Ta nadešla ve chvíli, kdy byli po dlouhé době vyrušeni třetí osobou. Vstoupila do kuchyně ostýchavým, nejistým krokem, zhluboka se nadechla a posadila se na nabízenou židli hned vedle Babett. Tom zvedl tvář a pohlédl na ni. Nechtělo se mu věřit, že od chvíle, kdy ji viděl naposled, uběhly tři roky. Jejich poslední setkání nebylo zrovna nejpříjemnější. Z toho důvodu netušil, co by měl říct, aby situaci ještě nezhoršil. Babett vycítila jeho nejistotu, také se zhluboka nadechla a zadívala se na dívku sedící po její pravici.
„Penny…“ nervózně se ošila, ale vzápětí rychle pokračovala. „Jak to vypadá?“
„Chápu to.“ Stroze se pousmála a s divoce bušícím srdcem rychle vstala. „Není důvod se obávat. Jistě vám po probuzení všechno vysvětlí. Potřebuje si jenom odpočinout. Myslím, že už raději půjdu.“
Vidíš ho? Jen se na něj dobře podívej. Přesně takhle vypadá člověk, jemuž se boří pod nohama celý svět. A právě téměř přišel o to poslední, co mu ještě zůstalo. Máš v rukou takovou moc. Stačilo by slůvko a zachytila bys jej před pádem. Opravdu nechceš konečně udělat něco správného? Ne? Pak si nezasloužíš nazývat sama sebe Sářinou přítelkyní. Jsi stejná jako Trip. Zavíráš oči před pravdou stejně jako Andreas. Jsi stejně vinná jako všichni ostatní.
„Děkuji Babett, možná někdy jindy.“ Natáhla ruku, dotkla se kliky. Tak moc ji chtěla otevřít.
Jakmile se za ní po několika neúspěšných pokusech přesvědčit ji, nakonec konečně zavřely dveře, Penny nabrala veškerou odvahu a se skloněnou hlavou se posadila naproti Tomovi. Ten nic neříkal. Zíral na podrážky svých bot a přál si, aby to měl co nejdříve za sebou.
„Podívej se na mě.“
Má jeho oči. Lily. A nejenom ty. Také tvar rtů a drobnou vrásků na čele, která jí vystoupí pokaždé, když nad něčím přemýšlí. Je to tak zjevné. Tak do očí bijící. Proč si toho nikdy předtím nevšimla? Jak se říká, ne každé zavřené oko je ponořeno ve spánku a ne každé otevřené se dívá. Konečně jsi získala možnost dívat se. Máš možnost poznání. Tak toho využij. Dívej se, sleduj, chápej.
„Neudělal jsem to.“
Vstala a popošla k oknu, doprovázena Tomovým šokovaným pohledem. Těžce vydechla a následovala Tomova příkladu. Zvedla tvář a zadívala se na sluncem zalité nebe. Nepřemýšlela nad tím, co mu chce říct. Prostě jenom mluvila.
Penny cítila, jak jí po tváři stékají slzy. Dusila se, neboť tíha výčitek a bolesti byla až příliš těžká. Přesto když pootočila tvář a zadívala se na něj, na rtech jí pohrával náznak úsměvu. Natáhla ruku a konečky prstů jej pohladila na místě, kde ještě před několika měsíci tvrdě dopadla její dlaň.
Tentokrát neodpověděl on. Nebyl si jistý, co by měl vlastně říct. Ztrácel se v ní, ale jedno věděl jistě, pohlavku se bál úplně zbytečně.
„Já ano. A neumíš si představit, jak moc se bojím toho, až se se Sárou opět potkáme. Jak se jí vůbec budu moct podívat do očí?!“ Zaštkala a rozplakala se jako malé dítě. Horlivě, bez zábran, vykazujíc tím své opravdové pocity a emoce. „Milovala tě od svých osmi let. Byl jsi jí nejlepším přítelem, chránils ji a já přesto po celou tu dobu věřila, žes ji zabil.“ Její drobné tělo se otřásalo vzlyky. Ledva se držela na nohou, její zdrcená duše opravdu ocenila to, když ji k sobě Tom váhavě přitiskl a konejšivě ji hladil po zádech.
Když o necelou půlhodinu stoupal do schodů, ještě pořád měl o čem přemýšlet. Tričko měl na některých místech mokré, nasáklé pláčem a bolestí. Z celého rozhovoru si pamatoval pouze ty nejdůležitější útržky a ani těm ještě pořád nedokázal uvěřit. Penny se mu skutečně přišla omluvit. A nejenom to. Věří mu! Věří mu a slíbila mu pomoc! Netušil, proč tak náhle změnila svůj názor, ale byla to až příliš hezká změna na to, aby ji začal rozebírat. Nezajímal ho její motiv. Užíval si pouze vzácného tepla, které mu stékalo do žaludku společně s čajem a Babettiným cukrovím. Bylo hezké mít na své straně dalšího člověka.
