Never Look Back 8.

Hospodyňka

Tom

Vyběhl jsem na terasu. Potřebovali jsme Billa v kanclu a já měl za úkol ho najít.

„Bille?!“ Předpokládal jsem, že bude ještě tady. Kam by taky jinam šel.

Uviděl jsem ho, jak leží na zemi. Zachvátila mě panika. „Bille!“ vykřikl jsem. Doběhl jsem k němu a vyzvedl si ho do náruče. „Bille? Bille!“

Zkusil jsem ho proplesknout. Nic. „Pomóc!“ zavolal jsem zoufale, ale tady mě jen těžko mohl někdo slyšet. Vyštrachal jsem z kapsy mobil a zavolal záchranku. Trvalo to snad celou věčnost, než přijeli. Bille, prosím, nesmíš umřít…

Bill

Probudil jsem se v nemocnici. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kdo jsem a kde jsem.

„Jsi vzhůru,“ uslyšel jsem Tomův hlas zřetelně zbarvený úlevou. Otočil jsem k němu hlavu.

„Co se stalo?“

„Předávkoval ses práškama a zkolaboval. Museli ti vypumpovat žaludek A…“ Na chvíli se odmlčel. „Prý budeš muset zůstat nějaký čas doma.“

„Cože?“

„Ale neboj se, já ti budu všechno hlásit! Můžeš přeci vést vyšetřování z domu!“ Zavřel jsem oči.

„A taky se o tebe má někdo starat,“ řekl váhavě. Naštvaně jsem oči zase otevřel.

„Zvládnu to sám. A navíc nikoho nemám.“

„Tak… já… klidně bych… ti s něčím pomohl…“ Úkosem jsem se na něj podíval.

„To myslíš vážně?“

„Jo! Totiž… Já si myslím, že… když nikoho nemáš… Co kdyby se ti něco stalo?“ Trochu zrudnul.

Ke své nelibosti jsem si uvědomil, že má pravdu. Navíc by bylo docela trapné umřít kvůli vlastnímu egu. A taky budu potřebovat, aby mi někdo hlásil, co se v práci děje, a Tom bydlí nejblíž.

„Tak dobře,“ řekl jsem. Překvapeně zamrkal.

„Fakt?“

„Jo.“ Teď jsem se dokonce usmál, aby měl radost.

***

Po půl dni mého vztekání mě konečně pustili z nemocnice. Zjistil jsem, že zatímco jsem byl v bezvědomí, Tom si došel pro auto, aby mě mohl odvézt domů. Cestou mě podpíral.

„Neměl bys být na lidi takový,“ řekl mi.

„Proč?“ zeptal jsem se trucovitě.

„Protože se ti snaží pomoct.“

„Já to nepotřebuju,“ zavrčel jsem. Tom se jen usmál. Pomohl mi sednout si do auta, i když jsem dost protestoval. Odvezl mě domů a pomohl mi do schodů. Celou dobu jsem opakoval, ať mě nechá, že to zvládnu sám. Vzal mi klíče a odemkl můj byt. Chvíli stál u dveří a rozhlížel se.

„Je tu prázdno…“ řekl zamyšleně.

„Já vím,“ odsekl jsem.

„To jsem nemyslel nijak zle,“ bránil se. „Jen že to působí dost depresivně.“ Povzdechl jsem si. Já vím, že jsi to nemyslel zle. Jenže jsi to vystihl naprosto přesně.

„Takže, teď si půjdeš lehnout.“

„Ale to se nejdřív budu muset svlíknout,“ povytáhl jsem obočí.

„Dobře, já se nebudu dívat,“ slíbil Tom a zavřel oči. Ušklíbl jsem se a svlékl se do spodního prádla. Zalezl jsem si pod peřinu.

„Dobrý,“ řekl jsem Tomovi a snažil se nesmát. Celá tahle situace působila vtipně. „Už můžeš otevřít oči.“ Okamžitě ke mně přiskočil a začal mi rovnat peřinu. Protočil jsem oči.

„Takhle vyšší plat nedostaneš,“ upozornil jsem ho.

„Já to nedělám kvůli tomu,“ prohlásil důležitě. „Kvůli tobě jsem si dokonce vzal na dnešek neplacený volno.“

„Doufám, že jen na dnešek,“ ušklíbl jsem se. „To bys mi jinak moc informací neřekl.“ Chvilku nade mnou stál a vypadalo to, že přemýšlí.

„Uvařím ti,“ nabídl se. Přetáhl jsem si peřinu před hlavu.

„Néééé,“ zaúpěl jsem. Slyšel jsem, jak odběhl do kuchyně a za chvíli se odtamtud začalo ozývat řinčení nádobí.

„Když budeš něco potřebovat, řekni!“ zavolal.

„Vypadni,“ zaúpěl jsem.

„Ještě musím pro něco skočit do obchodu,“ řekl vesele. Vypadalo to, jako by moje protesty ani nepostřehl.

„Už se nevracej,“ povzdechl jsem si. Ale kdybych nechtěl, aby tu byl, už by byl pryč. Po dlouhé době jsem měl společnost, a navíc mi po tom výplachu žaludku bylo špatně – asi bych to sám nezvládl. Ale co kdyby mě slyšel, urazil se a odešel? To bych to přece zvládl sám, uklidňoval jsem se. A mám přece to číslo od toho… Michaela Marvella. O společnost by nebyla nouze. Na chvíli jsem se zarazil. Tak teď vážně nevím, jestli mi vypláchli žaludek, nebo mozek.

Otevřely se dveře. Tom se vrátil. Zalezl jsem si pod peřinu ještě hlouběji.

„Cože to chceš vlastně vařit?“ zavolal jsem na něj.

