autor: Mischy & Turmawenne
TOM
Zbývaly mi ještě dva dny do konce dovolený, tak jsem si je užíval plnými doušky, abych ani na jediný okamžik nemusel uvažovat nad Billem a nad tím, co se bude dít v práci po mém návratu. Něco naznačoval, ale nepochopil jsem, co tím chtěl říct.
„Oh, jo, jo, jo!“ řval za mnou téměř nelidsky Julian, když se mi snažil prorazit prostatu svým obrovským údem. Hlasitě jsem vzdychal a každým okamžikem očekával svůj orgasmus.
„Už-už budu,“ zavzdychal jsem bezmocně, čímž jsem upozornil Elenu, která mi ho při tom kouřila. Elena byla pěkná, udržovaná čtyřicítka se solidníma čtyřkama. Dokázal jsem voprcat všechno, co se hnulo a vypadalo to trochu k světu.
„Mhhh,“ vyšlo z ní jen, načež mi začala jazykem přejíždět na přechodu u žaludu. Náhle se ovšem ozval zvonek. To je blbej vtip, ne? Nasrat, kurva!
„Ještě chvíli!“ zařvu přes byt a hlasitě zasténám. Julian mi ještě několikrát přirazil na prostatu, přičemž mi Elena rychle honila penis a mnula žalud, až jsem se s dalším dlouhým stenem udělal. Všechno jsem jí to vystříkal na prsa a bříško. Upadl jsem do extáze a nechal se obejmout Julianovým mohutným tělem. Byl samý sval. Z toho nádherného okamžiku mě ovšem vytrhlo další otravné zazvonění.
„Mám jít otevřít?“ nabídne se mi Elena, když si olizuje prsty.
„Ne, já to… zvládnu,“ oddechnu a pomalu se vyškrábu z postele. Jen jsem si kolem pasu v rychlosti ovinul prostěradlo a doběhl jsem ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechl a otevřel. Přede mnou stál Bill. Co ten tu, sakra, dělá?! Přišel mi říct, že mám padáka? Jen si mě překvapeně prohlédl a pootevřel rty. Ne, vůbec na mě takhle nečum. Mohl jsi tohle čekat, když ses sem přihnal.
„Ahoj,“ šeptl tiše a sklopil trošku oči. „Neruším tě?“ Hah, postřeh.
„No, jdeš trochu nevhod, ale když už jsi tu, tak se nedá nic dělat,“ semknu k sobě rty a víc si stáhnu prostěradlo kolem pasu. „Nechceš jít dál?“ nabídnu mu ze slušnosti. Stejně nepůjde, tak je to fuk. A kdyby náhodou chtěl, holt se bude muset smířit s pohledem, který se mu naskytne v ložnici. Očividně mu to všechno došlo.
„Ne, děkuju,“ kousne se do rtu. Zdálo se, že se mu v očích sbíhají slzy. „Chtěl jsem tě jen vidět a zeptat se, jak se máš a… tohle ti dát,“ podá mi do ruky taštičku.
„Ahm… já,“ vydám ze sebe tupě. Hormony mi nejspíš zatemnily mozek. Co mu na tohle mám asi tak, do prdele, říct? Beze slov si do jedné ruky taštičku vezmu a podívám se na ní.
„Tak, Tome, kde jsi?“ ozve se z ložnice náhle Elena. „To si mam kouřit prsty nebo co?“
„Klidně si vyhul píču,“ řeknu poměrně vynervovaně. Sakra, proč musel přijít zrovna teď?! Ani mě nenapadlo, že by se tu mohl ukázat. Proč-proč by to vůbec dělal. Kdybych věděl, že… Do prdele!
„Bille, já…“ vzhlédnu mu do očí a nasucho polknu. Cítil jsem v krku vytvářející se knedlík. Proč to teď tolik bolí? Cítím jeho vůni, vidím jeho čokoládové oči a slzy v nich. Znovu a znovu se mi vybaví jeho láskyplné pohledy, když mě líbal na tom stole a laskal mě. Teď… se cítím jako hajzl… jako naprostá špína. To jsem však už viděl, jak se mu vydralo několik slziček z očí.
