Sedmikráska 5.

Příběh pátý

„To ale nemyslíš vážně!“ Výkřik za zády chlapce jej přiměl přerušit práci a otočit se, přestože věděl, komu hlas patří. Když spatřil kamaráda, jak strnule stojí mezi dveřmi, kriticky si prohlíží jeho oblečení a šklebí se, přičemž vždy srandovně krčíval nos a čelo, neubránil se smíchu. Ve chvíli, kdy si všimnul nesouhlasného zavrtění hlavou, přestal. Nebo lépe řečeno se o to pokusil. Koutky mu totiž cukaly nadále.

Luc, jeho přítel, spolužák a v neposlední řadě také spolubydlící, k němu přistoupil blíže a přeměřil si jej pohledem.

„Nejdeš v tomhle, že ne?“ Prstem mířil na obrovské tepláky, které měl druhý mládenec na sobě, a čekal na odpověď. Dostal přirozeně tu, již chtěl ze všech nejméně. Odpověď otázkou.

„Nejdu kam?“ Zasmál se pobaveně Tom a pohodlně se opřel.
„Tome, člověče, nepřeskočilo ti z toho? Máš narozky, ne?“ Lucas pobaveně zavrtěl hlavou a z výšky dosedl na pečlivě ustlanou postel.

„Teď jsem ji ustlal.“ Poznamenal mimochodem Tom, věnoval Lucovi úšklebek a otočil se zpět k rozdělané práci.

Byl to skoro rok, co se společně nastěhovali do tohoto bytu, který jim sehnal Lucasův otec. Nebyl moc velký, ale oba z něj byli nadšeni. Byl jejich první vlastní a byli zde svými pány. Oba byli šťastni, že jejich spolubydlící je ten druhý. Ani Tom, ani Luc by si nedovedli představit, že by bydleli s někým jiným. Když zvažovali odejít z domu a postavit se na vlastní nohy, ani na okamžik nezaváhali při rozhodování, s kým sdílet nové obydlí. Snášeli se dobře, na většině věcí se shodli, jen na jednu měli odlišný názor. Na pořádek. Když člověk vešel k Lucasovi do pokoje, vládl všude jen chaos, kdežto u Toma mělo vše své místo. Proto to byl právě on, kdo uklízel a staral se o to, aby neshnili ve špíně. Luc v legraci prohlašoval, že Toma nikomu nedá, protože lepší hospodyňku než jeho by těžko hledal.

„Zvedej se! Máš narozky a jde se slavit!“ Zavelel brunet, plácl se do kolen a vyskočil na nohy.

„Nikam nejdu, Mám práci.“ Odbyl jej Tom, který se snažil už nehezky dlouho vymyslet smysluplnou větu. Všechny předchozí jednu jako druhou smazal, neboť po jejich přečtení nabyl dojmu, že je napsal slabomyslný jedinec a ne student jedné z nejprestižnějších univerzit v Německu. Pokud to takto bude pokračovat, nestihne seminární práci odevzdat v termínu, jenž profesor stanovil. Kromě toho by na svoje narozeniny nejraději zapomněl a předstíral, že žádné nemá.

„Hele, nezkoušej to na mě. Sedíš tu nad tím a nic neděláš.“ Prokouknul jej okamžitě kamarád. Měl pravdu, neboť tu opravdu jen dřepěl na zadku, bezradně zíral na monitor a myšlenky se mu rozbíhaly úplně jiným směrem, než bylo téma práce. „Potřebuješ si vyčistit hlavu, kámo. Věř Lucovi, on se v tom vyzná.“ Pokračoval mladík s kaštanovými vlasy. „Takže teď půjdeme pařit a pokud…“

„Tys ji už odevzdal?“ Vstoupil mu nečekaně do řeči Tom.

„Já? Jasně, už před třemi dny.“ Odvětil tak, jako by se tímto dotazem cítil uražen, neboť vyzněl, jako by pochyboval o jeho schopnostech.

