Bourdon 22.

„Jsem doma!“

Andreas za sebou tiše zavřel dveře, svlékl si kabát a překvapeně se rozhlédl kolem sebe. Jejich domácnost bývala vždy jaksi tišší než všechny ostatní, přesto jej ještě nikdy předtím nepřivítalo takové ticho. Nebylo to rozpačité ticho, rozléhající se místností plné lidí, kteří si nemají co říct. Bylo tíživé, pulzující, jako by právě získávalo svou hmotnou podobu. A to nebylo dobré. Rozhodně ne.

„Patricie?“ zvolal. „Lily!“

To ticho se mu opravdu nelíbilo. Myslel si, že na volání zareaguje alespoň jedna ze jmenovaných, ale nestalo se tak. Doprovázen nevraživými pohledy rodinných příslušníků z okolních portrétů, vstoupil do rozlehlé přepychové haly a rozhlédl se. Ten dům nikdy neměl rád, ale nyní měl pocit, že se chladné zdi kolem něj uzavírají a stahují jej do míst, odkud není návratu. Pamatoval si, jak ten pocit kdysi popsal Tom. Úzkost. Touha rozběhnout se a utéct co nejdál. Potřeba vystoupit ze stínů těch prázdných místností. Vystihl to dokonale. I přes všechen ten luxus a drahý nábytek byly pokoje prázdné a chladné. Postrádaly totiž to nejdůležitější. To, co dělá domov domovem. A nikdy to nenaleznou. Možná do nich zítra alespoň na chvíli pronikne život, pomyslel si. Oslava narozenin Lily byla jejich jedinou nadějí.

Ozvěna hlasitého kašlání jej dovedla až do obýváku, kde našel Tripa v podivné poloze. Ležel na gauči se zakloněnou hlavou, a zatímco v jedné ruce držel cigaretu, druhou si přikládal ledový obklad do rozkroku. Nepromluvil. Nedal nijak najevo, že postřehl Andreasův příchod a jemu samotnému to bylo úplně jedno. Dlouhou chvíli pouze sledoval drobné obláčky kouře nad Tripovou hlavou. Vznášely se, stoupaly pořád výš a nakonec se staly součástí vzduchoprázdna, jako by nikdy ani nebyly.

„Kde je Lily?“ zeptal se ostrým tónem.

Trip se zasmál a pokrčil rameny. Andymu nemohlo uniknout, že byl jeho úsměv zastíněn něčím, co u něj ještě v životě nespatřil. Opravdu v jeho tváři na vteřinu zahlédl strach?

„Ani se mě nezeptáš, co se mi stalo?“

„Je mi to jedno!“

Zhluboka se nadechl a i přes veškerou nenávist, kterou vůči němu přechovával, došel blíž, aby se na něj podíval. Povinnost lékaře mu nedovolila jednat jinak. Obešel stůl, odložil několik starých vyšívaných polštářů a posadil se na kraj gauče. Natáhl ruku, aby se mu na to podíval, ale Trip do něj zlostně kopl, posadil se a přikryl se dekou, aby tak utekl před pohledem bratrových zvědavých očí.

„Očividně ti to není tak jedno, jak říkáš.“ Fikaně pozvedl obočí a probodl Andrease jedním ze svých vševědoucných pohledů, které dokázaly člověka zmrazit až do morku kostí. „Kde je Lily?“ Zeptal se ještě jednou. Tentokrát jeho hlas postrádal jakoukoli ostrost. Začínal mít strach z toho, co mělo následovat.

„Zamkl jsem ji v pokoji. Byla otravná.“ Andreas šokovaně pootevřel ústa ale dřív, než stačil promluvit, Trip pokračoval. „Nezapře jeho geny. Ať se snažím jakkoli, pořád je krok přede mnou. I tentokrát mi utekla.“

„Zbláznil ses?! Jsou jí čtyři! Je to malé dítě! Za chvíli se setmí a co pak?! Může si ublížit! Nerozumím, jak to, žes ji nešel hledat?!“

„Protože mi na ní nezáleží! Je mi jedno, jestli si ublíží, nebo ne! A tobě by mělo být také,“ uvelebil se do pohodlnější polohy, lačně vdechl nikotinovou náplast na veškeré své starosti a opět mu věnoval úsměv.

Andreas se zastavil v neurčitém pohybu. Napůl stál a napůl seděl. Vyděšeným pohledem sledoval Tripův úsměv, tak šílený a pokřivený. Věděl, že se děje něco vážného ještě dřív, než vůbec stihl promluvit.