Zastavil přede dveřmi svého pokoje, zlehka zaklepal a vešel dovnitř. Pokoj byl až na osobu ležící na posteli zcela prázdný. Babett vzala zřejmě Dusta na procházku. Pousmál se, vylezl na prázdnou půlku postele a lehl si na bok, aby se mohl dívat Billovi do tváře. Spal a až na menší ránu na čele byl nádherný jako vždy. Tom si nechtěl kazit náladu uvažováním nad tím, co se mu stalo. Věděl, že mu to později všechno řekne. Chtěl si tu chvíli vychutnat. Alespoň pro jednou zapomenout na starosti a problémy a jenom tak být. Nemluvit, nehýbat se. Prostě jenom existovat, dívat se do tváře milovaného člověka, vdechovat jeho vůni a splynout s prostředím. Stát se jeho neodmyslitelnou součástí.
Natáhl ruku, bříšky prstů pohladil Billa po vlasech a sklouzl až na tvář, která získala díky slunečním paprskům zlatistý nádech. Byl u něj. Byl v pořádku a nic nebylo důležitější. Vše ostatní, mohlo na okamžik ustoupit do pozadí. Počkat.
Zavřel oči. Sářina tvář se mu zjevila ještě dřív, než se stihl zamyslet nad něčím konkrétnějším. Mávala mu, usmívala se a láskyplně se hladila po břiše. Chtěla mu říct tu velikou novinu.
„Jsi těhotná?“
S tichým poděkováním se od něj tiše odsunula a chystala se mu říct druhou část té skvělé zprávy. Konkrétně tu, která možná pro Toma nebyla natolik skvělá, ale měl právo znát pravdu. Musí znát pravdu. Nadechla se, odhodlána říct mu, že nejenom ona bude matkou, ale i z něj se stane táta. Nestihla to. Tom ji předběhl.
„Co na to řekl Trip? Doufám, že byl nadšený, jinak si to s ním vyřídím,“ věnoval jí veselý úsměv.
„Já mám také jednu skvělou zprávu!“ Tom jí náhle připomněl malého chlapce. Usmíval se, houpal nohama ve vzduchu a nedokázal sedět na místě. „Právě jdu od Andyho. Zatím to sice není jisté, ale chtěli bychom si po skončení školy otevřít společnou ordinaci. Možná tady, možná někde ve městě. Kdoví. Co na to říkáš?“
Penny to cítila již několik dní. Byla si tím jistá, a přesto ji pozitivní výsledek těhotenského testu překvapil. Cestou domů zajela ještě do lékárny, nakoupila vše potřebné a nyní už víc než hodinu seděla na gauči s tváří v dlaních a očima v slzách. Na jeden den toho na ni bylo až příliš, a přesto jí to nejhorší pouze čekalo. Nevěděla, jak by to mělas říct Andreasovi, nebyla si dokonce jistá ani tím, zdali vůbec chce, aby to věděl. Den, kdy se jí svěřil s pravdou, považovala za den jejich rozchodu a od té chvíle s ním nepromluvila. Možná by mu to neměla říkat. Možná by díky tomu konečně pochopil, jak kruté je zatajit otci jeho vlastní dítě. Zvedla hlavu a zadívala se na oblohu. Podzimní počasí bylo skutečně pomíjivé. V jednu chvíli bylo krásně slunečno, a vzápětí nebe potemnělo pod náporem obřích mraků. Na okenní tabule dopadalo vznášející se listí, všude kolem ní se rozléhala vůně skořice a pečeného jablka, jejímž zdrojem byla kulatá svíce trůnící na hromadě ženských magazínů. Penny si, rozhlížejíc se kolem sebe, těžce povzdechla. Osamělost k ní promlouvala v podobě tichých místností, uklizeného nábytku i osamělého hrnku s čajem.
Cítil se Tom také tak osaměle? Byl Andreas jejím Billem? Měla by mu dát ještě šanci?
Dřív, než si stihla odpovědět na kteroukoli z otázek, vhupla do kabátu a pospíchala k autu. Omlouvala své zbabělé chování jediným faktem. Mohla by se na Andrease zlobit, mohla by jej i nenávidět, nyní však znala důvod, kvůli kterému mu musí odpustit. Už nemůže přemýšlet pouze za sebe a hledět jenom na své potřeby. Už nebyla pouze ona. Ona a dítě nyní tvořili pár. A právě potřeby dítěte ji donutily k tak ukvapenému řešení.
Když o deset minut později parkovala před domem Averyových, po zádech jí vystoupila husí kůže. Tripovo nablýskané BMW stálo pouze několik metrů od ní, Andyho auto nikde neviděla, takže zřejmě nebyl doma. Bojovala s neuvěřitelnou touhou rozbít mu všechna okna a propíchnout pneumatiky. Nakonec pouze vystoupila, opřela se zády o dveře a zavřela oči. Byla odhodlána na něj počkat a dlouhou chvíli si chtěla zkrátit užíváním si chladného vzduchu, který na její hořící tělo působil jako příjemný obklad. Naslouchala zvukům okolí. Ševelení ptáků, tančícím větvím, hlasitému rozhovoru sousedů, dětskému pláči.
