Denial 22.

BILL

Společně jsme s Tomem vystoupili před školkou. Jsem moc rád, že chce malou vidět. Je to šance pro nás, jak být spolu, a také proto, aby se spolu i více seznámili, ačkoli to snad není ani třeba. Ti dva si padli do noty až moc. Jen jsem se na něj usmál a poté už se rychle rozešel dovnitř. Vyzvedl jsem Nicki nahoře ve třídě s tím, že pro ni mám překvapení. Rozloučila se s paní učitelkou a celou cestu do malých šaten ze mě tahala, jaké že to pro ni mám překvapení. Jakmile se usadila na lavičku u své skříňky, sednul jsem si k ní na bobek a začal jí sundávat bačkůrky.

„Opravdu to chceš vědět?“ škádlím ji s úsměvem. Doufám, že bude mít radost.

„Jo, jo, jo! Chci!“ vrtěla se neposedně na lavičce.

„Dobře, povím ti to,“ sundám jí i druhou bačkůrku a uložím obě do skříňky. „Venku na tebe čeká princ,“ usměju se na ni sladce. „Ale!“ podzvednu významně ukazováček, než se stačí nadechnout. Jinak bych ji tu nemusel udržet. „I princ se občas zraní a musí na sebe být teď opatrný. Má na krku takový speciální límec, protože ho ten krk hodně bolí, stejně tak jako celé tělo včetně hlavy,“ pošeptám jí vlídně. „Už se na tebe moc těší, moc rád tě uvidí, ale nesmíš na něj skákat ani se na něj věšet, beruško.“

„Princ?! Tomi?!“ vykřikla hned, jako by mě ani neposlouchala. Hned na to vyskočila z lavičky a jen v punčoškách se rozběhla ven. Bože můj, jako bych to neříkal. Já jí ale ani vynadat nemůžu, protože já bych za ním letěl taky. „Tomí! Tomí!“ začala výskat chodbou.

„Nicki,“ řeknu rázně a rozeběhnu se za ní. Naštěstí jsem ji v půlce chodby chytil a vzal ji do náruče. „Princezny se takhle ale nechovají,“ brouknu a donesu ji zpátky na lavičku. „Co jsem ti říkal, hm?“

„Tomí je venku! Tomí je venku!“ začala vesele popěvovat, avšak nechala se nést. Nad tím jsem se musel usmát. Mám radost, že má radost.

„A čeká na tebe, ale napřed se musíš obout a obléknout,“ cvrknu ji do nosu. Poté jsem ji převlékl do věcí, ve kterých ráno přišla, a obul jí botičky.

„Už můžeme jít?“ zeptala se nedočkavě, přičemž se neustále vrtěla. Zavřel jsem jí skříňku a poté jí nastavil ruku.

„Můžeme,“ usměju se na ni. Hned se mě chytila a s poposkočením mě roztáhla k východu. Opravdu jsem se jí nechal táhnout, ale s úsměvem. Zavřel jsem za námi vchodové dveře a pomalu ji pustil. Hlavně na něj neskákej!

„Tomí! Tomí!“ zapištěla nadšeně a rozběhla se k němu tak rychle, div se nepřizabila po cestě.

„No ahoj, ty moje princezno,“ zasmál se Tom a i přes svoje zranění se k ní sklonil. Ona mu hned skočila kolem krku a on se společně se zakňučením narovnal, ale přichytil si ji pod zadečkem. Jestli jí tentokrát nenaplácám, bude to zázrak. Ale no jo, těšila se na něj.

„Tomí! Tebe někdo zmlátil!“ vyhrkla hned, když si ho prohlížela.

„Ale nezmlátil, bleško,“ rozesměje se. „Jenom jsem měl nehodu, víš.“

„To bude dobrý, Tomi,“ objala ho kolem krku a dala mu pusu. Těší mě, že ho má ráda.

„Bude to dobrý, zlatíčko, ale nechytej se mě, prosím, kolem toho krku,“ zasmál se, ale i přesto si ji kolem něj nechal. Pomalu jsem k nim došel a jen kroutil hlavou.