„Skončíme ve vězení. Buď já, nebo on,“ tvářil se pobaveně, jako by se právě dívali na komediální seriál a byli uprostřed nejvtipnější scény. „A zítra se konečně dočkáme vytouženého finále.“

…

Ucítil na tváři dotek a ošil se. Dotek přešel v měkké pohlazení, pohlazení v drobné polibky. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se děje. Prudce otevřel oči a málem radostně zanaříkal, jakmile nad sebou spatřil známou, sněhově krásnou tvář. Dívali se na sebe, vzájemně zkoumajíc tvář toho druhého, dokud ho Tom nechytil kolem boků a nepřitiskl ho na své hořící tělo.

„Řekni, že jsi v pořádku. Říkej cokoli, jenom mluv. Potřebuju tě slyšet,“ zoufale jej líbal do vlasů, vdechoval jejich nezaměnitelnou vůni a Bill se k němu mezitím tulil jako raněné ptáče.

„Jsem v pořádku,“ šeptl, zabořil tvář do Tomova trička a nosem jej hladil pod klíční kostí. Nemohl věřit svému štěstí. Byl opět u něj. Po všem, čím si ráno musel projít, po všem, s čím se snažil smířit, bylo zase všechno takové jako předtím. Bylo a zároveň nebylo.

„Málem jsem se zbláznil, když se Babett vrátila bez tebe.“ Tom nedokázal brát ohledy na jeho bolavou ruku a tiskl ho k sobě, jako by měl nadejít konec světa. Srdce mu splašeně tlouklo. Opět divoké a šťastné. „Tohle už mi nedělej, prosím. Pamatuješ na náš slib? Ať se děje cokoli, zůstaneme spolu.“

Vzal Billovu tvář do dlaní a bříšky prstů pohladil náplast na čele předtím, než jej dlouze políbil. Bill, třesoucí se po celém těle přikývl, pootevřel rty a vychutnával si polibek tak, jak jen polibek vychutnat lze. Zapomněl na vše, co bylo, omotal dlaně kolem Tomova krku a zapojil do líbání kousek sebe. Hrál si s jeho rty, jemně do nich kousal, a vzápětí je pusinkoval.

Tak moc se snažil oddálit okamžik, kdy mu bude muset říct, co se stalo. Tak moc jej chtěl od toho všeho ušetřit, ale pokud chtěl, aby byl ještě někdy šťastný a svobodný, musí to udělat. Neměl na vybranou. Líbal jej pomalu, oddaně a s každou další vteřinou pořád víc přemýšlel nad tím, co mu Tom kdysi řekl.

Ztracený čas nikdy nevrátíš, zlo, jež bylo spácháno, nikdy nenapravíš.

Možná nebylo v jeho moci vrátit čas. Stejně tak, jako nebylo v jeho moci navrátit Sáře život. Mohl však udělat vše proto, aby Tomova budoucnost nebyla stejně promarněna a ztracena. Přerušil polibek, čelem se opřel o to jeho a zhluboka dýchajíc, vyslovoval tichá slova. Věděl, jakou bolest mu tím způsobí. Jak moc jej tím vyděsí, ale dřív nebo později by se jej Tom stejně zeptal na to, co se stalo, a tak to chtěl mít raději co nejdříve za sebou. Mluvil bez přerušení, protože Tom neměl sílu promluvit. Pouze poslouchal a s každou další informací, se mu dělalo hůř. Nerozuměl tomu, proč každá hezká chvíle jeho života trvá tak krátce. Musel něco dělat špatně. Možná byl v minulém životě zlým člověkem a nyní si odpykával svůj trest. Kdoví.

Billova poslední slova už téměř nevnímal. Zasekl se u chvíle, kdy jej vrah táhl na to odporné místo. Převrátily se mu vnitřnosti a bylo mu špatně. Musel vstát. Rychle se od Billa odsunul, vyskočil z postele a doprovázen jeho smutným pohledem došel k oknu a dokořán jej otevřel. Zhluboka se nadechl ale i přesto se mu zdálo, že jeho plíce odmítají kyslík. Jeho tělo už nechtělo spolupracovat. Už nemělo sílu. Bylo toho až příliš. Zničeně stiskl víčka, dopadl na kolena a ukryl tvář do dlaní. Snažil se urovnat si myšlenky. Pochopit a nezbláznit se.

„Tome.“

Neodpověděl. Nehýbal se. Soustředil se pouze na vlastní těžké dýchání a nereagoval ani tehdy, když se posadil vedle něj a dotkl se jeho třesoucích se prstů.

„Podívej se na mě.“

Zvláštní. Jejich rozhovor se ubíral stejným tempem jako rozhovor s Penny, a přesto věděl, že když k němu zvedne tvář a pohlédne mu do očí, spatří ten rozdíl.