„Přišel jsem ti něco říct, ale-asi… ne, promiň,“ prudce se otočil k odchodu.
„Tak kde jsi, ať ti můžu znovu projet prdel?“ ozval se z ložnice Julian. Jdi už taky do prdele!
„Bille…“ šeptnu rozechvěle. Dokud jsem nezaznamenal bolest v hrudi, ani mi nedošlo, že jsem se rozvzlykal. Sakra, proč jsem je sem jenom volal, proč on vůbec přišel. Tohle… tohle se přece vůbec nemuselo stát. Kdyby-kdybych… Do háje! Kdyby cukr byl hovno, tak si lidi serou do kafe! Kdyby tohle, kdyby tamto! Jenomže tohle je opravdu, ne kdyby!
U schodů se zasekl, když slyšel, co řekl i mužský hlas. To se však rozvzlykal také a rozeběhnul se po schodech rychle dolů. Chtěl jsem se s brekem rozběhnout za ním i za cenu toho, že bych běžel přes barák úplně nahý, ale nohy mě neposlouchaly. Nedonutil jsem se udělat ani krok. Jenom jsem odstoupil ode dveří, zavřel je a opřel se bezvládně o zeď vedle. Proč se tohle muselo stát? Kdybych nebyl takový idiot a nepokoušel si ho vynahradit pěknýma nabíječema a kurvama, tohle by se nestalo. Přišel by sem, já mu smutně otevřel a vrhnul bych se mu s pláčem kolem krku místo toho, abych na něj čuměl jako idiot v prostěradle. Teď si kolem toho krku můžu leda tak uvázat uzel a pověsit se…
„Tak kde seš?“ vyšel z ložnice Julian. Měl jsem v ten okamžik chuť mu dát přes držku a zkopat ho do kuličky, že už by srkal jídlo jen brčkem. Tohle všechno jsem si udělal sám. Je to moje vina, jenomže teď kvůli tomu se trápí i Bill…
„Vypadněte. Oba dva. Ihned,“ řeknu bez tónu. Nechám ze sebe sklouznout prostěradlo a prásknu za sebou dveřmi od koupelny, kde se odklidím do sprchy. Promiň mi to, Bille…
BILL
Jen jsem vyběhl na ulici. Byl jsem naivní, hrozně naivní. Mohl jsem to čekat. Nejsem žádný princ, na kterého Tom čekal. Užívá si a já mu to přeju. Nemůžu a ani mu to nechci jediným slovem vyčítat. Chtěl jsem s ním jen mluvit, něco dost podstatného mu říct, ale nebyl na to prostor. Vlastně jsem si říkal, že ho to trápí a už proto jsem si myslel, že by tohle neudělal, ale mýlil jsem se. Podle jeho výrazu bych řekl, že ho to trápí, ale užívá si přitom, jako by se nic nestalo. Asi tím chce zahnat bolest, kdo ví. Každý jsme jiný, a to je snad i to, co nás spojovalo. Strašně rád bych řekl, že nadále spojuje, ale nejsem si z jeho strany už jistý. Můžu si za to sám. Jsem ženatej a seru se do kluka, který má dost volný život. Co jsem mohl čekat… Ale bolí to. Hrozně mě to bolí. Chtěl jsem se omluvit, vše mu říct a objasnit mu, jak se věci mají. Myslí si o mně jen to nejhorší. Jenže já to nemám snadné jako on. Nemůžu vykopnout z postele Barbaru a zahnat do kouta naše dítě. Mám závazky, ale jednoho z nich se chci pomalu zbavit a odpoutat se od něj. Bohužel to nejde rychle. Kdyby to šlo, už na začátku jsem se snažil být jen s ním a nezasahoval bych nikam jinam, ale bohužel mám nasazená pouta, kterých se chci zbavit, a to co nejrychleji. Možná to bude zbytečné, ale já si den ode dne uvědomuji, že k ní nic necítím. Nikdy pro mě zřejmě nebyla víc, ačkoli mě to mrzí. Jediné, čeho se opravdu nevzdám, je Nicol. Za jakékoli situace, nikdy se jí nevzdám. Teď je tu ovšem něco jiného… co dělat, když jdete vyznat člověku lásku a nachytáte ho jen v hadru s křičícími lidmi, kteří se dožadují sexu a hlavně jeho. Hah, to je otázka. Já nevím, co dělat, jak se k němu mám chovat v práci. Nejraději bych si to volno vzal teď já a někam daleko odjel. Třeba jen s Nicol, nebo sám, ale daleko.
