Ale černovlásek se nikdy neukázal.
Zprvu Tom několik nocí za sebou doslova otravoval ostatní barmany svými otázkami, snažil se zjistit co nejvíce o tom, jak časté směny černovlasý barman s dredy má, které večery se v baru nachází, ale nikdo mu nic neřekl. Vždy jej jen odbyli jednoduchou frází, že jemu do toho nic není a ať si jde otravovat někoho někam jinam. A po pár týdnech s ním přestal mít trpělivost i brýlatý baculka, který mu tu první noc tak pomohl. Tomovi nezbývalo nic jiného, než to prostě vzdát. Jestli tady Sedmikráska přestal pracovat jen kvůli němu, nebo jestli měl opět jen takové neštěstí, že se v baru míjeli, to mladík s černými copánky netušil, ale vsadil by se, že v tom má prsty osud, ať už to to bylo cokoliv.
Zpětně si dokázal vybavit každý jeden účes, který Sedmikráska měl. Teď, když už věděl, že to byla právě láska jeho života, se kterou se celé ty roky tak hloupě míjel, dokázal si přesně vybavit, jak vypadal. V živé paměti měl černé bodlinky, které hrdě stály do všech stran sotva patnáctiletého kluka v parku. I ty rovné, jemně spadající černé vlasy podél tváře kluka na pouti. Připadal si teď tak hloupě, celou dobu mu vyprávěl o Sedmikrásce, a přitom Sedmikráska seděl tenkrát přímo vedle něj a spokojeně ukusoval sladkou cukrovou vatu. Jak mohl být takový hlupák? Nepoznat tu podobu mezi nimi?
A jak mohl nepoznat, že kluk, kterého před lety srazil na ulici k zemi je jeden a ten samý? Se lví hřívou místo vlasů byl tak podobný klukovi z parku, a stejně jej Tom nepoznal. Nikdy by ani neřekl, že kluk s kšandy v kavárně byl taky Sedmikráska. Věděl, že všichni mají něco podobného, ale celou tu dobu to připisoval jen tomu, že úmyslně hledal podobné typy, které by mu připomínaly toho, kdo mu už jako puberťákovi ukradl srdce. Nikdy by jej nenapadlo, že za tím může být něco jiného a že jeho pocity vůči každému z těch kluků, které od svých patnácti let poznal a do kterých se s prvním propojením jejích očí zamiloval, způsobuje jedna a tatáž osoba.
Teď, když to věděl, si přál, aby si to uvědomil už před lety.
Luc měl možná v jistém směru pravdu, doteď na sebe vždycky se Sedmikráskou nějak narazili, našli se a Tom to pokazil, tak proč by se to nemohlo stát i teď? Tedy až na tu poslední část, tentokrát si byl rasta jistý, že by nic nepokazil. Naopak, kdyby jej znovu potkal, udělal by cokoliv, možné i nemožné, aby mu Sedmikráska odpustil, aby mu dal ještě jednu, poslední šanci. Možná opravdu jen stačilo počkat na příležitost. Ale to se snáz řeklo, než uskutečnilo. Teď, když už věděl pravdu, těžko se mu čekalo na další náhodu, který by je svedla dohromady.
Začínal z toho bláznit, a i když nebyl v té správné náladě, ve které nebyl upřímně nikdy, i Tom musel uznat, že vyrazit si někam s partou fajn lidí, by mu nemuselo nijak uškodit. Naopak, snad by se na chvíli mohl rozptýlit od své práce a školy. Od svých myšlenek.
Zatímco Tom sám sebe v duchu přesvědčoval, že tohle je dobrý nápad, došla dvojice až ke skupince lidí, kteří čekali před vchodem do místní kavárny. Tom osobně v ní nikdy nebyl, neměl na to čas ani chuť, ale z Lucasova vyprávění byl přesvědčený o tom, že tam panuje opravdu příjemná, klidná atmosféra, o které věděl, že ji občas doplní živé vystoupení sólového zpěváka nebo menší, neznáme skupiny. Ta vidina se mu líbila. Dokázal si sám sebe představit nad hrnkem horké, dobré kávy, jedním uchem poslouchat klábosení kolem a druhým se soustředit na účinkující na malém pódiu.
