autor: Muckátko :o*
Drazí moji,
neflákejte to komentování! Víte, jakou mám radost z každého komentáře? U jednoho dílu je komentářů 10 u jiného 3. Pravidelným čtenářům, kteří vždy okomentují každý díl, velmi děkuji a vy ostatní nebuďte lenoši! Povídka je vždy na první pozici nejčtenějších článků a má u sebe téměř vždy číslo 70 a výše. Tytyty! 😛
Tom se vrátil z úterní výuky dětí. Funíc přišel do svého pokoje a odhodil všechny věci stranou. Samozřejmě až na pouzdro s kytarou. I kdyby byl neštvaný na celý svět a měl sto chutí rozbít všechno kolem sebe, na svou kytaru by byl stále opatrný. Postavil ji do stojanu a dostal se zpět do své běsnící nálady. Nesmírně jej štvalo, že se dnes nevidí s Billem, že neví, co se děje. Jestli Bill mluvil s tím z telefonu, co si říkali a co mezi sebou k čertu mají. Bill mu dokonce ani večer nezavolal! Bill! Ten, který si zvykl Tomovi volat denně, mu včera nezavolal. Když Tom odcházel, rozloučil se s ním jen na půl úst a ani mu nedal pusu, a to Toma vytočilo ještě víc. Odcházel od Billa jako nějaký starý známý a ne jako… co vlastně Tom pro Billa znamenal? A co znamenal Bill pro Toma?
Tom udeřil pěstí do zdi, aby si trochu ulevil. Melissa v dolním patře sebou cukla. Pekla koláč, kdyby měl Tom odpoledne na něco chuť, a málem si spálila ruce o rozehřátý vnitřek trouby, když kontrolovala, jestli už je koláč upečený. Odhodila chňapku a zavřela dvířka od trouby. Otevřela ústa, že na Toma zavolá, co tam u všech svatých dělá, ale zvonek ji zastavil. Zkontrolovala zavřenou troubu a šla otevřít.
„Dobrý den, přejete si?“
„Dobrý den. Máme tu zásilku pro Toma Kaulitze,“ řekl muž v modré uniformě, držíc v ruce složky s papíry a perem.
„Uh ano. Je nahoře. Potřebujete přímo jeho, nebo to smím převzít já?“
„Je to výhradně do vlastních rukou, takže budu potřebovat i průkaz totožnosti,“ oznámil jí.
„Dobře, tak chvíli vydržte,“ řekla Melissa a zavřela dveře.
„Tome! Máš tu nějakou zásilku do vlastních rukou, tak pojď dolů a vezmi si občanku,“ houkla na Toma od schodů a poslouchala, zda uslyší nějaký pohyb. Její syn se po chvíli zjevil nahoře a scházel dolů. Obličej kamenný. Došel ke dveřím a otevřel je.
„Dobrý den,“ pozdravil muže.
„Dobrý den. Tom Kaulitz?“
„Jo,“ přikývl Tom.
„Můžu poprosit o průkaz totožnosti?“ natáhl k Tomovi ruku. Tom se zašklebil, ale kartičku mu podal. Nesnášel svoji fotku a vážně se modlil, aby si ji chlápek moc neprohlížel.
„Děkuji,“ opsal si číslo a kartičku Tomovi vrátil. Občanka skončila v kapse od Tomových tepláků. Chlápek od přepravní služby ukázal na dva kolegy, kteří z auta postupně dopravili do předsíně 3 velké zabalené bedny. Tom stál stranou a jen kýval hlavou, když kolem něj chlápci lítali sem a tam. Jako na tenise. Když postavili poslední bednu vedle těch dvou, rozloučili se a během chvíle byli pryč. Tom zavřel dveře a zůstal zírat na tři bedny.
„Ty sis něco objednával?“ zeptala se Melissa.
„Ne. Za co taky?“ zabručel Tom.
„No, jestli nemáš rentgenové vidění, což předpokládám, nemáš, tak to snad otevřeš ne?“ Melissa byla samozřejmě zvědavá. Tom tedy přešel k první krabici a začal se do ní dobývat. Strhl silnou lepící pásku přepravní společnosti a krabici rozevřel. Vykouklo z ní tmavé kytarové pouzdro.
„Co to kruci…?“ zamumlal Tom a postupně rozbalil všechny krabice, dokud před ním na podlaze neležela tři kytarová pouzdra. Postupně otevřel jedno po druhém. Dopadl na paty a zůstal zírat na ten skvost.