„Prosím.“

Tichounké, téměř neslyšné ševelení Billova hlasu, ho donutilo opustit svůj úkryt. Spustil ruce podél těla, silně se kousl do rtu, a když mu vzal tvář do dlaní a donutil ho tím podívat se na něj, bylo to, jako by se na sebe dívali poprvé. Dva zcela odlišní lidé, dva rozdílné osudy, životy i směr, kterým se ubírají. A přesto je něco, co je spojuje. Něco, co nikdy nezmizí, nikdy nepohasne. Něco, co sloučilo neslučitelné a vytvořilo pouto pevnější než jakékoliv jiné.

„Nestihl jsem ti říct, že jak moc tě miluju,“ vydechl.

„Cože?“ Bill ho láskyplně hladil po tváři, bříšky prstů zahříval bledou kůži.

„Ráno. Předtím, než jsi odešel. J-já… netušil jsem, že to mohlo být naposled…“ víc nedokázal říct. Hlas se mu zlomil, a tak raději přenechal prostor svým očím.

„Ale nebylo,“ Bill se k němu rychle přitulil. „Jsem tady, Tome. Jsem v pořádku. Ještě budeme mít kopu příležitostí, říct si to. Vím, kdo za všechno může! Už jsme jenom krůček od dokázání tvé neviny!“

Tom jej chytil pod bradou a zlehka jej hladil po líci, zatímco sledoval jeho tvář. Takhle to nechtěl. Toužil po získání svobody, po očistění svého jména. Opravdu chtěl mít zpět život, kterým žil do Sářiny smrti, ale ne za takovou cenu. Protože pokud by se Billovi něco stalo, veškerá jeho snaha by byla zbytečná. Kdyby zemřel, dobrovolně by se vrátil do vězení, protože už samotný svět bez něj by byl vězením.

„Kdo je to?“ zeptal se tichým hlasem.

Ani neočekával odpověď, protože mu ji Bill nemohl dát. Ve vsi znal všehovšudy pět lidí. Když se mu zahleděl do očí, spatřil tam odhodlání, se kterým nepočítal.

„Potřebuju papír a tužku,“ promluvil náhle. „Můžu ho zkusit načrtnout.“

…

Trip Avery… Trip Avery… Avery… Ave…

Tom unaveně zavrtěl hlavou a opět věnoval pozornost dění za okny. Slunečné ráno vystřídala divoká bouře. Obří masy mraků zastínily i to malé množství hvězd na noční obloze a on se cítil úplně stejně jako ubohé nebe. Ráno mu také bylo krásně. Tak krásně, že dokonce na malou chvíli skutečně uvěřil, že už bude všechno pouze dobré. Ale po několika hodinách bylo všechno úplně jinak. Jediné, co přinesl těžký den, bylo poznání.

Otázky typu: Kdo to udělal? Kdo byl schopen něčeho tak odporného?, byly náhle zodpovězené. Pátral po odpovědích celá léta a teprve nyní zjistil, že se vůbec nemusel snažit. Všechny vedly k jedinému cíli. K jediné osobě, která jej nenáviděla natolik, aby mu chtěla zničit celý život. Bylo to tak směšně lehké. Tak do očí bijící. Stále však nerozuměl tomu, proč zabil Sáru? Proč nezabil rovnou jeho?! Co mu ta ubohá dívka udělala?!

Nekonečné otázky byly nahrazeny dalšími, jako v obřím bludném kruhu, ze kterého nevedla žádná cesta ven.

Těžce polkl a sklonil hlavu. V jedné ruce svíral Billovu kresbu, v níž našel odpovědi na své otázky, a ve druhé držel pozvánku, kterou náhodně objevila Babett ve schránce. Byla to pozvánka na oslavu čtvrtých narozenin malé Lily. Pozvánka, o které Billovi neřekl a kterou během posledních hodin přečetl tolikrát, že ji uměl nazpaměť. Už zítra… zítra se v domě Averyových shromáždí snad celá ves, aby společně oslavili narození Sářiny holčičky. Sledoval kreslené medvídky po obou stranách pozvánky a přemýšlel nad tím, jaké bude hlavní téma všech rozhovorů. Věděl to okamžitě. I přesto, že netoužil po ničem jiném, než rozběhnout se a zmlátit ho za to, co jí udělal, co téměř udělal Billovi, ovládl se. Odložil kresbu na stůl, pozvánku ukryl do kapsy kalhot. Zítra…

Pousmál se, když do místnosti vstoupil Bill, vysedl na stůl a upřel na něj své překrásné oči, zatímco si levou dlaň tiskl k srdci, jako by v ní ukrýval ten nejvzácnější poklad.

„Už je ti líp?“ jeho šeptání, narušilo ticho nesoucí se kuchyní, za což mu byl Tom vděčný. To ticho ho ničilo. Nechtěl být sám. Potřeboval ho mít u sebe, akorát ho o to neuměl požádat.