„Překvapení!“ Ale ne, pomyslel jsem si. Právě mi vypláchli žaludek, sakra! To pojedu do nemocnice ještě jednou?“ A s těmito myšlenkami jsem usnul.

Tom

Naházel jsem všechny ingredience do hrnce a asi po půl hoďce Billovi slavnostně nesl talíř s polévkou. Doufal jsem, že to bude aspoň trochu k jídlu. Tiše jsem otevřel dveře a položil mu to na noční stolek.

„Bille?“ Všiml jsem si, že spí. Zmlknul jsem a pousmál se. Něžně jsem ho pohladil po peřině a sedl si k němu. Dovolil jsem si chvíli, kdy jsem se na něj mohl koukat.

Po asi deseti minutách jsem se zvedl, podal mu sem všechno, co jsem usoudil, že by mohl potřebovat a v rychlosti mu napsal vzkaz. Přidal jsem mu tam svoje číslo – jen tak, kdyby něco, a taky sem připsal, že přijdu zítra okolo desáté.

***

Osprchoval jsem se, najedl, nakrmil Onoderu – ten troll mě klovl, a chystal se jít spát. Dnešek byl náročný den. Proseděl jsem několik hodin u Billa v nemocnici. Došel jsem k posteli a zapnul si televizi. Chvilku jsem se díval, ale moc mě to nebavilo. Nakonec jsem zůstal u toho, že jsem se díval do zdi a vzpomínal na to, co se stalo u Billa doma. Samozřejmě, že jsem se díval. Takovouhle příležitost bych si přece nenechal ujít. Jen jsem doufal, že moje tělo nebude nijak reagovat, což se nakonec nestalo. Naštěstí… S myšlenkami na něj jsem usnul.

***

Ráno jsem si trochu přivstal, abych mohl být u Billa co nejdřív. Do práce jsem jel taky autem, takže jsem zase jednou přišel konečně včas. Škoda, že to Bill nemohl ocenit.

Zjistil jsem něco o tom barmanovi podle toho, co říkali Chris s Kate. Vzal jsem si různé formuláře, které jsme většinou vyplňovali, když jsme zrovna neměli co na práci. Vzal jsem i papíry, co měl dělat Bill. To mi stačilo. Omluvil jsem se, že už půjdu za Billem a rychle nasedl do auta. Cestou jsem se stavil do několika obchodů pro všechny věci, které jsem potřeboval na celodenní péči o svého nadřízeného.

Přesně za minutu deset jsem zastavil před Billovým domem, a i přes plné ruce se mi podařilo zazvonit. Bill mi přišel otevřít, a když si všiml mých vrchovatých tašek, vyděšeně se na mě podíval.

„Brý ráno,“ zazubil jsem se na něj.

„Co s tím, proboha, chceš dělat?“ zeptal se místo pozdravu.

„Uvidíš,“ mrkl jsem na něj a prosmýkl se mezerou mezi ním a dveřmi. Hodil jsem tašky na zem a začal se rozhlížet kolem sebe.

„Tome…“ začal Bill, ale nestihl to doříct, protože jsem mu skočil do řeči.

„Běž si lehnout, za chvilku ti donesu snídani,“ usmál jsem se na něj. Těžce vydechl, ale opravdu šel. Umyl jsem nádobí ze včerejška a vytáhl nějaký podnos. Udělal jsem mu latté a položil ho i s pěti druhy koblih, co jsem koupil, na tác. Odběhl jsem to dát Billovi.

„Nevěděl jsem, kterou máš rád, tak jsem vzal všechny,“ vysvětlil jsem, když na to tak zděšeně koukal. „No nic, tak dobrou chuť,“ popřál jsem mu a obratem se vrátil do kuchyně. Chopil jsem se přeplněných tašek, všechno z nich vytahal a začal zdobit Billův chladný byt. Doufal jsem, že se mu to bude líbit. Chtěl jsem mu to tu trochu zútulnit, tak snad mě nezabije.

Postavil jsem na okno dvě kytky a na stůl hodil informace o tom, jak je zalévat, až tu nebudu. Dál jsem všude věšel různé serepetičky a na záchod dal předložku s kačerem Donaldem. Vrátil jsem se do auta pro poslední dvě věci. Velkého hnědého plyšového medvěda jsem posadil na pohovku a s keramickým výrobkem na provázku jsem zamířil k Billovi do pokoje.

„Už jsi dojedl?“ optal jsem se.

„Jo,“ zahučel. Usmál jsem se a začal keramiku věšet na zeď. „Co to děláš?“ zamračil se černovlásek.

„Zdobím ti to tu,“ odpověděl jsem nadšeně. Bohužel jsem byl jediný, kdo z toho měl radost. „Koupil jsem to cestou. Peníze z toho půjdou na děti z dětských domovů,“ objasnil jsem mu, Bill se nadechl a vypadalo to, že něco řekne, ale nakonec mlčel.

„Můžu ti ještě nějak pomoc? Chceš něco donýst nebo třeba vyprat prádlo?“ nabízel jsem se.

„Tome, sedni si, prosimtě. Nejsem chromý, to zvládnu.“

„Ale máš se šetřit,“ odporoval jsem. On si prostě nedá říct. Bill si povzdechl a začal se zvedat. „Kam jdeš?“

„Na záchod. Tam nepotřebuju asistenci,“ zasmál se.

„Hmm…“ Bill vyšel z pokoje, ale o chvíli později se vrátil.

„Co jsi to provedl s mým bytem a co tam dělá ten medvěd?“

„Myslel jsem, že budeš mít radost,“ bránil jsem se tiše.

„Já tě zabiju, Tome Trümpere!“

autor: Dietřisko & Kentaur