autor: Dietřisko & Kentaur
Pryč
Bill
Souběžně s Brownem vystřelil i Chris, takže doktor padl mrtvý k zemi. Já si klekl vedle Toma.
„Jsi v pořádku?“ vydechl jsem bezděčně, i když mi bylo jasné, že není.
„Asi jo. A ty?“ Podíval se na mě. Nereagoval jsem a hledal místo, kde ho zasáhla kulka. Když se mi to podařilo, trochu mi zatrnulo. Dostal to do břicha.
„Blbče,“ vydechl jsem. „Může tě to zabít.“
„Tebe to mohlo taky…“ Opatrně jsem ho objal.
„Zachoval ses jako hrdina,“ zašeptal jsem mu do ucha.
„Já si to nemyslím,“ namítl.
„Ale já ano… A lhal jsem. Nikoho nemám.“ Musel jsem ho pustit a ustoupit, abych uvolnil místo záchranářům.
Sedl jsem si do sanitky a celou dobu držel Toma za ruku. Udělalo se mi zle při pomyšlení, že bych o něj mohl přijít. Chtěl jsem s ním jít i na sál, ale sestřička mě zadržela.
„Slibuju, že pak za ním budete moct jít,“ usmála se. Vypadalo to, že mě chápe, tak jsem se způsobně usadil na chodbě. Střídavě jsem přemýšlel a chodil nervózně po chodbě.
O dvě hodiny později si na mě konečně vzpomněli. Přišel ke mně nějaký mladý doktor.
„Vy jste z rodiny?“
„Ne, ale… Jsem jeho přítel.“ Ani jsem zas tak moc nelhal, jen trochu… Předbíhal.
„Ale…“
„Pane… On o rodinu přišel. Už má jen mě,“ řekl jsem naléhavě. Ani teď jsem moc nelhal.
„Dobře,“ povzdechl si doktor. „Běžte…“
„Děkuju,“ zavolal jsem ještě, než jsem se rozeběhl do Tomova pokoje. Byl vzhůru a vypadal celkem zdravě. Sedl jsem si vedle něj.
„Ahoj,“ usmál se. Ulevilo se mi. Už na mě není naštvaný.
„Ahoj…“ Něžně jsem ho pohladil po tváři. „Tome… Miluju tě. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy jsem tě málem ztratil.“
„To jsem… moc rád, že mi to říkáš,“ zašeptal. Pevně jsem ho objal. Poslední dobou jsem to dělal nějak často – ne že by mi to vadilo. Trochu jsem se od něj odtáhl a pak ho políbil. Přesunul jsem se na jeho krk a líbal ho na krční tepnu.
„Bille…“ vydechl. Začal mě trochu odstrkovat. „Bille… Počkej… Ta výpověď…“
„Zruším to,“ slíbil jsem mu a znovu vyhledal jeho rty.
„Ne… Ne, ta výpověď platí.“
„Cože?“ napřímil jsem se.
„Já… Už jsem si našel místo… A chci začít nový život.“ Za celou dobu se mi nepodíval do očí, až na poslední slovo. Viděl jsem, že to myslí naprosto vážně.
„Ale…“ nedokázal jsem ze sebe nic vypravit. Klekl jsem si vedle lehátka. „Moc se omlouvám. Prosím, odpusť mi to… Ale neopouštěj mě…“ šeptal jsem zničeně. Jenom vrtěl hlavou.
„Je toho na mě moc… Už to nezvládnu. Musím pryč. Začít úplně znovu.“ Mlčky jsem se díval do země, ale bylo mi jasné, že nemá cenu ho přemlouvat. Mohl jsem si za to sám.
„Dobře… Ale pamatuj si, že tě miluju. A to se nezmění.“ Vyšel jsem z jeho pokoje a pak i z nemocnice. Všechno jsem vnímal jako ve snu. Jedna část mě křičela: Proto odsuzuji lásku, je to jen další zklamání!, druhá klidně říkala: Ale stálo to za to.
Sedl jsem si na lavičku před nemocnicí. Cítil jsem podivný klid, to vědomí, že něco skončilo a já s tím nemůžu nic dělat. Nebyl jsem na Toma naštvaný. Chápal jsem ho a přál si, aby byl šťastný. Už nebudu v jeho životě, nic mu nebude připomínat minulost. Bude moct žít lepší život. A mně nezbyde nic jiného, než se s tím smířit a vzpomínat na něj s láskou i bolestí v srdci.
Zvedl jsem se a vyrazil domů. Čekala mě ještě spousta papírování ohledně právě ukončeného případu. Neprobíhalo to přesně podle mých představ, ale jedno bylo jisté – Brown už nikdy nikoho nezabije. A já se mohl s klidným svědomím podívat do očí rodin obětí a přátel obětí.
Ještě jsem obešel Jacka Darea, Harryho Chilla, Katy Smithovou, Freda Hillse, Johna Greena, dokonce i Borise Howa a Jima Jumpera. Všichni mi děkovali, i když jsem nevěděl za co. Vlastně to nebylo moje zásluha, ale byl jsem rád, že je viník potrestán. Teď mě jen čekalo najít si nového doktora. Asi začnu u psychologa. Smutně jsem se usmál a uložil složku s případem do archivu.
…O měsíc později…
„Nechceš si to ještě rozmyslet?“ Porušil jsem svoje předsevzetí a naléhal na Toma, který si balil věci z kanceláře do papírové krabice. Smutně se usmál a zavrtěl hlavou.
„Budeš nám chybět,“ řekl Chris.
„Někdy zavolám,“ slíbil Tom. Odvrátil jsem se. Pokud někdy zavolá, mně určitě ne. „Půjdu,“ oznámil. Nastalo celkem dojemné loučení.
