autor: B-kay
Tom chvíli bezradně sledoval pokroucený kus kovu, který nešikovně upustil, a přál si, aby se změnil v některou z jeho součástí. Chtěl splynout s prostředím, stát se neviditelným, zmizet. Prostě cokoli, čímž by se uchránil před smutnýma očima neznámého chlapce, připomínajícíma oči raněného kolouška. Nervózně se kousl do rtu a opět na několik vteřin zvedl pohled. Na tu chvíli se pro něj zastavil svět. Veliké kapky deště mu kropily tvář, vlhké oblečení nabíralo na váze a nepříjemně jej studilo na třesoucím se těle. Byl unavený, špinavý přesně tak jako před chvílí. Všechno bylo stejné. Bylo a zároveň nebylo. Snažil se zachytit pohled neznámého, ale ten se jeho očím vyhýbal. Se skloněnou tváří pořád zíral na pozůstatek sedačky v Tomově ruce. Když k němu nakonec zvedl tvář, vypadal ještě smutněji.
„J-já… omlouvám se. Byla to nehoda. Opravdu… nechtěl jsem… zapadl jsem… tedy auto zapadlo a to kolo… mrzí mě to.“
Byl na sebe tak pyšný, když ze sebe konečně dostal několik slov, že nechtěl přemýšlet nad jejich významem. Bez dalších řečí dopadl na kolena a v rychlosti posbíral knihy, které chlapci vypadly z rukou poté, co spatřil tu spoušť. Nechtěl být příliš zvědavý, ale neubránil se kradmému pohledu na názvy jednotlivých titulů. Ve většině případů se jednalo o dětské pohádky.
Billovi tak silně tlouklo srdce, že by přísahal, že slyší jeho divoký rytmus. Aniž by si to uvědomoval, proměnil se v kamennou sochu. Nedokázal se hnout, nedokázal ani otevřít ústa, dokonce i samotné dýchání mu dělalo značné potíže. Snažil se pochopit celou situaci. Avšak na to, že právě přišel o jediný prostředek, kterým se mohl dostat domů, vůbec nepomyslel. Byl nervózní a neuvěřitelně se bál chvíle, kdy na něj ten kluk promluví a on mu bude muset odpovědět. Pokud mu ovšem vůbec porozumí.
„Tuhle jsem měl jako malý kluk také,“ řekl Tom, zvedl do vzduchu malou zelenou knížku a doufal, že tím odlehčí napětí situace. „A tuhle…“ vzal do dlaní poslední z knížek, které skončily na chodníku a zadíval se na tmavý obal ozdoben malůvkou vlka, za jehož statnou postavou spatřil malého srnečka. „Tuhle pro změnu vůbec neznám.“ Žádný název, nic, jenom obrázek, kterému vůbec nerozuměl. Pouze blázen by se ukrýval na místě, odkud mu hrozilo největší nebezpečí.
Se zlým tušením i náručí plnou knih opět vstal a udělal několik vrávoravých kroků vpřed, aby je vrátil jejich majiteli. Natáhl ruce právě ve chvíli, kdy zavál silnější vítr, a zasekl se. Do nosu jej udeřil závan zvláštní vůně. Vůně, se kterou se potkával na chodbách, přesně té, na kterou nedokázal zapomenout od chvíle, co ji cítil poprvé. Byl na něj tak zvědavý, opravdu moc jej toužil poznat, ale nikdy by nevěřil, že se poznají právě za těchhle okolností. Zmateně svraštil čelo a opět na něj pohlédl. Ani v nejmenším se nepodobal svému otci. Tmavé vlasy, tmavé, nevinné oči, rudé rty a alabastrově bílá pleť, která na pozadí noci doslova zářila. Nikdy předtím podobného kluka neviděl.
Už už se nadechoval, že se mu ještě jednou omluví, když si náhle vzpomněl na den, kdy se potkali v kanceláři jeho otce. Tehdy nemluvili. Dorozumívali se pouze znakovou řečí. Zamrkal, potlačil nutkání roztřást se zimou a pootevřel rty. Netušil, co by měl udělat. Ať už by řekl cokoli, ten kluk jej neměl šanci slyšet, a pokud by si i náhodou vzpomněl na některé z gest pro hluchoněmé, které kdesi zahlédl, jistě by nedávaly žádný smysl.
Bill se cítil poněkud nepříjemně, když si jej jenom tak prohlížel a tvářil se přitom vážně. Nebyl na to zvyklý. Vlastně nebyl vůbec zvyklý na přítomnost cizích lidí, protože žádné nové lidí za poslední léta nepoznal, s výjimkou těch, které již znal. Přešlápl na místě a po dlouhé chvíli přemlouvání sebe sama, natáhl ruce a vzal si od něj své knihy, které naštěstí skončily mnohem lépe než kolo. Chtěl co nejdříve odjet, a teprve tehdy mu došlo, že se nemá jak dostat domů. Možná kdyby jej poprosil… kdyby na něj promluvil… možná by jej odvezl domů. Sledoval jeho mokrou, bezradnou tvář, zejména rty, které na něj nečekaně promluvily.
