Za posledních pár měsíců se toho pro něj událo tolik, byl unavený jak psychicky, tak i fyzicky, celé jeho tělo bolelo. Od chvíle, kdy si jich před pár měsíci všimnul manažer hudební společnosti, kolem černovlasého kluka se spustil šílený kolotoč, který neměl konce. Od rána do večera museli nahrávat písničky, na chvíli se nezastavil a ke konci dne jej vždy nepříjemně škrábalo v krku. Ale nikdy si nestěžoval. Skoro celý svůj život si přál zpívat, být slavnou hvězdou, ke které by lidé vzhlíželi. Hvězdou, která by mohla být pro někoho vzorem zatím, co by žila svůj sen. S podepsáním jedné smlouvy se mu tenhle sen začal plnit, ale pomalu už si to vybíralo i svou daň. Možná se ještě nestihli proslavit, možná měli jen pár skalních fanoušků, kteří je chodili už dříve poslouchat do klubů a kaváren, ale showbyznys na skupinku přátel vztahoval své nenechavé, chamtivé drápy. Až teď, po snad úspěšném dokončení prvního alba, dostali všichni volno.
A on se to své rozhodl strávit na Maledivách. Na místě, o kterém snil skoro tak dlouho, jako o kariéře zpěváka samotné. Pár dní, které na ostrově mohl strávit, jej stálo skoro veškeré úspory, ale on se to rozhodnul obětovat. Jaký by to byl život, kdyby si nemohl dopřát trochu toho luxusu?
S tichým pobrukováním skladby, která se mu právě na přehrávači spustila, se na lehátku posadil a ze stolku, který stál hned vedle, vzal už zteplalý nápoj na osvěžení. Byl to sladký, ovocný koktejl, do kterých se za krátkou dobu svého pobytu stihl doslova zamilovat. Nebyl jediný den, kdy by si nedal alespoň jeden.
Brčkem, elegantně stisknutým mezi rty, upíjel jahodové pochoutky, a očima zatím zkoumal okolí bazénu. Každý den tam byli jiní, noví lidé. Jeden den rodina s třemi dětmi, které dováděly v blízkém, barevném brouzdališti, další den zamilovaný pár krčící se v rohu bazénu, kde si tajně vyměňovali své polibky. Zajímalo jej, koho zajímavého by tam mohl spatřit dnes. Zatím viděl jen jedno opalující se tělo vedle druhého, pár labužníků, vychutnávajících si příjemně chladnou vodu v bazénu, a jeden pár v blízké vířivce. Nikdo, kdo by stál za pozorování.
S povzdechem se tedy vrátil ke své původní činnosti, slunit se, slunit se a slunit se.
Když o pár hodin později, tentokrát s čerstvým ledovým drinkem v ruce, opakoval svůj pozorovací rituál, kostka ledu, se kterou si právě hrál mezi rty, mu div nezaskočila ve chvíli, kdy mu zrak padl na osobu sedící u baru na druhém konci bazénu. Jako první jej napadlo, že na sluníčku strávil až příliš času a z úžehu má vidiny, ale když ani po několikátém zamrkání osoba nemizela a vypadala stále stejně, začal si pomalu připouštět možnost, že by to opravdu mohlo být skutečné. Venku nebylo zase takové horko, aby si s ním hrála fata morgána, a když se na lehátku předklonil a přimhouřil oči, byl si jistý, že to není jen náhodná podoba. Ne, na vysoké barové stoličce seděl opravdu on, Tom.
‚Jak je to možné? Kde se tady vzal? Tady? Ze všech míst na světě se máme potkat zrovna tady?‘ Myšlenky mu jako zběsilé lítaly hlavou jedna za druhou, až se mu z toho tempa dělalo lehce nevolno. Poslední půlrok neuplynul snad ani jediný den, kdy by před očima neviděl alespoň na kratičký okamžik výraz v Tomových očích, když tu noc odjížděl od kavárny. Stále viděl ten nepatrný pohyb jeho rtů, když kluk s copánky šeptal tiché: „Sedmikrásko,“ a i když věřil, že to nebylo naposledy, co se viděli, nikdy by jej nenapadlo, že si pro ně osud přichystá rozpálený ostrov jako místo jejich dalšího, a snad už posledního shledání.
Co by měl ale teď dělat? Jít za ním? Nebo se jen dlouhým, vytrvalým pohledem pokoušet upoutat jeho pozornost? Nebo naopak nedělat vůbec nic a jen počkat, jestli si jej Tom všimne sám? Ne, poslední možnost rozhodně nepřichází v úvahu. Možná mu za ty roky několikrát hodně ublížil, ale ani to nemohlo černovlasému klukovi zabránit se s ním spojit. Jediné špatné, co Tom kdy udělal, bylo, že jej nepoznal. A to přece nebylo tak divné, když se s časem měnil, nebo ano? Nemělo by mu naopak lichotit, že pokaždé dokázal kluka ve volném oblečení zaujmout natolik, aby po něm toužil? A mělo vůbec cenu se ještě dál zlobit, zazlívat mu něco? Život je příliš krátký na to, aby jej promarnil zlobou a vztekem, a oni dva už ztratili tolik let…
Pokud by to však ani tentokrát nemělo vyjít, možná jim přeci jen nebylo souzeno být spolu. Možná si s nimi chtěl jen osud hrát zvrácenou hru, zatímco se nudil? Nebo mělo tohle celé nějaký jiný význam? Jestli ano, jaký? Protože on žádný neviděl. Co je dobrého na tom trápit dva zamilované odloučením, bolestí a opakovanou ztrátou?