„Doprovodím tě,“ zašeptal jsem. Mlčky jsme vyšli před stanici. Pak jsem ho objal. „Nikdy na tebe nezapomenu…. Vždycky tě budu milovat. Ať se stane cokoliv, přeju si, abys byl šťastný.“
„To jsou silná slova,“ řekl tiše.
„Tak to cítím.“ Odtáhl se a já ho pustil.
„Sbohem, Bille.“ Oči se mi plnily slzami.
„Neodjížděj…“ zasípal jsem. Asi mě neslyšel, ale i kdyby, bylo to zbytečné. Nasedl do auta a prostě odjel.
Bylo mi jasné, že za těch okolností – bolest se mi zahryzávala do hrudi, jako by mi chtěla vyrvat srdce z těla – nemůžu pracovat. Sakra, já už snad nemůžu ano dýchat! Zatím byl Tomův odjezd abstraktní pojem, ale teď se ta noční můra stala skutečností. Rvala mě na kusy.
Na zbytek dne jsem si vzal volno. Nejdřív jsem nedokázal nic jiného, než sedět a tupě zírat do zdi. Po tváři mi stékaly slzy. Je konec… Prostě konec… Čím víc jsme si to uvědomoval, tím víc to bolelo. Zarýval jsem si nehty do dlaní. Vždycky jsem si myslel, že „bolest v srdci“ je jen hloupý slovní obrat. Ale teď mi ona neuvěřitelné síla drtila plíce. Sevřel jsem ruku v pěst a praštil do zdi. Doufal jsem, že se mu tak uleví. Nepomohlo to.
„Prosím…“ vzlykl jsem. „Vrať se…“
Vstal jsem a chtěl si jít zakouřit. Pak jsem vzal všechny krabičky cigaret, které jsem měl a hodil je do koše.
Tome… Budu pro tebe lepším člověkem… A jednou… Jednou…
KONEC
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 11
Ty vadooooo… No, tak sice Tom neumřel (dík aspoň za to teda :P), ale happy end se taky nekoná! Tytyty, dostanete naplácáno asi 😀
I když určitá naděje tam je… Třeba se Tom jednou vrátí, Bill ho vyhledá nebo tak něco… Tak si to aspoň budu představovat 🙂
Díky za tuhle povídku, bavila mě 🙂 A doufám, že brzy napíšete něco dalšího – a napotřetí už teda fakt s dobrým koncem 😀
Teeda.. keď som videla, že koniec, tak som vedela, že to rozhodne nebude happy end.
Tom nezomrel, za čo som strašne rada. A Bill si aspoň uvedomil, že ho miluje, aj keď neskoro. Chápem, prečo Tom odišiel aj napriek tomu, že mu Bill konečne vyznal lásku.. a čiastočne si myslím, že si to aj Bill trošku zaslúžil za to všetko predchádzajúce správanie k nemu.. ale aj tak mi bolo Billa na konci ľúto. Ale ako napísala Allka, istá nádej tam je.. takže ja si budem predstavovať, že sa po nejakom čase opäť stretnú a tentoraz už budú spolu 🙂
Ďakujem za poviedku a teším sa na ďalšie vaše diela … a dúfam, že už bude happy end 😀
Já věděla že to skončí smutně jak jsem viděla ten (konec) 😀 😀 chudák Bill i když si za to může sám tak je mi ho i docela líto 😀 Nechcěte napsat pokráčovaní? 😀 😀
Ja byla ráda že Bill pochopil že Toma miluje a ty to takhle utneš pokračování prosím.
Teda jako… tohle nesmíš dělat =( xD řekni mi, že bude druhá řada, prosím prosím, já bych chtěla druhou řadu… =)
Ale no tak, holky, chápu, že happy endy nejsou váš styl, ale jednou by vás to nezabilo, ne? :'( Co druhá řada?
Holkyyy! A já doufala, že alespoň tahle povídka bude končit krásně, když ta minulá měla špatný konec 🙁 Já, která raději vždycky předpokládám v to špatné, jsem si tentokrát fakt myslela, že se nad náma slitujete a uděláte krásný happy end 🙁 Je to škoda, protože mě Vaše povídky fakt baví, jsou originální a ráda si je čtu..jenže smutné konce bytostně nesnáším 🙁
No nezbývá mi než doufat, že pro nás ještě něco napíšete a že to konečně hezky skončí! 🙂 Mám povídky od Vás ráda, tak snad se ještě nějaké dočkám 🙂 A tak mě tak ještě napadá, jestli bude Dietřisko pokračovat se svou vlastní povídkou? Mám ji totiž taky moc ráda, a už mi začíná chybět…
No a k vývoji dnešního dílu…je mi to všechno tak mco líto! Vůbec bych se nedivila, kdyby po tomhle Bill na lásku zanevřel už napořád. Myslím si, že po dvou zklamáních na to už asi má i právo..já jsem v tomhle úplně stejná. Možná si trošičku říkám, že je to jeho vlastní vina, neměl s tím tak dlouho čekat a celou dobu Toma tak zraňovat…ale..na tu druhou jsem prostě chtěla, aby spolu byli šťastní! Tomovi se vlastně ani nedivím, že chtěl odjet..měl tady asi moc vzpomínek..hlavně na rodinu. Jen mohl Billovi říct, ať odejde s ním…No..s tímhle koncem už já asi nic neudělám, ale stejně jako holky si aspoň budu myslet svoje, a to tak, že se kluci po čase setkali a žili spolu šťastně až do smrti 😀 🙂
Za povídku děkuji, moc mě bavila! 🙂 ♥