Sedmikráska 1.

Příběh první

„Á, mladý pán se už vyspinkal. Dobré ráno nebo spíš poledne?“ Chlapec ignoroval otcovu jízlivou poznámku a s hlasitým zívnutím otevřel lednici, z níž vytáhl láhev s mlékem, a zase ji zabouchl. Neobtěžoval se s hledáním sklenky. Odšrouboval uzávěr a lokl si z celého. Zašklebil se při vzpomínce na matku, která nadávala, kdykoli jej při tomhle přistihla. S láhví v ruce se zadíval na otce usazeného za stolem, jak si pročítá noviny, a protočil oči. Připadal mu tak nechutě upjatý. Jak tam seděl, četl si všechny ty žvásty o politice, ekonomice a krčil obočí.

„Kdepak jsi včera byl, synku?“ Ozval se otcův hlas po chvilce. Když se otočil jeho směrem, spatřil, jak s přehnanou přesností skládá noviny, které odložil na kraj stolu, a obrátil svou pozornost ke svému synovi. „Přišel jsi hodně pozdě.“

„Byl pátek, tati.“ Pronesl otráveně a nahlédl pod poklici. Když jeho oříškové oči spatřily tu odpornou zelenou věc v hrnci, zaskučel. Nejenže ho po včerejšku bolela hlava, ještě ho čekal rozhovor s rodiči. Vážný rozhovor. Kdykoli matka nabyla dojmu, že se chová jinak, než od něj očekávají, což bylo prakticky pořád, uvařila brokolici. Věděla totiž, že ji k smrti nesnáší. Co však nesnášel mnohem víc, byly jejich výchovné kecy.

„Je ti čtrnáct.“

„Zítra mi bude patnáct.“ Ohradil se dotčeně. Ani by se nedivil, kdyby na jeho narozeniny zapomněli. I když by byl vlastně možná i rád, kdyby se to stalo. Byl by totiž ušetřen oslavy a dne stráveného v jejich společnosti. Když nemusel, vyhýbal se jim. Nestál o to trávit čas jako rodina.

„Oběd je hotový.“ Ozval se za jeho zády hlas patřící jeho matce.

„Víš moc dobře, že brokolici nesnáším a pořád mi ji strkáš pod nos.“ Odsekl a dál se věnoval přípravě toustů. Doufal, že se stihne zdekovat dříve, než se objeví. S otcem se ještě dalo docela mluvit, s ní naopak nebyla řeč žádná. Bohužel neměl tolik štěstí.

„Protože je to jedno z nejzdravějších jídel.“ Odvětila Simone svému synovi a strčila si pramen zrzavých vlasů za ucho.

„Sněz si ho sama.“

„Tome!“ Okřikl jej otec. Jeho drzé chování vůči sobě jakž takž toleroval. Čemu ale odmítal přihlížet, bylo, jak se choval k matce. Kromě toho včerejší odpoledne a to, co si museli vyslechnout, jim jen přidělalo další starosti. Chtěli si se synem promluvit, když se vrátili, jenže přirozeně nebyl doma. Telefon jim nezvedal, a když mu volali asi popáté, pro jistotu jej vypnul. V kolik hodin se vrátil, neměl ani jeden z nich ponětí. Muselo to být k ránu.

„Kam to jdeš?“

„K sobě. Kam jinam?“ Zamručel Tom s talířem v ruce.

„V žádném případě. Ještě jsme nedomluvili.“ Zavrtěla Simone hlavou a popošla k jedné ze židlí. „Sednout.“ Přikázala synovi, který protočil panenky, třísknul talířem o linku a loudavě se sunul ke stolu, za nímž seděli jeho zploditelé. Připadal si jak před kárnou komisí. Seděl naproti nim, hleděl do jejich přísných tváří a očekával, co z nich vypadne a co provedl tentokrát.