„Tak vidíš. Ale já mám obsah a s bídou úvod, takže…“

„Takže teď pohneš zadkem, necháš to být a já ti s tím zítra… nebo spíš pozítří píchnu, hm?“

Brunet zaklapl notebook a popadl kamaráda za ruku. Dostrkal jej ke skříni, a protože se k tomu neměl Tom sám, vrhl se vzápětí i do výběru outfitu pro dnešní večer, naprosto ignorujíc námitky. On měl jasno. Dneska se bude slavit. Oběma jen prospěje, když odsud vypadnou. Už dlouho spolu nikde nebyli, jelikož jeho kumpán seděl celé dny v pokoji a učil se jak cvok. Vždyť to ani nemohlo být zdravé, takhle přetěžovat mozek! Aspoň přijde na jiné myšlenky, což potřebuje jako sůl. Lucas jej znal a byl si jistý, že důvodem tohoto rozpoložení není ani tak seminárka, jako něco nebo spíše někdo jiný. Rok co rok před a během svých narozenin, a vlastně ještě několik dní potom, byl Tom divný a upadal do těchto sentimentálních stavů. Luc nemohl dělat víc, než se jej snažit rozptýlit. I když občas měl dojem, že všechny jeho snahy jsou marné. Ale dneska se nebude depkařit, dneska se budou jen bavit.

***

„Pojď,“ Luc musel Toma opět uchopit za paži a vtáhnout jej dovnitř. Toto byl v pořadí pátý klub, který poctili mladíci svou návštěvou. Zpočátku se sice oslavenec cukal, ale postupem času se uvolnil, za což nemohl ani tak alkohol v krvi, jako spíše Lucas a jeho optimismus, jímž nakazil všechny, kteří se ocitli v jeho blízkosti.

„Sorry.“ Zahuhlal Tom s náznakem smíchu v hlase přes rameno na zrzku, do níž nechtěně vrazil. Nakonec to byl vlastně dobrý nápad nechat seminárku seminárkou a jít se bavit. Neměl sice pařby moc v lásce, ale s Lucem to bylo jiné. Ve dvou jej to bavilo více než s partou lidí. Nezůstávali jen v jednom, v němž se zpili do němoty. Ne, prošli jich několik, aby jim nic a nikdo neutekl, jak říkával Lucas. Tom si byl jist, že ani dneska to nebude jinak.

„Kam si sedneme?“

„Cože?“

„Ptám se, kam si sedneme!“ Zakřičel brunet svou předešlou otázku. Nepočkal však, až mu odpoví, popadl jej za ruku a táhnul k jednomu volnému boxu, jehož si čirou náhodou všimnul.

„Tady to vypadá docela dobře.“ Pokýval hlavou a strčil do Toma, aby si sednul. „Dojdu pro nějaké pití! Chovej se slušně.“ Pohrozil mu a během mžiku zmizel z dohledu. Druhý hoch se jej snažil vyhledat pohledem, ale v té změti těl to byla marná námaha. Proto vylovil z kapsy krabičku cigaret, jednu si vložil mezi rty a zapálil ji. Labužnicky z ní potáhl a vyfoukl namodralý kouř. Rozhlížeje se kolem se poškleboval, když mu zrak utkvěl na těch laciných holkách, co po něm házely očima. Tomovi byly volné. O holky zájem neměl. Byl si však jistý, že kdyby nebyl gay, měl by tyhle typy jen na to jedno. Co taky víc s nimi dělat?

„Člověče, mám pro tebe super objekt.“ Drmolil Lucas, který se odněkud znenadání vynořil a sedal si vedle svého kamaráda.

„To mi děláš schválně, že jo?“ Ukázal Tom na láhev sektu, která stála před nimi. Oba chlapci se podívali nejprve na ni, pak na sebe a vyprskli smíchem.

„Kámo, tohle jsou narozeniny a my si ani nepřipili. Slavnostní přípitek je nezbytný.“ Bránil se brunet.

„Jasně.“ Strčil do něj druhý mladík. Sekt mu pokaždé hrozně rychle stoupl do hlavy, což Luc věděl a určitě to byl jeden z důvodů, proč jej koupil. Nejspíš usoudil, že je potřeba udržovat hladinu alkoholu v krvi a starat se o to, aby nepoklesla. Hledíce si do očí si přiťukli a připili na zdraví jednoho z nich.