„No…“ pronesla Melissa. Netušila, co by měla říct, protože jí bylo jasné, že Tom se momentálně nachází ve stavu kytarové extáze.
Podívala se na jednotlivá pouzdra a všimla si, že zpod jedné kytary kouká bílý růžek něčeho. Hmátla po něm ale jen tak, aby se nedotkla kytary, kterou by mohla umazat.
„Tady bude asi vysvětlení,“ zamávala dopisem Tomovi před obličejem. Tom sebou cukl a dopis si vzal. Necitelně roztrhl obálku a vyndal zevnitř papírek.
Speciální odměna pro tebe za „práci“ i na státní svátek! 😉
Tom vyskočil na nohy a nechávajíc Melissu s kytarami o samotě, vběhl do svého pokoje, kde za sebou třískl dveřmi. Vyhrabal mobil z tašky a rychle vytočil Billovo číslo. Ve sluchátku klaplo. Tom se nadechl, že spustí svoje, ale Bill byl rychlejší.
„Nemáš zač,“ zasmál se zvonivě, když uslyšel Tomovo zalapání po dechu.
„Bille, co to kruci… jak…?“ nechápal Tom.
„No co? Včera byl státní svátek, takže jsi klidně mohl zavolat, že na svátek nepracuješ a vybodnout se na mě, a jak jsem se informoval, nedostal jsi od matky příplatek, tak jsem ti ho poslal sám. Doufám, že došel v pořádku.“
„Jo, ale Bille! Tři kytary? Tři drahé kytary?“
„Vzal jsem je ze stojanu, ale pššš!“ zachechtal se Bill.
„Billeee! To nejde. Musíme je vrátit, než na to vaši přijdou,“ zakňučel Tom. Příčila se mu myšlenka, že by měl ty skvosty vracet, ale Billovo zdraví pro něj bylo důležitější.
„Na nic nepřijdou. Zamaskoval jsem prázdná místa ve stojanu tak, že jsem ty zbylé kytary přeskládal vždycky ob jedno místo. Pohoda.“
„Opravdu?“
„Yeah! Jsou tvoje. Vím, jak jsi z nich měl orgasmus, když jsi je viděl poprvé,“ škádlil jej Bill.
„To není pravda!“ bránil se Tom.
„Prostě si je užij,“ usmál se Bill. Tom blaženě vydechl.
„Víš, mít tě teď u sebe, řádně bych ti poděkoval.“
„Vykouřil bys mě?“ zeptal se Bill a malinko se začervenal, i když jej nikdo nemohl vidět.
„Bille!!!“ vypískl Tom pohoršeně. „Kruci to snad….! Umím se odvděčit i jinak!“
„Fajn, netýkavko! Spokojil bych se i s ruční prací,“ protočil očima a vyprskl smíchy. Tom si odfrkl.
„Bille?“ oslovil jej Tom vážně.
„Rozmyslel sis to s tou pusou?“ chechtal se Bill. Tom mlčel a kousal si rty, aby se nepřidal k Billovi.
„Dobře fajn. Už jsem klidný,“ odkašlal si Bill a ještě párkrát zabublal.
„Nebylo to třeba, ale děkuji. Vážně. Udělal jsi mi obrovskou radost,“ usmál se Tom.
„Nemáš zač. Jsem rád, že jsi rád.“ Tom chvíli mlčel.
„Bille?“ broukl vážně.
„Hm?“
„Já… víš… já…“
„Ano, Tome?“ Tom vydechl a stiskl víčka. Nemohl to udělat.
„Jen ti opravdu děkuju. Strašně moc,“ špitl a měl sto chutí bouchnout se do čela. Bill se na druhé straně usmál, ale přece jen bylo v jeho úsměvu něco smutného. Měl neochvějný pocit, že mu chtěl Tom říct něco jiného.
„Nemáš zač. Uvidíme se zítra. Spěchej, dobře?“
„Budu. Ahoj.“
„Pa.“
Tom zkontroloval přerušení hovoru a odložil mobil stranou. Sklonil hlavu hluboko mezi svá ramena a na chvíli přivřel víčka. Jeho hlava si teď dělala, co chtěla. Nebyl schopný korigovat své myšlenky. Odpíchl se od stolu a o hodně klidnější se vracel dolů.