„Dobrý den,“ pozdravím bez tónu Sandru sedící již za stolem. Rovnou jsem šel do kanceláře.
„Dobrej, pane Trümpere,“ ušklíbne se s úsměvem. „Konečně se blýská na lepší časy, co?“ rýpla si. Ta si koleduje, fakt. Dneska ať se ani nepokouší.
„Není všechno zlato, co se třpytí,“ úsměv jí oplatím.
„Jáj, na co vy zas nemyslíte,“ pleskne se přes čelo. „Myslela jsem to tak, že je Tom konečně zpátky. Bez něj tu byla celkem nuda a ticho,“ zkonstatuje.
„Chápu vás, nebojte,“ brouknu, a poté už vejdu do kanceláře a zavřu za sebou dveře. Nádech, výdech. Snaž se jednat tak, jak sis říkal. To dáš…
Jakmile jsem vešel, rozhlédl jsem se, jak bylo mým zvykem. Latté tu nebylo a dveře od Tomovy kanceláře byly zavřené. Je tu vůbec? Odložil jsem si věci a znovu se zhluboka nadechl. Odhodlal jsem se, došel ke dveřím od jeho kanceláře a zaklepal. Nic se ovšem neozvalo. Kousl jsem se do rtu, ale nakonec jsem dveře tiše otevřel, abych nahlédl dovnitř. Sakra, možná mě sem nechtěl pustit.
Polilo mě v ten okamžik horko. Neseděl za stolem, nýbrž na parapetu. Zády se opíral o zeď, na klíně měl položený notebook a koukal se z okna, jak prší a lítají blesky. Až poté jsem si všiml, že mu trčí drátky od sluchátek z uší. No a co mám jako dělat teď. Jít k němu a pohladit ho? To se nehodí. Nakonec jsem se k němu rozešel a zastavil se opravdu těsně u něj. Jen popotáhnul nosem, otřel si tvář a dál se díval ven, aniž by si mě všiml. Možná bych měl odejít, ale já ho tu nechci takhle nechat. Je mi ho líto. Je mi líto, co jsem provedl. Mrzí mě, že máme takovou smůlu. Je to všechno shoda těch ošklivých náhod. On ví, že k němu cítím něco víc a pokud ne, klidně to vykřičím do světa. Neublížil bych mu schválně, nechci ho jako žádnou náplast nebo hračku. To nikdy. Semkl jsem rty bolestně k sobě a jemně mu přejel po ruce. Téměř sebou cuknul, jak se mě lekl a podíval se na mě. Viděl jsem, jak se mu oči leskly slzami. Rychle zamrkal, odvrátil hlavu a pomalu si vytáhl sluchátka z uší. A to je to, co jsem přesně nechtěl. Tiše jsem povzdechl a poodtáhl se od něj, aby se necítil nějak špatně.
„Ahoj,“ pozdravím ho.
„Ahoj,“ oplatil mi tiše pozdrav. Pootočil ke mně hlavu, ale díval se někam mimo mě. Nesnáším tyhle trapný okamžiky. Nejradši bych se mu vrhl kolem krku a brečel, ale já už nemám co. Probrečel jsem všechen čas.
„Tak… jak se máš? Co to zranění?“ řeknu starostlivě.