„Tak ti nevím. Asi bych si na čelo měl napsat „Jsem gay“, co?“ Zažertoval Tom, když si všiml rádoby svůdných pohledů, které jeho směrem vysílalo hned několik zástupkyň něžného pohlaví. Občas nechápal, kdo tohle pojmenování vymyslel. Z některých dívek šel až strach a něžné by je určitě nenazval.

„Já bych to nedělal. Kdo ví, co bys tím způsobil. Baby jsou divný, hochu.“ Prohodil Luc a dopil obsah svojí sklenky do dna.

„Hele, cos to říkal, když jsi přišel?“ Vzpomněl si Tom zničehonic, že když přišel, říkal, že pro něj něco má, ale nakonec to zamluvili.

„Co?“ Zavrtěl nechápavě hlavou brunet, jemuž nejprve vůbec nedocházelo, kam svou otázkou míří. Záhy si však vzpomněl, že spatřil něco, co by se Tomovi mohlo zamlouvat. „Jo! Že jsem objevil něco, co by se ti určitě moc líbilo.“

„Fakt?“

„No, být tebou jdu se tam podívat, protože co jsem vypozoroval, je o něj zájem.“

„O něj? Lucu!“ Tomovi konečně došlo, kam míří. Zase se mu snažil někoho dohodit. Jako by za tu dobu nevěděl, že všechny předešlé pokusy ztroskotaly. A opět přešel jeho prosbu, aby mu už nikoho nehledal a že bude-li chtít, najde si někoho sám.
„Co je? Starám se o tvoje štěstí. Jsem si jistej, že tenhle je přesně tvůj typ!“ Nedal se brunet tak snadno odbýt. Podle toho, co mu popisoval, byl chlapec, kterého spatřil, přesně ten, z něhož by se Tomovi podlomila kolena.

„Tak se jdi aspoň podívat.“ Ozval se po chvilce mlčení Lucasův hlas. Jeho nejlepší přítel vedle něj seděl, ruce měl překřížené na prsou a tvářil se, jakože se hrozně moc hněvá. Věděl, že to tak není, Tomovi nikdy vztek nevydržel dlouho. Pouze na jednu osobu, vlastně na dvě se vydržel vztekat. Na svoje rodiče. Luca vytočilo, že svému synovi ani nepopřáli k narozeninám, jak mu sám řekl. Ani on neměl zrovna ideální rodiče, ale věděl, že u nich není nic důležitějšího než on. Nechávali jej sice růst jako dříví v lese, protože tak podle nich nejlépe pozná, co je život, ale byl si jistý, že kdyby za nimi přišel a potřeboval by pomoc, bylo by jedno, kolik by mu bylo, nevyhodili by jej. U Tomových rodičů si tím nebyl jistý vůbec. Prakticky je neznal. Viděl je párkrát, ale moc dobrý dojem na něj neudělali. Alespoň matka ne.

„Já půjdu, ale jen se podívám a vrátím se.“ Když starší mladík vzhlédl, spatřil Toma, jak stojí u boxu a rozhlíží se nejspíš za účelem zjistit, kudy se má vydat. Lucas se zaradoval, že nakonec ustoupil a svolil, že si jej prohlédne. Podvědomě totiž tušil, že se jen tak nevrátí.

„Hele, je za barem a fakt z něj budeš paf. Na to mám čuch.“

„A to mi říká heterouš?“ Pobaveně se zasmál Tom. „Hned jsem zpět.“

„Hele, nemusíš zas tak spěchat.“ Když se otočil směrem, jímž se díval Luc, spatřil dívku, kterou srazil při příchodu, a došla mu poznámka. Kývl, přestože si jej kamarád už nevšímal, jelikož veškerá jeho pozornost se soustředila na osobu opačného pohlaví.

Šťastný byl slabý výraz pro to, jak se Tom cítil, když se mu podařilo prodrat se mezi všemi těmi lidmi a dostat se k baru. Jeden týpek jej polil pivem, někdo mu dokonce i sáhl na zadek a několikrát mu kdosi šlápl na nohu. To byl další důvod, proč neměl kalby zrovna v lásce. Okamžitě se posadil na jednu volnou židli a předklonil se. Místo za pultem však zelo prázdnotou. Takže ani nezjistil, koho se mu to Luc snažil dohodit, ani si nemohl objednat něco k pití.

