Never Look Back 12.

Zklamání

Bill

Probudil jsem se s bolestí hlavy. Žaludek jsem měl jako na vodě. Uvědomil jsem si, že dnes už půjdu do práce. No, to bude vypadat. Unaveně jsem si promnul spánky a vyhoupl se do sedu. Pomalu se mi vrátily vzpomínky na včerejší večer a noc. Odstrčil jsem Toma a vrávoravě vyrazil do koupelny. Osprchoval jsem se, usušil a oblékl. Pak jsem se vrátil zpátky do obýváku. Všiml jsem si, že medvěd od Toma leží o kus dál na zemi. Chvíli jsem se na něj zamyšleně díval, než jsem si sedl na gauč, přičemž se mi žaludek nebezpečně zhoupnul, a zatřásl jsem s Tomem.

„Vstávej.“ Otevřel oči a zmateně se na mě podíval. Nakonec se váhavě usmál. Cítil jsem se trošku provinile s tím, co jsem se mu teď chystal říct.

„To, co se včera stalo…“ začal.

„O nic nešlo,“ přerušil jsem ho. Pořád se na mě nechápavě díval. „Nic to neznamená,“ zopakoval jsem. Jeho oči se začaly plnit slzami. To mě zarazilo. Ne, to jsem nechtěl…

„Dobře,“ zašeptal.

„Jdu si udělat snídani,“ oznámil jsem mu. „Chceš taky?“

„Ne, to je dobrý,“ zavolal. Nahlédl jsem do obýváku. Už byl oblečený a bral si své věci. „Tak ahoj,“ řekl vesele a odešel.

Zůstal jsem sám stát v kuchyni svého prázdného bytu. Vzalo ho to víc, než jsem čekal. Bylo mi líto, jestli jsem ho ranil. Povzdechl jsem si. Podíval jsem se na hodiny. Bylo devět. Vykašlal jsem se na snídani, vzal si věci a vyrazil do práce.

Tom

Ve spěchu jsem seběhl schody a zastavil se venku před Billovým domem. Byla strašná zima, ale já to téměř nevnímal. Opřel jsem se o chladnou zeď a bolestně zavřel oči. Nic to pro něj neznamenalo… Ale pro mě ano. Cítil jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Pro něj to nebylo takové jako pro mě. Toužil jsem po podobném sblížení už dlouho. Ta noc byla nejhezčí v mém životě a přál jsem si, aby pro Billa taky. Jenže to jsem se mýlil. Podle toho, co řekl, jsem pochopil, že to tak není. Nezbývalo mi nic jiného, než se s tím smířit.

Hned po tom, co jsem si to uvědomil, mi došlo, že se s tím nesmířím. Nikdy. Ta slova si budu pamatovat do konce života. Myslel jsem si, že když budeme spolu pracovat a tak, že když se o něj budu starat, prostě se něco stane. Přeskočí jiskra jako v romantických filmech…

Prostě se moc dívám na televizi a jsem naivní jak malé dítě. Bylo mi to tak strašně líto. Nikdy jsem ještě nikoho nemiloval tak jako jeho. Popravdě… Bill je moje první větší láska. Když nepočítáme románky ze střední…

Zoufalství, které mě naplnilo, mě rvalo zevnitř. Chtěl jsem, aby mě miloval. To jsem chtěl tak moc? Stále jsem na sobě cítil jeho doteky a věděl jsem, že ho nikdy nemůžu mít. Sebral jsem a pomalu si šel domů pro věci, které jsem potřeboval do práce. V tu chvíli mi něco došlo. Práce… Už to nevydržím, musím dát výpověď.

Bill

Měl jsem výčitky svědomí. Kdybych věděl, že to bere vážněji než já, nikdy bych mu to tahle neřekl. Aspoň bych mu to podal citlivěji. Věděl jsem, jak silně emotivní je, a tímhle jsem mu pravděpodobně hodně ublížil. Cítil jsem se mizerně.

Dorazil jsem do práce. Chris a Kate mě s úsměvem vítali, dokonce i Anne, Thomas a Peter vyšli ze svých kanceláří, aby mě pozdravili. Tom seděl u svého stolu a pečlivě se mi vyhýbal pohledem.

Povzdechl jsem si a posadil se na stůl ve své kanceláři. Přemýšlel jsem, jestli bych se mu neměl jít omluvit. Zavřel jsem oči a místo uvažování o nejlepší omluvě jsem vzpomínal na minulost.

Tehdy jsem ještě nebyl vážený šéf jako dnes, byl jsem ambiciózní a nadšený podržtaška – něco jako Tom. Můj život se skládal z až nezdravé touhy vyřešit nějaký případ a každodenních návštěv jedné kavárny. Tam jsem nechodil jen proto, abych si odpočinul. Šlo o toho číšníka. Chvíli trvalo, než si mě všimnul. A když se tak konečně stalo, byl jsem šťastný jako nikdy. Nejdřív jsme spolu jen seděli u stolu a podívali si. Pak mě jednou vzal k sobě domů. Řekl jsem mu, že ho miluju, a když moje city opětoval, mohl jsem se štěstím zbláznit. Po pár měsících se ke mně nastěhoval. V práci jsem se stále zlepšoval a přišlo povýšení. A pak… Odešel. Opustil mě. Celou dobu si se mnou jen hrál… Zničil mě. A kvůli němu už nedokážu nic cítit.

„Jsi v pořádku?“ Otevřel jsem oči. Nade mnou stál Chris a tvářil se starostlivě.

„Jo, v pohodě,“ přikývl jsem a rychle otřel slzy ze své tváře. Teď si nemůžu dovolit ukázat slabost.

„Tak, dáme se do práce, ne?“

***

Sedl jsem si tentokrát na židli a zaobíral se svou prací. Najednou jsem uslyšel kroky. Zvedl jsem hlavu a spatřil Toma. Položil mi na stůl nějaký papír.

„Chci dát výpověď,“ řekl.

autor: Dietřisko & Kentaur