Balance 2.

Tom opravdu neměl rád dny, kdy mu život jenom tak proklouzal mezi prsty. Dny, které s sebou nic nepřinášely, ničím jej neobohatily a on se ani nesnažil jakkoli to změnit. Byl unavený, nechal se stáhnout pod vodu a unášet proudem, nad kterým zcela ztratil kontrolu. Každý den byl úplně stejný. Vstal, šel do školy, po škole si utíkal odpracovat svůj trest, a když se konečně dostal domů a mohl dělat, co se mu zachtělo, nechtělo se mu vůbec nic. Vždy si pouze krátce promluvil s mámou, poškádlil jejího milovaného kocoura a po večeři zalezl do postele.

Když namátkově pohlédl do kalendáře, nevycházel z údivu. Od toho nešťastného testu z ekonomie uběhly už celé dva týdny a on o tom neměl ani ponětí. Listopad se bez jeho vědomí přehoupl v prosinec a jediné, díky čemuž pocítil plíživou atmosféru svátků, byla výzdoba, kterou vídával v Trümperově ústavu pro děti.

Zvláštní. Ze začátku to místo nesnášel. Vracel se unavený ze školy a nenáviděl fakt, že jej od teplé postele dělí více než pět hodin práce. Po několika týdnech si však jaksi zvykl. Přestal protestovat. Neustále si opakoval, že to dělá pro děti. Pro děti, které na rozdíl od něj postrádají to nejdůležitější ze všeho. Zatímco se on na svět mračil a nenacházel na něm nic hezkého, ti prckové by možná dali cokoli, kdyby byli na jeho místě. Měl všechno, o čem oni pouze tajně snili, a přesto si toho nevážil. Nebyl dobrým člověkem.

Měl být za to všechno vděčný… věděl, že by měl být za všechno vděčný …ale za co měl být vlastně vděčný?

Jedna věc by se možná přeci jen našla. Byly to opravdu vzácné, nečekané okamžiky, kdy se mu podařilo na chodbě ucítit závan známé vůně. Vůně, kterou cítil pouze jednou v životě a i to před dvěma týdny, ale byla tak jiná od všech, které kdy ucítil, že mu okamžitě utkvěla v paměti. Někdy dokonce přemýšlel nad majitelem oné vůně. Pracoval tam už poměrně dlouho, a přesto jej ještě nezahlédl. Znal vychovatelky, uklízečky, dokonce si pamatoval i jména některých dětí a o klukovi, který tam trávil nejvíce času ze všech, ani neslyšel. Možná to tak zařídil osud, že se neustále míjeli. Kdoví.

S hlubokým povzdechem zaparkoval nedaleko zadního vchodu do budovy, protože nikde jinde již nebylo volné místo. Hustě pršelo a jeho nálada se pohybovala ve stejném rytmu, jako počasí přicházející zimy. Byl tak unavený. Středy byly vždy nejhorší. Poslední přednáškou byla ekonomie a netušil, čím to bylo, ale jeho profesor měl talent na to, aby jej připravil i o poslední zbytky energie. Nikdy se neměli příliš v lásce a ode dne, co neudělal další z jeho testů, bylo vše ještě horší. Dnes si jej dokonce zavolal do kanceláře a neustále opakoval něco v tom smyslu, že vyučuje kouzelný předmět, který je zcela jednoduchý, pokud mu člověk chce porozumět. Čímž v podstatě naznačil, že se Tom nesnaží dostatečně a že mu dává poslední šanci, jinak jej vyhodí.

Tom si přes hlavu přehodil kapuci a rychle vyběhl do hustého deště. Utíkal ke dveřím, pohledem zachytil kolo opřené o zeď nedaleko jeho auta. Co za šílence jezdí v prosinci na kole?! A ještě ke všemu v tomhle počasí? Uvnitř se oklepal jako zmoklé štěně a šel rovnou do šatny, kde na sebe hodil tátovy staré pracovní kalhoty. Čekal jej další dlouhý den.

…

Bill byl právě uprostřed čtení jedné ze svých oblíbených knih, když mu pohled padl na hodinky. Bylo něco málo po druhé. Vykulil oči a prudce vyskočil ze židle, knížka mu neslyšně sklouzla podél stehen a otevřená dopadla na podlahu, zatímco on běžel prázdnou třídou k místu, odkud měl nejlepší výhled. S výrazem zvědavého malého dítěte se přilepil na skleněný povrch vnitřního okna, poodhrnul záclonku a stejně jako každý den trpělivě vyčkával. Vlastně ani sám nerozuměl, proč to dělá. Věděl pouze to, že mu ta krátká chvíle zkrášlí jinak obyčejný všedný den. Možná byl hloupý. Dělají to tak hloupí lidé? Ukrývají se a sledují jiné lidi místo toho, aby na ně promluvili?