„Promiň, říkal jsem jí to, ale princezna je dneska neposlušná,“ řeknu s lehkým úsměvem. „Že jo?“ poplácám ji po stehně něžně, aby mě vůbec vnímala. Ta holka je celá po mně. Taky je v jeho přítomnosti omámená.

„Ne, jsem hodná. Utěšuju svýho Tomiho,“ broukla a dala mu další pusinku. Pff, já si ho taky utěšoval a ještě budu. On se jen zasmál a pohladil ji po zádech.

„Tohle má rozhodně po tobě,“ řekne mi s úsměvem.

„Kdyby jenom tohle,“ povzdechnu, ale usměju se. „Tak co? Kam byste rádi vyrazili?“

„Kamkoli bude princezna chtít,“ usmál se Tom a trochu od ní odtáhl hlavu, aby na ni viděl. Úsměv se mu však vzápětí zkřivil bolestí.

„Do parku půjdeme! Do parku!“ začala na něm hned Nicki nadšeně poskakovat. No, to ne, zlatíčko. Mohla bys mi ho zničit.

„Okay, ale teď půjdeš ke mně, kočko,“ nekompromisně si ji vezmu do náruče. „Toma to moc bolí, když na něm skáčeš a vyvádíš,“ podívám se na ni. Nemůžu jí dovolit všechno. Zasloužila by si za to pár facek, ale nechci jí kazit tu radost, kterou má. Stejně bych jí ani nedokázal těch pár facek dát.

„Nené, nebolí! Že ne, Tomí! Já chci k Tomimu,“ začala sebou hned nespokojeně šít. Tak předvádět se bude. Ona ví, jak tohle nesnáším.

„To je dobrý. Klidně si ji vezmu,“ pousměje se Tom a pohladí ji po hlavičce. Dobráček, udělal by pro ni snad cokoli.

„Ne, ono nebude pokaždé po jejím,“ trošku víc si ji na sebe vysadím. „Říkal jsem, že to Tomiho bolí a tys mě neposlechla. Dokonce i Tom ti to říkal,“ řeknu káravě.

„Ale vždyť řekl, že si mě vezme,“ našpulí nespokojeně rty.

„Protože ho mrzí, jak se vztekáš a mě taky. Jestli se budeš vztekat dál, jedeme domů,“ podzvednu výhružně obočí. Dobře, jen nadsázka.

„Né. Já se omlouvám, tatínku. Ne, ne, promiň,“ začala se po mně hned šplhat výš, aby mi mohla dát pusu.

„Ne, zlobíš,“ poodtáhnu se od ní trošku. „Mně se neomlouvej, omluv se Tomovi a až pak mě můžeš pusinkovat,“ postavím ji pomalu na zem. Sice ji miluju, dýchal bych pro ni, ale musím ji i vychovávat, nejen rozmazlovat. To pokorně sklopila hlavu, dala si ruce za záda a začala špičkou boty vrtat do chodníku.

„Promiň, Tomi,“ pípla smutně. On však jen povzdechl a kleknul si k ní. To je celý on.

„Já se na tebe nezlobím, beruško. Ale některý zranění opravdu bolí, víš,“ odhrne jí vlásky. Ona k němu hned s úsměvem přistoupila a pohladila ho svojí drobnou ručkou po tváři.

„Ono se to bebí zahojí. Já si rozbila nohu a už to ani nebolí, hele,“ vyhrnula si hned kalhoty, aby mu ukázala své koleno.

„Jej, to muselo bolet, viď,“ pohladí ji Tom smutně po ruce. Je na ni hodný, strašně hodný. Kdo by jen řekl do mladého kluka, jaký bude mít vztah k dětem.

„Jo,“ chytla se ho hned za ni, přičemž si druhou ručkou otřela oko, aniž by si shrnula nohavici. „Ale neplakala jsem,“ řekne hrdinsky. Jen nepovídej, ty šmudlo moje malá.

„No vidíš, to já dneska plakal. Na plakání není nic špatnýho, hm,“ usměje se na ni Tom vlídně.

