autor: Mischy & Turmawenne
BILL
Následující den jsem si nepřál nic jiného, než aby mě někdo zabil nebo zahrabal hluboko pod zem. Večer jsem se s Barbarou šíleně pohádal. Řvala na mě jako nějaká osmihlavá saň, jen jí chyběl oheň. Vyčetla mi snad i to, že dýchám. Ani jsem neměl sílu jí odpovídat, prakticky mě nezajímalo, co říká. Viděl jsem to po svém a oproti ní jsem si chyby dokázal přiznat. Já měl v hlavě pouze Toma. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na to, co se stalo, jak jsem mu musel ublížit. V ten okamžik jsem si ani neuvědomil, co jsem řekl. Zezačátku mi to nepřišlo až příliš hrozné, ale když jsem to obrátil ze všech stran, bylo to ode mě víc než hrozné.
Aby toho přeci jen nebylo málo, rozhodl jsem se spát raději na pohovce v obýváku. Měl jsem strach, že mě Barbara v noci zakousne vzteky, a hlavně jsem vedle ní nechtěl ani ležet. Ne po tom všem. Teď už vlastně nikdy.
Dokonce i malá na mě byla nepříjemná, což pro mě byla jedna z největších ran, ale poté jsem si řekl, že je to ještě přeci jen dítě. Stále mi předhazovala, že jsem nebyl doma. Asi jí maminka natloukla do hlavy, jak jsem se na ni vykašlal a ne, že pracuju, abych jí mohl něco koupit. Ale co se divím, to je přece drahocenná Barbara. Nicol jsem tedy hodil do školky, ačkoli se na mě stále mračila. Pusu mi dala, ale potom se uraženě rozeběhla do schodů nahoru. Nechal jsem to raději být, protože tohle dokážu vyřešit, ale to kolem už bude horší. Takže… kupředu do jámy lvové.
Prošel jsem dlouhou chodbou a zašel do sekretariátu.
„Dobrý den,“ pozdravím suše Sandru. Neměl jsem opravdu náladu na nikoho a na nic.
„Dobrej,“ broukne bez zájmu a podivně si mě shlédne, jako bych byl nějaký vetřelec. Krávo.
Zašel jsem raději hned k sobě. Tiše jsem oddechl a porozhlédl se tu. Bylo tu vše téměř jako včera. Ani jsem to tu nepoklidil, neměl jsem na to chuť. Na stole nebylo latté a dveře do kanceláře člověka, kterého jsem měl zarytého hluboko v myšlenkách i srdci, byly zavřené. Odložil jsem si věci a poté se rovnou rozešel do jeho kanceláře. Zaklepal jsem, jak bylo slušností, a pak vešel. Před mým zrakem však spočinula pouze osamocená místnost. Snad jsem to i trochu čekal. Možná se zase jen opozdil, možná nepřijde vůbec, kdoví. Bolestně jsem tedy zase zavřel a bez rozmýšlení šel za Sandrou. Sice mám chuť jí vyškubat vlasy, ale ona snad bude vědět víc.
„Sandro, kde je pan Kaulitz?“ zeptám se jí a zůstanu stát mezi dveřmi.
„Tom?“ otočí se ke mně na židli. Nohu měla přes druhou a pilovala si očividně novou manikúru. „Netuším. Ještě nepřišel, ale po včerejšku se ani nedivim, že zas zaspal,“ zasmála se. Svině jedna, nemůže nic tušit. Nebo mi něco uniklo?
„Vážně? Máte pro to vysvětlení?“ podzvednu obočí.
„To je mezi mnou a Tomem,“ pokrčí výsměšně rameny a zase se ke mně otočí zády. Klid, kurva. Musíš dělat, jako by se nic nedělo. Jenže tohle, co mi právě teď řekla, mě ujistilo v jiných věcech. Co měla včera zakrývat, proč Tom voněl příliš její voňavkou, proč… něco s ní měl a nikdo mi to nevymluví. Asi by ani nebyla potřeba.
„Ou, promiňte. Váš osobní život, ačkoli je spojený s kýmkoli, mě opravdu nezajímá. Díky,“ řeknu a zase se zavřu v kanceláři. Zhluboka jsem se nadechl a semknul oční víčka pevně k sobě, aby přes ně nepronikla jediná slza.
On s ní spal. A jestli s ní nespal, měl s ní cokoli. Při tom obědě a večer… večer jsme se tu muchlovali spolu. To je šílenství, pane bože. Uznávám, že já se taky vyspal s Barbarou, ale já jsem snad i musel a pořád je to rozdíl. Ne, nemám právo ho nijak napadat, ale morálně je to hnus. To mu nevadí, že se muchluje dvakrát za den s někým jiným? Bože můj… a já si stále naivně říkám, že… že to cítí stejně.