„Rozumíš mi?“
Připadal si směšný, ale nic lepšího jej nenapadlo. Neměl co ztratit. O to víc jej šokovalo, když černovlásek krátce přikývl. Zřejmě své překvapení dával najevo až příliš okatě, protože ředitelův syn vzápětí smutně odvrátil tvář a zadíval se do prázdna.
„Nemyslel jsem to špatně. Je skvělé, že mi rozumíš! Ani nevíš, jak si mi to usnadnil.“ Postavil se do jeho zorného pole a snažil se mluvit pomalu a srozumitelně. „Mrzí mě to kolo. Ještě jednou se ti omlouvám, ale nemusíš mít strach, protože to umím spravit. Dám všechno do pořádku.“ Další přikývnutí, tentokrát mnohem váhavější než to předešlé.
„A teď tě odvezu domů, ano?“
Bill se zadíval do těch velikých, podmanivých očí a zhluboka se nadechl jeho vůně. Zcela nové, přitažlivé a tak jiné od všech, které se snažil uchovávat ve své paměti. Ucítil teplé tóny cedrového dřeva a vanilky na pozadí ostřejších, které nedokázal identifikovat. Možná to byl déšť. Byla to opravdu příjemná vůně. Ještě jednou se zhluboka nadechl, než udělal krok vpřed a poprvé v přítomnosti úplně cizího člověka promluvil.
„Ano,“ vyšlo to z něj tak rychle a tiše, že Tom sotva dokázal zaregistrovat cokoli jiného kromě bušení dešťových kapek o okapy na střeše. „Dě-kuju.“
Tentokrát zaslechl jeho tiché poděkování a měl co dělat, aby se udržel na nohou. Na hrudi cítil něco velkého a těžkého a stejnou překážku ucítil vzápětí i v krku, protože mu bránila mluvit.
„Ra-raději už pojďme, protože začíná být pěkně zima a krom toho, v centru budou šílené zácpy.“
Kdyby nebyl promoklý na kost, svlékl by si svetr a přehodil by jej přes tu zvláštní, křehkou osůbku, která mu nečekaně vstoupila do života. Nyní však nemohl udělat víc, než popohnat jej a co nejrychleji utíkat k autu. Odemkl dveře, na zadní sedadlo hodil hromadu pohádkových knih společně s pozůstatkem kola a došel ke dveřím spolujezdce.
„Ustup trošku stranou, zasekávají se.“
Bill přikývl a poslušně od auta ustoupil. Přišlo mu milé, jak se k němu vždy obrátil a snažil se mluvit tak, aby mu co nejlépe rozuměl.
Tom několikrát naléhavě zalomcoval klikou, která se odmítala pohnout, a teprve když do dveří zlostně kopnul, povolila. Naneštěstí však dveře vyletěly nejenom prudce, ale také nečekaně, takže než se Tom stačil vzpamatovat, uhodil jimi Billa do boků a ten přistál v hromadě deště a bláta.
„Ach Bože!“ Nemohl uvěřit tomu, co vyváděl. Jako by se proti němu spiknul celý vesmír a snažil se z něj udělat ještě většího šaška, než jak si připadal. Rychle sevřel natahující se bledé ruce v těch svých, a pomohl mu na nohy.
„Tak moc se ti omlouvám. Jsi v pořádku?“
Bill byl sice od hlavy po paty celý od bláta a na boku se mu dělala modřina, přesto se nedokázal zbavit drobného úsměvu, který mu nadzvedával koutky rtů. „V-pořádku.“
„Jsem pro tebe životu nebezpečný. Měl by sis na mě začít dávat pozor,“ nevěřícně zavrtěl hlavou a sklonil se, aby mu očistil alespoň kalhoty, na kterých ulpěla neforemná masa bláta. Byl do své práce natolik soustředěný, že si neuvědomil, že mu již delší dobu utírá špinavou zadní kapsu kalhot a plácá jej tím po zadku. Bill překvapeně vykulil oči a ze všech sil se snažil nezasmát se Tomovu výrazu, když mu konečně došlo, co dělá. I v tom slabém světle dokázal poznat, že je červený až po kořínky vlasů.
„Promiň,“ vydechl jen a bleskurychle nastoupil do auta, kde si pořádně bouchl hlavou o volant. Bill se ostýchavě posadil vedle něj, zapnul si pás a přerývaně dýchal.