„Takže?“
„Je to od Billa.“
„Od Billa? Proč?“
„Za to, že jsem včera pracoval i na státní svátek. Má to být forma příplatku,“ dřepl si ke kytarám a nábožně je sjížděl pohledem.
„Bill je tedy vážně třída. Až se na ty kytary dostatečně vynadíváš, byla bych ráda, kdyby sis je odnesl nahoru a ty rozmašírované krabice odnesl do sklepa.“
„No joooo,“ zahučel Tom a raději to udělal hned. Krabice poskládal a položil vedle kotle a natěšeně se vracel do obýváku. Zaklapl všechna tři pouzdra a dvě drapl do dlaní, aby je odnesl nahoru. V tomhle případě mu ani v nejmenším nevadilo, že se musí ještě jednou vrátit. Za normálních okolností, třeba u tašek s nákupem, by pobral všechny, aby se nemusel vracet i za tu cenu, že toho polovinu po cestě ztratí a těžké tašky mu pořežou dlaně. Než aby mu jedno pouzdro upadlo, to radši udělá pár kroků navíc.
K večeři Toma musela Melissa dotáhnout násilím. Celé odpoledne strávil hraním a Melissa byla ráda, že je v domě chvíli klid, když Tom zasedl ke stolu. Hrál krásně, ale občas jí to hraní přišlo spíše jako mňoukání nemocné kočky, když začal dělat hlouposti a zjišťovat, co ta kytara všechno umí.
*
Druhý den Tom vcházel do Billova domu s širokým úsměvem od ucha k uchu. Vesele pozdravil majordoma a ani jej nepustil ke slovu, když mu chtěl oplatit pozdrav a sdělit něco dalšího. Že ho měl nechat promluvit, mu došlo téměř hned. Dominantní hlas Simone se rozezněl salonkem a Tom byl donucen zastavit svoji energickou chůzi, jak spěchal za Billem.
„Můžete na chvíli sem, pane Kaulitzi?“ Tom polkl a vešel do salonku, kde stála Simone se založenýma rukama v elegantním tmavě zeleném kostýmku. Buď odněkud přišla, nebo se někam chystala a Tom opravdu doufal v tu druhou možnost. Zvykl si ji nemít za zadkem.
„Děje se něco?“ zeptal se Tom trochu přiškrceně, protože nevěděl, jestli se nestalo, že byli s Billem nějak neopatrní.
„Kam tak spěcháte?“
„Uhm. Nerad chodím pozdě, a tak jsem chtěl být přesný, aby váš syn nepřišel ani o minutu výuky,“ breptl rychle na svoji obhajobu. Ve skutečnosti chtěl vběhnout do Billova pokoje a pořádně jej pomazlit za ten dárek. Ty kytary!!! Co když na ně Simone přišla?!
Tom nakrčil obočí a doufal, že teď nepřijde o některou část svého těla.
„V pořádku. Takže… jak probíhá výuka mého syna?“ zeptala se odměřeně.
„Co přesně máte na mysli?“ ošil se Tom.
„Včera večer jsem Billa žádala, aby mi něco zahrál. Měla jsem za to, že za tu dobu by měl být schopen minimálně něco zahrát. On ovšem odmítl, takže se ptám vás.“ Tomovi malinko odlehlo. Čekal to horší.
„Něco málo zvládne, ale bohužel je na něm vidět, že kytara není nástroj, který by si oblíbil,“ sklonil Tom hlavu a předstíral zklamání. Simone si odfrkla.
„Jen ať se snaží. Já teď odcházím. Měl byste jít. Jsou přesně 2 hodiny,“ zvedla Simone bradu a bez pozdravu zmizela z domu. Tom přes velké okno ze salonu viděl, jak nastupuje do auta a odjíždí se svým řidičem pryč.
„Doprovodím vás nahoru, pane,“ promluvil na něj majordom a Tom se polekaně otočil.
„To je dobré. Nemusíte,“ odmítl zdvořile a vydal se po schodech nahoru. Pro teď chtěl svoje obavy odložit stranou a vrátit se ke svému původnímu plánu a sice – vběhnout k Billovi do pokoje a s obrovským jiskřením mu náležitě poděkovat. Nakonec došel ke dveřím, potichu otevřel a nakoukl dovnitř. Bill k němu stál zády a něco hledal v zásuvce stolu. Tom proklouzl jako myška úzkou škvírou a zavřel za sebou. S vyplázlým jazykem otočil klíčem v zámku, aby je nikdo nepřekvapil. Po špičkách dohopsal k Billovu tělu a s hlasitým ‚Ahoj‘ jej popadl do náruče, aby mohl s vřískajícím Billem hupsnout do ustlané postele.