„Tys plakal? Tak já příště taky budu plakat. Moc to bolelo, Tomi?“ začala ho smutně tahat za prst.

„Docela jo, ale ty neplakej. Nemáš důvod, hm? Teď se na mě usměj tím svým krásným úsměvem,“ pobídne ji s úsměvem. Ona se hned zavrtí a zazubí se na něj, až se jí ve tvářích udělají roztomilé ďolíčky. „Tenhle úsměv mi hned všechny rány zahojí,“ usměje se na ni. Ještě ji pohladí po vláskách a pomalu se ztěžka narovná.

„Půjdeme do parku, tatí?“ podívala se na mě Nicki, přičemž Tomovi objala nohu. Podíval jsem se na ni. Snažil jsem se být vážný, ale po chvilce jsem se usmál a přikývnul. Nemohu jí odolat.

„Pokud bude ale Tom chtít,“ řeknu a pohlédnu na něj.

„Trochu čerstvýho vzduchu mi neublíží,“ usměje se na mě.

„Jó, trochu čerstvýho vzduchu mu neublíží,“ zakření se hned Nicki. Zasmál jsem se nad tím a přešel k autu.

„Dobře,“ přikývnu. „Tak šup nebo ti ujedu,“ nastavím náruč. Přesně věděla, co po ní chci. Vždy sama přišla, abych ji usadil do sedačky a připoutal ji.

„A Tomi by mě nemohl dneska dát do sedačky?“ nakrčila nosík. No teda, to jsem pro ni snad už vzduch.

„Jen utíkej k tatínkovi, nebo k němu poběžím já a ty pak tady zůstaneš sama,“ zasměje se Tom.

„To teda ne!“ rozběhla se ke mně hned a skočila mi do náruče. Chytl jsem ji, a jakmile jsem otevřel dveře od auta, usadil jsem ji do sedačky.

„Ani tu pusu jsi mi nedala. Počkej, počkej, všechno si pamatuju,“ řeknu jí se smíchem a připoutám ji. Hned na mě našpulila rtíky a čekala. Jak si to žehlí. Tom k nám zatím pomalu došel.

„Zlobivko,“ dám jí nakonec pusinku a potom už ji tam nechám hačat, načež dveře zavřu. Zvedl jsem pohled k Tomovi. „Můžu tě taky usadit?“ usměju se a dojdu k němu. Otevřel jsem mu s tichým smíchem dveře u spolujezdce.

„Ha-ha. Vidim, že se ohromně bavíš,“ pronesl s malým úsměvem. Já se mu tím ale nechtěl vysmívat, ouu.

„Snažil jsem se být gentleman,“ brouknu a už se jen zlehka pousměju. Pomalu se usadil a s výdechem se narovnal. Muselo ho to opravdu dost bolet. Možná bych ho měl zavézt raději domů. Sice bych si přál, aby šel s námi, ale když ho to bolí… Zavřel jsem mu dveře a poté auto obešel. Usadil jsem se také a nahnul se k němu.

„Bolí to hodně, viď? Vážně s námi chceš jít?“ svraštil jsem starostlivě obočí.

„Jo, to je dobrý,“ usměje se na mě mile. Klasika, nepřizná to.

„Víš, že jsem s tebou moc rád, ale nechci, aby tě to tolik bolelo,“ pohladím ho po ruce.

„Je jedno, jestli budu sedět na zadku doma nebo v parku na lavičce, ne? Takhle se aspoň projdu s tebou a malou…“

„Dobře,“ přikývnu nakonec. Natáhl jsem se přes něj a opatrně ho připoutal. Dost jsem mu ten pás natáhl. „Netlačí to?“

„I kdyby jo, je to pro moje bezpečí. Naštěstí to mám ale přes druhou stranu, tak je to dobrý,“ usměje se. „Děkuju.“

„Vůbec neděkuj, není za co,“ usměju se a pomalu se odtáhnu. Také jsem se připoutal a poté se už rozjel směrem do centra, kde byl park. Jakmile se spustila hudba z rádia, malá si začala popěvovat a vrtět se do rytmu. Zase ta příjemná atmosféra panující pouze v jejich přítomnosti, ačkoli je Tomovi bohužel dnes na nic. A kdoví, jak dlouho ještě bude.