„Mohl bys nám říct, kde jsi byl celou noc?“ Začal Jörg smířlivým tónem, neboť věděl, že s Tomem jinak nebude řeč. I když poslední týdny se s ním nedalo vůbec mluvit a bylo jedno, jak s ním člověk hovořil.

„S klukama. Stačí?“ Tom je nesnášel, oba dva je nenáviděl. Matku pro její posedlost perfekcionismem. Všechno, i ta nejzanedbatelnější věc, musela být bez chybičky. Nepamatoval si, že by u nich doma byl někdy nepořádek. Neustále bylo uklizeno, podlahy se leskly, nikde ani smítko prachu. Dokonce by se vsadil, že sterilnější prostředí jinde nemají. Ani u doktora v ordinaci ne. Rovněž matka byla vždy upravená. Ať na ni narazil ráno nebo večer, stále vypadala dobře. Její dokonalý svět by jí až tak nezazlíval, kdyby do něj netahala i jeho a nesnažila si jej přetvořit k obrazu svému. Čím více se snažila jej zdokonalit, tím větší byla jeho snaha její záměry zhatit. Tudíž jediné, co ideální svět, po němž tak prahla, narušovalo, byl její syn. Svými otázkami, svým chováním, svým vzezřením. Na otci mu vadilo několik věcí, ale nejvíce neschopnost říci své ženě ne a prosadit si svou. O všem rozhodovala matka, naprosto o všem a otec jí vše odkýval. V očích Toma byl prachobyčejný slaboch.

„Ne, to tedy nestačí.“ Vložila se do hovoru matka. Už se začínal bát, že bude celou dobu mlčet a nic neřekne. Ovšem to by nebyla ona. Dalo se očekávat, že se co nevidět zapojí do debaty. „Jsme tvoji rodiče, tobě není ještě ani patnáct…“

„Zítra mi bude.“

„…takže máme právo vědět, kde a s kým náš syn byl.“ Simone dokončila větu, jako by ji její dítě vůbec nepřerušilo, čímž jej akorát vytočila.

„Říkal jsem, že s klukama.“

„S jakými kamarády?“ Ujal se slova pro změnu Jörg.

„S mými.“ Věnoval mu úšklebek Tom, jenž v duchu oběma nadával, že mu dávají tak stupidní otázky. „Mám vám je tu snad všechny vyjmenovat?“

„Kroť se.“ Napomenula jej matka. „Budeš s námi mluvit slušně. Jsme tvoji rodiče a zasloužíme si úctu.“ Chlapec se musel ovládat, aby jí nepředhodil, že tahle věta už je ohraná. Opakovala ji, kdykoli nabyla dojmu, že se k ní nechová tak, jak by měl. Stejně jako tu, že dokud bude bydlet pod jejich střechou, bude dělat, co řeknou.

„Mohl bys nám vysvětlit, co má to všechno znamenat?“ Pokračovala Simone dál ledově klidným hlasem. Věděl, že má pevnější nervy než otec. Vydržela mu domlouvat a diskutovat s ním o poznání déle. Jörg to vždy po čase vzdal, ovšem ona mu dokázala hodiny promlouvat do duše.

„A co jako? Byl pátek, tak jsem šel ven a…“

„To nemyslíme. Co znamená to ve škole?“

„A co?“ Potřásl hlavou, čímž se mu rozvlnily blonďaté dredy, které si před dvěma roky natruc matce nechal udělat. Šklebila se při pohledu na okrasu jeho hlavy dodnes, což mu dělalo jen škodolibou radost. Alespoň nějaké, i když malé vítězství nad ní.

„Co? On se ptá co?!“ Vykřikl otec a nevěřícně se podíval na svou ženu, co ta říká na tu troufalost jejich dítěte. Mlčela, jen zlostně mhouřila oči. Včera s ní hovořili jako s naprosto nezodpovědnou matkou. A jen kvůli němu.

