Vím, že bych měla na závěr napsat pár slov, za pomoci kterých bych do několika vět shrnula několika měsíční práci na povídce. Také vím, že mám ve zvyku se vždy až příliš oduševněle rozepsat a tak to dnes udělám jinak :). Nebudu se rozepisovat a vše shrnu skutečně do několika kratičkých vět.
1095 dnů… 156 týdnů… 36 měsíců… 3 roky.
Přesně tak dlouho čekal na den, kdy se role vlka a chyceného jehňátka konečně vymění. Kdy světu alespoň na chvíli zavládne spravedlnost. Přesně jako v pohádkách. Zlo bude nakonec potrestáno, dobro zvítězí. Tom však již dávno pochopil, že se jeho život pohádce nepodobá. Nepodobá se dokonce ani životům jeho vrstevníků, neboť vše, čeho se kdy dotkl, na co sáhl, nebo jen pomyslel, podlehlo jakýmsi krutým zákonům přírody a zmizelo v zapomnění. Nebylo již načase, udělat za minulostí hrubou čáru a vykročit vstříc novým dnům se vztyčenou hlavou a čistým štítem?
Měl strach. Bál se tak jako ještě nikdy předtím, ale to, co jej kdysi tolik sžíralo a ničilo, bylo nyní jeho neochvějnou zbraní a věrným společníkem. Neměl co ztratit. Dojde si pro to, co mu bylo před třemi lety násilím odebráno! Ano. Tak moc se chtěl na Billa zahledět očima svobodného člověka…
Tom si povzdechl, zvedl tvář a unaveným pohledem sledoval pohybující se ručičku starých hodin pověšených na zdi. Půl šesté. Oslava měla začít v šest. Nikdo neměl meškat a všichni měli přinést velikou kopu dárků, přesně tak, jak se psalo v pozvánce. Pokud nechtěl meškat, měl ještě poslední minuty na to, aby dokázal přesvědčit Babett, že i když to zní šíleně, je to tak správné. Mělo to tak být a oba příliš dobře věděli, že ta chvíle nakonec nastane ať už dřív, nebo později. Kousl se do rtu a konečně opětoval její pohled. Osobu sedící naproti sobě náhle nepoznával. Byla úplně jiná. Jako by během jednoho dne zestárla o deset let. Jenom oči, pouze ty nepatřily starší dámě, ale malému, vyděšenému děvčátku, které neví, co chce. Ze všeho nejvíce touží po ukončení té odporné frašky, zároveň však nemůže dovolit, aby k tomu došlo. Po tváři jí steklo několik velikých slz a ona si je rychle setřela.
„Znáš večírky Averyových. Budou tam všichni. Je to moje šance, Babett. Víš, jak moc tě mám rád a opravdu mě mrzí, že ti to musím říct, ale půjdu tam, ať už mi to dovolíš, nebo ne.“ Naklonil se přes stůl a chytil ji za ruce. Babett na chvíli zpozorněla a ohlédla se, poté pouze vzlykla, ale nic nenamítala. Věděla, že by to bylo zbytečné.
„A co Bill?“ šeptla jen.
Babett rezignovaně svěsila tvář do dlaní. V mysli si neustále opakovala slovo Slibuju. Teprve ve chvíli, kdy Tom vstal a pomalu kráčel ke dveřím, jej dokázala skutečně vyslovit. Hlasitě a odhodlaně, jako by právě popadla druhý dech. Také vstala, došla k němu a naléhavě jej vzala do náruče. Stískala jej přesně tak jako před patnácti lety, když byl ještě malý kluk a Tom její objetí opětoval úplně stejným způsobem. Opět v něm nacházel útočiště, mateřskou lásku, kterou mu dokázala věnovat, i když sama žádné děti neměla. Miloval ji tak, jak jen může dítě milovat svou mámu a děkoval jí za vše, co pro něj svým přecitlivělým, někdy spontánně nepromyšleným chováním, udělala. Zejména za inzerát, který je přivedl přesně tam, kde se právě nacházeli.
Odsunuli se od sebe a naposled si pohlédli do očí.
Naposled ji políbil do střapatých vlasů a vyběhl z pokoje. V předsíni na sebe hodil veliký svetr, tenisky a doprovázen Babettiným smutným pohledem, vykročil do větrného počasí. Babett ještě chvíli postávali u dveří, poté je za sebou tiše zavřela a ocitla se tváří v tvář Billovi, který ji sledoval uslzeným pohledem. Nebyla překvapená. Věděla, že je tam.