„Utekla mi za tebou v punčoškách, když jsem řekl, že čekáš venku,“ usměju se a podívám se na něj, když zastavím na červenou.

„Vážně?“ vzhlédne ke mně se sladkým úsměvem.

„Jo, naháněl jsem jí tam po chodbě,“ zasměju se tiše. Poté jsem se však už rozjel.

„Je prostě rozkošná,“ broukne spokojeně a podívá se z okna. Nad tím jsem se jen uculoval a jel dál. Byl docela nepříjemný silný provoz, takže jsem se raději soustředil. Vezu si ty nejvzácnější poklady, tak ještě, aby ne.

Po chvilce jsem zaparkoval nedaleko od parku. Bylo tu takové menší parkoviště a naštěstí dokonce i volné místo. Odpoutal jsem Toma a poté vystoupil, načež jsem odpoutal i Nicki. Poté jsme se už všichni tři vydali směrem k parku.

„A že tam budu první!“ vypískla Nicki, načež se rozběhla vpřed. Dnes určitě.

„Závodnice,“ brouknu pobaveně a podívám se na Toma.

„Kdybych mohl, tak běžím za ní,“ zasměje se a trochu si poupraví krční korzet.

„Já vím,“ usměju se. „Omluv to u toho auta. Chtěla se trošku předvést,“ řeknu omluvně.

„No, nepřilepšila mi, ale je to dobrý,“ pousměje se. Ach jo, to mě mrzí. To se mi Nicki teda pěkně předvedla.

„Mrzí mě to. Potřebovala dát pár přes prdel,“ řeknu rozhořčeně. „Je po tobě jako divá.“

„To ti tolik vadí, že si mě všímá víc než tebe?“ zeptá se provinile. Ahm, to si hodně špatně vyložil.

„Naopak,“ zakroutím ihned hlavou. „Já jsem za to vděčný a těší mě to. Bál jsem se, že to bude špatné. Jen mě mrzí, že ti přihoršila tím, jak je divoká. Ona se mohla přerazit, jak za tebou běžela,“ usměju se.

„Nepřihoršila mi, neboj,“ ujistí mě s úsměvem. „Pro děti se vždycky musí něco obětovat, ne?“ pokrčí trochu rameny. To mi mluvíš z duše.

„Jo, to máš pravdu,“ usměju se. „Jsem rád, že jsi tu s námi,“ brouknu po chvíli, co ujdeme kousek cesty.

„Já taky,“ podívá se na mě. „A zdá se, že snad i Nicki…“

„Ta? Je v sedmém nebi, že tě tu má,“ pohladím ho po ruce zlehka. A já? Škoda mluvit.

„Až v sedmým?“ zasměje se.

„Čím výš, tím líp, ne?“ zasměju se s ním.

„Podíval bych se nahoru, jestli ji neuvidím, ale nemůžu zvednout hlavu,“ zavtipkoval.

„Ty jsi blázínek,“ usměju se sladce. Nad tím se zaculil. Semknul jsem rty k sobě a chytil ho opatrně za ruku. Nevím, jestli se na to cítí. Jsme mezi lidmi, nevím, jak zareaguje.

„S rukou nic nemám,“ broukne s úsměvem. Jenže dokud to nezkusím, tak to ani nezjistím.

„Já vím, jen…“ pozastavím se s ním.

„Hm?“ natočí se ke mně čelem. Natáhnul jsem se k němu, aby se vážně nemusel ani pohnout a jemně ho líbnul na rty. A jestli mě někdo uvidí, tak ať si na mě klidně vezme i brejle! Už mám těch lidí po krk. Nad tím se usmál, něžně se mi otřel o nos svým a polibek mi oplatil.

„Tohle bychom asi před Nicki dělat neměli,“ šeptne.

