Never Look Back 14.

Michael

Bill

Zůstal jsem v práci ještě chvíli potom, co Tom odešel. Věděl jsem, že bude naštvaný, ale výpověď… To jsem nečekal. Teď jsem se cítil hrozně. Mohl tady udělat slušnou kariéru, ale teď se chce odstěhovat, odejít. Opustit svoji rodinu. A můžu za to já.

Po chvíli jsem ucítil, jak se mnou někdo třese. Otevřel jsem oči. Spal jsem na stole a nade mnou stála Kate.

„V pohodě?“ zeptala se váhavě.

„Jo,“ zavrčel jsem. „A neptejte se mě pořád!“ Zvedl jsem se, odešel a práskl za sebou dveřmi.

Zhluboka jsem se nadechl a mé plíce naplnil chladný vzduch. Hlavou mi proběhly myšlenky na celý den. S mým osobním životem to šlo od desíti k pěti a poslední výsledky k případu byly úplně k ničemu. Jen mě zajímalo, kdy si mě zavolají na kobereček. A taky kdy zavraždí dalšího člověka. Praštil jsem do zdi.

„Do prdele…“

„Ah, vidím, že je to osud…“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Stál tam Michael Marvell a usmíval se. „Docela mě zklamalo, že jsi mi nezavolal,“ řekl naoko uraženě.

„No, víš…“ Prohrábl jsem si vlasy. „Nějak jsem neměl čas.“

„A teď už máš?“ Přešel trochu blíž ke mně. Co si myslí? Vždyť je to teprv podruhý, co jsme se potkali!

„Ne.“ Smutně jsem se usmál. Chytil mě za bradu a podíval se mi do očí.

„Věříš v lásku na první pohled?“ zašeptal.

„Já nevěřím na lásku vůbec,“ špitl jsem tiše.

„Nedávno…“ polknul. „Nedávno se se mnou rozešel můj přítel a stejně jsem neztratil naději.“ Zavřel jsem oči a zavrtěl hlavou. Pustil mě. „Dobře… Ale kdyby sis to rozmyslel, moje číslo máš.“ Naposledy se na mě usmál a odešel.

Vyrazil jsem ke svému domu. Šel jsem pěšky, abych si pročistil hlavu. Po chvíli cesty jsem uviděl nějakého bezdomovce, jak se válí po obrubníku. Vypadal dost opile a sobě i okolí nebezpečně. Rozhodl jsem se, že ho někam uklidím. Ohnul jsem se a pomohl mu na nohy.

„Nech mě bejt,“ zamumlal.

„Tome?“ vydechl jsem překvapeně.

„To seš zas ty? Běž pryč…“

„Kde ses takhle zřídil?“ Opět se sesul k zemi a začal zvracet. „Ach jo,“ povzdechl jsem si a klekl si vedle něj. Nemůžu ho tu takhle nechat. „Pojď se mnou, vezmu tě domů,“ řekl jsem a znovu ho vytáhl na nohy.

Byla to hrozná cesta. Chvíli jsem litoval, že jsem si nevzal auto, ale pak Tom začal značkovat chodník. Slyšel jsem, že blitky se špatně odstraňují ze sedaček.

Konečně jsme dorazili domů. Nebral jsem ho k sobě, ale vytáhl jsem mu klíče z kapsy a dotáhl ho do jeho bytu. Přivítal mě řev jeho papouška.

„Hlad, zmrdééé!“

„Drž hubu!“ okřikl jsem ho.

„Kde to jsem?“ probral se Tom.

„Ty taky!“ Svlékl jsem mu alespoň kabát a sundal boty. Položil jsem ho do postele a modlil se, aby už nezvracel. Sedl jsem si do křesla a rozhodl se, že ho radši budu hlídat. To by ještě chybělo, aby se udusil zvratky.

„Nakrmit!“ vřískal papoušek.

„Sorry, kámo, ale já nevím, kde máš krmení,“ ušklíbl jsem se. Obdivoval jsem Toma, že tohle vydrží každý den a ještě se nezbláznil.