S nervy někde zahrabanými v koši jsem začal pracovat. Stále jsem čekal, že Tom přijde, ale nešel. Bylo snad už po půl deváté, když se otevřely dveře. V nich mě však překvapila Liliana z personálního.
„Dobré ráno, pane řediteli,“ pozdravila mě s úsměvem. Vždy to byla velmi příjemná žena. V rukou nesla nějaké dokumenty.
„Dobrý den, co potřebujete?“ odsunu se mírně od stolu a vzhlédnu k ní. Musela vidět, jak špatně vypadám, ale byla vždy taktní, takže jsem se nepokoušel o nějakou přetvářku.
„Přinesla jsem vám nějaké papíry, co potřebujeme podepsat. Myslíte, že byste si našel chvilinku času?“ zeptá se mile.
„Samozřejmě, posaďte se,“ pokynu rukou a pousměju se. Možná ví i něco o Tomovi. Mohl bych se jí zeptat.
„Děkuju,“ usmála se a přišla až ke mně ke stolu. Roztřídila mi papíry a začala mi postupně říkat, čí to je a podobně.
„Tady to je pro vašeho bývalého asistenta Alana. Jak jsme se domluvili, budou mu poslány ještě prémie a odměny. Budu s tím muset ještě skočit na finanční. Takže… tady to, prosím, podepište,“ ukáže mi na kolonku. Hned jsem to tam podepsal a semkl rty k sobě. „Děkuju,“ převzala si papíry a strčila mi pod ruce další. „Tady to je od… pana Jungmanna. Požádal o pár dnů volna. Jeho syn jezdí závody na kolech a měl ošklivý pád. Prý je teď v nemocnici, tak tam s ním chce být, dokud se nevrátí manželka ze školení v Anglii,“ vysvětlila mi. Chudák.
„To je mi líto. Připište tam na finanční prémie, aspoň teď,“ brouknu a podepíšu hned papír, který mi nastaví. Viděl jsem, jak se u toho usmála a poté papíry složila.
„Tak… a teď,“ zahledí se na papír. „Tom Kaulitz.“ Povysunul jsem se po křesle výš. Je toho nějak moc. O co tu jde?
„Kde vůbec je? Zatím nedorazil,“ šeptnu a začnu si pročítat první papír.
„To hned zjistím. Všechno si nepamatuju,“ zasměje se. Ani se nedivím. Má toho na starost příliš, a navíc… pro ni je to jen jeden z pracovníků. To pro mě opravdu ne.
„Tohle je s pojistkou, jak měl tu bouračku,“ řekne mi u dvou prvních papírů.
„Promiňte, nemám dnes dobrý den,“ povzdechnu tiše a pročtu si to. „Jo, jo, o tom vím,“ šeptnu spíš sám pro sebe a podepíšu to.
„Díky, tohle je… za pozdní příchod, jak měl tu nehodu,“ dá mi další papír. „Měli bychom mu to strhnout z platu, ale jak vás znám, kvůli té bouračce mu to prominete, viďte,“ usměje se.
„Je vidět, že mě znáte,“ prohodím a hodím na papír další podpis. Zřejmě bych mu nestrhnul z platu ani korunu, i kdyby si nepřišel měsíc. Na to nic neřekla a prohlédla si další papír.
„Ahm, tohle je ze včerejška… další pozdí příchod,“ semkne k sobě rty. „Tady důvod není udán.“
„To nic, to patří ještě k té nehodě. Nechte to být, jako bych to nevěděl a vy také ne,“ brouknu tiše.
„No dobře, ale…“ povzdechne, „já nechci být drzá, ale opravdu si myslíte, že je pan Kaulitz zrovna dobrý adept na Alanův post? Zatím jsou s ním jenom samé potíže a to ve firmě není dlouho,“ broukne poměrně tiše. Ah, také nějaké negativní názor na Toma. Vlastně má i pravdu, ale jde tu také o důvody potíží.
„Jsem rád, že mi říkáte svůj názor,“ podívám se na ni. „Zatím to necháme tak, jak to je. Začátky jsou někdy těžké,“ pošeptám a přivřu potom oči. Potíže, které vznikají kvůli mně.
„No jak myslíte,“ dá přede mě další papír. „Dnes ráno požádal o týdenní volno.“
„Ahm, cože? A důvod?“ okamžitě si tu jeho žádost začnu pročítat. Chápu, že po tom, co se stalo, mě nechce asi vidět, ale teď je tu i ta kampaň a já ho potřebuju. Potřebuju ho jako člověka, potřebuju ho k té kampani, sakra.