Musel se pousmát. Opravdu se mu to začínalo pomalu zamlouvat.
Pořádně ani nevnímal, koho mu Luc představuje. Na všechny se pousmál, když k němu vztáhli ruku, potřásl jí a kývnul hlavou na pozdrav a jednou za čas prohodil své jméno, ale to bylo všechno. Byl si jistý, že tak nebo onak by si stejně jména všech přítomných nezapamatoval, a když to bude náhodou v průběhu večera potřebovat, prostě se na jméno zeptá, žádná věda. Pro teď mu bude stačit, když se bude usmívat a tvářit se zúčastněně.
Trvalo to celkem asi patnáct minut, než se skupinka rozhodla konečně z chladného prosincového počasí zajít do příjemně vyhřáté kavárny. Bylo to, jako by se mezi sebou přátelé neviděli roky a nejen v tom nejdelším případě pár dní. Všichni si mezi sebou měli co říct, jeden skákal do řeči tomu druhému, ale nikdo nevypadal, že by jim to vadilo. Tom mlčel, odpovídal jen tehdy, když někdo položil otázku přímo jemu. Necítil se nepříjemně, naopak byl docela překvapený tím, jak snadno dokáže ve společnosti ve valné většině neznámých lidí zapomenout na vlastní myšlenky, otočit pomyslným kolečkem a vnímat jen to, co vnímat chce. Bavilo ho poslouchat jejich rozhovory, i když většinou nevěděl, o čem se vlastně baví. Ale jemu to vyhovovalo.
K momentální spokojenosti mu stačilo čokoládové latté, sušenka s kávovou příchutí, kterou dostal společně k vysoké sklenici horkého nápoje, a neustálý šum hlasů u stolu. Po dlouhé době mu na rtech hrál malý, nepatrný, ale upřímný úsměv.
Jak večer postupoval, jakkoliv to bylo divné, Tom si uvědomil, že se docela dobře baví. Možná většinu ze skupinky Lucasových přátel toho večera potkal poprvé, ale ani to jim nezabránilo Toma prakticky násilím zapojit do konverzace, do zábavy, která kolem stolu běžela.
Nakonec se tak zapálil do rozhovoru o jedné známé rockové kapele versus Tomův oblíbený rapper, že ani nepostřehl hlouček nadšených holek, které se rozestoupily podél malého pódia. Koutkem oka zahlédl neobvyklé množství pubertálních holek, ale mávnul nad tím rukou ve chvíli, kdy si jeden kluk, John, dovolil říct, že nějaká rádoby Novozélandská skupina pošuků zpívajících písničky o nějakých kravinách, které Tom nikdy neslyšel, je lepší, než jeho oblíbený Samy Deluxe. To bylo něco pro něj a ve chvíli, kdy začal obhajovat svého dětského idola, nic kolem pro něj neexistovalo.
Tak to bylo až do chvíle, kdy ze zadní části kavárny zaslechl jekot již zmíněných puberťaček, které prakticky překřičely jemný hlas, který se pokoušel uvést svou skupinu. Z čisté zvědavosti se Tom pootočil přes rameno, chtěl vědět, koho tak hlučně dav vítá.
Srdce se mu málem zastavilo, když si všimnul vysoké, štíhlé postavy sedící na barové židličce před mikrofonem. Osvětlení v celé kavárně bylo ztlumené a jen malá stage byla bohatěji osvícena, aby byli vidět tři kluci a jedna holka, kteří se na všechny přítomné mile usmívali. Ale Toma nezajímala holka s kytarou v ruce, ani basista nebo kluk za klávesami. Jeho pohled byl přilepený k osobě v samém středu pódia.
Jeho dech se zrychloval, cítil, jak se mu potí dlaně a ruce třesou. Nevnímal, že na něj někdo u stolu mluví, nevnímal ani slova, která vycházela ze zpěvákových úst. Naopak se soustředil na každý jednotlivý pohyb, který černovlasý mladík na pódiu udělal. S rozšířenýma očima hltal každé nepatrné zatřepotání řas přivřených víček, za kterými se skrývaly tmavě čokoládové duhovky, které Tomovi už tak dávno uhranuly. Se zatajeným dechem sledoval plné, růžové rty, jak se zlehka pohybují, jak se s každým slovem napínají a jak se jemně na povrchu zase zvlní, když zpěvák zhluboka nabere vzduch do plic. Dychtivým pohledem sledoval, jak se jeho prsty s černě nalakovanými nehty elegantně svírají kolem plastového kusu mikrofonu. Líbilo se mu, jak mu malíček jemně trčí do vzduchu a jak jím s každým tónem zlehka pohybuje.