„Ahoj.“ Ozvalo se, sotva dosedl, a chlapec tiše zaúpěl. Spíš než se usmál, se ušklíbnul na dívku, která si právě usedala vedle něj. Jiný by byl rád, kdyby se na něj lepily holky, jenže jeho to obtěžovalo. Nesnášel totiž to prvotní naznačování, že u něj nemají šanci, které nebylo nic platné, protože málokteré došlo, co má na mysli. Ve většině případů buď řekl, kdo jej přitahuje, nebo prostě odešel. Přihlížel tomu, jak si ladně přehodila nohu přes nohu, prohrábla si blond vlasy a více se k němu naklonila, aby mu tak poskytla lepší výhled na svůj dekolt. Tomův zrak tam sice krátce sklouzl, ale ne ze zájmu, jak by si slečna mohla myslet, spíše automaticky. Výraz jeho tváře se totiž vůbec nezměnil, zůstával stejně netečný.

„Co si dáte?“ Ozval se kousek od něj chlapecký hlas, po němž se okamžitě otočil. Vzápětí div úlekem nepřepadl dozadu. Lucase při nejbližší příležitosti zabije. Tohle přece nemohl myslet vážně! Paf z něj sice skutečně byl, ale asi jinak, než bylo plánováno. Před ním stál kluk, jenž na něj mžoural přes skla svých brýlí, byl maličko při těle a celý se leskl od potu. Ti předešlí, co se mu snažil dohodit, aspoň nějak vypadali, ale tohle byla katastrofa.

„Já…“ Tom se chystal objednat si aspoň nějaký drink, ale jeho ústa oněměla, když mu oči sklouzly k osobě opodál. U výčepu stál totiž klučina s černými dredy, jež měl v týle stažené do ohonu. Nezmohl se na víc než na zírání jeho směrem. Pokud byl on ta osoba, která se mu měla líbit, tak měl Luc víc než pravdu. Pořádně mu sice neviděl do obličeje, ale z profilu vypadal božsky. S očima přilepenýma na barmanovi, sklouzl ze židle a popošel do míst, kde točil pivo.

„Nějaké přání?“ Zeptal se černovlasý kluk, aniž by vzhlédl. Ve svém zorném poli totiž zaregistroval, že se před něj někdo usadil. Neobtěžoval se však vzhlédnout. Chlípníků se tu už během dneška vystřídalo několik. Nestál o to dívat se na dalšího.

„Jedno si dám.“ Ozval se nově příchozí a chlapec ztuhl. Ten hlas. Ne, to byla hloupost! Dělal tu už více než rok a chodili sem víceméně jedni a ti samí. Takže většinu lidí si pamatoval a některé znal. Když však zvedl oči a zahleděl se do tváře osoby naproti, spadla mu brada. To přece nemohlo být možné!

„Přeteče ti to.“ Usmál se na něj mladík a jemu došlo, kdo to je. Zase on! Jeho varování přišlo pozdě, protože už cítil, jak mu pivo stéká po dlani.

„Sakra!“ Zaklel, když se vzpamatoval ze šoku. Jeho Tom. Sice už neměl dredy, hlavu nyní zdobily černé copánky, ale byl to on. Rošťácký úsměv i kukuč zůstal stejný. Čím déle se na něj díval, tím více se usvědčoval v tom, že je ještě krásnější než dříve. S přibývajícími léty zmužněl, lícní kosti byly nyní výraznější než prve, což mu jen dodalo na kráse. Právě toto zjištění způsobilo nejprve rozmrzelost černovlasého chlapce, vzápětí jej však ovládl hněv. Přesto se vrátil zpět k pípě, vzal prázdný půllitr a začal točit pivo. K Tomovu překvapení je ale nedal jemu, nýbrž chlápkovi, co přišel až po něm.

„A já?“ Zeptal se přívětivě a věnoval mu další úsměv. Líbil se mu. Sice byl takový od rány, což by do něj v první chvíli vůbec neřekl, ale přitahoval jej.

„Och, já na tebe naprosto zapomněl, sorry.“ Ušklíbl se na něj kluk s dredy a dál se věnoval točení piva. Tom se rozhodl nijak se nenechat vyvést z míry. Poposedl si více dopředu a přemýšlel, jak započít s objektem svého zájmu rozhovor. Nebylo to dvakrát snadné, protože po něm co chvilku někdo pokřikoval. Ovšem Tom se odmítal vzdát.

