Balance 4.

…

Bill se nad ranním výtiskem novin sladce pousmál a odložil nedojedenou snídani stranou. Už téměř deset minut hleděl na titulek jednoho z článků, který hlásal o hromadném propouštění z místní chemické fabriky a přemýšlel přitom nad úvodem k pohádce, kterou půjčil svému… jak by to vlastně řekl? Zničil mu kolo, shodil jej do bláta, ale nakonec jej odvezl domů, takže jej svým způsobem zachránil. Opět se pousmál. Trýznitel i zachránce v jednom. Hezká představa.

Tu knihu miloval ze dvou důvodů. Tím prvním byl obdarovatel, od kterého ji kdysi dostal, a nyní mu sloužila jako krásná připomínka na doby, kdy byli ještě všichni šťastni. Tím druhým byla myšlenka samotného příběhu. Nejednalo se o klasickou pohádku pro děti, spíš o pohádkový příběh pro dospělé. On sám ji za ta léta přečetl snad stokrát. Znal každé její slovo, veškeré zápletky i rozuzlení. Díky své matce se ponořil do taje té nejkrásnější a nejčistší lásky, jakou lze najít. Miloval tu knihu stejně tak, jako miloval to, co v něm zanechala. Úplně stejně jako pár tmavých očí, které se do ní možná v téhle chvíli také nořily. Byl zvědav, jestli se mu bude líbit. Jestli v ní najde to samé, co v ní kdysi objevil i on sám.

Proud jeho myšlenek byl nečekaně narušen příchodem Gordona, který se posadil naproti svému synovi a obdařil jej ospalým úsměvem.

„Je čtvrtek. Dnes nepracuješ. Proč jsi nezůstal v posteli déle?“ naznačil mu za pomoci rukou, do kterých vzápětí uchopil příbor a pustil se do svých oblíbených míchaných vajec.

Bill váhavě trhl ramenem, odložil noviny a opět si přitáhl talíř se zbytkem ovesných vloček. Se skloněnou hlavou se snažil vyhnout přímému očnímu kontaktu na tak dlouho, jak jen to bylo možné, a modlil se, aby se jej nezeptal na včerejší příchod domů, a už vůbec ne na kolo, které mu daroval k narozeninám a nyní se nacházelo v podobě neforemné masy kovu u toho kluka v pokoji.

„Už se mi nechtělo spát. Bylo by zbytečné zůstávat déle v posteli, tak jsem doprovodil dědu domů a udělal snídani.“ Nakonec se odvážil k alespoň nějaké reakci. Bylo by velice nápadné, pokud by jej ignoroval. Zřejmě se však obával zbytečně. Gordona natolik zaujal titulek o chemické fabrice, že mu vůbec nevěnoval pozornost. Mračil se, jizva na jeho tváři se zdála být v záři čerstvě napadlého sněhu ještě výraznější.

Bill mezitím s plachým výrazem, nabodnul na vidličku kousek rajčete a přiložil si jej ke rtům. Nakonec měl opět pravdu. I přesto, že se jej ten kluk snažil utvrdit v tom, že žádný sníh nepřichází v úvahu, on jej cítil. Cítil jeho přítomnost ve vzduchu stejně tak jasně jako sladké tóny vanilky na pozadí jeho vůně. Vidličku i s rajčetem opět odložil, chvíli pouze sledoval veselý tanec bílých sněhových vloček, než se odvážil zhluboka nadechnout. A promluvit.

„Tati?“

Gordon polkl sousto míchaných vajíček tak prudce, že mu kousek uvízl v krku a začal se dusit. Několik poplácání po zádech stačilo k tomu, aby byla pohroma zažehnána, avšak výraz jeho tváře Billovi jasně napovídal, že mnohem větší pohroma, měla teprve nadejít.

„Bille, o tomhle jsme snad už mluvili. Do operace zbývá už méně než měsíc a půl, a ty by ses měl právě teď soustředit pouze na to, jak načerpat co nejvíce energie, ne jak se o ni připravit,“ myslel, že Bill zareaguje jako obvykle. Sklopí uši, odvrátí tvář a neznatelným přikývnutím s ním bude souhlasit. Tentokrát to však neudělal.

„Mluv-ení mě neuna…vuje. Chci mluvit. Chci …ch-chci být jako ostatní.“

Gordon rázem zapomněl na článek v novinách i na svou snídani a nevěřícně zíral na Billa, kterého náhle nepoznával. Věděl, že je unavený z toho nekonečného čekání, z nekonečného doufání a množství operací, které skončily stejným neúspěchem. Oba byli.