„Zrovna teď tu není a… ona by to pochopila. Myslím, že ano,“ pousměju se a rty se spíš jen o jeho otřu. Řekl bych jí, že ho mám rád a proto jsem mu dal pusinku. Vždyť z toho nemá ještě rozum.

„Aby to nevyžvanila mamince,“ pošeptá mi do rtů. To je jiná, i když si myslím, že by jí to Barbara nevěřila.

„Myslím, že ne a pokud ano, Barbara jí nebude věřit. Je to hnusný, ale je to tak,“ povzdechnu a líbnu ho i s jazykem. Potom jsem se pomaličku poodtáhl a nevinně se usmál. On se však zaculil a o ten kousek se ke mně zpátky přiblížil. „Mmm,“ chytnul jsem si ho za tvářičku a udělal s ním pár kroků ke stromu, kam nebylo příliš vidět. Ovinul mi ruku kolem krku a začal mě pomalu líbat. Připadám si jako puberťák, ale je mi nádherně. Víc jsem se k němu nahnul a oplácel mu to. Rukama jsem mu vyjel po těle, nemohl jsem je nikdy zadržet. Do polibků se usmál, avšak líbnul mě dlouze i s jazykem. Ještě párkrát mě políbil a poté se odtrhl.

„Mmm,“ zamručel spokojeně, přičemž se pomazlil s mými rty. No, kdo by se udržel. To nejde, potřebuju ho víc a víc. Každá buňka v mém těle křičí a dožaduje se ho.

„Neutíkej mi, prosím,“ zakňučím. Ačkoli jsem k němu byl po celý den opatrný a dotýkal se ho vážně zlehka, na jeho rty jsem momentálně zaútočil. Pronikl jsem jazykem hlouběji do jeho úst a divoce s ním proplétal jazyk. Pod návalem překvapení trochu zafuněl nosem, ale netrvalo dlouho, než se ke mně připojil. On mě však zkrotil a jen něžně si s mým jazykem pohrával, aniž by pohyboval rty. Přesně ví, co mám rád a jak to mám rád. Jak je to jen možné… Zjemnil jsem, jak chtěl. Jen jsem ho něžně provokoval piercingem a kroužil jazykem kolem toho jeho. Pěkně jsem do něj strkal a škádlil ho. Zaslechl jsem slastné zavrnění. Víc se ke mně přivinul a trošku naklonil hlavu, krční korzet mu to nejspíš víc nedovolil. Chudáček, jak se snaží.

„Tatí! Tomí! Kde jsté?“ ozval se náhle hlas Nicki. Sakra! Snad tohle neviděla. To jsem jí nikdy vážně nepředváděl ani s její drahou matkou. A ani nikdy nebudu, chmm! Odtáhl jsem se od něj a semkl rty k sobě, načež jsem si je rychle olíznul, abych si alespoň na okamžik uchoval chuť jeho sladkých rtů.

„Vybafnu na ni, jo?“ šeptnu a pousměju se. Dal jsem mu rychlou pusu a potom už vyběhl na cestu. Zrovna se otočila, takže jsem toho využil a…

„Baf!“ vybafnu na ni s úsměvem. Musím se snažit, jen klid. Nic se za tím stromem nedělo, vůbec necítím táhnutí v podbřišku, nic mi není.

„Ááááááááááá!“ začala naprosto šíleně ječet jako siréna na celý park, až se ozvalo šustění křídel. Výborně, Nicol, i ptáci v trní jsou vystresovanější než já. Hned na to se ozval Tomův hlasitý smích. Nevydržel jsem to a začal jsem se smát taky.

„Kočičko, pojď sem a nekřič,“ zasměju se a dojdu k ní. Rozevřu jí náruč, aby ke mně mohla.

„Tatí!“ plácla mě celá vylekaná a potom se ke mně schoulila.

„Neboj se,“ přitisknu si ji k sobě a pohladím ji po vláskách. „Tome, princi, pojď si také ukonejšit princeznu,“ zavolal jsem na něj, „a tatínka princezny můžeš taky,“ dodal jsem se smíchem, když přišel. Nějaký uklidňující polibek by se našel, nebo ne?

autor: Mischy & Turmawenne