„To- uhm,“ umlčel Tom Billa, když se mu přitiskl ke rtům a hluboce jej políbil. Smál se do polibku, když cítil Billovo kroucení se a funění, jak naprosto nechápal situaci. Pravděpodobně byl překvapený, že byl tak rychle přepraven na postel a přilehlo jej jiné tělo.
Tom se odtrhl od Billových rtů až ve chvíli, kdy si byl jistý, že až se odkloní, uvidí pod sebou zadýchaného překvapeného Billa s očima rozevřenýma do široka a s naběhlými vlhkými a pootevřenými rty. Stalo se přesně tak, jak předpokládal, s tím, že Billovy paže zůstávaly bezmocně ležet vedle jeho hlavy, a to dělalo Billa ještě přitažlivějším a roztomilejším, jak nevěděl, co se právě stalo.
„Tomuhle říkám řádné poděkování,“ pronesl Tom vážně a olízl si rty. Nemohl se zbavit pocitu, že jsou jeho rty najednou sladší. Bill musel zase něco mlsat.
„Wow,“ vydechl Bill a zamrkal. „Ještě že mám těch kytar plné dva stojany,“ poznamenal a rozechvěle se usmál. Tom se hlasitě zasmál a pomohl Billovi do sedu. Přidržel si jej za tvář a znovu polaskal jeho rty.
„Co je s tebou dneska? Jsi nějakej přítulnej. Neříkej mi, že jsou to pořád ty kytary.“
„Možná. Hele, když jsem uskutečnil svůj plán bouřlivého přivítání, poslouchej. Dole si mě odchytla tvoje máma. Celkem mě vyděsila. Ptala se mě, jak ti to jde s kytarou a tak. Prý po tobě chtěla, abys jí zahrál.“
„Jo to je pravda. Včera večer za mnou přišla. Měla mizernej den. Obvykle se o mě nestará. Věř mi! Překvapila mě včera víc než tebe dnes. Myslel jsem, že omdlím, jak se mi udělalo špatně. Vyvlíknul jsem se z toho jen díky tomu, že jsem nahodil svůj vzdorný obličej a ignoroval jsem ji tak dlouho, dokud neodešla a dveře málem nevzala s sebou, jak jimi třískla,“ zašklebil se Bill. Neměl tyhle matčiny výstupy rád.
„Měl jsem strach, že přišla na ty kytary, nebo nás někde viděla, jak se… líbáme nebo něco. Řekl jsem jí, že něco málo umíš, ale je na tobě vidět, že kytara není zrovna ten nástroj, po kterém bys prahnul ho ovládat.“
„Tak to jsi ani moc nelhal. Začínáš být stejně zkažený jako já, Kaulitzi!“ kopl do Toma lehce nohou.
„Kdo mě k tomu taky nutí, že ano… Bille, stejně z toho mám divnej pocit. Možná bychom…“
„Ne,“ zastavil Bill Toma. „Nehodlám se nic učit,“ odmítl umíněně.
„To jsem nemyslel. Jen bychom se možná měli zase trošku krotit a nezneužívat štěstí, které zatím stálo při nás. Měli bychom se minimálně zdržovat v tom výukovém pokoji.“
„Hm hm. Asi máš pravdu. Dobře, tak příští hodinu budeme už tam,“ zdvihl Bill dva vztyčené prsty na důkaz slibu.
Tom naklonil hlavu a pohladil Billa po tváři. Přejel palcem i přes jeho rty. Snažil se po jeho rtech znovu nevystartovat těmi svými.
„Takže… uh-um…“ odkašlal si Bill, „můžu téma matka, výuka na kytaru a větší opatrnost považovat za uzavřené?“ zeptal se a trochu se od Toma odklonil.
„Uhm nejspíš. Proč?“ zeptal se a zadíval se na Billův rozzářený obličej. Už už chtěl poznamenat, že se mu Billův pohled vůbec ale vůbec nelíbí.
„Našel jsem ti práci!“ vyhrkl Bill nadšeně.
„Uuuuch, Bille, už zase? Další úchylák, kterému bych měl hrát nahý?“ zasténal Tom otráveně.
„Ne, tentokrát jsem vážný,“ podotkl Bill.