…
Zvedl hlavu a zadíval se na nebe. Drobné zářící hvězdy byly i nyní po jeho boku a věrně jej doprovázely. Možná byla i Sára jednou z nich. Musí to udělat. Pro ni. Její dcerku. Pro Billa, kterého již déle odmítal vystavovat nebezpečí. A v neposlední řadě také pro sebe.
Poslední hluboký nádech, těžký výdech a ještě těžší krok kupředu. Na příjezdové cestě nezůstalo jediné volné místečko. Kráčel kolem živého plotu, tvořeného vyleštěnými vozidly, na tvář mu usedal klid. Neměl strach. Nebál se dokonce ani ve chvíli, kdy se dveře nečekaně otevřely, a na měsíční světlo vystoupila kulhající postava. Se vší hrdostí a nově nalezenou silou opětovával jeho pichlavý pohled. Mohl se okamžitě rozeběhnout a pustit se do něj za to, co udělal Sáře. Avšak tím, že si dovolil vztáhnout ruku i na Billa, rozhodl. Zamával Tomovi před očima červeným šátkem. Skutečně se mohl proměnit v rozdivočelé zvíře. Mohl, ale nechtěl. Věděl, že tímhle směrem cesta nepovede.
Kráčel vpřed i přesto, že jeho krok již náhle nebyl tak sebejistý jako před chvílí. Neustále se mu díval do očí, a když byl v dostatečné blízkosti, na Tripovo veliké překvapení nereagoval tak, jak očekával. Nevrhl se na něj. Pouze se usmál. Ano, i přes všechnu bolest, kterou si musel během posledních let projít, i přesto, že za sebou vzápětí ucítil několik silných postav, se nepřestával usmívat.
Nepřišel prohrát.
…
Andy se váhavě kousl do rtu a udělal krok vpřed, hned však zavrtěl hlavou, udělal další dva kroky, tentokrát zpátky, a pouze z povzdálí sledoval Penny opírající se o skříň z třešňového dřeva, popíjející ovocnou šťávu. Byla nádherná. Tak nějak jiná. Ve tváři měla pokojný výraz, kterým obdarovávala kolemjdoucí hosty, a zatímco v jedné dlani svírala skleničku, tou druhou se hladila po břiše. Nenápadně se pohupovala ze strany na stranu a laskavým pohledem sledovala, Lily, která se pustila do rozbalování dárků. I Andy se zadíval tím směrem. Lily nebylo za hromadou různých balíčků téměř vidět. Každé jiné dítě by skákalo radostí, ale ona vypadala naprosto zdrceně. Jako by se ani nejednalo o její oslavu narozenin. Když se nad tím zamyslel, rozuměl jí. U Toma jí bylo jistě krásně, muselo být pro ni stresující vrátit se na místo, kde prožila tolik špatného. Povzdechl si a opět pohlédl na Penny. S překvapením zjistil, že jej po celou dobu sledovala. Pootevřela rty, jako by mu chtěla něco říct a náhle zvážněla, protože pochopila, že byl až příliš daleko. Sklonila tvář a rozešla se směrem k němu a on udělal totéž. Jejich cesty se zkřížily na půl cestě k tomu druhému.
„Ahoj,“odvážil se promluvit.
Oba sebou trhli a obrátili pohled k Lily, která právě odhodila krabičku vitamínů, které dostala jako dárek od paní Kaufellové, a trefila se přesně do hlavy jeho otce. Ten jí nestihl ani vynadat, protože dřív, než vůbec otevřel ústa, byla Lily už někde úplně jinde. K Andyho zděšení se zavěsila na boky právě příchozí osoby, ve které naneštěstí poznal Billa. Společně s Babett v tichosti vešli dovnitř a ostražitě se rozhlíželi kolem sebe, jako by někoho hledali. Andymu se udělalo nevolno ve chvíli, kdy pochopil, čí tvář hledají v moři ostatních. Pustil Penny a s divoce bušícím srdcem kráčel k hostům, kteří byli nyní středobodem pozornosti a předčili i velikou bouli rostoucí na čele jeho otce.
„B-bille! C-co tady děláte??! “ Očima klouzal z Billa na Babett a zase zpět. Tak moc si přál, aby jej někdo silně štípl do zápěstí a on se probudil z té šílené noční můry.