Ale proč by to tentokrát nemohlo být jinak? Proč by právě tato operace nemohla být tou přelomovou? Tou, která jej uzdraví?

„Synku… já vím, že je to těžké. Věř mi, sám si nic na světě nepřeji víc, než tvé uzdravení, ale…“

V Billových očích náhle spatřil zklamání i zvláštní odlesk, který jasně signalizoval přítomnost slz. Byla tam však i vzdorovitost, kterou tam nikdy předtím neviděl. I přesto, že se s ním pokoušel komunikovat znakovou řečí, Bill na něj nepřestával mluvit, i když se jeho slova náhle zdála roztřesena.

„J-já nejsem… nemocný. Neslyším, ale… nej-sem nemocný. Proč… se na mě nemůžeš dí-vat jako na ostatní?“ zasekl se, ale vzápětí nabral druhý dech a pokračoval. „Proč mě neustá-le nutíš podstupo-vat zákro-ky, které… nikam nevedou a nesmí-říš se s tím jako já?“

„Víš, proč se na tebe nedívám jako na ostatní, Bille?!“ Gordon se neovládl. Vyskočil ze židle, křičel a schválně mluvil tak rychle, aby mu Bill nedokázal odezírat ze rtů. Ten na něj pouze vyděšeně hleděl a snažil se potlačit narůstající bolest. „Protože nejsi jako ostatní! Miluju tě nade všechno na světě, ale nikdy se nesmířím s tím, že nejsi v pořádku!“

Už to více nevydržel. Ani myšlenka na sníh, na svou milovanou knihu nebo kluka, kterému ji půjčil, jej nedokázala ušetřit trápení, kterému jej vystavoval otec svým chováním. Silně se kousl do rtu, dostal ze sebe pouze to, že půjde za dětmi, a se slzami v očích vyběhl z místnosti.

Gordon ještě pořád stál u stolu, se vztyčeným ukazováčkem, připraveným na další kázání, nyní však beze slov a bez jakékoli chuti k jídlu. Sledoval Billova vzdalující se záda, bolest zarytou v hloubce těch nejčistších očí, a každou vteřinou se cítil hůř a hůř. Pohledem zalétl k lednici, odkud se na něj usměvavýma očima dívala jeho žena. Bylo možné, aby v jejím pohledu spatřil výčitku? S velikým knedlíkem v krku pomalu došel k lednici, natáhl dlaň a bříšky prstů obkresloval tvar dlouhých, tmavých vlasů, které voněly po růžích a jasmínu, a byly jemnější než satén. Bylo mu do pláče. Třásl se a jediné, po čem toužil, bylo její objetí. Objetí osoby, kterou miloval. Osoby, která jej dokázala poskládat i z tisíců rozbitých kousků. Zacelit jediným úsměvem, vyléčit pouhým pohlazením, utěšit letmým pohledem. Bill takovou osobu postrádal.

„Mrzí mě to. Nedokázal jsem mu být oporou tak jako ty mně. Nezvládl jsem to,“ ztěžka vydechl. „Opět.“

…

Po únavné středě, následovaly čtvrtky, které byly z celého týdne Tomovy asi nejoblíbenější. Nejenom, že neměli přednášky, tenhle čtvrtek mu dokonce Gordon udělil jeden den volna, takže nemusel myslet ani na školu ani na práci. Z postele se vyhrabal až někdy kolem oběda, a když unaveným, ospalým krokem scházel ze schodů do kuchyně, myslel pouze na jediné. Na sníh.

Tiše pozdravil Simone postávající u sporáku, posadil se za stůl a okamžitě se zadíval z okna. Nemohl uvěřit tomu, že měl Bill pravdu. I přesto, že tomu včerejší počasí vůbec nenasvědčovalo, bylo ráno bílé a plné třpytících se sněhových vloček. Tom nikdy neměl rád zimu, ale čím déle se díval na přírodní zázrak, poletující v podobě malých různorodých tvarů všude kolem, tím více v tom nacházel jisté kouzlo. A možná to bylo všechno jinak. Možná nebyl kouzelný sníh, pouze ten, kdo jej předpovídal. Bill. Líbilo se mu, že konečně zná jeho jméno a nemusí jej v mysli i nadále oslovovat ředitelův syn.

Trhl sebou, jakmile před něj Simone, postavila talíř s pozdní snídaní, posadila se naproti němu a utkvěla na něm pronikavým pohledem.

„Nechceš mi něco říct?“

Tom sklonil hlavu a veškerou svou pozornost soustředil na opečenou papriku. Jen pokrčil ramenem a pustil se do jídla.

