„Můžu pro tebe něco udělat? Mám ti něco přinést, udělat? Řekni si,“ řeknu starostlivě a pohlédnu na něj.

„Sedni si, prosím tě,“ zasměje se, přičemž si ucucne z brčka.

„Ano, pane,“ usměju se a posadím se k němu. „Jak se to stalo?“ Nechci nějak vyzvídat, ale zajímá mě to. Měl jsem o něj prostě strach.

„No… když jedeš ode mě od baráku, tak je tam kus škola. Nějaký dítě asi šlo pozdě, nevím. Chtělo přeběhnout silnici a vletělo mi pod kola. Naštěstí jsem to ubrzdil, takže se mu nic nestalo, ale chlap zezadu to do mě napálil. No, a jak byla ta prudká rána, tak se mi do hrudníku zaříznul pás, hnul jsem si s krkem a rozbil jsem si obočí. Než přijela záchranka, tak jsem tomu chlapovi říkal, že nebudu hlásit, že měl mobil, protože sám často telefonuju. No a… vlastně mi za to napsal šek 20 000, abych si dojel na dovolenou,“ zasměje se. „Pak mě teda záchranka odvezla do nemocnice na rentgen a zajel jsem na pojišťovnu. Hlavní je, že se nikomu nic nestalo. Kromě mě teda,“ zavrtí nepatrně hlavou, ale hned zakňučí. Bože… ještě, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

„No, to je síla. I to, co se ti stalo, je dost. Hlavně, že je to jen tohle,“ pohladím ho jemně po ruce. „Kdybys kamkoli potřeboval odvézt, tak mi řekni, ano? Já se nechci nějak nutit, ale nechci, aby ses namáhal a platil ty drahý blbý taxíky,“ kouknu se na něj a pousměju se. „A tady budeš odpočívat, pokud si nevezmeš dovču. Klidně ti vypíšu placenou dovolenou, Tome.“ Nechci, aby se namáhal. Potřebuje se v klidu uzdravit. Sice by mi chyběl, kdyby tu nebyl, ale jeho zdraví je to hlavní.

„Vážně je mi dobře. Můžu chodit normálně do práce,“ usměje se na mě sladce. „Navíc doma je nuda a teď nic provádět stejně nemůžu. Takže raději budu tady s tebou,“ sesune se po gauči trochu níž. To neznělo zrovna dobře, ale co už. Nemůžu nic dělat. Nemůžu se plést do jeho osobního života, ačkoli bych do něj chtěl patřit.

„Dobře, jak chceš. Nechám to na tobě,“ usměju se. „Ale kdyby něco, jsem tu pro tebe, hm?“

„Já vím,“ oplatí mi úsměv a položí mi ruku na stehno. Já bych pro ty jeho doteky snad umřel.

Sklonil jsem k jeho dlani pohled a poté na ni přiložil tu svoji. „To jsem rád.“

„A jaký jsi měl víkend?“ přisune se ke mně opatrně blíž. Olíznul jsem si rty. Byl plný myšlenek na tebe, to ti mám říct? Ach jo.

„No, ušlo to. Byl jsem u rodičů. Dlouho jsme se neviděli,“ šeptnu. „A ty? Jak ses měl?“

„Taky to ušlo,“ pokývá hlavou, ale nevypadal také příliš nadšeně. Propletl jsem si s ním opatrně prsty a trošku stiskl. Tom se přisunul až ke mně a položil si mi hlavu na rameno. Přivřel jsem oči a pohladil ho po tvářičce. Po tomhle jsem toužil celý víkend. Ačkoli se s tím snažím bojovat nebo jsem se o to spíš předtím pokoušel, teď už vím, že je to marné.

„…chyběl jsi mi,“ pošeptám.

„Věříš, že ty mně taky?“ zaslechl jsem v jeho hlase úsměv. Je to od něj hezký slyšet. I já jsem se trošku usmál.

„Neměl jsi čirou náhodou škytavku?“ zaculím se.

„Počkej, zamyslím se,“ broukne nesměle. Je roztomilý, nemůžu si pomoct.

„Stejně víš, o čem mluvím,“ pousměju se a pohladím ho po tváři znovu. Prsty mu sjedu přes rty na bradu.

„Vím,“ usměje se sladce a víc se ke mně přivine. Trošku jsem se k němu nahnul a dal mu pusinku na tvář. Spokojeně se zaculil a přivřel oči. Ah, neucuknul. Mám z toho teď i strach. Začal jsem ho hladit jemně po boku a nechal ho odpočívat.

„Dneska toho asi moc neuděláš,“ pošeptá mi, přičemž mě pohladí po břiše. Práce? Ta mě teď fakt netíží.

„No a co. Klidně to dodělám doma,“ šeptnu a uvolním se.

„Doma tě ty dvě nenechají pracovat,“ usměje se.