Byl vyděšený a fakt, že se prozatím na oslavě vůbec neukázal, mu k odvaze moc nepřidal. Zhluboka dýchajíc, sledoval desítky zvědavých tváří, které kolem nich vytvořily jakýsi kruh a uzavřely je uprostřed. Ukazováčkem nevědomky hladil drobné srdíčko na sádře, jako by jej tím snad dokázal přivolat. Domem se rozhostilo takové ticho, až se Billovi stáhlo hrdlo. Nechtěl, aby jej ti lidé sledovali. Chtěl pouze najít Toma a vrátit se domů.
„HEJ!“ Z vedlejší místnosti se ozýval blížící se řev jakéhosi opilce. Po chvilce skutečně vtančil do místnosti mladý kluk s blaženým výrazem ve tváři a kelímkem v ruce. „To musíte vidět! Na zahradě se Trip s bandou pustil do Kaulitze!“
Bill stihl zaregistrovat pouze Babettin hysterický výkřik a Andyho chabé zatahání za košili, kterým se jej pokusil zastavit. Marně. Zoufale se rozběhl k místu, kam ukazoval onen mladík. Běžel dokonce rychleji, než když mu šlo o život. Po tváři mu stékaly slzy, ale on nezastavoval. Tlačil do šokovaných hostů, předbíhal je, jakoby tam ani nebyli. Nevnímal je. Před očima měl pouze svůj cíl a v mysli se modlil. Modlil se i přesto, že nikdy předtím opravdovou modlitbu nevyslovil. Nyní však splašeně prosil, aby Bůh Toma ochránil. Aby mu jej nevzal dřív, než spolu skutečně začali žít.
V okamžiku, kdy vyběhl z prosklených dveří na zadní dvorek a do tváře jej udeřil studený vítr, bezmocně vzlykl. Necelých deset metrů od něj, si asi osm kluků, pohrávalo s hračkou uprostřed. Připomínali mu koťata bojující o své klubíčko vlny. S tím rozdílem, že tohle klubíčko bojovalo ze všech sil. Na první pohled by dokonce řekl, že se jim dokáže ubránit. Avšak ve chvíli, kdy neopatrně zvedl pohled a jejich oči se setkaly, ztratil kontrolu. Rty naznačil jeho jméno, zcela šokován tím, že jej tam vidí, a právě tehdy utrpěl úder, který jej srazil k zemi.
„Tome!“
Ani tentokrát nedokázali Billa zastavit. Rozběhl se kupředu a bez ohledu na to, kolik úderů měl utrpět, vrhl se mezi rozzuřené kluky, dopadl na kolena a vrhl se na Tomovo bránící se tělo. Postřehl, jak jej k sobě zběsile přitulil a převrátil jej pod sebe, čímž se jej snažil uchránit. Tom nevnímal nic kolem sebe. Dokonce ani své vlastní tělo, které neslyšně sténalo bolestí. Jediné, na co se dokázal soustředit, bylo hubené tělo naléhavě tisknoucí to jeho. Zdálky se ozval jakýsi výkřik, zaduněl vítr a najednou se všude kolem nich rozhostilo ticho. Teprve po několika vteřinách neúnavného objímání Billova těla se odvážil zvednout tvář a zjistit, co se stalo.
Bill následoval jeho příkladu. Dopřál svým plícím plytký nádech a zadíval se na kamenné tváře, obklopující je ze všech stran. Tripova banda couvla o několik kroků zpátky a zírali stejným směrem jako Trip. Ten vypadal, že se každou vteřinou samou zlostí rozletí na drobné kousíčky. I ve slabém světle měsíce bylo vidět, že je červený, lapá po dechu a vyvaluje oči na svého bratra, který stál necelé dva metry od nich a zřejmě řekl něco, co oni dva nepostřehli.
„DOBŘE JSTE SLYŠELI!“
Tom se opatrně posadil, otřel si krev ze rtů a zadíval se na svého nejlepšího přítele, kterého náhle vůbec nepoznával. Ještě nikdy předtím jej neviděl v takovém stavu. Mocně dýchal, třásl se hněvem a se vším odporem, kterého byl schopen, ukazoval na svého bratra. Trip se sice snažil zlostně prskat a varovat jej, ale Andreas jej neposlouchal. Poprvé v životě se odvážil odporovat mu a nikdy na sebe nebyl pyšnější.