„Říkal, že mu po té nehodě není nejlíp a má bolesti. Prý je na tom s vámi domluvený,“ povytáhne podezíravě obočí. Jo aha, výborně. Párkrát jsem zamrkal. Udělal ze mě absolutního debila a ne poprvé. Skvěle, tohle se mu vyvedlo. Jsem za kokota, navíc odejde, když ho nejvíc potřebuju. Měl si rozmyslet, co dělá. Uznávám, že je to i má chyba, tohle všechno jsem podělal, ale má na všem také svůj podíl. Oba dva máme.
„Ano, vlastně ano. Jen říkal možná, proto mě to… zaskočilo,“ poodkašlu a podepíšu to, ačkoli bych byl nejraději, kdyby mi nepsala ani jedna propiska pro tento podpis. Ach jo. Nejradši bych to nepodepsal, ale nebudu mu dělat zle. Vážně bych mu musel strhnout z platu, a to nechci. Nebudu ho nutit a tlačit do práce, když ho to tolik bolí. Zvlášť, když se s tím zvládal muchlovat…
„No, to je všechno. Děkuju,“ vezme si ode mě papíry a má se k odchodu. U dveří se však ještě zastaví a otočí. „A pane řediteli, zaslechla jsem pana Freuda, jak na Toma nadává vedle v kanceláři. Nevíte, co si udělali? Mně se totiž zdá, že si na něj začíná stěžovat víc lidí, i když v práci si ho celkem chválí,“ přimhouří oči. Freud je se Sandrou. No to… ty vole. Teď mi to parádně zapadá. Freud na něj má vztek, protože mu asi ohnul Sandru. Skvěle, vážně se to tu jen lepší.
„O tom nic nevím, ale každopádně vám děkuju. Mrzí mě, že jsou tu neshody.“
„Dokud tu byl Alan, ve firmě byl klid,“ pokrčí ještě rameny. Všechno bylo jiné, než sem nastoupil, ale já toho nelituju. Možná přijde den, kdy začnu, ale sám tomu nevěřím. „Tak nashle,“ zavře za sebou zvenku dveře.
„Nashledanou,“ odvětím jí pouze a zahledím se do prázdna. Je to můj výmysl nebo se mnou Tom vážně trošku manipuluje? Ať ho mám rád nebo cokoli, tohle dělat nebude a nesmí. Tady z toho nebude holubník a on ho částečně dělá. Ani ty rozpory mezi pracovníky se mi nelíbí. S tímhle se bude muset něco udělat, ač ho… no však vy víte.
Když jsem konečně odpoutal pohled od ničeho, řekl jsem si, že se dám do práce. Nemůžu tady celé dny sedět, brečet anebo zoufat. Prostě tu není a já s tím nic nenadělám.Jen jsem se pootočil na židli a zaměřil se k notebooku, když se otevřely bez zaklepání dveře. Kurva, co to je?!
„Dobrej,“ pozdraví mě poměrně roztrpčeně pan Freud. Na mě budeš tlemit držku? Já jí nešukal! Teda ne, že bych si byl jistý na 100%, ale prostě… něco s ní měl. Nebudu se ho na to ptát, musel bych se leda tak stydět.
„Dobrý den,“ pozdravím ho poměrně naštvaně a opřu se.
„Přišel jsem si stěžovat na toho vašeho novýho asistenta. Jestli jste to ještě totiž nezjistil, tak vám šuká sekretářku a moji přítelkyni,“ zafuní rozčíleně. Zůstal jsem na něj koukat. Zhluboka jsem se nadechl a doufal, že mi nepraskne vzteky žilka v oku. Já to říkal, já to věděl. Do prdele, kurva! Je to prostě pravda. Co dneska ještě přijde? Co to bude, sakra? Může ještě nakráčet Barbara a já dobrovolně skočím z okna.
„Do osobních životů mých pracovníků se nepletu. A abych byl zase upřímný teď já k vám, pane Freude, vaše přítelkyně a moje sekretářka má morální problémy i v práci, takže mě nepřekvapuje, že i v osobním životě. Do vašeho vztahu mi nic není. Chápu, že jste naštvaný, ale stěžujete si na špatném místě. Já jsem s vaší přítelkyní opravdu nic neměl, a pokud pan Kaulitz ano, což já opravdu nevím, to není můj problém. Mrzí mě to, ale s tímhle vám těžko pomůžu. Pokud vám mohu poradit, promluvte si spíš se svou přítelkyní, protože to ona ho zvala na oběd,“ pousměju se. Kéž by jí za to aspoň pořádně vynadal. Jsem nasranej na Toma, ale na tu kurvičku taky. Jenomže to už odvedle přispěchala Sandra na podpatkách. Oh, ty mi nelez na oči nebo tě zaškrtím.
„Je to pravda?“ zavrčí na ni.
„Ale bobříku, bylo to jenom jednou. Vážně jenom jednou. Byl smutnej, tak jsem ho chtěla utěšit,“ začala mu tam hned hrát divadélko. Utěšovat ho mám já nebo ten, koho si on vybere, ty děvko jedna prolhaná!