„Vážný jako vážný?“ povytáhl Tom obočí.
„Vážný jako vážně vážný,“ zasmál se Bill a byl překvapený, co to právě vypustil z pusy.
„Dobře, budu ti věřit, ale varuju tě,“ ukázal na Billa prstem.
„Ooohhh Tomi, budeš to milovat,“ přikyvoval Bill.
„Tak spusť,“ popohnal jej Tom.
„Ne-e,“ zavrtěl Bill hlavou.
„Billeeee.“
„Ne počkej! Já vím, já vím, ale chci si užít tu chvilku, kdy nic nevíš a zatím mi nechceš rozdrtit kosti v těle samou vděčností,“ zamlel Bill pusou.
„Tak dobré to nemůže být,“ pochyboval Tom.
„Dobré? Tomi, je to úplně nejlepší! Je to ta největší a nejúžasnější věc, která se mi v celém mém životě povedla a víš, co je na tom to nejkrásnější? Že to nebylo pro mě, ale pro někoho druhého,“ odpověděl si Bill na vlastní otázku. Tom se ošil.
„Bille, ven s tím, začínám věřit, že je to něco velkolepého, takže mi to koukej říct,“ zabručel Tom.
Bill rychle přikývl a vyskočil z postele. Postavil se před ni a počkal, dokud se na něj Tom neotočí. Zůstal sedět v tureckém sedu a díval se na Billa. Předpokládal, že vysvětlení teď dostane i s perfektním divadlem, aby to mělo šmrnc a Bill tomu dodal na dramatičnosti.
„Takže! Abys věděl, stálo mě to hromadu času, hromadu hovorů a hromadu kreditu. Pak hromadu lhaní, přemlouvání, vyhrožování a hromadu chvil strávených na zádech s roztaženýma nohama,“ řekl Bill vážně. Tomův obličej zrudl zlostí.
„COŽE?!“
„Oooohh klid. Dělám si legraci,“ zasmál se Bill. Tom zavrčel a zakroutil hlavou.
„Byly to hodiny a hodiny a nebyl jsem na zádech, ale na všech čtyřech,“ poopravil se Bill, ale když viděl Tomův obličej, začal se znovu smát.
„Jenom tě pokouším. Kromě toho posledního jsem ale nelhal. Víš, zavolal jsem známému taťky a ten zavolal svému známému a ten známý toho známého má taky známého no a ten…“
„Bille!“ zastavil jej Tom. „Zkrať to! Máme jen dvě hodiny ne dvě století,“ usadil se pohodlně.
„Fajn. Utečou ti důležité detaily, ale můžeš si za to sám,“ vyplázl na Toma jazyk a pokračoval. „No, takže prostě jsem zaměstnal půlku města, abych dostal, co jsem chtěl. Výsledkem je, že jsem ti našel práci,“ zatleskal Bill nadšeně. Tom se tvářil kamenně. Bill mu v podstatě ještě neřekl nic dalšího.
„Bezva, Bille, v zásadě jsme pořád na stejném místě a to – žes mi našel práci, ale pořád jsi mi neřekl, o co jde a to uběhlo asi deset minut,“ koukl na své zápěstí, kde měl hodiny. „Přeskoč všechno, co chceš ještě říct, a posuň se až k tomu nejdůležitějšímu,“ poradil mu Tom.
„Nemůžu přeskočit začátek. To je, jako kdybys chtěl přeskočit erekci a mít hned orgasmus! Se vsaď, že to nejde,“ zvedl výstražně prst, protože Bill Trümper na něco zase jednou kápl. Tom sebou praštil o matraci a díval se na strop.
„Fajn. Vzbuď mě, až si ho nahoníš a budeš před orgasmem,“ ušklíbl se, ale pak se zamračil. Bill byl liška podšitá. Ještě by to vzal do slova. Zvedl hlavu a podíval se na Billa. „Samozřejmě obrazně řečeno. Hodně obrazně!“ upozornil Billa, aby jej za žádnou cenu nenapadlo vjet si prsty za lem tepláků.
Tomova hlava padla zpět na matraci. Bill hlasitě zanadával a vyškrábal se na Tomův klín, kde si obkročmo sedl.