Nedokázal od něj odtrhnout oči, a i když měl zpěvák krátké vlasy, po stranách vyholené a uprostřed postavené do něčeho, co Tom nedokázal přesně identifikovat, byl si jistý tím, že je to Sedmikráska. Teď, když věděl o tom, kolikrát ho za uplynulé roky potkal, byl si jistý tím, že až ho opět uvidí, pozná ho. A Sedmikráska teď seděl před ním, oči měl přivřené, jemně se zakláněl a prožíval slova, která ve zpěvném tónu vycházela z jeho hrdla.
Tom byl naprosto fascinovaný.
Byl jako paralyzovaný. Nedokázal ovládat jediný sval v těle, jen zíral na osobu ozářenou kuželem světla, a cítil zvláštní mrazení. Že by právě dnes dostal svou šanci vše napravit? Šanci získat Sedmikrásku jednou a pro vždy?
*
„Bylo to super, lidi,“ usmál se černovlasý kluk na zbylé členy své skupiny a pomáhal jim balit věci, které před vystoupením stihli roztahat v malé šatně, již jim majitel kavárny pro dnešní večer přidělil.
Celkově by řekl, že se jim to dnes povedlo. Všichni se snažili, nikdo nezahrál jedinou falešnou notu a ani on nezapomněl text. A k tomu ještě ‚fanynky‘, které si díky svému častému hraní po klubech a barech za poslední rok a půl stihli získat. Věděl, že ho valná většina z pubertálních dívek, které dnes stály podél pódia a které jej hlasitě podporovaly a zpívaly si nahlas společně s ním, platonicky milovala. Věděl, že po něm toužily, dávaly mu to najevo pokaždé, když měly možnost, ale pro něj to neznamenalo nic víc, než jen příjemný pocit z toho, že může někomu jinému svou přítomností, svým samotným bytím udělat radost.
Naposledy se rozhlédl po malé místnosti, a když se ujistil, že po nich nic nezůstalo, zhasnul hlavní světlo a vyšel na chodbu za ostatními, kteří se vláčeli s těžkými věcmi a svými nástroji. Trochu provinile se podíval na své prázdné ruce a na rtech se mu usadil nevinný úsměv. Co na postu zpěváka miloval kromě zpěvu, byl právě fakt, že pokud sám nechtěl, nemusel nikdy nic tahat a zbytečně se namáhat. Nedělal to sice moc často, ale občas si ten pocit lehkosti naprosto užíval.
Trochu se zamračil, když si všiml své skupiny zmáčknuté v hloučku u zadních dveří, za kterými čekala jejich dodávka, která je odveze zpět domů, do postele.
„Co se děje?“
„Někdo si nás konečně všimnul!“ vyjekla rudovlasá kytaristka a skočila zpěvákovi kolem krku. „Všimnul ve smyslu, že s námi chtějí mluvit a třeba natočit i CD a udělat nás vážně slavnýma!“ pištěla rusovláska dál a ostatní se jen hlasitě smáli. On ještě pořádně nechápal, o co jde, její slova mu docházela pomaleji, ale když k němu konečně doskočil i ten nejposlednější význam, vydechl jen tiché: „Vážně?“ před tím, než začal společně s dívkou visící mu kolem krku poskakovat po zadním prostoru malé kavárny.
Někdo si jich všimnul. Byli opravdu tak dobří, že o ně měl někdo zájem! Už to nemohlo být lepší, myslel si zpěvák, ale v tu chvíli si vzpomněl na jednu osobu, se kterou by se teď rád o svoje štěstí podělil. Ale on tady teď nebyl, nikdy tady nebyl.
