Never Look Back 10.

1, 4 litru

Tom

Natiskl jsem se na něj, jak jen to šlo, abych mu mohl předat co nejvíc tepla. Semkl jsem kolem něj ruce pevněji. I přes nějakou vzdálenost, která nás stále dělila, jsem cítil, jak se stále trochu třese. Přetáhl jsem přes něj víc peřinu a hlavu si položil blíž k němu. Přivřel jsem oči a vdechoval vůni jeho vlasů.

Podle změny v jeho pravidelném dechu jsem poznal, že usnul. Já jsem spát nemohl, když mi byl takhle blízko. Bylo to, jako by se mi splnil sen. Popravdě, nikdy jsem moc nevěřil, že se tohle stane. A teď se to opravdu dělo. Sice to ještě nebylo tak úplně, jak jsem si představoval, ale to mi nevadilo. Ležel jsem s ním v jedné posteli, objímal ho a byl absolutně šťastný, to mi stačilo. Dlouho jsem si ho prohlížel a jen lehce ho hladil po ruce. Je tak krásný, pomyslel jsem si. Jo, miluju ho, uvědomil jsem si. Bylo to vůbec poprvé, co jsem si tohle přiznal. Usmál jsem se a přitulil se k němu.

Po asi půl hodině mi něco došlo. Vystřelil jsem do sedu. Ježiši, Onodera! Protřel jsem si rozespalé oči a snažil se vymyslet, co s tím. Bylo mi jasné, že budu muset domů, ale ani za nic se mi odsud nechtělo. Obzvlášť, když jsem byl v téhle situaci. Naklonil jsem se k Billovi a líbnul ho do vlasů. „Zítra zase přijdu,“ zašeptal jsem tiše, abych ho nevzbudil. Naposledy jsem ho pohladil přes peřinu a zvedl se. U dveří jsem na něj ještě jednou pohlédl rozněžnělým pohledem.

Vzal jsem si kabát a vyplížil se z jeho bytu. Snažil jsem se být co nejvíc ticho, proto jsem šel radši po schodech. Připadal jsem si opravdu blbě. Jako zloděj. Zavrtěl jsem hlavou a seběhl poslední dva schody. Proběhl jsem venkem a stihl docela dost promrznout. Jen jsem doufal, že se taky nenachladím. Pak by se o Billa neměl kdo starat, a to bych nedopustil. Vytáhl jsem z kapsy klíče a odemkl. Vyběhl jsem do svého patra a otevřel. Rozsvítil jsem, což mě donutilo bolestně přivřít oči, než mé oči přivykly náhlému ostrému světlu.

„Ty zmrde, hlad!“ uslyšel jsem hned skřehotavý hlas. No jasně, tohle je mu podobný, ušklíbl jsem se. Vlastně bych rád věděl, kde se to naučil, takhle sprostý nejsem ani já.

„Promiň, zdržel jsem se u Billa, ale to ty jistě chápeš.“ Onodera nesouhlasně zakrákal. Nad tím jsem se zasmál a strčil mu nějaké krmení a vodu. „Neboj se, zítra na tebe nezapomenu,“ slíbil jsem mu. Zhasl jsem, došel do ložnice a rozvalil se na posteli. Nesprchoval jsem se, aby na mě déle zůstala Billova vůně. Svlékl jsem si triko a zachumlal se do peřin. Tohle byl suprový den.

Bill

Když jsem se ráno vzbudil, Tom už byl pryč. Hm, zajímalo by mě, jestli dneska zase přijde, pomyslel jsem si. Potřásl jsem hlavou. Co to se mnou poslední dobou je? Kýchnul jsem a vzápětí jsem se rozkašlal. Hlava mě pořád bolela, ale už to bylo o něco lepší. Zavřel jsem oči. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Takhle jsem se válel v posteli půl hodiny, než přišel Tom.

„Ahoj,“ pozdravil vesele.

„Padej do práce,“ zabručel jsem a přetáhl si peřinu přes hlavu.

„Však já se tam ještě vrátím. Stejně na nic nemůžeme přijít.“

„Protože jste neschopný,“ ušklíbl jsem se, ale v duchu jsem měl radost – beze mě nic nedokážou.

„Ne, jen ty jsi příliš dobrý,“ řekl s úsměvem. Protočil jsem oči.

„Ještě se budu červenat.“

„Přinesl jsem ti snídani.“ Vytáhl kafe a koblihu.

„Už zase? Budu tlustej.“

„Nebudeš,“ řek přesvědčeně. Pokrčil jsem rameny.

„Když myslíš….“ S poděkováním jsem si od něj jídlo vzal. Najednou mě vyrušil zvonící mobil. Volal mi Peter.

„Ano?“

„Ahoj, Bille. Právě jsem zjistil něco, co by tě mohlo zajímat.“

„Vydrž chvilku.“ Vzal jsem si papír a tužku. „Povídej.“

„Obě mrtvoly byly zabity stejně. Bodnou ranou do hrudníku. Podle všeho byla rána zasazena ve vzteku.“ Napsal jsem si všechno, co řekl.

„Takže oba zabil stejný člověk a byl rozzuřený,“ shrnul jsem to.

„Přesně tak,“ potvrdil Peter.

„Jo… Děkuju.“ Položil jsem mobil a sedl si zpátky na postel.

„Neměl by ses vyčerpávat, měl bys odpočívat,“ řekl Tom ustaraně. Mávl jsem rukou.

„Ne, jsem v pohodě. Ty nemáš radost?“ Sedl si vedle mě.

„Samozřejmě, že mám. Pojď si lehnout. Za chvíli ti udělám obídek.“

„Nejsem mentál, pitomče,“ zavrčel jsem.

„Jasně, promiň,“ zamumlal.

„Ale podívej se na to,“ pokračoval jsem ve svém nadšení. „Jestli to takhle půjde dál, brzy to vyřešíme!“ Byl jsem z toho tak odvázaný, že jsem ho obejmul. „Tohle je tvůj první velký případ, že,“ zašeptal jsem.

„Jo,“ vydechl.

„Vedeš si moc dobře,“ pochválil jsem ho a pustil jeho tělo ze svého sevření.

„Opravdu jsi v pořádku?“ zeptal se podezřívavě.

„Nevím, ale je mi to jedno.“ Zavřel jsem oči. „Teď zmiz, ale večer se stav.“

„Dobře, přijdu,“ vyhrkl. Počkal jsem, než se za ním zabouchnou dveře a pak jsem usnul.

***

V sedm hodin jsem vyrazil do večerky a koupil nějaké dobré víno. Nebo radši dvě.

Kolem osmé dorazil Tom.

„Pořád jsme na nic nepřišli,“ hlásil už ve dveřích.

„To nevadí. Pojď,“ kývl jsem na něj a šel do obýváku.

„Co… Proč…“

„Chtěl jsem ti poděkovat za to, jak ses o mě staral,“ řekl jsem s úsměvem. Vytáhl jsem lahve s vínem.

„Vážně?“ zamrkal.

„Jo.“ Sedl jsem si na gauč a poklepal na místo vedle sebe.

Trvalo nám dvě hodiny, než jsme všechno vypili. Tom se o mě opřel.

„Má tě rád,“ řekl. „Jsi skvělý, jsi můj vzor…“

„Tolik komplimentů naráz, ještě se budu červenat,“ zasmál jsem se.

„Už jsi červenej. A sluší ti to…“ Natáhl ruku a dotkl se mé tváře. Tak tohle chceš… pomyslel jsem si.

Naklonil jsem se k němu a dlouze ho políbil.

autor: Dietřisko & Kentaur