„TOM JE NEVINNÝ! NIKDY SÁŘE NEZKŘIVIL ANI JEDINÝ VLÁSEK NA HLAVĚ! POKUD CHCETE NĚKOHO VINIT… POKUD OPRAVDU POTŘEBUJETE NĚKOHO NENÁVIDĚT, PAK MĚ A MÉHO BRATRA!“
Penny se snažila zachytit jeho pohled. Zoufale potřebovala upoutat jeho pozornost, aby jej alespoň pohledem požádala, aby dál již nepokračoval, protože to všechno jen zhorší. On se na ni však vůbec nedíval. Díval se na Toma, který jej sledoval zděšeným pohledem.
„TRIPA ZA TO, ŽE JÍ UBLÍŽIL, A MĚ… mě za to, že jsem věděl od začátku pravdu.“
Tři siluety, držící se za ruce, byly jedinými návštěvníky jinak prázdného hřbitova. Maličká poskakující postava se z každé strany držela jednoho z dospělých a poslušně je následovala stísněným prostorem. S veselým úsměvem pozorovala hořící svíčky, a když dorazili na místo, počkala, dokud se Bill neusadil na lavičce a okamžitě mu vylezla na klín. Tom mezitím došel k náhrobku, odhrnul napadané listí a konečky prstů přejel obrysy jména napsaného zlatým písmem. Klekl si a smutným pohledem sledoval chladný kámen, který ani v nejmenším nepřipomínal člověka, jehož pozůstatky ležely hluboko pod ním. Nebyl za ním tak dlouho, bylo toho tolik, co mu chtěl říct. Tolik špatných ale i krásných věcí. Proto si rychle setřel slzy v koutcích očí, zhluboka se nadechl a usmál se přesně tak, jak to měl rád.
„Ahoj, tati. Vypadá to tak, že jsme konečně dorazili do cíle. Je toho tolik, co bych ti chtěl říct. Tolik toho, co bych ti říct měl, ale ještě pořád jaksi nenacházím slova. Věřil bys, že od toho osudného dne, kdy světu na chvíli vládla spravedlnost, uplynul už celý rok? Také tomu nemůžu uvěřit. Celý rok od začátku mého nového života a mně se přesto zdá, jako by to byla pouze chvíle.
Když už jsme u Tripa, ten se zřejmě na svobodu nepodívá hezky dlouho. Vím, že nebýt mého rozhodnutí a dohody všech, kteří byli svědkem jeho přiznání, byl by ve vězení společně s ním, ale cožpak jsem to mohl dovolit? Vím, že lhal. Vím, že mi tím nevědomky ublížil, ale na druhou stranu jej i přesto všechno nedokážu nenávidět. Před měsícem se mu narodil syn. Doufám, že se alespoň kvůli své rodině stane silnějším člověkem. A nejenom to. Opravdu moc si přeju, abych mu jednoho dne dokázal odpustit.
Tati, vím, že jsem chtěl odsud odejít, ale nějak jsem to nedokázal udělat. Nemohl jsem tě opustit, ani tebe ani Sáru, babičku. Od té doby, co jsem opět získal svou svobodu, se mi zdá všechno jaksi kouzelné. Slunce, déšť, vítr, střídající se roční období, maličkosti jako Billův úsměv, radost naší Lily, čokoládová zmrzlina, kterou si po letech můžu koupit konečně sám.
Zvedl tvář, pohlédl na Billa a opětoval jeho laskavý úsměv.
„Já myslím, že ano, kapitáne.“
KONEC
autor: B-kay
Veľmi pekne Ti ďakujem za krásne poďakovanie. Milujem Tvoje poviedky a strašne rada sa ponáram do príbehov, ktoré tvoríš. Je v nich toľko nehy, že to občas bolí na srdci, ale tak príjemne:) A občas berieš dych pri TÝCH scénkach. A hlavne moje milované osôbky Billa a Toma netrápiš zbytočne a ak trpia, tak aj v tom je taká zvláštna neha. Mám rada, že k nim nie si príliš krutá. Ďakujem za čmeliačika a tento krásny koniec príbehu.