„Vidím, že tě můj osobitý projev vůbec nebere,“ urazil se Bill. Tomovy paže se přesunuly k tělu a jeho dlaně se přitiskly k Billovým kolenům, které byly zabořené vedle Tomových boků. Tom na Billovu průpovídku, která zřejmě žádala nějaké vyjádření, vůbec nereagoval. Bill se naklonil, zapřel se dlaněmi vedle Tomových ramen a klidným vážným hlasem promluvil:
„Našel jsem ti práci v tom velkém nahrávacím studiu vedle muzea. Řekl jsem jim, že umíš hrát na kytaru a jsi vážně dobrý, takže by ses v hudební branži rozhodně neztratil. Nemusíš mít strach. Dají ti slušnou práci za hodně dobré peníze, jelikož to studio hodně vynáší. Navíc jsem to domluvil tak, že budeš moct při práci ještě studovat. Pracovní dobu si budeš vesměs stanovovat sám, aby ti to vyhovovalo s vyučováním, pokud se nedáš na nějaké dálkové studium, kdy bys míval pátky volné, abys mohl do školy. Víš, domluvit můžu hodně, ale přijímačky na vejšku budeš muset zvládnout sám. Takový páky zase nemám. Leda bych si zajezdil na rektorovi,“ uchechtl se Bill. „Dobře. Tos asi nechtěl slyšet. Beru zpátky. Prostě už nebudeš muset obracet každý cent a strádat. Nastupuješ za měsíc, aby sis stihl vyřídit ostatní věci, pokud se nerozhodneš jinak,“ zakončil Bill.
„To myslíš vážně?“ zvedl Tom horní polovinu těla a donutil tak Billa se odklonit.
„Jako ještě nikdy nic,“ přikývl s vážnou tváří a začal škrabkat Toma po hrudi přes tričko.
„Bille,“ oslovil jej Tom dojatě.
„Hlavně mi neděkuj,“ přiložil Bill prst k Tomovým rtům a usmál se. „Chci, abys byl šťastný… i tvoje mamka samozřejmě.“
„Bille, Bille, Bille, Bille!“ pískal Tom nadšeně a překulil Billa pod sebe. Nemotorně líbal jeho rty a kníkal štěstím.
„Bože já tě tak miluju!“ vyhrkl Tom najednou, až se sám zarazil nad tím, co právě řekl.
„Cože?“ zamrkal Bill s mírně pootevřenou pusou.
„Já jen… já… jsem ti vděčný za všechno, co jsi pro mě udělal a děláš,“ řekl Tom a přitiskl se k Billovým ústům, aby předešel dalším otázkám. Bill se od něj však odklonil.
„Tome, vděk a láska jsou dvě naprosto rozdílné věci, takže bys je neměl zaměňovat,“ poučil Toma a vysoukal se zpod jeho těla. Tom sklonil hlavu a zadíval se na prázdné místo pod sebou. Sedl si na bok a vyhledal pohledem Billa. Ten přešel ke svému stolu a vzal do rukou bílou celkem tlustou obálku. Vrátil se zpět k posteli a podal ji Tomovi.
„Jsou tam hlavně papíry ze studia, které je třeba vyplnit a ten tlustý katalog je přehled všech univerzit a fakult a jejich oborů ve městě, které budou v nabídce příštím budoucím prvákům. Je to jen tohle město, takže pokud budeš chtít jinam, už si to budeš muset vyhledat sám,“ pohladil Bill lesklý povrch barevného katalogu a stáhl ruku zpět. Tom přikývl a strčil katalog zpět do obálky. Odložil ji bokem a přitáhl si Billa do klína. Bill se nechal, ale nijak zvlášť nevyvíjel aktivitu. Cítil se podivně kvůli tomu, co Tom řekl, a pravděpodobně to tak ani nemyslel. Možná v návalu radosti a vděku.
„Vážně ti děkuju, Bille, strašně moc,“ zašeptal Tom naléhavě.
„Nemáš zač, Tome, už jsem to říkal.“
„Já vím, ale i přesto děkuju. Je tu něco, co bych mohl udělat, abych se ti odvděčil?“ zeptal se Tom. Bill uhnul pohledem, ale pak se hned vrátil k Tomovi.
„Jen… jen to prostě neprošvihni. Nenech si tu příležitost proklouznout mezi prsty,“ zaprosil Bill nepřímo.
„Přísahám, že nenechám, a slibuju, že tě za první výplatu vezmu na obrovskou výbornou večeři,“ usmál se. Bill mu úsměv mdle vrátil.
