autor: Wind
Zdravím. Kdo jste se těšili, že tato povídka bude dlouhá třeba jako Insecure, musím vás zklamat. Nemám sice ještě napsaný pevný konec, ale zatím se zdá, že se s díly nedohrabu ani k číslu 20. Ale i tak doufám, že si povídku užijete a prosím, komentujte. Záleží totiž i na vašich komentářích, jak mě inspirují. Takže před odchodem prosím komentujte, nezabere to moc času. Děkuji,
Vaše Wind
Will opatrně proklouzl vchodovými dveřmi. Rozhlédl se, jestli někde neuvidí někoho podezřelého, a když bylo vše v pořádku, ztratil se v potemnělých uličkách města. Pamatoval si zhruba směr, kterým se šlo k moři, a tak tam zamířil. U posledního domu na pobřeží se zastavil. Po celé délce pláže, kam až merfolkovi oko dohlédlo, byl vysoký plot. Ten by sám o sobě nečinil černovláskovi žádný problém, problém byly hlídky rozmístěné okolo.
Jsem tu v pasti. Problesklo mu hlavou. Co teď bude dělat? Sám…
***
Tom byl celou cestu do zlatnictví nějak nesvůj. Kdo by se divil? Nechal doma to stvoření. Kdo ví, co se může stát. Měl strach, že až se vrátí, bude ho Will podezřívat, že ho zradil a za odměnu ho zabije. Při této myšlence ho polil studený pot.
„No a tak jsem… hej, Tome… vnímáš vůbec?“
Tom se na svého kamaráda podíval.
„Co? Jo… jo, jasně. Mluvil jsi o tom prstýnku?“ Georg se zastavil.
„Hele, Tome… víš, že mi můžeš říct všechno. Jsi můj nejlepší kámoš. Tak… co tě trápí. Pořád ten incident?“
Tom nevěděl, co na to říct.
„Jo… tak nějak. Ale neboj, brzo se z toho oklepu a bude to v pohodě.“
Georg už se na nic víc neptal. Doufal, že je to pravda.
Když vybrali prstýnek pro Anett, vrátil se Tom domů. Při strkání klíče do zámku měl strach. Bál se, že až otevře dveře, chytí ho Willovy ruce a než se naděje, bude po smrti. Neskutečně se bál. Asi deset minut stál před dveřmi do svého bytu a odolával touze se otočit a prchat od toho místa, jak nejrychleji to šlo. Nakonec se ale rozhodl. Pomalu, potichu a opatrně otevřel dveře.
„Wille?“ houkl do ztichlého bytu. Nic. „Wille, jsi tady?“ Ticho. Tom se odvážil vstoupit. Zavřel dveře.
Po prohledání celého bytu si potvrdil, že tam merfolk není. Kam zmizel?! Nakonec… možná dobře. Alespoň už má od toho Tom pokoj. Ale… něco mu říkalo, že to takhle není správně. Něco se ještě stane, tušil to.
~*~
Černovlásek procházel temnými uličkami. Byl zoufalý. Neměl nejmenší ponětí, co by měl dělat, kam jít. Měl strach. Na město už dávno padla noc. Z nedaleké hospody se vypotácel opilý člověk. Domotal se k nejbližší zdi, u které nechal obsah svého žaludku, a s hurónským smíchem se svalil do hromady odpadků. Will se krčil v nejvzdálenějším koutě uličky schoulený do klubíčka.
„Kohopak to tu máme?“ merfolk sebou trhl leknutím. Než se nadál, dvě silné ruce ho uchopily a strhly k zemi. „Neboj, jen si s tebou trošku pohraju. Bude se ti to líbit.“ Will se oklepal zhnusením. Než se muž nadál, ležel na zemi a jakási neznámá síla ho dusila.
„Jak se opovažuješ, ty nechutná lidská stvůro!“ špinavou zem uličky ocákla krev.
Will se zhnuseně podíval na ostatky. Neviditelnýma rukama shrnul vzniklý nepořádek do hromady odpadků a zmizel v černi noci.