Následoval další drobný úsměv a kývnutí hlavou.

Bill mu úsměv opětoval a pohladil jej po tváři. Tom si jeho ruku přidržel na líci a vděčně políbil bílou sádru těsně pod drobnou malůvkou. „Tolik tě miluju,“ zasténal.

Bill slezl ze stolu, vysedl mu na klín a stulil se do jeho náruče. „Já tebe taky,“ pípl a políbil jej.

„Co se děje v obýváku?“

„Penny usnula na gauči, Babett hraje s Lily Člověče nezlob se a já ti přinesl malé překvapení,“ políbil jej na špičku nosu a rozevřel dlaň. Tom do ní zvědavě nahlédl, a vzápětí se neubránil smutnému úsměvu. Žluté a zelené gumové medvídky. Jeho oblíbené.

„A co hádanky?“

„Dnes ti patří i bez hádání. Byl to těžký den, zasloužíš si je. Uvidíš, že společně všechno zvládneme.“

Tom se nedokázal dívat na Billův nevinný úsměv. Dal si do úst jednoho medvídka a políbil jej do vlasů. Nemohl mu říct o té oslavě. Musí to zvládnout sám. Dokáže svou nevinu, aniž by Billa jakkoli ohrozil. V podstatě mu nelhal. Zvládnou to společně. Akorát ten nejvíce riskantní krok zůstane na něm.

„Vyhrála jsem!“

Kuchyní se nečekaně rozlehl veselý hlásek, jak nadšená Lily vběhla dovnitř s úsměvem od ucha k uchu, s Dustem za zády. Její nadšení však zmizelo ve chvíli, kdy i ona stejně jako všichni ostatní, přehlédla nenápadný schůdek a dopadla na kolena. Tom byl okamžitě u ní, vzal ji do náruče a vysadil si ji na stůl.

„T-tome… já… raději počkám vedle, ano?“ Billovi se z červeného fleku na růžových kalhotách udělalo nevolno, a tak se raději z místnosti rychle vytratil.

„Proč Bill utekl?“ vyzvídala, zatímco Tom hledal v lékárničce vatové tamponky a desinfekci.

„Bojí se krve,“ odpověděl jí opatrně, aby ji náhodou nevyděsil. Lily však vůbec nevypadala vyplašeně, ani neplakala, jako to mají malé děti ve zvyku, dokonce ho zvědavě pozorovala, když jí tamponkem opatrně otíral ránu.

„Duste, no tak,“ pobaveně zavrtěl hlavou a ukryl před ním použité tamponky dřív, než je stihl ukrást. Poté se opět otočil k Lily a zadíval se jí do velikých, hnědých očí, které mu přišly zvláštně povědomé. „Ty nemáš strach?“ zeptal se.

Děvčátko s plachým úsměvem zavrtělo hlavou. „Nebojím se krve ani pavouků ani bubáků,“ vypočítávala na prstech a Tomovi tolik připomínala Sáru.

„Tak to si velice odvážná,“ opatrně jí přelepil ránu náplastí a pohladil ji po tváři v místě, kde přistála Tripova dlaň. „Hotovo,“ brnkl jí do nosu a Lily se vesele zasmála a udělala mu to samé. Natáhla po něm ruce a poté, co ji vzal do náruče, se k němu naléhavě přitulila. Cítil její klidný dech na svém krku. Střapaté rudé vlásky jí postávaly kolem tváře a šimraly ho stejně, jako když objímal Sáru.

„Máš vůbec z něčeho strach, Liliputko?“ ptal se jí cestou z kuchyně. Její odpověď byla tak tichá, že ji sotva postřehl.

„Z táty.“

Pro Lily připravil pokoj pro hosty a po kratším přemlouvání s ní zůstala i Penny, které se do prázdného domu stejně moc nechtělo. Když konečně opět vešel do svého pokoje a zaslechl tichý proud vody, vydechl úlevou. Svlékl se do naha a pomalu vešel do koupelny. Nechtěl myslet na zítřek. Chtěl žít dneškem. Stačil by mu pouhý pohled na Billovo nahé tělo pod náporem tisíců kapek vody, aby byl spokojený. Ze všeho nejvíce však potřeboval fyzický kontakt, potřeboval být s ním, a proto popošel blíž a nesměle zaklepal na sklený povrch. O několik vteřin později již tvořili nehybné sousoší.

Dvojice nahých, propletených těl mohla být v tu chvíli krásnou předlohou pro zaníceného umělce. Jedno pevné, silné a chránící, druhé křehké, drobné, toužící po ochraně.

Dokonalá souhra.

autor: B-kay