Dětskému pláči.
Prudce otevřela oči a s divoce bušícím srdcem přiběhla ke vchodovým dveřím. Naneštěstí byl pláč každým metrem výraznější a zoufalejší, takže nebylo pochyb, že ten křik spustila Lily. Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe a pomalu vykročila směrem k rohovému oknu nedaleko majestátného jehličnanu. Podlezla několik hustě rozrostlých větví, natáhla ruku a z celé síly zaklepala, aby tím přehlušila zoufalé nářky. Pláč nečekaně ustal. Na několik vteřin jako by se zastavil čas. Penny přerývaně dýchala a zírala na místo, kde ještě před chvílí spatřila svůj vlastní odraz a náhle se dívala do uplakané, nešťastné tváře malého děvčátka, se sytě rudým odtiskem dlaně na líci.
„Beruško,“ šeptla, aby jí ještě více nevyděsila a opatrně se naklonila blíž. „Co se stalo?“
„Tohle byla poslední kapka,“ řekla spíš pro sebe, opět natáhla ruku a láskyplně pohladila jemnou, bolavou kůži. Zadívala se do jejích uplakaných očí, srdce a rozhodnost jí samotné nahradila veškerou chybějící odvahu. „Půjdeme pryč, ano?“
Lily tiše zaštkala a horlivě přikývla. Sama se už hodnou chvíli chystala na útěk. Poslouchala vše, o co ji Penny poprosila. Poslušně si do baťůžku sbalila své nejoblíbenější hračky, pyžamo a své oblíbené zaječí pantofle. Penny si přehodila přes rameno batoh společně s Flaffym, a když nakonec pomohla Lily opustit pokoj a vzala si ji do náruče, nemohla nepostřehnout úlevu v její očích a drobný úsměv na rtech.
„Zase bude všechno v pořádku, ano?“ Šeptala jí do vlásků, zatímco pospíchala k autu i se vzácným pokladem na rukou. Cítila se krásně pro to, že konečně dělá něco správného i přesto, že ji v podstatě unášela.
„Kam bys chtěla jít, hm?“ Věděla, že je to zbytečná otázka, ale přesto to chtěla slyšet.
autor: B-kay
Tak že by to Tomovi řekla ale ten hajzl jak může bit malé dítě.
No, musím říct, že jsem při tomhle díle měla na krajíčku. Ale konec tomu všemu dal velkou naději. Snad se všechno chýlí ke zdárnýmu konci 🙂
Těším se na další díl 🙂
Pro mě osobně byl tenhle díl strašně nabitý emocemi až jsem to nakonec nezvládla a ukápla mi slzička. Bylo toho na mě nějak moc!
Billa je mi stále strašně líto, že si musel zažít tu hrůzu s Tripem. Strašně doufám, že to na něm nic nezanechá. Nedovedu si sebe představit na jeho místě, ale mám strach, že bych se už vůbec bála vyjít ven 🙁 Moc se mi líbila Tomova starostlivost, že Billa ošetřil a ještě zavolali s Babett Penny, aby si byli jistí, že je Bill vážně v pořádku 🙂
A Penny mě v tomhle díle ohromně potěšila! Vlastně jsem ji měla vždycky ráda, ale tímhle dílem si mě totálně získala! Myslím, že ani ona sama si nedovede představit, jak moc Tomovi dala tím, že mu řekla, že mu věří! Jsem ráda, že mohl Tom tohle slyšet a strašně doufám, že pravda vyjde najevo!
No a Trip mě zas a znova přesdvěčil, jak špatný člověk je! Penny je v tomhle díle pro mě hrdinkou, jsem fakt ráda, že ji z toho domu vzala pryč a bere ji někam, kde je ráda a kde je především milována! Jsem strašně zvědavá, jak se bude Tom tvářit až zjistí, že je Lily jeho 🙂 A moc se taky těším na to, až bude Lily vyrůstat u Toma s Billem 🙂
Mockrát děkuji za nádherný díl! ♥♥♥
Keď Penny premýšľala o tom, že Andreas by si zaslúžil pocítiť aké to je nevedieť o svojom dieťati, súhlasila som s ňou, ale Andy bude dobrý otec, to dieťatko by si to nezaslúžilo nemať takého otca:) Som rada, že Penny Tomovi povedala tie slová, len som čakala, že mu povie aj o Lily, ale možno to chce nechať na Andreasa. Aj táto kapitola je plná citu. Je mi z nej trochu smutno, Lily celé svoje útle detstvo prežila s vrahom svojej matky, chúďatko malé.
tenhle díl si Penny zasloužila. omluvila se Tomovi, v srdci odpustila Andreasovi, malou Lily navrátí do Tomova života a ji samotnou čeká nový začátek. konečně se všechno začíná v dobré obracet, napravovat, ujasňovat. cítím, jak mé nitro opouští ten tíživý a svíravý pocit. díky bohu, chce se mi oddechnout.