„Tome, ty víš, že jsem se včera neptala, protože jsi zjevně neměl náladu na rozhovory, ale myslím, že je načase, abychom si promluvili,“ naklonila se přes stůl a láskyplně jej pohladila po tváři. „Co se stalo?“

Tom k ní zvedl pohled a s podivně rychle bušícím srdcem, zalhal. „Jen jsem se zdržel v práci. Všechno je v pořádku.“

„Opravdu? A kde se tady vzalo to kolo? A proč jsi vypadal, jako by ses zrovna vyválel v blátě?“

„No,“ Tom se rozpačitě poškrábal ve vlasech, a ať se snažil jakkoli, nedokázal se ubránit drobnému úsměvu. „Měl jsem menší nehodu,“ přiznal nakonec.
Simone, pobaveně zavrtěla hlavou. „Vypadáš nějak spokojeně. Skoro jako by ti ta nehoda udělala radost.“

„Dá se to tak říct.“

Výhled z okna byl nyní ještě kouzelnější. Hustě padající vločky vytvořily jemnou bílou masu, která pomalu uléhala na město za okny. Vzduch se náhle naplnil zvláštní křehkostí a Toma po letech konečně dostala vánoční atmosféra. Odvrátil se od okna a opět věnoval pohled Simone, která nyní se skloněnou hlavou a vážným výrazem ve tváři hleděla do novin. Zaujal ji článek o hromadném propouštění z fabriky, ve které pracovala. Už jenom to by jí chybělo. Takhle před Vánoci přijít o práci. Zakroutila hlavou a noviny co nejrychleji odložila. Odmítala si kazit náladu.

„Mimochodem,“ věnovala synovi další pobavený úsměv. „Volalo mi asi pět holek z vaší třídy. Pokud tě přemluvím jít na ten dnešní večírek, dostanu od každé vánoční dárek.“

„To nemyslíš vážně,“ Tom se po dlouhé době opravdu z chuti zasmál. „Je mi to líto, mami, ale asi se budeš muset smířit s tím, že žádné dárky nedostaneš. Víš, že nesnáším podobné akce.“

Simone, si zastrčila neposedný pramen vlasů za ucho a naklonila se dopředu.

„Nemyslíš, že by bylo hezké, kdybys tam šel? Udělej těm děvčatům radost, stav se tam alespoň na chvilku.“

Tom se také posunul dopředu a chytil matku za ruku.

„Uděláme to takhle,“ hravě na ni mrkl. „Já ti koupím dalších pět dárků a ty mě za to nebudeš nutit jít na ten směšný večírek.“

„Já jen… nechci, aby ses takhle stranil mladých lidí. Pořád pracuješ, a když nepracuješ, jsi ve škole. Dnes máš konečně volno od jednoho i druhého, měl bys to využít. Nemyslíš?“

Tom si povzdechl a Simone se spokojeně usmála. Věděla, že další protesty nebudou.

…

Vánoční večírek se odehrával ve svátečně vyzdobené aule ekonomické univerzity, která se alespoň na ten jediný večer změnila k nepoznání. Ze stropu visely barevné girlandy, na stolech byly rozestavěni různé figurky větších i malých Santa Klausů, avšak pilířem toho všeho byla nádherná vysoká jedlička, která zaujala Tomovu pozornost natolik, že se u ní na chvíli zdržel a pouze obdivně hleděl na elegantní ozdoby krémové barvy. Natáhl ruku a zlehka pohladil malého anděla. Pousmál se. Billovi by se to jistě líbilo. Měl by ze všech těch světélek, plamenů svíček a rozjařených tváří, jistě velikou radost.

Rozhlédl se kolem sebe, ignorujíc obdivné pohledy nafintěných holek, a našel místo jako stvořené pro něj. V nenápadném a dostatečně vzdáleném rohu místnosti posedával Flinn Larsey, největší šprt na celé škole, a i tentokrát se hrbil nad svazkem papírů a něco si pro sebe mrmlal. Tom se spokojeně rozešel k němu, posadil se na prázdnou židli vedle a z kapsy vytáhl malou tmavou knížku.

Byl na večírku? Byl. A kromě toho, o tom, zda bude muset komunikovat s ostatními, nepadlo ani slovo. Takže byl spokojen jak on, tak i Simone, která se nakonec dočká svých vánočních dárků od neúnavných obdivovatelek.

Z reproduktorů, se valily hlasité tóny otřepaných vánočních slaďáčků, ale on měl oči i mysl pouze pro příběh. Přemýšlel nad tím, zdali se mu ta kniha líbila právě kvůli němu, nebo pro to, že byla Billova nejoblíbenější. Na krátkou chvíli zvedl tvář a zadíval se do prázdna. Co asi teď dělá?

