autor: Dietřisko & Kentaur
Spi sladce
Bill
Udělalo se mi zle. Najednou „mrtvola“ měla tvář, život, myšlenky, touhy. Bylo to poprvé, kdy zemřel někdo, koho jsem znal.
To už dorazili i ostatní. Třásl jsem se po celém těle. Sotva jsem vnímal, jak si vedle mě dřepl Tom.
„Stalo se něco?“ zeptal se tiše.
„Všichni… Jsou mrtví. Měli právo na hezký život, ale oni jsou mrtví… A je to moje vina, měl jsem to vyřešit,“ vzlykal jsem. Nemohl jsem říct, že to způsobilo zabití člověka, kterého jsem znal. Stáhli by mě z případu.
Tom mě objal a pomohl mi na nohy.
„Půjdeme pryč,“ řekl. „Dodělejte to tady,“ kývnul na Chrise. Nechal jsem se táhnout k autu. Michaelovo číslo v mé kapse jakoby ztěžklo a zřetelně jsem si uvědomoval jeho přítomnost. Kdybych šel s ním… Třeba na kase, nebo někam… Nemuselo se to stát.
Ucítil jsem, jak se mnou někdo třese.
„Už jsme tady,“ uslyšel jsem Tomův hlas. Asi jsem omdlel nebo usnul v autě. „Vím, že se to teď asi nehodí, ale zapomněl jsem ti poděkovat za ten včerejšek,“ usmál se. „A teď pomůžu zase já tobě.
Když mě posadil do mého křesla, trochu jsem se vzpamatoval. Snad ještě nikdy se mi tohle nestalo. Párkrát jsem se zhluboka nadechl. Nejvíc mě děsilo to, že mrtvoly, které byly doteď anonymní, dostaly tváře, jméno, životy. Tohle jsem si nikdy neuvědomil. Byla to jen práce.
„Tome?“ zavolal jsem.
„Jo?“ vykoukl z kuchyně, kde se snažil uvařit mi kafe.
„Pojď sem, prosím. Šel a sedl si na opěradlo křesla.
„Řeknu ti tajemství. Neprozradíš to nikomu?“
„Ne, samozřejmě, že ne,“ vyhrkl.
„Já jsem ho znal.“
Tom
Zůstal jsem na něj zírat s pootevřenou pusou.
„Byl to ten… Co ti ublížil?“ zeptal jsem se opatrně. Zavrtěl hlavou.
„Jak tě tohle napadlo?“
„Já… nevím,“ vydechl jsem.
„Hmm, aha.“ Unaveně jsem zívl. Fungovat i po té ranní kocovince byla fakt síla. Bill těžce vydechl a zaklonil hlavu. Zeptal bych se ho, jestli je ok, ale to by po mně už asi něco hodil. Narovnal jsem si záda a zadíval se na něj. I přesto, že mě poslal do háje, mě stále přitahoval. Pomalu a pečlivě jsem si olízl rty. Nasucho jsem polkl.
„Co budeme dělat?“ vyřkl jsem tichým hlasem. Téměř neznatelně pokrčil rameny. Podíval jsem se na hodinky. Bylo teprve půl páté.
„Můžeš jít domů, jestli chceš.“
„Ne, zůstanu tady s tebou,“ řekl jsem přesvědčeně. Na to už mi neodpověděl.
„Nemáš kapesník? Nechce se mi zvedat,“ pošeptal po chvíli.
„Jo, jasně,“ usmál jsem se a podal mu celé balení. Vzal si ho ode mě a tiše broukl nějaká děkovná slova. „Měl by sis zajít na kontrolu,“ konstatoval jsem.
„Asi máš pravdu,“ uznal. „Stavím se tam někdy, až půjdu okolo.“
„Takže nikdy,“ zasmál jsem se.
„Ne, fakt,“ lehce mě plácl po ruce. „Nedělej si srandu ze svýho šéfa,“ napomenul mě naoko uraženě.
„Jasně, jasně,“ zazpíval jsem. Byl jsem rád, že se atmosféra kolem nás konečně trochu uvolnila. Snažil jsem se svým raněným citům nedat příležitost, aby se ukázaly nebo mě dokonce ovládly. Na trápení se jsem pak měl doma dost času. Trochu jsem se uchechtl.
„Něco vtipnýho?“ povytáhl Bill obočí.
„Právě, že vůbec.“
„Tak to pak jo.“ Na chvíli zavládlo ticho.
Když jsem se na Billa znovu podíval, už spal. Uvědomil jsem si, že to asi měl včera se mnou krušný. Zvedl jsem se z opěradla a opatrně si ho vzal do náručí. S obtížemi jsem ho přenesl do jeho ložnice. Položil jsem ho na postel a tiše si oddechl. Možná bych mohl začít posilovat, napadlo mě. Neměl jsem špatnou postavu, ale troška cvičení by mi taky neuškodilo. Díky tomu by aspoň byly víc vidět moje svaly. Zamyšleně jsem se na Billa podíval, přetáhl přes něj peřinu a něžně ho prsty pohladil po tváři.
