Never Look Back 13.

Co dál?

Tom

Bill ke mně zvedl tázavý pohled.

„Proč?“ Zhluboka jsem se nadechl a uhnul pohledem. Bál jsem se, že bych to nedokázal, kdybych se na něj díval.

„Chci se přestěhovat do Evropy,“ odpověděl jsem pevným hlasem.

„Kam?“ Připadal jsem si jako u výslechu. Ale… asi měl právo to vědět.

„Já nevím… Asi do Německa,“ vydechl jsem. To bylo první, co mě napadlo.

„Neumíš německy.“

„Tak do Anglie. Chci prostě změnu.“

„Vždyť to ještě není tak dlouho, co jsi sem nastoupil,“ řekl Bill a donutil mě, abych se na něj podíval.

„Je to kvůli tomu, co se stalo včera?“ zeptal se na rovinu. Neodpověděl jsem, takže si to nejspíš vzal jako ano. „Je mi to líto, nechtěl jsem tě ranit…“ Vypadalo to, že ho to vážně mrzí.

„Nedělej si s tím starosti. Jsem v pohodě,“ mávl jsem rukou a snažil se dělat, že je mi to totálně volný. „Byl to jen úlet, nic víc…“ Tohle se mi říkalo tak těžko. Cítil jsem, jak mě v očích znovu pálí slzy, ale tentokrát se mi je podařilo zahnat.

„A co když tě nepropustím? Potřebuju tě k vyšetřování případu.“ Povzdechl jsem si a se smířeným výrazem mu pohlédl do očí. Musel jsem odsud vypadnout, jinak bych se ho nedokázal vzdát.

„Za ty dva měsíce výpovědní lhůty si za mě určitě najdeš lepší náhradu…“

***

Zrovna jsme byli na cestě za tím barmanem. Celou cestu mezi mnou a Billem panovalo úmorné ticho. Přemýšlel jsem, jestli mám začít mluvit o něčem, jako by se nic nestalo, ale pak jsem byl radši zticha. Díval jsem se z okýnka na okolní domy a projíždějící auta. Já vím, opravdu záživné, ale aspoň se mi dobře přemýšlelo.

Bill zastavil před tím klubem.

„Měl by teď pracovat,“ prohodil jsem nepřítomně.

„Hm…“ Zvedli jsme se a Bill zamknul. Vlezli jsme dovnitř. Přestože bylo teprve poledne, bylo tu celkem zakouřeno, hudba hlasitě hrála a překvapilo mě, kolik tu bylo lidí. Asi nemají co na práci… Já bych je hned nějak zaměstnal. Třeba to šílený papírování by za nás mohli dělat, pomyslel jsem si.

Došli jsme k baru, u kterého postával takový drobnější chlapík.

„Jste Fred Hills?“ zeptal se Bill. Mužík přikývl.

„Vy jste zase od policie?“ optal se nejistě.

„Ano,“ řekli jsme s Billem současně.

„Ale já už jsem vám všechno řekl,“ bránil se nervózně. Abych pravdu řekl, byl fakt divnej. Ani bych se nedivil, kdyby to opravdu udělal. Ale proč by pak zabíjel Grenta? Znal ho vůbec.

„Říkám vám něco jméno Phillip Grent?“ zeptal jsem se.

„Ne, nikdy jsem o nikom takovém neslyšel,“ zavrtěl hlavou. „Počkejte, ale jak to souvisí s Alicí?“

„Byl zavražděn stejným způsobem jako ona,“ pronesl Bill odměřeně. Fred otevřel pusu, ale po chvilce ji zase zavřel.

„Kolik si od vás půjčovala?“

„Většinou spíš po menších částkách. Maximálně dva tisíce. Nikdy ne víc. Ale nevracela. Celkově mi dlužila skoro dvacet tisíc,“ postěžoval si barman.

„Dobře, zatím stačí, děkujeme,“ rozhodl Bill. Nejistě jsem se na něj podíval. Sice tohle k ničemu nevede, ale stejně ještě skoro nic nevíme. Rozloučili jsme se s Hillsem a vyšli před klub.

„Proč?“ otočil jsem se na svého kolegu.

„Nemá cenu ho vyslýchat pořád dokola. Už všechno řekl Chrisovi s Kate. Nemáme proti němu nic. Potřebuje nějaký hmotný důkaz…“

***

Zbytek dne probíhal vcelku nudně. Nic zásadního jsme nezjistili a na mě čekala jen hora věcí, co jsem musel vyplnit a zapsat. Prostě klasický nudný den. Už mě docela štvalo, že se ten případ se dvěma vraždami stále nikam nehnul. Možná jsme vážně neschopní, napadlo mě. Zavrtěl jsem hlavou a zadíval se před sebe.

Najednou mě něco napadlo. Otevřel jsem notebook a napsal do něj jedno jméno. Sergej Ivanovič. Velký zastánce homofobie. To by mohl být… Grent i Forrestová byli homosexuálové.

„Bille?“ houkl jsem do vedlejší kanceláře.

„Co chceš?“ ozvalo se.

„Pojď sem.“ Po asi dvou minutách se objevil u mého stolu.

„Tak?“ zeptal se. Ukázal jsem na notebook. Chvíli četl a pak se na mě podíval.

„Dobrý nápad, prověříme ho.“

***

„Můžu už jít domů?“ Unaveně jsem si sedl do křesla naproti Billovu stolu. „Pro dnešek mám dost,“ zívl jsem. Bylo něco kolem šesté, ale mně připadalo, že musí být tak nejmíň deset večer. Venku byla tma a navíc… dnešní den se tak strašně vlekl. Asi to bylo kvůli tomu, že jsem nemohl přestat myslet na Billa a svoje zlomené srdce.

„Dobře, běž,“ řekl a vytrhl mě tak ze zamyšlení.

„Díky,“ špitl jsem a klidil se pryč.

Pěšky jsem se šoural domů. Na to, v jak velkém městě jsem žil, nikde ani pes neštěkl. Jako by všichni vymřeli. Prošel jsem kolem jednoho baru a zastavil se. Dostal jsem chuť se jít něčeho napít. Bez dalšího rozmýšlení jsem zaplul dovnitř.

Okamžitě mě obklopil dým a pach potu. Všude kolem mě se svíjela těla ve víru tance. Bylo tu plno. Protlačil jsem se až k baru a objednal si skleničku whisky. Na ex jsem ji do sebe kopl. Poručil jsem si další a pak ještě jednu. Moje špatná nálada se pomalu začala měnit v dobrou. Chvíli jsem přiopile tancoval, než jsem si znovu sedl nad whisky. Nějaký čas jsem se dál opíjel a hrál si se skleničkou. Jak na mě alkohol postupně víc působil, cítil jsem se smutnější a smutnější. Měl jsem chuť něco rozbít a brečet. Ani nevím, jakým zázrakem jsem zaplatil a dostal se ven. Motaly se mi nohy a bylo mi strašně špatně. Připadalo mi, že se každou chvíli pozvracím.

Nakonec jsem skončil někde na okraji parku na obrubníku jako bezdomovec. Něco jsem si pro sebe brblal a tiskl si nohy k tělu.

autor: Dietřisko & Kentaur