„TOME!“

Vyděšeně sebou trhl a všiml si, že Flinn vedle něj zareagoval úplně stejně. Nevěřícně zíral na partu asi pěti holek, které toho na sobě sice moc neměly, ale hrdinsky se to snažily dohnat hektolitry tvrdého alkoholu, který jim i nyní stékal z přeplněných kelímků.

„Nevěřila jsem, že přijdeš,“ promluvila vysoká bruneta a koketně na něj zamrkala umělými řasami.

„To je zvláštní,“ Tom se zdvořile pousmál. „Já také ne.“ Otočil se a spatřil, že odstín Flinnovy tváře je téměř stejný jako barva jeho vlasů. Sytě rudý. Nervózně se kousal do rtu a úpěnlivě se snažil tvářit, že se věnuje studiu i přesto, že měl papíry obráceně.

„Musíš si s námi zatančit!“ ozvala se malá blondýna, které sukně sotva sahala do úrovně stehen.

„Já netančím,“ dostal ze sebe a snažil se, aby to působilo co nejvíce přívětivě.

„Tak si s námi alespoň připij,“ o slovo se opět hlásila vysoká bruneta, která k němu přiběhla a nabídla mu ze svého pití, přičemž z něj nespouštěla pohled.

Tom cítil, jak se spolužák vedle něj samou nervozitou roztřásl, upustil veškeré papíry a nyní zoufale zíral na špičky svých bot a snažil se splynout s prostředím.

„Jsem tu autem. Přišel jsem jenom na chvilku… ale děkuju,“ dodal tiše, protože tváře ostatních holek, začaly podivně blednout. „Myslím, že tady Flinn by si s tebou velice rád zatančil.“

Bruneta opile přešlápla z nohy na nohu, chvíli pouze nevěřícně zírala na usmívajícího se Toma a téměř omdlévajícího Flinna, poté jedovatě přecedila skrz zuby: „Fajn,“ a odpochodovala k tanečnímu parketu. Flinn věnoval Tomovi vděčný úsměv a pomalu mířil za ní.

„Co tady vůbec děláš, když se s námi nechceš bavit?“ vyzývavá blondýna si jej přeměřila vyčítavým pohledem, založila si ruce na prsou a zbylé kamarádky následovaly jejího příkladu.

Tom se zamyslel, a vzápětí zaklapl knihu, vložil ji zpět do kapsy bundy, a když procházel kolem nich, sám pro sebe s úsměvem dodal.

„Netuším.“

…

S divoce bušícím srdcem, kráčel prázdnou chodbou za jediným zdrojem slabého světla. Nemohl se vrátit domů, nechtěl Simone zklamat, právě proto musel najít místo, kde by mohl strávit několik hodin. Dlaní si rychle oprášil sníh z ramenou a se zatajeným dechem došel ke dveřím zdobeným bledou záclonou posetou drobnými kvítky. Nikdo jiný tam nezůstával tak dlouho a ještě ke všemu se mu včera přiznal, že většinou odchází poslední. Musel tam být on.

Zhluboka se nadechl, ledovou dlaní se dotkl kliky a pootevřel dveře. Vzduchem se prostřednictvím neviditelných oblaků šířila vůně sladké vanilky. Naskytl se mu pohled na hezky udržovanou třídu plnou malých stolů, židliček, hraček a různých pomůcek pro děti a za posledním, značně vyšším stolem, spatřil shrbenou postavu. Ve světle vonné svíce získaly jeho tmavé vlasy zvláštní zlatistý nádech. Krčil se nad knížkou s vážným výrazem ve tváři a sem tam si konečky prstů protřel koutky očí. Tomovi se zdálo, že pláče. Zcela okouzlen jeho bytostí opatrně vešel dovnitř.

V té chvíli jej Bill konečně postřehl. Zvedl oči od čtení, překvapeně pootevřel rty a rychle si protřel tvář. Úderem neviditelného blesku se jeho srdce rozbušilo jako o závod. Tom se nehýbal. Stál na místě a čekal na svolení, zda může jít dál. Byl připraven odejít, pokud by jej o to požádal.

Bill se, lapaje po dechu, opatrně postavil a dlouze si jej prohlížel. Nechtěl věřit tomu, že je tam s ním. Za okny tiše chumelilo, drobné sněhové vločky vrhaly na jejich vážné tváře různé stíny. Tom nesměle udělal krok vpřed a pohlédl Billovi do očí. Výraz jeho tváře byl náhle zvláštně něžný. Bill také udělal krok vpřed a věnoval mu slabý úsměv, který Tom bral jako neverbální svolení.

Mohl přistoupit blíž.

autor: B-kay