Povzdechl si a hlasitě se rozesmál, když mu Katherin, rusovlasá kytaristka, vtiskla pusu na tvář a doslova odskákala radostí olíbat i ostatní zbylé dva členy. Černovlasý zpěvák se jen dál tiše smál, na rtech mu hrál pobavený, šťastný úsměv, i když v očích mu stále zůstával maličký kousek zklamání. Nikdy to v sobě úplně nepotlačí, ale teď, pro tuhle chvíli musí doopravdy zapomenout na nějakého Toma, teď je jeho chvíle.
Nechal se vtáhnout do hromadného objetí. Alespoň něco v životě se mu povedlo.
„Pro Kelly, napiš pro Kelly,“ zapištěl mu do ucha další hlásek a zpěvák se jen mile pousmál, i když mu ten zvuk drásal ušní bubínky. Nebyl na takovou pozornost zvyklý, většinou po vystoupení prostě banda jejich obdivovatelek odešla a oni mohli v klidu odjet domů, ale dnes se dobrá polovina z nich přesunula k zadnímu vchodu a odmítala se hnout, dokud se jim všichni členové skupiny nepodepíšou. Neměl tušení, že jsou až tak oblíbení. Že on je až tak oblíbený, aby lidi chtěli jeho podpisy, fotky s ním.
„Tady to je,“ usmál se svým kouzelným úsměvem na brunetku, která ukořistila kus papíru s obyčejnou čmáranicí, kterou považovala za svatou. Doteď nikdy nepotřeboval originální podpis, proto tam načmáral jednoduše své jméno a párkrát jej podtrhl. Vypadalo to dobře a holky z toho byly pravděpodobně nadšené. „Díky moc, že jste dneska přišly, bylo to super, vážně,“ usmíval se dál, když mu pod nosem přistál další kus papíru. Zarazil se, když neviděl žádné nalakované nehty a drobnou ruku vystřídala daleko větší, mužnější a opálená.
Dvakrát zamrkal, než si troufnul vzhlédnout, a v tu chvíli se s ním zatřásl celý svět. Tom. Osoba, která stála před ním, byl Tom, který se na něj usmíval tak širokým, zářivým úsměvem, který u něj zpěvák snad ještě nikdy neviděl, a v očích měl nepatrný náznak slz.
„Uhm,“ odkašlal si, ale než stihnul cokoliv říct, někdo jej zezadu popadl kolem pasu.
„Musíme jít,“ zopakoval důrazněji kluk dvakrát takové postavy, jakou měl zpěvák, a silou jej tahal pryč. „Ostatní už chtěj jet a ráno máme ten pohovor a všechno, kašli už na to, on to bez podpisu přežije.“
Jediné, na co se černovlásek zmohl, byl hluboký povzdech a nešťastný pohled do Tomových očí. Nemohl nic dělat. Nikdo nechápal, co pro něj zrovna tenhle kluk znamená, a nikdo by nepochopil, že je i po všech těch letech daleko důležitější než nějaká skupina. Byl to jeho Tom.
„Počkej! Sedmikrásko, počkej.“ Rozešel se za nimi, musel s ním mluvit, alespoň se jej ještě jednou dotknout, získat na něj číslo, cokoliv, co by je svedlo i po dnešním večeru dohromady. Teď ho nemohl nechat odejít, měl ho tak blízko, na dosah…
„Kam se ženeš, mladej.“
„Za ním,“ ukázal Tom zběsile přes rameno, kde majitel jeho srdce právě nasedal na zadní sedadlo rodinné dodávky. „Musím s ním mluvit,“ dodal naléhavě, aniž by se podíval na majitele kavárny, který si hrál na osobního bodyguarda skupiny. „Já prostě musím,“ opakoval pořád dokola a pokoušel se dostat k autu. Díval se na něj, jejich oči byly propojené v jednom dlouhém pohledu a Tom cítil, jak se mu uvnitř všechno svírá. Přece to teď neskončí takhle! Nestačilo už to všechny ty roky před tím?
„Vidíš, už jedou pryč,“ zabručel statný muž, a když se dodávka dala do pohybu, konečně Toma pustil. „Tak si jdi taky po svejch,“ dodal ještě, než zašel zpět do budovy. Tom mu nevěnoval ani jeden pohled. Pohledem se pořád vpíjel do dodávky, která pomalu sjížděla z příjezdové cesty. Rychlými kroky se rozešel k autu, třeba kdyby se tam dostal včas, Sedmikráska by mohl vystoupit, mohli by být spolu.