On však neměl na výběr. Nemohl za ním jenom tak jít a promluvit na něj, protože by to nedokázal udělat. Ne že by neuměl mluvit. Právě naopak. Na to, že byl od narození hluchý, se za ta léta naučil mluvit celkem obstojně. Tenhle výraz však mohl použít pouze v přítomnosti jiných hluchých lidí, protože ve srovnání se zdravým člověkem mluvil jako malé dítě. Bál se oslovit jej, protože sám nevěděl, jak zní jeho hlas. Co když byl až příliš hrubý? Nebo naopak, nepřirozeně upípaný?

Z uvažování o nedostatcích vlastního hlasu, o kterých ani nemohl vědět, jej vytrhla osoba pomalu procházející dlouhou chodbou s kladivem v ruce a unaveným výrazem ve tváři. Byl zase tak smutný, Billovi se zdálo, že dokonce ještě víc než v předešlé dny. Se zatajeným dechem jej sledoval, jak prochází kolem jeho třídy, míjí ostatní vychovatelky a malé hloučky dětí a ani se neobtěžuje zvednout hlavu, aby viděl, kudy kráčí. Neodpovídal na pozdravy, pouze kráčel.

Jak zvláštní, pomyslel si Bill, když se rychle vrátil na své původní místo, protože v dálce zahlédl blížící se siluetu svého otce. Má oči, ale nedívá se. Slyší, a přesto nenaslouchá. Proč?

Váhavě se kousl do rtu, prohrábl si střapaté prameny vlasů, jež mu spadaly do tváře, a bezmyšlenkovitě sáhl po knize právě ve chvíli, kdy se dveře jeho třídy otevřely a dovnitř vstoupil sám ředitel celého ústavu. Gordon mu věnoval laskavý úsměv a krátce na něj kývl, zatímco pomalu kráčel blíž s tácem nějakých sucharů v ruce. Bill mu úsměv opětoval a ze všech sil se snažil předstírat, že jej právě vyrušil u čtení velmi zajímavé části.

„Je všechno v pořádku?“

Bill si povzdechl. Tolikrát jej prosil, aby na něj mluvil, ale on si nedá říct. Chtěl pouze jediné. Být jako ostatní. Nechtěl v lidech vzbuzovat lítost. Uměl dokonale odečítat ze rtů, rozuměl by mu, ale jeho otec si jednoduše stál za svým a neustále tvrdil, že by byla taková komunikace zbytečně zdlouhavá a ještě ke všemu by jej vyčerpávala. Bill s ním nemohl souhlasit. Právě tohle jej vyčerpávalo.

„Všechno je v pořádku. Potřebuješ něco?“

„Přinesl jsem ti něco k jídlu a přišel jsem se rozloučit. Už budu muset jít. Nerozmyslel sis to? Venku řádí strašná bouře, nechci, abys jel v tomhle počasí domů na kole a ještě ke všemu sám. Vezmi si věci, odvezu tě.“

Tác položil před Billa, rozhlédl se kolem sebe a přisunul si k němu jednu ze židlí, přímo trpasličích rozměrů. Bill se málem zasmál. Na té malé židličce se zdál přímo obří.

„Ne tati, to je v pořádku. Zvládnu to. Stejně mám tady ještě nějakou práci. Než se dostanu domů, bude dávno po dešti, neměj strach.“

Gordon se na něj dlouze zahleděl a Bill věděl, že v něm právě zápasí dvě osoby. Jedna, která jej nechtěla za žádnou cenu pustit samotného, a druhá, která mu přeci jen chtěla nabídnout trochu volnosti. Nakonec rezignovaně svěsil ramena a přikývl.

„Tak dobře. Vrátím se kolem půlnoci, mezitím ti bude dělat společnost děda.“

Neměl z toho dobrý pocit. Kdyby Bill nevypadal tak, jak vypadal, neměl by o něj takový strach. Když se ženou čekali druhé dítě, konečně vytouženého synka, doufal, že bude silný a odvážný. Že i přes značný věkový rozdíl obrání svou starší sestru. Osud to však zařídil zcela jinak. Na jednu stranu se jeho přání splnilo. Byl velice silný a odvážný, ale pouze vnitřně. Zvenčí vypadal jako křehká panenka z porcelánu, která se pod silnějším dotekem rozletí na drobné části. Tak snadná kořist pro zlo dnešního světa. Přišel o to, co nejvíce miloval, nechtěl ztratit i to poslední, co mu na něm ještě zůstalo.

„Dobře, tati. Ale nezapomínej, kdyby bylo nejhůř, mám Buřtíka a ten mě ochrání.“

Poprvé v životě byl rád, že společně komunikují pouze znakovou řečí, protože kdyby to vyslovil nahlas, nedokázal by se zdržet pobaveného smíchu. Věděl, že Bill na svého psího miláčka nedá dopustit, ale obtloustlého, nemotorně se pohybujícího baseta s dokonale výstižným jménem opravdu nepovažoval za vhodného ochránce pro svého syna.