„Jak nám vysvětlíš, že propadáš ze dvou předmětů a…“

„Nepropadám. Mám to mezi čtyřkou a pětkou, takže…“

„Propadáš ze dvou předmětů, máš několik neomluvených hodin a hrozí ti dvojka z chování!“ Zvolala a pohoršeně zavrtěla hlavou. Netušila, jak mohla přivést na svět tak nezodpovědného člověka, a přemýšlela, kde v jeho výchově udělala chybu. „Chodíš za školu, flákáš se s nějakými individui a lžeš nám do očí!“

„Ne…“

„Buď zticha, když mluví máma!“ Okřikl jej otec, kterému už ruply nervy. Připadal si jako pitomec, když jim třídní učitelka sdělila prospěch jejich potomka a dodala, že ani jeho chování neodpovídá tomu, jaké by se očekávalo od žáka tak prestižní školy. Nechápal, co se to stalo. Nikdy s ním takové problémy nebyly, učil se dobře, choval se slušně. Poslední rok byl, jako by jej vyměnili.

„S tátou jsme se dohodli na následujícím,“ začala matka. S každým dalším slovem se chlapci více svíralo hrdlo a rozšiřovaly oči. To přece nemohli myslet vážně! Takhle jej ponížit!

***

Blonďák kráčel ulicí a tlumeně nadával na celý svět. Když byl propuštěn do svého pokoje, zavřel se v něm, pustil si hudbu a doufal, že s její pomocí se jeho nálada alespoň trošku zlepší. Nestalo se tak. Ani jeho nejoblíbenější písnička ho nehodila do pohody, naopak ho spíše vytočila. Nakonec se zvedl z postele, na níž celou dobu ležel, civěl do stropu a proklínal všechny, kteří se na něm kdy dopustili nějaké křivdy, a oknem proklouznul ven, přestože měl přísně nakázáno neopouštět pokoj. Potřeboval na vzduch, jedině procházka na něm jej mohla uklidnit. Matka i otec beztak byli zaneprázdněni tím, aby si gratulovali, jak báječní rodiče jsou. On měl jasno. Horší rodiče mít nemohl! Nikdy se nestarali o to, co ho bavilo nebo si přál, vždy hleděli jen sami na sebe. A prý myslí na jeho dobro. Oni dva zrovna! Šlo jim jen o to, aby si zachovali image dokonalých rodičů, o nic víc nekráčelo.

Jeho nadávky byly přerušeny ve chvíli, kdy se vůbec poprvé rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, kam ho nohy donesly. Co spatřil, jej naprosto připravilo o slova. Nebylo to místem, kde se ocitl, nýbrž tím, koho měl nyní před sebou. Zastavil se kousek od neznámé osoby, pár okamžiků si ji prohlížel, až se nakonec rozešel a opatrně přistoupil k lavičce, na níž cizinec seděl.

„Ehm… ahoj,“ promluvil, a vzápětí se jejich oči střetly. Tomovo tělo jako by bylo zasaženo elektrickým proudem. Takový účinek měl pohled člověka před ním. „Mohl bych se…“

„Posadit?“ Promluvil cizinec a nedůvěřivě si jej přeměřil pohledem.

„Jo, posadit. Můžu?“ Zopakoval znovu svůj dotaz a ukazoval prstem na volné místo.

„Když chceš.“ Pokrčil rameny druhý mladík a sledoval, jak se usazuje vedle něj. Následující vteřiny strávili hleděním před sebe, jen tu a tam zabloudil Tomův zrak k černovlasému chlapci vedle. Byl zvláštní, hodně zvláštní.

„Chodíš sem často?“ Zeptal se po chvilce, protože jej ticho deprimovalo.

„Jo. A ty?“ Oplatil mu otázku černovlásek, aniž by se na něj podíval.

„Vlastně jsem tu úplně poprvé.“ Odpověděl Tom popravdě a připojil úsměv, když si všiml, že k němu zabloudil jeho pohled.