Rozhodl se dál nepátrat po příčině a raději udělat něco pro to, aby tohle byl jejich šťastný konec. Jejich poslední shledání.
Mladý muž na baru si přestal hrát s ozdobou, odsunul prázdnou sklenici a zadíval se na své ruce. Několik chvil oříškové oči zkoumaly štíhlé prsty, se zájmem si je prohlížely. Zanechal toho však a zhluboka se nadechl. Miloval mořské podnebí, byla to příjemná změna. V Německu v tuto roční dobu dosahovaly maximálně osmnácti stupňů, tady neklesly pod třicítku. Azurově modré průzračné moře a bílé pláže činily z toho místa ráj na zemi. Tom si to tu zamiloval okamžitě. Člověk tu měl prakticky všechno, nač si vzpomněl. Hotel měl fitness i wellness centrum, knihovnu, několik barů a restaurací, obchodů, dokonce tu byla i herna. Pro dětičky sloužil kids club, kde se mohly vyřádit, a rodiče si od nich tak na okamžik mohli odpočinout. Pro sportovní nadšence, kterým nestačilo válet se na lehátku, slunit se nebo dovádět v moři, bylo nabízeno několik aktivit. Potápěním počínaje a windsurfingem konče. Tom se už první den rozhodl, že právě windsurfing vyzkouší, prozatím se k tomu však nedostal. Hodlal to však do odjezdu napravit. Silně pochyboval o tom, že bude sjíždět patnáctimetrové vlny, dělat dvojitá salta, jako to viděl v televizi, ale takové poklidné klouzání po vodní hladině by zvládnout mohl.
„Hahaha. Jsi fakt vtipný.“ Řekl Tom, když mu někdo zezadu přikryl oči dlaněmi a zeptal se, kdo to je. Tím někým nebyl nikdo jiný než Luc, který se právě opíral o bar, zatímco se z jeho hrdla ozýval pobavený smích.
„Kdybys nebyl můj kamarád, tak ti….“ Tom výhrůžku nedopověděl, protože se nechal strhnout a smál se rovněž. Lucas byl totiž neúnavným šiřitelem dobré nálady. Kdekoli se ocitl, ozýval se po pár minutách smích a veškerá negativní energie vyprchala. O tom jej přesvědčil už před lety, když se jako malí kluci seznámili. Prošli spolu pubertou, zvládli maturitu na gymplu, následně i přijímací zkoušky na vysokou, kterou oba úspěšně dokončili. Nyní jeden jako druhý pracovali ve firmě Lucova táty. Když u nich párkrát byli na večeři, zmiňoval se, že pro ně oba bude mít místo, až dokončí školu. Tomovi to přišlo milé, ale moc s tím nepočítal. Spíše věřil tomu, že práci jistou bude mít Luc, kterého otec udělá svým zástupcem, a Tom si bude nucen najít něco sám. Nezlobil by se, věděl, jak obtížné je získat a udržet si dobrou pracovní pozici. O to větší pro něj bylo, když mu Lucas jednoho večera oznámil, že se následujícího dne mají oba hlásit v osm ráno u ředitele firmy, tedy jeho otce.
Zatímco Lucas pracoval na pozici business development managera, jak sám hrdě prohlašoval, a měl tak na starost přípravu marketingové strategie a její následnou realizaci, propagaci výrobků a přípravu vstupu na nové trhy, Tom byl account managerem. Jeho hlavním úkolem byla všeobecná spokojenost, což byla práce vskutku nevděčná, ale nikdy si nahlas nestěžoval. Musel vyjít maximálně vstříc zákazníkům, aniž by si to rozházel s někým uvnitř firmy, a do toho musel odpovídat na dotazy šéfa ohledně plnění plánu. A aby se náhodou nenudil, musel si pamatovat, kdy má který zákazník narozeniny, popřát mu k nim a poslat malou pozornost jménem společnosti.
„Uměli jsme si to zařídit.“ Kývnul hlavou brunet a posadil se na volnou židli.
„My? Tvůj táta,“ zasmál se Tom. Jen díky němu směli naprosto zadarmo pobývat na tomto překrásném místě. Když si je k sobě zavolal, aby jim sdělil, že jej doprovodí na několikadenní kongres týkající se marketingu a managentu, oba nasadili útrpný výraz. Ani jednomu se nikam nechtělo, neboť si pod tím slovem představovali všechno možné, jen ne tohle. Koho by napadlo, že kongresy mohou mít takovou podobu! Tom se vždycky domníval, že je to obrovské shromáždění lidí, něco jako schůze parlamentu. Neměl sice tušení, jak probíhaly jiné kongresy, ale ten jejich se nesl v kruhu takové rozvětvenější rodiny. Přiletěli předevčírem, a ačkoli počítal s tím, že budou mít hned nějaký program, spletl se. Jediné, co udělali, bylo, že se ubytovali a zaregistrovali. Po zbytek dne měli volno. První blok programu začínal až včera po obědě, kdy si vyslechli skvělé i méně dobré řečníky. Podobně probíhal i druhý blok, který absolvovali dnes dopoledne, byl však obohacen i o diskuze na různá témata. Tom sám byl překvapen, že se do ní zapojil a co víc, jeho názory a připomínky si získaly podporu i několika starších kolegů.