„Ty zmrdééé!“

„Tak bacha.“ Vytáhl jsem odznak. „CBI, neurážej mě.“ Podle všeho mu to bylo jedno, ale už zmlknul. Zavřel jsem oči a v nepohodlné poloze usnul.

***

Ráno mě probudil papouškův řev. To už jsem ho měl dost.

„Zavři už ten zasranej zobák!“ zakřičel jsem. Papoušek dvakrát pomalu otevřel zobák a pak si zalezl do kouta klece. Konečně byl od něj klid.

Když už jsem byl vzhůru, naklonil jsem se nad Tomovu postel a vzbudil ho taky.

„Hej, Tome, vstávej…“ zatřásl jsem s ním. Pomalu otevřel oči a podíval se na mě.

„Co,,, Co se stalo?“ Zamžoural a protřel si oči.

„Ožral ses a válel se na ulici,“ vysvětlil jsem mu stručně. Ani bych se nedivil, kdyby si nic nepamatoval. Pomohl jsem mu posadit se.

„Je mi blbě,“ vydechl.

„To je mi jasný,“ ušklíbl jsem se. „Běž se umejt, pokus se nic si neudělat a já ti zatím seženu nějaký prášky,“ řekl jsem už něžněji. Přikývl a odebral se do koupelny. Mezitím jsem skočil do večerky a koupil léky. Vrátil jsem se a nacpal je do Toma.

„Uvidíš, po tomhle se ti udělá líp,“ řekl jsem a trochu ho podepřel. Zavřel oči,

„Proč se tak snažíš?“ zašeptal.

„Musíš být fit do práce,“ usmál jsem se. Sakra, co to melu? Slovo fit jsem snad v životě neřekl! Co to se mnou je? „Dej se dohromady, dneska půjdeme vyšetřovat tvýho Sergeje.“ Objal jsem ho kolem pasu. Opřel se o mě.

„Co když si vezmu volno a ty ho půjdeš vyšetřit sám,“ zamumlal.

„Ne, je to tvůj Sergej,“ řekl jsem nesmlouvavě. Položil mi hlavu na rameno.

„Tak dobře,“ povzdechl si. Pustil jsem ho.

„Počkám na tebe venku. Jo a dej mi klíčky od auta. V tomhle stavu nemůžeš řídit.“ Natáhl jsem ruku. Vzal ze stolu klíče a dal mi je. „Pokus se nic si neudělat,“ houkl jsem ještě a vyrazil k autu.

Tom

„Hmm,“ zabručel jsem. Došel jsem do obýváku a nakrmil Onoderu. Za těch pár minut mě stihl dost nehezky otitulovat. Kdyby byla soutěž o nejsprostějšího papouška, určitě by vyhrál. Ale i přesto jsem ho měl rád. Dostal jsem ho kdysi od rodičů k narozeninám. Opatrně jsem ho pohladil a doufal, že mě neklovne.

„Přijdu večer,“ slíbil jsem s něžným tónem v hlase. Povzdechl jsem si a promnul si kořen nosu. Moc se mi za Billem nechtělo. Nevěděl jsem, co si o tom všem mám myslet. Kdyby se teď aspoň choval odtažitě, ale to on ne. Asi mi to chtěl udělat ještě těžší, úplně mě zničit. Ale proč? Udělal jsem mu něco? Ještě, že už jen dva měsíce a pak budu moct zapomenout, navždy. Snad to dokážu…

Vyšel jsem před dům. Bill už seděl v mém autě a netrpělivě prsty bubnoval do volantu. Měl mě tam včera nechat… Třeba bych umrznul a byl by klid.

Po deseti minutách jízdy někam dopr mi to už začalo být divné.

„My asi nejdeme do práce, že?“ odtušil jsem.

„Ne, nejdřív navštívíme Sergeje.“

„Okay…“ vydechl jsem. Zavládlo podivně napjaté ticho.

Vystoupili jsme u podivného malého domku. Svalnatý chlapík s divně slízlými vlasy na zahrádce okopával kytky. Vypadal jako typický Rus.