„Jo, tak jen jednou, jo? Oni mi říkali, že seš odporná děvka,“ odfrkne si Freud.
„Fajn, ty tlustý prase. Tvůj pták už neni to, co bejval, a tvoje prachy taky ne. Tom bere víc!“ prskla na něj. A jak dlouho ještě bude, hm?
„Okamžitě oba dva vypadněte,“ zvýším na ně hlas. Na tohle jsem dnes opravdu neměl nervy. Nikdy jsem takhle nejednal, ale on si také nikdo tohle snad ještě nedovolil.
„To s ním nic neuděláte?!“ obořil se na mě ovšem Freud. „Neumí udržet ptáka v kalhotách a zvlášť na pracovišti, pokud vím, se nesmí odehrávat žádné sexuální hrátky!“ To si píšu za včerejšek asi vyhazov. Co bych pak měl ale napsat jim?!
„Fajn a teď si oba dva sáhněte do vlastního svědomí, ale už jinde, než v mé kanceláři,“ vstanu od stolu. „Tohle není můj problém!“
„To teda váš problém je, milý pane řediteli. Tohle je vaše firma a vy máte trestat ty, co porušují její předpisy!“ začne na mě vytahovat práva. Oh, ty idiote, to vím i bez tebe. Ale kdybych měl vyhodit všechny, kdo tu kdy něco takového dělali, neseděl bys tu teď ani ty, ani já.
„Prosim tě, už přestaň. Šukali jsme spolu na hajzlech v pizzerii,“ pleskla ho najednou Sandra přes rameno. Ona mi to tu otevřeně říká. Se mnou to sekne, já to vím. Bože můj, jak jenom mohl? Tolik na ni nadával a teď s ní šuká? To se mi chtěl mstít, nebo co? „A šukal mě tak, jako tys nikdy nedokázal, protože má dvaceticentimetrovýho čůráka a je prostě skvělej!“
„Okay, ve firmě se to nedělo,“ řeknu rázně. „A teď okamžitě odejděte, nebo jdete na hodinu! Jste v práci a tady máte pracovat a ne se dohadovat jako na trhu o vašich osobních problémech!“ To už oběma sklaplo. Sandra ho čapla za kravatu a odtáhla ho pryč, přičemž za sebou zavřela dveře. Alespoň pro jednou se zachovala inteligentněji než někdo jiný.
„Pane bože,“ vydechnu jenom potichu a schovám si obličej do dlaní. Dneska nemůžu, fakt ne. Co ještě přijde a pokusí se mě to zničit? Kdybych alespoň věděl, co mezi námi bude dál…
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Tom je neuvěřitelná svině..
No tak toto bolo zaujímavé… Billovi tú situáciu fakt nezávidím, aj keď si ju čiastočne zavinil sám.. ale to, že Barbara do toho zaťahuje aj malú Nicki a takto ju balamutí.. proste mi tá Barbara neuveriteľne lezie na nervy.
A tá situácia s Tomom.. nenazvala by som ho úplne sviňou, ako Andy. Na jednej strane chápem, prečo si zobral to voľno, ale na druhej strane.. vážne sa nezachoval správne.. ako si to už myslel Bill, že cez obed si to rozdáva so Sandrou a večer sa bozkáva s Billom.. mal by si konečne ujasniť, čo vlastne chce .. a ešte s tým voľnom.. no Billa dosť podrazil, keďže majú pracovať na tej kampani pre Merhauta a on ho nechal v štichu…
Momentálne mám z celého tohto vývinu zmiešané pocity, tak som zvedavá, ako to bude pokračovať.
Od začátku až do konce souhlasím s Kirsten. Mohla bych její komentář úplně opsat!
jsem teď fakt zvědavá, jak tohle bude pokračovat dál. Jo, a Bill má právadu – Tom ho tak torchu tahá za nos a dělá si co chce, protože ví, že Bill mu všechno povolí, obhájí ho a tak. Bill by měl být víc tvrdý na všechny – jak na svoje pracovníky, tak na Toma, i na Narbaru a dokonce i na Nicky. Je hold moc hodný a měkký!
Těším se na další díl 🙂
A do kelu. To bol pos*aný deň 😀 chudák Bill ale môže si za to sám. V prvom rade mal nechať Toma na pokoji. alebo sa vykašlať na Barbaru. Som rada, že Sandra povedala o tej šukačke, Bill si to zaslúžil. A Toma mi je celkom ľúto, ale aj on je dosť divný. Dúfam, že sa to už začne nejako riešiť, aby sa z toho nestala telenovela:)
To je paráda Bill se to dozvěděl jsem zvědavá jak zareaguje.