„Nikdy jsem tě tu neviděl.“ Hlesl druhý a důkladně si prohlédl člověka vedle sebe. Pamatoval by si jej, jeho určitě. Nebo alespoň ty oči a jejich pronikavý pohled, pod jehož vlivem by roztál i ledovec. Byl si jist, že ten, kdo se do nich jednou zahleděl, nikdy nezapomněl.

„Kdybych věděl, co vím až dnes, určitě bych sem zašel.“ Jen co to Tom dořekl, nejraději by si jednu vrazil. Vůbec nechtěl nahlas vyslovit, co se mu honilo hlavou. Kdyby to neudělal, nehleděl by na něj teď klučina po jeho boku takhle a jeho oči by jej nevyzývaly k tomu, aby objasnil, co tím chtěl říci. „No, víš, má to… má to tu na mě… blahodárné účinky.“ Ani nevěděl, kde k tomu slovnímu spojení přišel. Obvykle jej nepoužíval, nehodilo se k němu. Podobné žvásty říkávala jeho matka. Právě ona měla dost často sklony hovořit tak, že ji nechápal a připadal si vedle ní jako nevzdělaný idiot.

„To má.“ Hlava s havraními vlasy kývla a čokoládové oči se zahleděly do dáli. „Mám to tu rád.“

„A co tě sem zavedlo dneska?“ Vyzvídal černovlásek, proč sem zamířily jeho kroky, když sem obvykle nechodívá. Tom na jeho otázku prvně odpovědět ani nechtěl, ale nakonec se nadechnul a odpověď mu dal. Sice mu přišlo divné svěřovat se cizímu člověku, ale na druhou stranu mohl být ve stejném věku, takže by jeho problémy chápat mohl. I když takový život, jaký měl on, neměl snad nikdo.

„Nedalo se to tam vydržet! Kdybys je znal, tak bys chápal.“

„Koho?“

„Moje rodiče.“ Povzdechl si hoch s dredy a malinko se předklonil.

„Určitě nejsou tak…“

„Hrozní? Ne, nejsou hrozní, jsou příšerní, k nesnesení. Nikdo nemá šílenější rodiče než já! Vsadím se, že ti tvoji jsou normální.“

„Nemám rodiče.“ Přerušil příval slov černovlasý chlapec a odvrátil tvář.

„Promiň mi to, já…“

„Neomlouvej se. Nemohl jsi to vědět.“ Zavrtěl hlavou černovlásek a dál zíral před sebe. Okamžik zvažoval, zda má pokračovat nebo mlčet, nakonec zvolil mlčení. Nechtěl slyšet ‚mrzí mě to‘ nebo ‚je mi to líto‘. Nestál o to, aby jej ostatní litovali. Užil si toho dost. Osud si pro něj bohužel přichystal tenhle životní úděl a jemu nezbývalo, než jej nést. Slz, naříkání, sebelítosti a nadávání na nespravedlnost bylo už dost. Musel žít dál, ač měl občas pocit, že to snad ani nejde.

„Ty jdeš pryč?“ Tom vyskočil na nohy, když jeho společník vstal. „Jestli je to kvůli tomu, co jsem řekl. Odpusť, jsem pitomec. Nenapadlo mě, že… Zůstaň ještě chvilku.“ Mlel páté přes deváté. Ani netušil, proč tak moc naléhá, aby s ním ještě zůstal. V podstatě to byl naprosto neznámý člověk. Jenže Toma fascinoval od první chvíle, kdy jej uviděl. Právě proto zamířily jeho kroky k lavičce, proto se usadil vedle a nyní nechtěl, aby jej nechal samotného. Netušil, co na něm jej tolik ohromilo. Vlasy barvy havraního peří natupírované do bodlinek a pramen vlasů sčesaný do obličeje? Čokoládové oči, které na něj pohlédly pouze párkrát, a přesto se jim podařilo promluvit přímo k jeho srdci, duši? Nebo to byl jeho obličej s tak jemnými rysy, které neviděl dosud u žádné dívky, natož u chlapce?