„Malá možná, velká bude mít radost, že ode mě má pokoj,“ zasměju se tiše.

„Měla by si tě vážit a hýčkat si tě, kvočna,“ vydechne smutně. Hah, dobrej vtípek.

„Přes víkend se snažila, nejspíš chce něco koupit,“ řeknu už pobaveně. Vlastně je mi to už fuk. Ať se klidně všemi těmi penězi udáví. „Víš, jedinej, kdo si mě tu hýčká, jsi ty.“ Zdálo se, jako by druhou část mých slov úplně přeslechl. A to mě mrzí.

„Snaží se?“ šeptne.

„Lépe řečeno, neřvala na mě,“ ujasním mu.

„Třeba se to zlepší. Možná si uvědomila, jak se chovala, což… což je… dobře. To je… moc dobře,“ zašeptá s mrzutým podtónem. I kdyby tomu tak bylo, nic se ve mně nezmění. Tom pro mě není útěchou ani náplastí na bolest. On je pro mě… mnohem víc.

„Tomi, já ji znám. Věř mi, že jí o tohle vůbec nejde. Mám ji prokouknutou,“ pohladím ho po boku a trošku víc se k němu schoulím, aby se nemusel natahovat.

„Třeba konečně dospěla,“ vydechne tiše. Až dospěje, tak maximálně podá žádost o rozvod. Tedy pokud to neudělám první já. Myslím, že ji vážně předběhnu.

„To až se stane, tak si všichni ulevíme,“ usměju se. Na to mi nic ovšem neřekl a znovu mě pohladil dlaní po břiše. Přejel jsem mu prsty po ruce, kterou mě hladil a usmál se nad tím. Nahnul jsem se a dal mu další pusinku na tvář. Zavřel oči a trošku si tak o mě opřel hlavičku. Vyloženě jsem si tenhle okamžik vychutnával. Sice mi trošku nahánělo strach, že ta satorie vedle něco tuší a může sem kdykoli přijít, ale ta chuť a potřeba ho mít u sebe tohle všechno přebila. Hladil jsem ho, tulil se k němu a tiše oddechoval, abych nenarušil tenhle okamžik. Odvážil jsem se mu dát další pusinku a potom další a další. To spokojeně vydechl a snad mi tvář ještě podstrčil. Pousmál jsem se a na tvářičku jsem ho několikrát jemně líbnul.

„Leží se ti dobře?“ pošeptám.

„Jo, je mi fajn,“ šeptl také. „Akorát mě bolí hlava, ale tohle celkem pomáhá,“ usměje se unaveně. Chudáček.

„V tom případě se tě jdu pokusit vyléčit,“ usměju se a začnu mu tu tvářičku jemně olíbávat. Tiše vydechl a nechal si to ode mě líbit. Proto jsem v tom pokračoval. Byl jsem k němu něžný a jemný jako k nějakému droboučkému koťátku. Moje polibky se šinuly po celé jeho tváři, čelisti a nakonec jsem mu jich pár dal i k oušku. Cítil jsem, jak se pomalu celý uvolňoval, jako by z něj opadal nějaký stres. Pokračoval jsem v tom, snažil jsem se mu jen pomoci. Nechtěl jsem toho nijak zneužít, tohle opravdu nebyl ten správný okamžik. Klidně oddechoval a hrudník se mu pravidelně zvedal. Náhle jsem však ucítil, jak mu ztěžkla hlavička a mělce vydechl. Pootevřel jsem rty a zahleděl se na něj. Spokojeně vydechoval a občas se mu zatřepotaly řasy. Opravdu usnul, tak jsem mu opatrně vymanil kelímek z dlaní a odložil ho.

Ahm, co teď? Nejde o to, že se nepohnu, ale co když sem ta svině odvedle přijde. Kousl jsem se do rtu, ale nakonec jsem se sladce usmál a přivřel radostně oči. Seru na všechny problémy. Teď je u mě, klidně spinká a snad je mu o něco lépe. To je pro mě hlavní. Strašně mě těší, že jsem ho dokázal uklidnit. Ať si říká, kdo chce, co chce, ale u mě klidně usnul a je to vážně nádherný pocit. V tichosti jsem si ho prohlížel. Vypadal znovu jako nějaký andílek, který mi právě spadl z nebe. Opravdu je krásný. Nevím, jak je možné, že se mi líbí kluk, ale možná v sobě opravdu mám nějaké skryté homosexuální pudy. Což je mi vážně u zadnice. On mě jednoduše okouzlil, to je důležité.

V absolutním klidu a bez pohnutí jsem tam s ním seděl ani nevím, jak dlouho. Bylo mi jedno, že mě bude asi bolet za krkem a záda. Hlavní je, že se jemu dobře leží. On má ten krček teď bolavý mnohem víc, chudáček.

autor: Mischy & Turmawenne