„Spi sladce,“ zašeptal jsem láskyplně a odešel.
Bill
Ráno jsem se vzbudil ve své posteli. Buď se umím teleportovat, nebo byl Tom tak hodný a odnesl mě sem. Bylo teprve sedm. Vstal jsem, osprchoval se, nasnídal a vyrazil do práce. Cítil jsem se dost trapně z toho, jak jsem se včera složil. A taky z toho, že budu muset někoho poslat na pitevnu místo sebe. Ďábelsky jsem se zasmál. Třeba Toma.
Srazil jsem ho ve dveřích do kanceláře. Nervózně se usmál.
„Promiň,“ řekl jsem, protože jsem to byl já, kdo srážku zavinil.
„Dobrý,“ vyhrkl. Chvíli jsem si zkoumavě prohlížel jeho tvář a pak jsem zamířil ke svému stolu. Tom se otočil a šel za mnou.
„Hraješ si se mnou?“ zeptal se tiše. Překvapeně jsem zamrkal.
„Ne, proč si to myslíš?“
„Pořád se mě dotýkáš, prohlížíš si mě… Když ti uvěřím, řekneš, že o nic nejde. O co ti jde?“
„Vůbec o nic,“ řekl jsem klidně. „Co se stalo, stalo se. Máme pouze pracovní vztah.“
„Už máš za mě náhradu?“ povytáhl obočí.
„Ne, Nikoho tak dobrého jen tak neseženu.“
„Vysmíváš se mi.“ Povzdechl jsem si. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
„Bille?“ Dovnitř vešel Chris. „Máš tu návštěvu.“ Kdo to může být? pomyslel jsem si.
„Dobře, pusť ho sem. Ty běž,“ kývl jsem na Toma. Naposledy se na mě podíval a odešel. Chris ho následoval a místo nich se tu objevil nějaký muž. Byl to Jack Dare, snoubenec první oběti.
„Dobrý den, posaďte se,“ řekl jsem mile a ukázal na židli naproti svému stolu.
„Děkuju,“ zamumlal a sedl si. „Mám takovou prosbu… Mohl bych si vzít Phillipovo tělo?“ Zamrkal jsem. Vzpomněl jsem si na chladná těla stále ještě ležící na pitevně. „Chtěl bych ho řádně pochovat…“
„Omluvte mě,“ řekl jsem a zamířil na pitevnu. Zaklepal jsem na dveře.
„Petere?“
„Co potřebuješ?“ zeptal se a přikryl mrtvolu na svém stole plátnem. „Ještě to nemám.“ Když jsem si uvědomil, čí to tělo je, udělalo se mi nevolno.
„No… Je tu snoubenec první oběti a… Chce si vzít tělo. Je to možné?“
„Nic víc jsme nezjistili a pochybuju, že se to změní. Můžeme ho odvézt do márnice. Na tvůj účet, samozřejmě,“ mrknul. Povzdechl jsem si.
„Dobře…“
„Jsi nějaký bledý,“ podotkl Peter. „Je ti dobře?“
„Jen je toho na mě trochu moc,“ mávl jsem rukou.
„Připadáš mi rozhozený od té tvé malé dovolené.“ Zkoumavě si mě prohlédl. „Otázkou zůstává, jestli to je tím, že byla moc krátká, nebo tím, že byla moc dlouhá… Nebo něčím úplně jiným?“ Zamračil jsem se.
„Jsem úplně v pohodě. Hoď ho teda do márnice.“
„Jasně, šéfe.“ Věnoval jsem mu poslední nesouhlasný pohled a vrátil se zpátky za Jackem. Oznámil jsem mu to, co jsem se dozvěděl. On poděkoval a odešel. Sedl jsem si ke svému stolu a doufal, že budu mít konečně klid.
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Som rada, že sa to napätie medzi tými dvoma trošku uvoľnilo, ale tiež mám rovnaký pocit ako Tom, že akoby Bill niečo hral.. aj keď podľa mňa skôr nevedomky. No uvidíme, ako sa to bude vyvíjať.
Už začínám být pěkně netrpělivá, protože bych už ráda věděla, kdo je vrah 😀 Už by to kluci mohli vyřešit! 😀 Ne, já vím, že to není jenom tak 😉
A taky jsem děsně zvědavá na to, jak to mezi klukama bude pokračovat. Vůbec nemám ponětí, ale stále si myslím, že to nakonec dopadne tak, že se Tom fakt odstěhuje :/ Tak doufám, že se pletu! 😉
Ty jo, ta detektivní zápletka mě začíná docela drásat :)) hodně mě zajímá, kdo je vrah, hlavně od chvíle, kdy se do toho zapletl Michael…
A ti kluci… ach jo :/ Ti se asi ještě hodně navzájem potrápí, než k sobě najdou cestu… Ale jsem optimistka a věřím, že nakonec spolu budou 🙂
Těším se na další díl 🙂
Taký si to myslím Kirsten doufám že Bill brzo pochopí že Tom mu neublíží.