„Budu muset jít.“ S lítostí v hlase odpověděl černovlásek a upravil si černou koženou bundu, již měl na sobě. Teprve jeho hlas vyrušil Toma od prohlížení si jeho osoby. Oříškové oči zkoumaly modročervené botasky, které měl obuté, otrhané džíny, černé tričko s obrázkem nejspíš oblíbené kapely. Neunikly mu ani černě nalakované nehty, ani ozdoby omotané kolem obou zápěstí. Co ale stále přitahovalo jeho zrak nejvíce, byly jeho oči orámované černou tužkou.

„Ještě chvilku.“ Zaškemral Tom a sám sobě měl chuť se smát. On, cool frajírek, co byl vždy nad věcí, tu nyní žadonil, aby zůstal kluk, jehož znal pár minut. Ani u největší sexbomby ve městě by se k něčemu podobnému nesnížil. Bylo to pod jeho důstojnost. Ostatní měli prosit o jeho přízeň a společnost, nikdy ne naopak. V tom byl možná právě ten háček. Cizinec, ač nebyl holka, jej vteřinu od vteřiny víc a víc přitahoval. Nejspíš se o to ani nesnažil, ale každé gesto, výraz, slovo se Tomovi vrývalo hluboko pod kůži a čím déle s ním zůstával, tím méně chtěl, aby odešel.

„Dobře.“ Svolil nakonec a rozešel se kupředu, čímž mladíka s dredy maličko vyvedl z míry a trvalo, než se dovtípil, že jej má následovat. Okamžik mu trvalo, než se za ním rozeběhl a srovnal s ním krok.

„Bydlíš tady ve městě?“ Vypálil Tom první otázku už kráčeje po boku objevu z parku.

„Ano i ne.“ Zněla odpověď, která tazateli dokonale zamotala hlavu. Neměl ponětí, co bylo myšleno touto nejednoznačnou větou. Na jednoduchou otázku čekal jednoduchou odpověď. Buď ano, nebo ne. Dostal vyhýbavou, jako by snad neměl pravdu vědět.

„Kam chodíš do školy?“ Úsměv, který mu byl věnován, mu zamotal hlavu natolik, že mu ani nedošlo, že mu neodpověděl na položený dotaz. Nepoznával sám sebe a netušil, co to s ním ta bytost vedle provedla. Kdyby věřil na nadpřirozeno, domníval by se, že podlehl nějakému silnému kouzlu, jež mu zatemnilo mozek. Od pravdy nebyl daleko. Kouzlu totiž podlehl, ale ne takovému, jako si myslel.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptal se na to, co jej zajímalo snad ze všeho nejvíce. V duchu se pokoušel svého společníka pojmenovat. Ovšem žádné jméno se mu nezdálo dost krásné pro někoho, jako byl on. I to nejjemnější působilo příliš hrubě, když jím nazval jeho. Opět se nedočkal odpovědi, chlapec se jen pousmál a rozešel se k malému paloučku, u nějž si přidřepnul. Jeho štíhlá dlaň pohladila zelený porost a úsměv na plných rtech se ještě více rozšířil. Cítil na sobě pohled toho kluka, který si k němu přisedl a jehož zvědavost mu přišla roztomilá, ač by mu za normálních okolností lezla na nervy. Poprvé, co byl živ, cítil něčí zájem o svou osobu, poprvé někdo stál o to vědět o něm víc a toužil po jeho blízkosti.

„Jak říkají tobě?“ Zeptal se, když vstal a stanul znovu tváří v tvář druhému mladíkovi.

„Tom.“ Představil se s hrdostí v hlase a malinko vypnul hruď. Jeho jméno se mu líbilo. Thomas by znělo obyčejně, jeho rodiče jej pojmenovali touhle zkrácenou variantou a dle jejich syna to bylo jediné dobro, co pro něj kdy vykonali.

„Tom.“ Zopakoval si pro sebe. „To je krásné jméno.“ Řekl už směrem k osobě, jež toto jméno nosila a která se znovu dožadovala toho, aby se jí rovněž představil.