„Dneska mám narozeniny.“ Poznamenal, když se mladík s černými dredy vrátil zpět k výčepu.

„Gratuluju.“ Odvětil kysele a jemný obličej se při tom zkřivil do nehezké grimasy. Už tak toho měl za dnešek dost, ani na chvilku se nezastavil. Stále po něm někdo něco chtěl, přeřvávali se, občas si na něm někdo vylil zlost, snášel vilné pohledy a chlípné narážky opilců a do toho se tu zjeví Tom. Horší to už být nemohlo. Otočil se za sebe, nalil do sklenky vodku, která záhy přistála před chlapcem s copánky. „To je na účet podniku.“

„Ehm, díky.“ Zamumlal Tom a přitáhl si k sobě skleničku. Opět ticho, které bylo naplňováno nevraživými pohledy, které k němu co chvilku vyslal. Netušil, co mu tak zlého provedl. Skoro nic neřekl, objednal si pivo, které ani nedostal, a snažil se být jen milý. Asi flirtování neměl v krvi a byl na ně antitalent.

„Do kolika děláš?“

„Cože?“ Černovlasý hoch se otočil a vyvalil oči. Když leštil sklenky a uklízel je na jejich místa do police za sebou, doufal, že se Tom začne nudit, vypije vodku a odtáhne pryč. Spletl se. Seděl na místě, panáku se ani nedotkl a zamyšleně si jej prohlížel.

„Ptal jsem se, kdy tu končíš?“ Zopakoval Tom svou otázku a přidal úsměv, o němž se domníval, že je ten nejhezčí, jaký dovedl.

„Moje věc.“

„A zítra tu budeš?“ Zkusil to jinak, když na první otázku nedostal odpověď.

„Proč?“ Zeptal se nevrle barman.

„Kdybys nebyl a měl bys odpoledne čas, tak…“

„Tak bychom se mohli vidět?“ Dredatý barman se kysele usmál a doleštil poslední sklenici.

„Byl bych opravdu moc rád.“

„V kolik a kde?“

„Cože?“

„V kolik a kde mám být?“ Zopakoval svou otázku a naklonil se blíže k Tomovi, jemuž se zamotala hlava. Nevěděl, čím to bylo způsobeno. Jestli blízkostí toho krasavce, nebo alkoholem, proudícím v jeho žilách.

„Ty bys fakt přišel?“

„To víš, že jo. Nemám totiž na práci nic lepšího, než ze sebe dělat idiota a čekat, kde mi řekneš, abys mě tam zase mohl nechat trčet!“ Vyštěkl a mrskl mu do obličeje utěrku, jíž leštil sklenice. Než se Tom stačil vzpamatovat, byl pryč. Pod záplavou černých copánků to začínalo pracovat. Před sebou viděl rozezlený obličej, v uších mu zněl vzteklý, a zároveň zklamaný hlas a co se zdálo absurdní, se každou další vteřinou stávalo reálnější. Proto ta podoba, ten pocit uvnitř něj. Jak mohl být tak slepý, tak hloupý?

„Dáte si ještě něco?“ Ozval se před ním hlas druhého barmana. Tom se na něj dlouze zadíval a místo odpovědi jen zavrtěl hlavou.

„Kde je váš kolega?“ Obrýlený kluk se po této otázce rozhlédl kolem sebe. Jako by se chtěl přesvědčit, že jeho kolega skutečně není za barem. Vteřiny, které mlčel, se Tomovi zdály nekonečné a měl pocit, že každá další, která přijde nazmar, je důležitější než ta předchozí.

„Asi si odskočil. Hned tu bude.“

„Potřeboval bych s ním mluvit.“

„Vrátí se.“ Odbyl jej brejlovec, jak jej stačil Tom pokřtít, a chystal se jít si po své práci. Jenže byl zadržen.