„Je to dobrý. Zítra ráno mi vyndají stehy a nejspíš mi sundají i… límec,“ semkne k sobě rty. Odpovědi na první otázku se nejspíš záměrně vyhnul. A chápu to.
„To je dobře. Hlavně, abys to měl v pořádku,“ pousměju se smutně. Jen se na mě krátce podíval, nepatrně pokýval hlavou a znovu se zadíval z okna na bouřku nad městem. Kdybych se na to díval, asi bych se ještě víc vžil do toho, co cítím, a to by nebylo vůbec dobré. Takže, žádná bouřka a kéž bych dokázal říct i žádné city.
„No, vyřídil sis to dole ohledně té dovolené?“ Ani pořádně nevím, co mu říct. Nejradši bych tuhle situaci nějak vygumoval.
„Ne, ještě tam nikdo není,“ broukne.
„Aha,“ olíznu si rty. „O nic nejde, na to je času dost. Zaplacené to mít budeš a nic se ti nestrhne. Byla za mnou kvůli tomu všemu Liliana, ale to jsem ti nejspíš říkal.“
„Jo,“ šeptne a skloní trochu hlavu.
„No, nebudu tě rušit. Asi tu máš teď práci,“ semknu rty k sobě a pomaličku se otočím k odchodu.
„Když tak si vezmi ty modrý desky, co jsou na stole,“ řekl mi jen. Bez dalších slov si opřel hlavu o sklo a díval se ven. No, vítaný tu nejsem, to vím. Desky, na co? Vždyť teď žádná reklama kromě reklamy pro Merhauta k řešení není.
„Děkuju,“ brouknu, když se na ně zadívám. Nakonec jsem si je tedy vzal a pomalu odešel. „Mám ti zavřít?“
„Jo. Díky,“ zaslechl jsem jen tichý souhlas. No, nemůžu nic dělat. Tak jsem mu tedy zavřel a došel se posadit ke svému stolu. Hned jsem desky otevřel a prohlédl si to. Byl to nový návrh, absolutně nový, který jsem ani nečekal. Vypadal perfektně. Je vidět, že o té dovolené dělal i věci do práce. Nechci na to víc pomýšlet. Tohle je od něj moc hezké.
Pomalu jsem se asi po dvaceti minutách zvedl a šel za ním. Znovu jsem zaklepal a až poté vešel. Neustále seděl na parapetu a prsty jemně jezdil po okně, po němž stékaly kapky deště. Ach jo. Nedokážu se na tohle dívat.
„Tome,“ brouknu tiše, abych ho nepolekal.
„Hm?“ otočí ke mně hlavu.
„Mockrát ti děkuju. Ten návrh je opravdu báječný,“ usměju se trošičku.
„Neni zač,“ řekne bez jakéhokoli výrazu na tváři. Pokud tu hodlá sedět takhle celý den, tak jdu raději pryč. Nedokážu se dívat na to, jak je smutný a ztrápený.
„Mám zač. Povedlo se ti to a použijeme ho,“ šeptnu.
„Dobře,“ sundal ze sebe notebook a postavil se. Odložil ho na stůl. Tady asi vážně nemám co dělat. Zdá se, že mě tu nechce. Doufal jsem, že aspoň tohle bude lepší, ale my ani jeden nevíme, co říct.
„Ahm, jo…“ brouknu jen a dám se zase na odchod. Beze slov se rozešel za mnou. Pootočil jsem se za ním.
„Dojdu se dolů podívat, jestli už tam někdo je,“ řekne poměrně tiše. Celý byl nějaký smutný a přepadlý. Dalo by se tam i zavolat, ale nač ho tu držet, když tu trpí a to díky mně.
„Dobře, tak jo,“ pustím ho, aby mohl projít. Sklonil hlavu, obešel mě a zavřel za sebou dveře. Došel jsem ke stolu a opřel se o něj, přesně o to místo, kam jsem ho onen večer vysadil.