„Tak jaké je tvoje jméno? Alex? Tobias? Mathias? Ben?“ Tom plácal jedno jméno za druhým a následoval chlapce, který mu znovu chtěl uniknout. Každé ze jmen mu však připadalo příliš obyčejné, aby jej nosil on. „Tak jak?“ Pronesl rezignovaně, když vyjmenoval snad všechna chlapecká jména, na něž si byl schopen vzpomenout.

„Co rád děláš, Tome?“ Záměrně změnil téma, snažil se tak odvést pozornost od svojí osoby a v duchu se zaradoval, jelikož soudě podle Tomova výrazu se mu to zadařilo. Nechtěl mu o sobě prozradit moc, obával se, že by pak ztratil zájem. Proto zůstával i nadále tajemný. Tom okamžik přemýšlel, jak má odpovědět. Váhal, zda říci pravdu. Pokud by to udělal, možná by kluka šokoval a ten by na něj okamžitě zanevřel. Vůbec poprvé zalitoval, že netráví čas přece jen jinak. Poprvé se mu zdálo, že jeho život není až tak zajímavý, jak se zprvu domníval.

„Rád poslouchám hudbu a… a maluji.“ Tímhle prohlášením nikoho šokovat nemohl, dělali to všichni.

„Maluješ? Páni a co? Portréty? Na krajinky bych tě netipoval.“ Plné rty se zvlnily do úsměvu a Toma polilo zvláštní horko. Uvnitř něj, přibližně v oblasti břicha, cítil zvláštní šimrání, které si nedokázal nikterak odůvodnit a nalézt tak jeho příčinu. Jediné, co tušil, bylo, že to má spojitost s cizincem.

„No, graffiti.“ Přiznal po chvilce s rozpačitým výrazem, neboť si nebyl jist, jak to vezme. Když se takto chlubil před holkami, připadal si jako umělec. Nyní měl však strach, že bude za vandala, co ničí okolí. „A co posloucháš ty? Rock?“ Usoudil, když vzal v potaz jeho styl. Mladík přikývl, vzápětí však dodal, že v podstatě má rád od všeho něco.

„Skládám básničky,“ hlesl chlapec s ebenovými vlasy, když se mezi nimi rozhostilo ticho. Očekával výsměch, na nějž byl zvyklý. Už jen číst verše bylo pro jeho vrstevníky něco potupného, psát je podle slov jeho spolužáků mohl jedině impotentní zoufalec, co není schopen si nikoho najít.

„Řekni mi nějakou.“ Vyhrkl Tom a zahradil mu svým tělem cestu.

„To nejde. Jsou smutné a… Určitě by se ti nelíbily.“ Zavrtěl druhý hoch hlavou a chystal se jej obejít. Tom se však nevzdával.

„A nemohl bys třeba napsat nějakou jen pro mě?“

„Pro tebe?“ Podivil se černovlásek a překvapen tou přímostí zapomněl zavřít ústa.

„No, pro mě. Zítra mám narozeniny. Byl by to dárek.“ Zazubil se drzoun s dredy. Tenhle přidrzlý úsměv mu zamotal hlavu natolik, že se zmohl jen na slabounké kývnutí, jímž mu dal, po čem tak prahnul.

„Takže zítra mi ji přineseš?“ Mrkl na černovláska, jemuž stále zabraňoval pokračovat v cestě.

„Přinesu.“

„V kolik můžeš přijít? Stejně jako dneska? Nebo hned po obědě? V jednu. Mohl bys?“ Tomův tón, výraz tváře a i roztržité chování chlapci lichotilo. Byl první, kdo se podobně choval v jeho přítomnosti, kdo působil nervózně jen proto, že se na něj podíval nebo usmál, a kdo měl zároveň radost, že s ním může být. Bylo to podivuhodné, znali se tak kratičký okamžik a ten i přesto stačil na to, aby jeden druhého pobláznili.