~*~
Tom celou noc pořádně neusnul. Pořád musel přemýšlet, kam se merfolk poděl. Měl strach, že se něco zlého stane. Jeho obavy se naplnily. Ráno šel do schránky pro poštu a jako pokaždé, vzal si z hromádky jedny noviny. Hned pohled na titulní stranu ho vyděsil. Zvíře nebo nebezpečný psychopat? Zněl titulek na úvodní straně.
Tom nepotřeboval víc. Věděl, co se stalo. Chvíli se v něm bilo nutkání nechat to raději být, ale nakonec v rychlosti popadl bundu z věšáku a vyběhl ven. Jeho první kroky vedly k pobřeží. Když viděl snad nekonečné ohrazení a ozbrojené hlídače, věděl, že Will musí být ve městě. Nevěděl, kde je, a tak se rozhodl začít hledat tam, kde byl zjevně naposledy. Musel ho zastavit. Vždyť zabil nevinného člověka! Tom nechtěl, aby na seznam mrtvých přibyli další. Už takhle měl merfolk na svědomí mrtvých víc než dost.
Doběhl na místo, kde zemřel ten člověk. Stále tam stála policie a za páskou se kupil hlouček zvědavců. Tom si zoufale prohrábl vlasy.
„Kde k čertu může být?“ řekl to potichu, ovšem uším opodál stojících mladíků to neuniklo. Rai se na svého bratra podíval a nenápadně kývl směrem k Tomovi. Kai mu dal očima najevo, že slyšel a myslí na to samé. Ten kluk s copánkatou hlavou něco ví. Rozhodli se ho nejdřív chvíli sledovat, a až pak vyslechnout. Tom se zamyslel. Kam by merfolk asi šel? Tam, kde není pokud možno žádný člověk a kde by měl klid. Nedaleko odtud byl starý opuštěný sklad, tak ho napadlo, že se tam po Willovi podívá. Nevšiml si dvou mužů, kteří se nepozorovaně vydali za ním.
***
Tom otevřel těžké zrezlé dveře a vešel dovnitř. Měl strach, merfolk byl jistě vystrašený a, čehož se Tom bál víc, naštvaný. Nicméně se rozhodl riskovat.
„Wille? Jsi tu někde? To jsem já, Tom.“ Nic. Jen pár holubů se vylekalo vzniklé ozvěny. Není tady, pomyslel si Tom.
„Vida, takže přece jen o Willym něco ví. Kaii, je jen tvůj.“ Tom se s hrůzou otočil na dva muže za ním. A než se nadál, upadl do černočerné tmy.
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
No akože dúfam, že sa teraz Bill uráči hneď ukázať a Toma z rúk svojho brata zachrániť! 🙂
[1]: *evil grin* neboj, tímhle dílem to nekončí 😉
Ohhh..co ten konec?! 😮 Já mám o Toma takový, ale takový strach!! Vůbec si nedovedu představit, co s ním ti dva budou provádět. Snad mu ten jeden z nich nechce číst myšlenky po jeho způsobu? Ale tak to by zase povídka neměla jak dál pokračovat..tak to se nejspíš nestane. Já doufám, že se někde objeví Bill a Toma zachrání 😀 I když pochybuju 😀 Jde vidět, že merfolkové nemají rádi lidi..a ani Tom zatím Willa nedokázal přesvědčit.
A je smutné, že merfolkové nemají rádi lidi..a Willovi se pak stane tohle s tím chápkem, což jeho nenávist jenom utvrdí a prohloubí. Nějak jsme ve skrytu duše doufala, že se Tomovi povede Willa a pak i zbytek merfolků přesvěčit, že lidé nejsou až tak hrozní..a že ej přestanou zabíjet. No, nevím nevím teda.
Moc se těším na další díl a modlím se za to, aby Tom všechno ve zdraví přežil 🙂
Moc děkuji za díl!!! 🙂
Doufám že mu nic neudělaj.