„Prosím! Je to životně důležité. Jenom tam zaběhněte a řekněte mu, že se omlouvám a prosím jej, aby sem přišel.“ Kluk si povzdechl, ale pod vlivem Tomova prosebného pohledu nakonec skutečně splnil, oč byl požádán, a zmizel. Mladík si nervózně poposedl na židli a zahleděl se na čirou tekutinu ve skleničce, kterou nakonec odstrčil. Když spatřil vracejícího se barmana, udělal jeho žaludek obrovský kotrmelec.

„Tak odešel. Prý mu nebylo dobře. Je mi líto.“ Řekl takovým tónem, že Tom silně zapochyboval, že jej to mrzí. Naopak by se byl domníval, že z toho má radost. Odpornou škodolibou radost. Sklouzl ze židle a chystal se vrátit zpátky za Lucem, aby mu oznámil, že odchází domů. Jeho nálada klesla pod bod mrazu a už jej tu nic nedrželo. „Kdyby vás to zajímalo, tak jezdívá domů tramvají. Stanice je asi tři sta metrů odsud. Když si pospíšíte, možná jej ještě doběhnete.“ Barman zaváhal, zda mu to má říkat. Kolegu moc v lásce neměl. Byl podle něj příliš afektovaný, ale bylo mu líto toho neznámého chudáka, kterému očividně učaroval a byl nešťastný z toho, že odešel.

„Díky,“ usmál se Tom a hrnul se k východu.

***

Konečně jeho tvář ovanul večerní vánek a mohl se nadechnout čerstvého vzduchu. Dostat se dovnitř nebylo zrovna lehké, ovšem cesta ven z klubu byla mnohem obtížnější. Když udělal krok kupředu, lidé jej zatlačili o dva zpět. Popoháněn touhou spatřit černovláska se nakonec procpal k východu a ocitl se na ulici. Okamžitě se rozběhl směrem k zastávce. Tři sta metrů nebyla moc velká vzdálenost, ale dost se zdržel a musel sebou hodit, chtěl-li jej dostihnout. Celou dobu si v hlavě připravoval, co mu řekne, za co se mu omluví dřív. Překvapilo jej, že zastávku nemusel hledat moc dlouho. Vynořila se před ním po pár minutách. Nikde však nebyla ani noha. Že by už odjel? Nebo že by to nestihnul? Či si snad z něj brejlovec sprostě vystřelil?

Rezignovaně se posadil na lavičku a zahleděl se na potemnělé nebe nad hlavou. Hvězdy mu dnes připadaly jasnější, skoro to působilo, jako by hořely. Po tomhle světě snad ani nemohl chodit větší smolař, než byl on. Vzdychl si, promnul si bradu a zahleděl se do tmy, která jej obklopovala. Kde ho teď bude hledat? Toto město je hrozně velké, bydlí v něm tisíce lidí. Je to jak hledat jehlu v kupce sena. Náhle přitáhlo jeho pozornost přibližující se cinkání. Snažil se rozpomenout, co takto cinká. Bylo mu to tak povědomé, nebezpečně povědomé. Byl to přece zvuk…

„Tramvaj!“ vykřikl a vyskočil na nohy. Světlo doprovázené cinkotem se rychle blížilo a Tom zaostřil. Uvnitř nesedělo moc lidí. Dvě chechtající se dívky, starší muž a… on! Automaticky se rozběhl po chodníku kupředu, očima hypnotizoval černovlasého chlapce a nabádal jej, aby otočil hlavou a tak si jej všimnul. Jenže vše marné. Seděl, opíral se o skleněnou výplň okýnka a prohlížel si ruce. Tom sice běžel, co mu síly stačily, stroj mu však nezadržitelně ujížděl. Ač nerad, musel to vzdát. Přerývavě dýchal a držel se na hrudi přibližně v místech, kde jeho ztrápené srdce nyní tlouklo jako na poplach. Tohle přece nemohl být konec, nesměl to být konec.

„Sedmikrásko,“ zašeptaly plná ústa. Medové oči hleděly do tmy, která mladíka obklopovala nebo spíše podle jeho názoru pohlcovala. Z beznaděje se mu svíralo hrdlo, až měl strach, že se zadusí. Musel se každou chvilkou zalknout, nedostávalo se mu kyslíku. Po líci mu sklouzla jedna jediná osamělá slza, která zemřela na rudých rtech, jež se otevřely a zoufale zařvaly: „Sedmikrásko!“

autor: LadyKay