„Přijdu.“ Přislíbil nakonec. „Ale teď už fakt musím.“

„Doprovodím tě.“ Nabídl se Tom, který doufal, že touhle lstí se mu podaří zjistit, kde bydlí, jenže se přepočítal. Černovlásek mu sice poděkoval za ochotu, ale odmítl, a jemu tak nezbylo, než rozhodnutí respektovat.

„Takže se zítra uvidíme?“ Ujišťoval se znovu dredatý hoch a jemně uchopil jeho zápěstí. Připadal si jako cvok. Jindy by to tolik neřešil, ale v tomhle případě mu nesmírně záleželo na tom, aby skutečně přišel. Odpovědí mu bylo něco, co by jej ani ve snu nenapadlo. To něco byly měkké rty plaše se dotýkající těch jeho. On jej líbá? On jej líbá! Tom okusil už tolik dívčích rtů, ale žádné nebyly tak hebké jako tyhle. Objímal již několik dívek, ale u žádné neměl obavy, že přivine-li si ji k sobě pevněji, ublíží jí.

Polibek trval krátce, přesto se oběma zdálo, že se v ten moment zastavil čas. Pro oba existoval jen ten druhý. Nesměle se k sobě tiskli, nejistě líbali rty toho druhého. Černovlasý mladík se, ač velmi nerad, odtáhl. Jeho dlaň zlehka pohladila Tomovu paži a než stačil otevřít oči, byl pryč. Začal se rozhlížet na všechny strany doufaje, že jej zahlédne a zjistí, kterým směrem zmizel. Jenže po něm nebylo ani vidu ani slechu.

***

Černovlásek netrpělivě poposedl na lavičce a v kapse nahmatal poskládaný papír. Jen co doběhl domů, vrhl se do psaní. Žasl, jak snadno jej verše napadaly. Možná to bylo tím, že nepsal on, ale tvořilo za něj jeho srdce. Ještě dnes cítil na svých rtech ty jeho. Netušil, co jej to popadlo. Líbat cizího kluka! Bál se jeho reakce, když však ucítil, jak jej jeho paže pomaloučku objímají, jeho srdce zaplesalo radostí. Nevadilo mu to, líbilo se mu to, polibek mu oplácel.

Dalšího dne se nemohl dočkat, až znovu spatří jeho tvář. Nebyl schopen pozřít jediné sousto, soustředit pozornost na něco jiného. Do parku doběhl celý udýchaný už krátce před jednou hodinou a posadil se na lavičku, u níž se setkali poprvé. Co chvilku jej vyhlížel, díval se na všechny strany, ale on nepřicházel. Uklidňoval se tím, že jej zkrátka jen něco zdrželo a že určitě přijde. Čekal hodinu, další i tu další. Vzdal to, teprve když se začalo stmívat. Když opouštěl park, loudal se, stále koukal kolem sebe, ale nespatřil jej.

Přesto se vrátil následující den, běžel sem hned po skončení vyučování a odcházel při setmění. Celých sedm dní sem chodil a čekal na Toma, který šestkrát nepřišel. Slunce znovu zacházelo za obzor a po bledých lících začínaly kanout slzy. Vystřelil si z něj. Nestál o jeho básničku, nestál o jeho blízkost, nestál o něj. Kdyby alespoň věděl, kde jej hledat, kam jít. Znal jen jeho jméno. Jenže kolik Tomů v tomhle městě mohlo být? Desítky? Stovky? Neměl ani číslo, na nějž by mohl zavolat, neměl ani email, na nějž by napsal. Neměl nic.

S povzdechnutím vstal a naposledy se otočil kolem dokola. Nikde ani živáčka. Zadíval se na květinu ve své dlani, již při příchodu utrhnul a kterou opatrně položil na dřevo. Jeho oči ještě několik vteřin hleděly na bílé okvětní lístky, než se mladík s krvácejícím srdcem skutečně odebral k odchodu. Sedm dní čekal, sedmkrát nepřišel. Osmý den není, poosmé naivně nevkročí do těchto míst a nebude zoufale vyhlížet chlapce ve volném oblečení s blonďatými dredy, rošťáckým úsměvem a podmanivýma očima. Poosmé už ne.