„Tady,“ raději rychle změnil téma a naklonil k němu tác plný sušenek. „Obsahují lněná semínka, a ta jsou hodně zdravá. Termín operace se blíží, a tak musíme načerpat hodně síly.“

Bill se pomalu naklonil dopředu a vyděšeným pohledem sledoval podivné bochníčky hořčicové barvy. Nechtěl svého otce zklamat, věděl, že to všechno dělá pouze pro jeho dobro, ale přesto se nedokázal přinutit pohnout rukou a ochutnat ten zdravý zázrak.

„Bille, no tak. Vím, že nevypadají příliš lákavě, ale jsou celkem chutné.“ A na důkaz si sám ukousl pořádný kousek. Bill jej pobaveně sledoval, a když mu tváří přelétl výraz zhnusení, neubránil se veselému úsměvu.

„Zřejmě nejsou tak chutné, viď?“

Gordon se tiše zasmál, a i když nechtěl, musel připustit, že má pravdu. Odložil tác bokem a očima utkvěl na Billově úsměvu. Bodlo jej u srdce. Byl věrnou kopií své matky. Zdědil nejenom její krásu a inteligenci, ale i důvtip a obezřetnost. Naklonil se přes stůl a otcovsky jej pohladil po vlasech.

„Už tě nebudu rušit. Vidím, že máš rozečteného, něco hodně zajímavého,“ hravě na něj mrkl a pomalu vstal. „Ať mi děda zavolá, až přijdeš domů.“

Bill přikývl a usmál se. „Doufám, že ti ta schůze dobře dopadne.“

Gordon sám pro sebe přikývl a popošel ke dveřím, ale nemohl si to odpustit. Ohlédl se a pobaveně na něj zamrkal.

„Máš tu knihu obráceně.“ A poté s veselým úsměvem vyšel ze dveří.

Bill cítil, jak mu do tváře stoupá červeň, sklonil tvář a skutečně. Kdyby se chtěl opět začíst do textu, nerozluštil by jediné slovo, neboť ji měl vzhůru nohama. S podivně pulzujícím pocitem v hrudi ji zavřel a rozešel se ke svému oblíbenému místu v rohu místnosti. Posadil se na podlahu, hlavu opřel o zeď a sledoval bouři za oknem. Silný vítr způsoboval, že stromy v rytmu jeho zdrcujících úderů splašeně tančily a Bill netoužil po ničem jiném, než naslouchat rytmům toho tance. V mysli si představoval, jak asi takový déšť může znít, a myslel přitom na toho chlapce.

…

Když Tom konečně dokončil svou práci a s klidným svědomím nastupoval do auta, bylo již dávno po sedmé večer. Bouře jako by každou chvílí nabírala na intenzitě, obloha se zdála být až nepřirozeně tmavá, na Toma však působila uklidňujícím dojmem, protože věděl, že nadešel čas jít domů. Těšil se na mámu, na teplou večeři, pořádnou sprchu, a dokonce i na tu malou chlupatou kouli. Dlaní si otřel mokrou tvář, odložil si věci na zadní sedadlo a nastartoval. Zařadil rychlost a chtěl co nejrychleji vypadnout. Auto ujelo sotva metr, než zastavilo a odmítalo se hnout.

„Prosím, tohle mi nedělej,“ zničeně zasténal a bouchl do palubní desky. Vůz se vzmohl pouze na nepatrné pohupování se dopředu a zase zpátky, ale jinak odmítal spolupracovat. „Tohle se mi snad zdá,“ vypnul motor, pootevřel dveře a zjistil, že zapadl do pořádné jámy plné bláta.

„K čertu s prosincem, zimou a deštěm! “ Opět za sebou zavřel, popadl druhý dech, nastartoval a zařadil zpátečku. Silně dupnul na plyn a vzápětí za doprovodu hlasitého křupnutí prudce odletěl dozadu. Na chvíli se skutečně radoval, jeho radost však trvala pouze krátce, konkrétně dokud mu nedošlo, že ten podivný zvuk byl způsoben nárazem. Myšlenku na mámu a večeři byl nucen potlačit do pozadí. Nevěřícně zavrtěl hlavou a opět vyběhl do deště. Byla mu neuvěřitelná zima, přes otravné kapky deště sotva dokázal rozeznat předmět vklíněný pod autem. Dopadl na čtyři a po chvilce se mu podařilo vytáhnout zkroucený kus kovu, který opravdu vzdáleně připomínal kolo, které jej dříve tak upoutalo.

„Sakra!“ ulevil si a chtěl napravit alespoň zkřivenou sedačku, když se jí však zlehka dotkl, zůstala mu v ruce. „Tohle se může stát jenom mně,“ opět nevěřícně zavrtěl hlavou, vstal a pozůstatek kola postavil před sebe právě ve chvíli, kdy ze dveří vyšla hubená postava s náručí plnou knih.

Jejich pohledy se setkaly. Zvuk deště byl nečekaně narušen nárazem kola o chodník a splašeným třepotáním stránek knih dopadajících nedaleko něj.

autor: B-kay