Zoufalým pohledem sledoval Toma, který se stále rychleji blížil k autu. Kdyby jen tak mohl vystoupit, jít za ním. Než se však stihnul rozhodnout, auto sjelo i poslední kousek cesty a zapojilo se do rušného nočního provozu. Otočil se na sedadle o rovných 180° a jen zničeně sledoval Tomovu postavu, která se objevila za rohem jen o pár vteřin později.
Bylo pozdě. Věděl, že by ještě pořád mohl nechat auto zastavit, vystoupit a běžet za ním, ale možná to tak nemělo být. On byl jedním z těch, kteří věřili na osud, na to, že všechno se děje z nějakého důvodu. A i když netušil, proč si s nimi osud tak zahrává, věřil, že pokud by měl dnes s Tomem zůstat, zůstal by.
Naposledy se podíval na zmenšující se postavu mladíka s copánky a s přivřenými víčky a hlubokým nádechem se otočil zpět.
‚Ještě se uvidíme, Tomi, až bude ten správný čas.‘
autor: LadyKay
Opět nemám slov, je to dokonalá povídka, a i když není dokončená, troufám si říct že patří mezi moje top povídky! :)Moc se mi líbí, jak se společně s povídkou mění i banner 🙂 Jen doufám, že povídka brzy neskončí, čím víc dílů tím líp :3 😀 Moc děkuji za díl, a těším se na další ^.^
Toto bolo už tak sakra blízko!!! Osud je k nim fakt pekne krutý, ale som rada, že sa Billovi darí a že už vie, že ho Tom spoznal a chce byť s ním. Teším sa na to, keď už budú tí dvaja konečne spolu.. po toľkom trápení si to zaslúžia.
Opět krása. Miluju tuhle povídku!
Z toho budu mít infart ty se snad nikdy nesetkaj povídka je moc pěkná.
Tom to nevzdal a za to má u mňa konečne odpustenie:) asi musel dospieť:) A Bill… možno má pravdu, nechal to na osud. Je mi ľúto, že z toho auta nevystúpil ale chápem ho. Keď to Tom toľkokrát spackal, asi potreboval od osudu jasný signál, že Tom je ten jeho naozajstný a pravý na celý život. Ďakujem za kapitolu:)
Ufff, tak tuhle povídku pomalu a jistě přestávám zvládat 😀 Už jsem si i kolikrát říkala, že si prostě počkám na konec a až pak se rozhodnu, jestli povídku dočtu nebo ne..ale já to prostě nevydržím a nakonec se do každého dalšího dílu pouštím!
Tahle povídka je vážně úžasná, neuvěřitelně moc se mi líbí, je originální, ale na druhou stranu je až neuvěřitelně smutná! U každého dílu se vždycky strašně trápím a poslední dobou na konci povídky vždycky brečím 😀
Tom mě ale vážně nezklamal 🙂 Jsem ráda, že vydžel a čekal na Billa 🙂 Jen je škoda, že tam zrovna Bill nikdy nebyl. Vlastně tak přemýšlím, že Toma vážně obdivuju. Já bych to na jeho místě nezvládla. Dávno bych se snažila na Sedmikrásku zapomenout, možná bych se i raději přestěhovala, aby mi v městě nikdo a nic Sedmikrásku nepřipomínal a prostě bych se snažila jít dál. Ale Tom je zatím vytrvalý a plný naděje! Vážně jej obdivuju, i když na druhou stranu kvůli tomu, jak na Billa stále čeká, taky hodně tratí. Přijde mi, že si svůj život vůbec neužívá, jen ho přežívá a čeká na okamžik, kdy bude moci být konečně s jeho Sedmikráskou a teprve pak začne žít.
Tentokrát už k sobě měli takový kosusíček! Strašně jsem chtěla, aby Bill z toho auta vystoupil a oni konečně mohli být spolu! A ono zase nic 🙁 Na jednu stranu se nedivím, že Bill nevystoupil..ale na tu druhou…Prostě už nechci, aby se kluci trápili.
Každopádně moc děkuji za povídku, je vážně skvělá! ♥♥
A jak už tady holky psaly, taky se mi strašně líbí ten měnící se banner, je úžasný! ♥