***

Ač sotva popadal dech, nezvolnil tempo. Neslevil z něj, dokud před sebou nespatřil koruny stromů a jeho nohy se nedotkly písečné cesty, jichž bylo v parku několik. Když se vrátil před týdnem domů, měl v úmyslu vplížit se do pokoje stejně tiše, jako jej opustil. Plán to byl dokonalý, sotva se však jeho noha dotkla podlahy, uslyšel za sebou odkašlání a záhy jej oslepilo ostré světlo. Matka na něj čekala.

Následovala šílená hádka, která skončila fackou a ujištěním, že odteď bude pod přísným dohledem. Že svá slova myslela vážně, se mohl přesvědčit hned následujícího dne. Jen co ráno vstal a nasnídal se, přinutila jej si vzít učebnici a začít s vylepšováním prospěchu. Tom měl v úmyslu zavřít se do pokoje, předstírat, že se učí a ve vhodnou chvíli se vypařit za svým neznámým do parku. Jenže matka jej vyvedla z omylu, nakráčela k němu a oznámila, že si učebnici vezme dolů a bude se učit před ní. Toma popadl vztek, bylo to horší než vězení. Jen zoufale sledoval ručičku hodin, jak se posunuje. V momentě, kdy byla přesně jedna, se mu v mysli vynořil obraz mladíka sedícího na lavičce, jak se rozhlíží a očekává jeho příchod. Viděl jeho čokoládové oči, jak těkají kolem a snaží se najít jeho. A on nepřichází.

Nevydržel to a poprvé u matky škemral, doprošoval se, aby jej alespoň na chvilku pustila ven, že by si zaběhnul jen něco zařídit a hned by se vrátil. Razantně odmítla se slovy, aby si raději hleděl učení. Tak moc se pokoušel obměkčit ji, ale marně. Byla jako skála. Tvrdá a bez kouska citu v těle.

O tom, že by se mu mohlo podařit dostavit se do parku následující den po škole, mohl nanejvýš jen snít. Ráno, když se chystal vstát a odejít z domu, zadržel jej otec, který mu oznámil, že klidně může sedět, protože do školy jej odveze on. Mladík se nejprve šokovaně podíval na něj a vzápětí na matku. Nežertovali, mysleli to smrtelně vážně. Když Simone dodala, že jej otec i vyzvedne, nevydržel to a začal ječet. Udělali z něj vězně, hlídali jej na každém kroku. Křik mu stejně nepomohl, do auta se nakonec usadit musel. Zrovna tak po skončení vyučování. Takhle to probíhalo celý týden, den co den.

Dnes to však nevydržel a znovu utekl oknem ven. Bylo mu jasné, že bude mít průšvih, až na to přijdou rodiče, že mu to neprojde jen tak, ale musel do parku. Doběhl do něj, když už se stmívalo. Jak se blížil k místu, kde jej spatřil, zpomaloval a jeho nitro se svíralo. V momentě, kdy pohlédl na lavičku, zastavilo se mu srdce. Nebyl tam. Ale co si myslel? Že na něj bude týden čekat? Jak bláhový jen byl! Rezignovaně usedl na lavičku a složil hlavu do dlaní. Bolelo jej to. Ten klučina s čokoládovýma očima mu vpadl do života a ukradl srdce. Celý týden na něj myslel, jeho myšlenky patřily jedné jediné osobě.

Po chvilce se narovnal, otřel si slzy z tváře a jeho pohled padl vedle. Natáhl dlaň a opatrně sevřel v ruce uvadající květinu. Nevěřícně zavrtěl hlavou. Žádné dívce se nepodařilo omámit jej za celý večer, jemu stačilo pár krátkých chvilek.

„Sedmikrásko moje, kde jen tě mám?“

autor: LadyKay