„Sergej Ivanovič?“

„Ano, to jsem já. Přejete si?“ zazubil se na nás slizkým úsměvem. Podvědomě jsem se otřásl. S tímhle chápkem bych si nerozuměl. Ukázali jsme mu odznaky. Překvapeně zamrkal. Jelikož Bill asi vytušil, že mě bolí hlava, ujal se vedení tohohle rozhovoru sám.

„Znáte Alici Forrestovou a Phillipa Grenta?“ zeptal se ostře.

„Tu ženskou jsem v životě neviděl, ale o tom chlapovi jsem jednou slyšel. Proč se ptáte?“ Bill zřejmě záměrně ignoroval jeho otázku.

„V jaké souvislosti jste o něm slyšel?“

„No… Kdysi jsem pracoval ve stejné firmě jako on. Pak mě vyhodili. Od té doby o něm nic nevím,“ řekl. Nezdálo se mi, že by lhal.

„Ohm… Aha. A o jakou firmu šlo?“

„Grenn Stone.“
„Dobře, Tome, pak to ověř,“ otočil se na mě. Kývl jsem, že rozumím. „Kde jste byl minulý týden ve středu a ve čtvrtek?“ Tak schválně, jestli bude mít alibi.

„Hm… Počkejte… Jo, to jsem byl v LA na pochodu proti homosexuálům,“ odpověděl klidně. Trochu jsem se zamračil. Kdyby věděl… Ne, dobře, že to neví.

Po chvilce jsme mu poděkovali, rozloučili se a jeli do práce. To bude den. Jestli neumřu dneska, už nikdy.

Bill

Sakra, ten chlap mě tak štval. Znal jsem ho chvíli, ale už jsem ho nenáviděl. Měl jsem sto chutí ho zavřít bez udání důvodu. Stiskl jsem volant, až mi zbělely prsty.

„V pohodě?“ zeptal se Tom. Počítal jsem do deseti a zhluboka dýchal.

„Jo,“ zavrčel jsem. Ještě jednou se mě někdo zeptá a…

„Teď pojedeme do práce?“ přerušil Tom moje krvavé myšlenky.

„Hm.“

„A budeme dál prověřovat podezřelé?“

„Hm.“

„A mám ověřit Sergejovo alibi?“

„Hm.“

„Řekneš někdy něco jiného než hm?“

„Hm.“ Povzdechl si. Nemohl za mou špatnou náladu, ale stejně jsem se k němu choval hnusně. Někde vzadu v mé hlavě se opět objevily výčitky svědomí. Položil jsem mu ruku na stehno.

„Promiň,“ řekl jsem tiše. Pokusil se mě odstrčit, ale já ho chytil za ruku. „To, co se mezi námi stalo, byla chyba. A je to moje vina. Omlouvám se,“ pokračoval jsem.

„To je dobrý,“ zašeptal. „Nemusíš se omlouvat.“

„Musím. Nečekám, že mi to odpustíš, ale doufám v to.“ Uhnul pohledem.

Když jsme dojeli, vrátil jsem Tomovi klíče a zavřel se ve své kanceláři. Vyřizoval jsem nudné papíry až do tří. To už jsem toho měl dost. Uvažoval jsem o tom, že vstanu a půjdu domů, jenže se na chodbě ozval nějaký hluk. Protočil jsem oči a vyšel ze své kanceláře.

„Co se tady děje?“

„Další vražda,“ objasnil mi Chris. Opřel jsem se o zeď. Ne… Už ne, prosím… Mohl jsem tomu zabránit, ale nedokázal jsem to.

Tentokrát jsme na místo činu jeli všichni. Šlo o temnou uličku nedaleko stanice. Tělo bylo zhruba uprostřed. Když jsem viděl tu bundu, napadlo mě, že už jsem ji někde viděl. S divným pocitem jsem zamířil k mrtvole. Klekl jsem vedle ní a zadíval se jí do tváře. Dívaly se na mě slepé oči Michaela Marvella.

autor: Dietřisko & Kentaur