„Prosím,“ zašeptám tiše sám pro sebe. Tolik bych si to přál vrátit, mít ho znovu u sebe a ten zkurvenej mobil nevzít. Tohle jsou přesně ty životní okamžiky a ta jediná spravedlnost na světě. Čas každému ubíhá stejně a nelze ho vrátit.
Raději jsem se posadil ke stolu, ale stejně jsem nic nedělal. Řekl bych, že jsem tu k ničemu. Vlastně proč jen tady… Doma mě nikdo nepotřebuje, Barbara má peněz dost, maličká je zajištěná, firma šlape a já? Co se mnou. Ten, do koho jsem se zamiloval, je pro mě nejspíš už ztracený. Upřímně, nemít Nicol, asi bych se na všechno vykašlal. Ona mě ještě bude potřebovat, ale nikdo jiný už ne. Tom si zaslouží někoho lepšího, mnohem hodnějšího. Z úvahy mě přerušil zvuk dveří. Hned jsem se oklepal, abych se vzpamatoval, a vzhlédl k Tomovi. Zavřel za sebou dveře a v naprosté tichosti se vydal ke své kanceláři. Vypadal ještě víc sklesle než předtím.
„Co se stalo?“ pošeptám tiše. Nedokážu nemít zájem.
„Nic. Všechno je v pořádku,“ odpověděl. Slyšel jsem, jak se mu chvěl hlas. Zavřel se vedle v kanceláři a poté i zamknul. Uhm, stačilo říct, abych tam nechodil. To mě udivilo, ale nemohl jsem dělat nic, snad ho jen zbytečně nerušit. Dal jsem se do práce, ale to tím způsobem, že jsem jen projížděl korespondenci, aniž bych ji četl. Pokusil jsem se pokračovat v tom rozdělaném návrhu pro Merhauta, ale vážně jsem na to neměl jedinou myšlenku a zbytečně to kazit není umění.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Oba dva mě pořád děsně štvou! 😀
Přijde mi, že Bill za Tomem akorát tak pořád dolézá a jenom se tím shazuje. Já nevím, Tom dělá jakoby nic, nechce Billa vidět a Bill beztak jde k němu domů, pak ráno za ním do kanceláře…chápu, že má o něj strach a tak..ale prostě mi přijde, že se tímhle akorát shazuje. Tom o něj nejeví zajem..
No a Tom..jako nevím nevím..ale v normální práci by mu fakt neprošlo, kdyby ho jeho šéf pokaždé našel v práci nic nedělat. Jasně, udělal návrh a tak..ale pak Bill přijde do jeho kanceláře a on si tam jen tak sedí na parapetu a nic nedělá. Vlastně to není poprvé, co jsem to zaznamenala. Vyloženě jenom využívá toho, že má pro něj Bill slabost, nebo fakt nevím. Když si představím, že bych já na svojí brigádě byť jen 5minut nic nedělala, už bych dostala nadané. Buď má štěstí na práci a nebo na šéfa..
A taky chápu, že je pro Billa složité se rozvádět a že má strach o to, co bude s Nicol a že by o ni mohl přijít. Ale kdyby mu s Barbarou bylo vážně tak špatně, tak už by alespoň začal řešit věci s právníkem…No jsem fakt zvědavá jak tohle dopadne.
Tak tentoraz úplne súhlasím s Mischulkou. Perfektne vystihla moje dojmy zo situácie. Dúfam, že Bill začne konečne robiť nejaké kroky k rozvodu s Barbarou.. a Tom.. no neviem, na toho momentálne fakt nemám slov.
Tak ja ani nebudem písať nič, pretože Mishulka to všetko krásne napísala. Som strašne zvedavá dokedy sa budú ešte takto doťahovať.
Oba dva se chovají tak hrozně debilně, že bych je vážně propleskla:D
Jinak asi ve všem souhlasím s holkama.
Taký souhlasím z holkama ale Bill to má těžké má strach o dceru Barbara by mu pěkně zatopila.