Díky bohu, že všechno dopadlo dobře! Jsem moc ráda, že jsem si v tenhle vánoční čas mohla přečíst happy end tvojí povídky 🙂 Celá se mi líbila, vnesla mi do duše takové zvláštní poetično 🙂
Díky ti za ten konec, díky za celou povídku 🙂 Povedla se ti 🙂
Zase je mi maličko líto, že povídka končí, ale uvědomuju si, že všechno má svůj konec. Navíc tenhle konec povídky byl skutečně nádherný ♥
Jsem vážně strašně šťastná, že všechno skončilo tak, jak jsem si přála 🙂 Lily žije se svým skutečným tatínkem a je šťastná 🙂 Tom s Billem jsou stále spolu, šťastní a zamilovaní 🙂 A především byl Tom konečně očištěn a byl určený pravý viník 🙂 Jsem tak ráda, že se Tom konečně beze strachu může procházet ulicemi a dělat si co chce 🙂 Navíc vědomí, že si Tom splnil sen a stal se lékařem mě taky strašně těší 🙂 Přesně v takovýhle konec jsem doufala a vážně jsem se jej dočkala 🙂 Moc Ti za to děkuji ♥
Na Tvých povídkách miluju, že vždycky skončí krásně 🙂 Žádný smutný konec, vždycky je spravedlnosti učiněno za dost a kluci jsou šťastní a spolu s nimi i já 🙂
Tahle povídka se mi ohromně moc líbila 🙂 Opět jsi klukům vdechla báječné postavy, které jsem si prostě musela zamilovat a opět jsi přišla s krásným nápadem 🙂 A jako každá tvoje povídka, i tahle byla plná citů, něhy a lásky ♥
Moc Ti za tuhle povídku děkuji, už si ji jdu stahovat a tenhle skvost si určitě vytisknu, abych si ji mohla kdykoli přečíst 🙂
Moc se taky těším na Tvoji další povídku, doufám, že se někdy zase dočkám :)))
Děkuji! ♥♥♥
Tak mám za sebou ďalší tvoj úžasný príbeh. Bolo nádherné sledovať, ako sa Tom pomaly menil .. Bill bol roztomilý ako vždy a som rada, že to na začiatku s Tomom nevzdal 🙂 Nakoniec sú všetci šťastní, Lily žije so svojím skutočným otcom a dokázala sa Tomova nevina.
Ďakujem za úžasný zážitok a teším sa na ďalšie tvoje príbehy.
Mám slzičky v očích krásně to skončilo.
tak já slzičky v očích nemám, já zase řvu jako kráva. nechápu, že jsem taková cíťa.. :') to asi díky tomuhle tvému Tomovi. je nezapomenutelný. stejně tak tvůj Bill. ještě jsem tu nepotkala nikoho, kdo by je uměl tak famózně vykreslit jako ty. každý autor má nějakou svou představu, ale tvoje je jedinečná tou citlivostí a jemností. jako by to byly dvě naprosto snové postavy. 🙂 musím ti za ně poděkovat.
a také děkuju za velmi zajímavý a promyšlený příběh. i když poslední díl čtu po roce a půl od jeho zveřejnění, nikdy jsem na povídku nezapomněla. naopak, byla tak bolavá, že jsem na její dočtení musela posbírat síly a počkat na to nejvhodnější rozpoložení. a rozhodně patří mezi mé posbírané klenoty a vždycky bude.
nechci se tu ani tak pozastavovat nad příběhem, na tím, co se odehrálo v posledním dílu a jak moc jsem spokojená s koncem, který jsi nám představila. tak to prostě mělo být.. povídka stejně nebyla ani tak o ději, jako o všech těch pocitech, které jsi v nás chtěla probudit. a to se ti povedlo na jedničku. vždyť já jí prořvala od začátku do konce – úzkostí, smutkem, strachem, štěstím..
musím zmínit ještě jednu poslední věc. a to, jak moc mi tvůj styl psaní připomněl twincestní Syhrael. snad tě to přirovnání nějak neurazí, málo kdo tady má srovnávání rád a ani se nehodí. ale je to prostě tak. její povídky taky vždycky neskutečně hrály na city a měly tu nejvytříbenější slovní zásobu. 🙂
tak ještě jednou děkuji za ohromný zážitek! ♥
Já opravdu nevím co bych měla v tuto chvíli napsat. Četla jsem tvé předešlé povídky a čím je jich víc tím si lepší a lepší. To jak popisuješ celý příběh jak do toho vkládáš city a hraješ si se slovy a nakonec jak to všechno do sebe krásně zapadá, já tomu říkám talent opravdu! Moc hezky se mě povídka četla určitě si jí přečtu znova! Skutečný skvost mezi povídkama, děkuji!