„Musíš si o mně myslet, že jsem úplný blázen.“ Tom toužil po jediném. Propadnout se do země a vylézt až za sto let, když se za sebe konečně přestane stydět.
Bill se ještě více zamotal do vlhké bundy a pomalu zavrtěl hlavou. „To si… nemyslím.“
Nikdy předtím pro něj nebyla hluchota větší překážkou. Bylo toho tolik, co mu chtěl říct. Tolik věcí, na které se chtěl zeptat. Nešlo to. Nedokázal nabrat odvahu, místo toho pouze sledoval jeho unavenou tvář, vnímal, jak se do ní pomalu vkrádá soustředění, když nastartoval, a tentokrát bez jakéhokoli omezení vyjel na cestu.
…
Tom se dostal domů krátce před půl desátou. Simone, šokoval nejenom svým zjevem, ale také prohlášením, že nemá vůbec hlad a chce být chvíli sám. Nesnažila se protestovat, věděla, že by to bylo zbytečné. Ode dveří kuchyně pouze sledovala jeho vzdalující se shrbená záda a v mysli úpěnlivě prosila Boha o to, aby jí dal sílu udělat jej jednoho dne šťastným.
Pro případ, že by měl později hlad, mu odložila velikou porci těstovin do lednice a také si šla lehnout. Spánek však jaksi nepřicházel. Hlavou ji vířilo neuvěřitelné množství otázek, na které bohužel nenacházela odpovědi.
Proč její syn vypadal, jako by se právě vyválel v blátě? Kde přišel k tomu zničenému kolu a smutnému výrazu ve tváři? Proč se jí náhle zdál úplně jiný?
…
S hlubokým povzdechem vešel do pokoje a urychleně za sebou zavřel dveře. Kolo opřel o dveře skříně, knížku položil na postel vedle polštáře a sám na ni dopadl jako pytel těžkého kamení. Žaludek mu nepříjemně svíral hlad, ale on si to nepřipouštěl. Potřeboval na chvíli přemýšlet. Být sám se svými myšlenkami. Utřídit si je a udělat si názor na události posledních hodin. S dalším těžkým povzdechem zabořil hlavu do polštáře, zavřel oči a myslel na kratičkou konverzaci, která mu z nějakého podivného důvodu nedovolovala myslet na nic jiného.
…
„Máte opravdu krásný dům,“ dostal ze sebe tichým hlasem poté, co černovláskovi pomohl ven z auta a ještě jednou se zadíval na honosnou stavbu. Zprvu jej překvapilo, že ji vidí tak jasně, teprve po chvíli mu došlo, že mu ve výhledu nepřekáží stovky dešťových kapek. Konečně přestalo pršet.
„Je hezký,“ bylo mu ještě tišší odpovědí.
Bill se sice pokusil o úsměv, dostal ze sebe však pouze slabé zkřivení rtů. Vzal si zezadu své knížky, lítostivým pohledem ještě jednou přelétl své milované kolo a poté došel ke dveřím brány, u kterých postával Tom a díval se na stromy za ní.
Bill už otevíral ústa, aby mu ještě jednou poděkoval, když se k němu Tom nečekaně otočil a zastavil jej jediným pohledem. Opět to byl ten stejný smutný kluk, kterého sledoval z bezpečí své třídy. Chtěl jej něčím potěšit. Rozveselit jej. Zhluboka se nadechl, a když ucítil ve vzduchu chladný podtón, roztomile se pousmál a přitiskl si knížky ještě blíž ke svému srdci.
„Bu-de sněžit.“
Tom dlouhou chvíli pouze sledoval jeho nevinnou tvář, než se také pousmál a zadíval se na rozbouřené tmavé nebe.
„Před chvílí pršelo. Nemyslím si, že v blízké době nasněží.“
„Podle mě… ano,“ Bill se také zadíval na nebe a opět se usmál. „Do rána bu-de sníh.“
Toma spokojeně zahřálo u srdce. Líbila se mu chlapcova vytrvalost a trvání si na svém. Krom toho, bylo příjemné se na něj dívat. Jako by ani nepatřil do jejich světa a žil ve svém vlastním. Tak krásně nevinný a okouzlující.
„Máš rád sníh?“ zeptal se jej.
„Ano,“ Bill odvrátil pohled od jeho rtů a opět se usmál. Nechtěl se na ně dívat déle, než bylo nutné. „S dětmi stav…íme sněhu-láky.“
„Ani si nepamatuju, kdy jsem naposled stavěl sněhuláka já.“
Lhal. Moc dobře si pamatoval, kdy stavěl sněhuláka naposled. Téměř před dvaceti lety. V den, kdy při leteckém neštěstí přišel o svého otce. Pamatoval si, že byl malý, ošklivý a že se na otce zlobil, protože opět odcházel do práce a nechtěl si stavět s ním.