„Bůh ví, co bude za měsíc nebo za dva,“ pokrčil ramenem.
Jeho nálada poklesla. Tom bude brzy vydělávat hodně slušné peníze a bude moct vzít na rande tři slečny během jednoho odpoledne a na Billa možná zapomene. To bylo něco, co teď Billa malinko trápilo. Přemýšlel, jestli si tímhle dobrým skutkem spíš neublížil, ale v závěru došel k tomu, že i kdyby Tom na Billa opravdu zapomněl, Billa by těšilo, že je Tom šťastný. Ať už s ním nebo bez něj.
„Co je s tebou, Bille?“ zeptal se Tom. Nemohl si nevšimnout, jak Billův obličej posmutněl.
„To nic. Měl bys už jít, Tome,“ připomněl mu Bill a Tom se podíval na hodinky. Bill měl pravdu. Byl nejvyšší čas.
„Jo už půjdu,“ řekl Tom a zvedl se. „Zavolám ti večer?“ nabídl se.
„Jak chceš,“ pokrčil Bill ramenem, aniž by se na Toma podíval.
„Uvidíme se v pátek,“ prohodil Tom konverzačně, ale dostalo se mu jen Billova zamručení.
„Ahoj a ještě jednou děkuju za všechno,“ naklonil se Tom, aby Billa políbil na ústa. O to víc byl překvapený, když Bill pootočil hlavu, aby Tomova ústa přistála na jeho tváři.
Vráska na Tomově čele vyskočila téměř okamžitě a na blankytném nebi se objevil první mráček. Tomovi bylo jasné, že teď s Billem nic nebude, proto jej znovu políbil – tentokrát na spánek – a s tichým rozloučením přešel ke dveřím, odemknul a vyšel na chodbu. Přivřel dveře na úzkou škvírku, ale nezavřel je úplně. Díval se na Billova shrbená záda, která byla natočení ke dveřím. Jeho hlava byla skloněná k matraci a jeho ruce pravděpodobně bezcílně šťouchaly do záhybů na přikrývce, na které Bill v tureckém sedu seděl. Tom přitiskl složku ke svému hrudníku a se sklopením víček dveře tiše dovřel.
Cestou zpět domů vystoupil o několik zastávek dříve, aby se kousek prošel a popřemýšlel. Nebyl hloupý. Nežil v žádné telenovele, ve které hlavní hrdina schválně nepoznal, co pokazil, že se ten druhý necítil dobře. Tom to dobře věděl. Billova nálada klesla okamžitě po tom, co v zápalu radosti vyhrkl, že Billa miluje. Mohlo mu být jasné, že se to Billa nějakým způsobem dotkne, zvlášť když mu sám přiznal, že si už pohrával s myšlenkou, že by s Tomem tvořili pár. Jediné, co chtěl Tom udělat, bylo rozběhnout se a napálit to čelem přímo proti lampě, která se mu co chvíli postavila do cesty. Tak zatraceně moc se snažil, aby Billa v tomhle ohledu neranil, a nakonec udělá takovou botu. A ještě možná tisíckrát větší. Bill musel být teď totálně zmatený a smutný a skleslý a spoustu dalších věcí, které Tom neuměl správně pojmenovat.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Trochu jsem se bála jestli nepraskly ty kytary a hlavně forma učení, ale naštěstí ne jsem zvědavá jak to bude pokračovat dál.
wau.. dnes som teda vážne zírala 😀 Na jednej strane nad úžasnou dĺžkou časti a na druhej nad jej obsahom.
Netušila som, čo kul Bill za plány.. ale tie gitary.. to ma teda dostalo.. úplne si viem predstaviť Toma, ako sa na ne zbožne díval 😀
Potom ten telefonický rozhovor… Bill mal úžasné pripomienky a spôsoby poďakovania od Toma 😀
Simone ma na chvíľku vystrašila, že čo zase chce.. ešteže to nebolo niečo vážne.
No a koniec s tým, že Bill našiel Tomovi prácu.. no Bill je proste zlatíčko, chce aby sa ten, koho miluje mal dobre 🙂
A ešte sa mi páčilo, ako Tom vyhŕkol to vyznanie, aj keď potom ho zaprel.. ale aspoň si to už ako tak priznáva 😀
Ďakujem za skvelú časť a teším sa na ďalšiu.
Miluji tuhle povídku, jsem zvědavá, co bude dále :)))
Bože, to jsou ťunťové 🙂
Bill je prostě boží stvoření, to je bez debat. Jak takhle na Toma myslí a takovým způsobem mu pomůže… to jsem snad ani nečekala 🙂 Je to vážně zlatíčko! 🙂
Jak Tom vyhrkl, že Billa miluje, tak se ve mně taky všechno sevřelo, musím říct. Pak mě trochu mrzelo, jak to zamluvil, už jsem si dělala naděje :))
No, a ten jejich zamotaný vztah… mňo, asi to bude ještě zajímavý, než si spolu všechno vysvětlí 🙂 Ale doufám, že to bude brzy, protože já s každým nerozuměním nadskakuju a jsem hrozně nervózní 😀
Moc se těším na další díl <3
Tahle povídka mě poslední dobou tak strašně moc těší! ♥
Užívám si každý její díl i každý její řádek! Už dávno patří mezi mé nejoblíbenější a na každý nový díl se tááák strašně moc těším! 🙂
Žárlivý Tom na začátku opět neměl chybu 😀 Na jednu stranu mi bylo sice trošku líto, že se tak trápí, ale jelikož jsem věděla, jak se věci mají, tak jsem se Tomově žárlivosti spíš smála. Ale samozřejmě v dobrém slova smyslu! Těší mě, že by chtěl vědět všechno, co se okolo Billa šustne a že mu už chybí i Billovy ´otravné´ telefonáty 🙂
Billa jsem zbožňovala už od samého začátku, ale v tomhle díle mě totálně dostal! On je tak úžasná bytost! ♥ Těmi kytarami, které Tomovi poslal, mě fakt dostal. Líbí se mi na tom to, že ví, jak moc Tom kytary miluje a jak si pamatuje, že je Tom tehdy tak moc obdivoval. A jelikož ví, že on sám je nikdy nevyužije a jen by mu tam tak ležely, tak je raději dá Tomovi, který z nich bude mít ohromnou radost! Nemluvě o té práci, kterou Tomovi zařídil. Byla jsem strašně zvědavá, co Bill tehdy vymýšlel. Dokonce jsem i o tom přemýšlela a napadlo mě pár možností a věcí, kterými by Toma rozveselil. Ale něco takovéhohle mě tedy vůbec nenapadlo! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, když jsem to četla. Jsem za Toma opravdu strašně ráda, protože on si zaslouží lepší život a zaslouží si, aby dělal věci, které jej baví a naplňují jej. A teď to díky Billovi bude mít! 🙂 Navíc se mi Billovy průpovídky ohledně toho, jak Tomovi práci zařizoval, děsně líbily! 😀 Mohla jsem se tady uchechtat smíchy. Bill je prostě jednička! 🙂 To, jak všechno s nadšením a notnou dávnou dramatičnosti popisuje, je fakt něco! 😀
Tomovo přivítání Billa bylo opravdu krásné, ale nejvíc se mi stejně líbilo, když jej hnedka na začátku vylekal 😀 No a pak přišel šok, když mu Tom v návalu nadšení řekl, že jej miluje. V tu chvíli jsem fakt myslela, že mi vypadnou oči z důlků, jak moc jsem z toho byla vytřeštěná. Čekala jsem, co se stane dál…možná jsem i trošku doufala, že to Tom myslel skutečně vážně a že si třeba o jejich vztahu vážně promluví. Vlastně ani nevím, co jsem čekala, ale je mi líto Billa. Musel to být pro něj pořádný šok a ještě když to pak Tom tak zamluvil..nedovedu si představit, jak špatně se teď musí cítit. Do toho ještě když má Bil strach z budoucnosti. Jak se bojí, co se stane, až Tom začne vydělávat větší peníze. Na konci dílu mi bylo fakt trošku smutno.
Ale Billovy myšlenky, že chce, aby byl hlavně Tom šťastný, byly to nejkrásnější na celém díle! ♥
Moc se těším na příští díl a za tenhle moc děkuji! ♥♥♥
krásně napsané jen doufám že Tomovi dojde že Billa doopravdy miluje.Bill je tady kouzelnej nato v jaky rodině žije.
Znova by som mohla okopírovať celý komentár od Mischulky. Všetky moje pocity presne vystihla. Úplne všetky:) Je to prekrásna poviedka a ja sa už stráááášne teším na pokračovanie. Dúfam, že Bill už nebude musieť smútiť, lebo Tom si už musí uvedomiť čo naozaj cíti♥