„Můžeš… si stavět s námi, pokud budeš… chtít.“
Tom zvedl pohled a setkal se s plachýma očima, které se na svět dívaly zcela jiným způsobem než on. Zatímco on viděl svět pouze jako unavující a smutné místo, kluk naproti němu měl dar vidět ve všem pouze to dobré. Uměl se těšit z maličkostí. Už jenom pohled na noční oblohu a pomyšlení na sníh mu přivodilo úsměv krásnější, než jakýkoli jiný, který kdy Tom spatřil. Stál naproti němu a zapomínal na problémy, které jej tížily. A když horlivě přikyvoval hlavou, cítil se hezky jako již dlouho ne.
Natáhl ke chlapci zablácenou ruku, chtěl se s ním rozloučit. Černovlásek se na něj dlouze zadíval a místo potřesení rukou mu do dlaně vložil jednu ze svých knížek. „Moje nejoblíbe-nější.“
…
Posadil se, rozsvítil malou lampu ve tvaru opice, kterou měl u postele, a bříšky prstů pohladil tmavý obal knížky v místech, kde se mládě srny choulilo u nohou obrovského vlka. Při pomyšlení na to, že se jí dotýkal stejně jako sněhové dlaně ředitelova syna, cítil v břiše zvláštní brnění. Pousmál se a otevřel ji. Na přední straně nebylo nic, pouze úhledně napsané věnování.
Pro můj malý zázrak.
Od maminky.
Abys věděl, že nikdy nebudeš sám, Bille.
Jeho úsměv se náhle zdál být plachý. Takže Bill…
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Uííí Tome ty jsi, ale smolař 🙂 Billík se mi líbí, jak umí hodně odezírat. tohle je moc pěkné. jen pokračuj :-*
(Okay, sice píšu komentář až ke třetímu dílu, ale tak co už o.o)
Tak nejdříve asi napíšu, že tohle je jedna z mála povídek, která mě zaujala už od úplně prvního dílu. Je to fakt skvěle napsané a dost dobře se čte. Nevím přesný důvod, ale takový typ povídek se mi jednoduše líbí…
Teď k dnešnímu dílu. Pobavila mě ta scéna s tím, jak Tom čistil Billovi kalhoty a až po chvíli si všiml, že ho vlastně plácá po zadku 😀 to bylo pecka. Uh, už ani nevím, co psát dál o.o (pro mě naprosto typický). 'kay, tak už jenom dodám, že se těším na další díl ^^.
Chudáčik Bill:D bolo to strašne krásne ako sa Tom snažil a akosi sa mu nedarilo. Bol roztomilý. Pred takým nemehlom sa Bill ani nemusel hanbiť otvoriť pusu:) Ale bolo pekné ako si Tom uvedomil, že musí rozprávať tak aby Bill rozumel.Na Tvojich postavách milujem aké sú nežné a také milé, alebo ako by som to vyjadrila, sála z nich dobrota a čistá duša. Zbožňujem ich. Ďakujem♥
Tohle je něco úžasného! Moc se mi líbí povahy obou chlapců. :3 Budu netrpělivě vyhlížet další díl!! 🙂
🙂
Tak tahle povídka si mě už totálně získala! ♥
Je tak krásně něžná a roztomilá 🙂
Tom byl strašně kouzelný, když se mu nedařilo 😀 Až mi jej jednu chvíli zabylo líto, protože bych asi v jeho kůži nechtěla být. Rozbije Billovi kolo, kvůli němu Billovi spadnou všechny knihy a pak ještě Billa srazí pomocí dvreří 😀 Tom měl prostě smolný den! Ale pozitivum v tom stejně vidím, protože díky tomuhle neštěstí se kluci poznali a já doufám, že teď bude jejich přátelství jen sílit a později se vyvine i v něco jiného 🙂
Bill je opravdu okouzlující osůbka! ♥ Strašně moc jsem si jej zamilovala, čiší z něj čistá dobrota 🙂
Nemůžu se dočkat dalšího dílu! Tahle povídka je vážně fascinující, moc za ni děkuji! ♥♥
Já věděla že ta povídka bude nádherná.
ježišikriste, jak je možný, že každý díl má úplně neskutečný kouzlo? vždycky mě rozpráší, jak dokážeš zakončit díl. věřím tomu, že musí každý čtenář při čtení posledních řádků kapitoly vypadat stejně… překvapením otevřená pusa a vytřeštěné oči na těch pár bílých písmen, se postupně mění rozlévajícím se úsměvem v obličeji a jako třešnička na dortě ze rtů unikne tichý spokojený povzdech. 😀
To je tak hrozně krásný, nikdy jsem nečetla podobnou povídku. Úplně se mi u toho chce brečet.