„Tak táta, no. Mimochodem, byl na tebe dneska pyšný. Hezky jsi to prý tomu nafoukanci natřel.“ Lucas uznale poklepal na rameno svého kamaráda a upravil si sluneční brýle.
„To řekl?“ Zasmál se opět Tom a zavrtěl hlavou. Co znal přítelova otce, nikdy neslyšel, že by z jeho úst zaznělo něco podobného. Nebyl prostě ten typ. Přestože působil usedle, měl jej rád. Stejně tak Lucův otec si oblíbil Toma a jak plynul čas, začal jej brát, jako by byl jeho syn.
„Samozřejmě, že ne takhle, použil kultivovanější výrazy, ale význam je stejný.“ Nedal se brunet. „Co vyrazit na vodní skútry?“ Navrhl po chvilce a zlehka kumpána nakopl, protože se zdálo, že jej vůbec neposlouchá. Od momentu, kdy zjistil, že všichni kluci, které potkával, jsou vlastně jedna a ta samá osoba, a to jeho Sedmikráska, byl častěji duchem mimo než dříve. Žádné pátrání se však nekonalo, neobjížděl jak šílený kluby v domnění, že tam bude vystupovat kapela, v níž mladík působil. Naopak jednal, jako by na všechny snahy najít Sedmikrásku rezignoval. Kdyby jen Lucas věděl, jak moc se mýlí! Jeho přítel z dětství se jen tak nevzdával a v tomto případě se nehodlal vzdát nikdy. I kdyby měl strávit celý život čekáním, udělal by to. Byl totiž přesvědčen o tom, že on a Sedmikráska pro sebe byli stvořeni. Jak jinak by si měl vysvětlit, že se tolikrát setkali a on vždy podlehl jeho kouzlu? Sice byli vždy rozděleni, ale jednou se to prokletí muselo zlomit. Ten den jednou přijde, věděl to. Jednou ano.
„Běž sám,“ Luc byl s úsměvem odmítnut. Tom opravdu neměl náladu na nějaké dovádění. Jak tu tak posedával, naplánoval si, že se vrhne na práci, kterou tak dlouho odkládal. Začínalo mu jí nebezpečně přibývat a nezačne-li něco dělat, zblázní se z ní. V příštích minutách se tedy hodlal zvednout a odebrat se do vilky, kterou měli pronajatou.
„Taky dobře. Aspoň si všechny baby budou všímat jen mě.“
„Já bych ti určitě nějakou přebral!“ Mladík s copánky se teatrálně zasmál a ušklíbl se na přítele. Ten mezitím sklouzl ze stoličky, krátce jej objal, a zajíkajíc se smíchy, odcházel směr pláž. Nevěřil tomu, že se Lucas bude prohánět na skútru. Spíš by se přikláněl k tomu, že se na něm chvilku projede, a pak začne pokukovat po nějaké té společnici na jeden, možná dva večery. Jako by jej neznal!
Tom znovu osaměl. Zvažoval, zda si objednat drink, nebo se po vzoru Luca zvednout a jít pracovat. Nakonec zvítězila první možnost. Kývl na barmana a sdělil mu své přání. Kluk, který mohl být tak v jeho věku, mu věnoval úsměv a hned se dal do přípravy nápoje, který zákazník požadoval. Několik okamžiků mladý muž v bílém tílku pozoroval jeho barmanské umění, přihlížel, jak si přehazuje láhve z ruky do ruky, a neskrýval svůj obdiv. Ušklíbl se, když si představil sebe na jeho místě. Moc zručný nebyl, tudíž by celá jeho výplata padla na rozbité láhve a sklenky.
„To se ti po mně brzy začalo stýskat.“ Řekl pobaveně, když se někdo dotkl jeho ramene. Nejspíš neobjevil objekt hodný jeho zájmu, na skútr se mu samotnému nechtělo, jelikož usoudil, že by to nebyla moc taková legrace jako ve dvou, takže se vrátil zpět za ním. Když se však nedočkal nějaké pohotové a vtipné odpovědi, již by od Luca očekával a na niž byl i zvyklý, otočil se za sebe. V té chvíli málem spadl ze stoličky. Nebyl to jeho kamarád, ale…
„Sedmikrásko?“ S pusou dokořán hleděl na osobu, jež postávala kousíček od něj. Nevěřil svým očím. Tohle bylo poslední místo, kde by čekal, že na sebe narazí. To nebylo samo sebou, nemohlo jít jen o sled náhod, byl to osud!
„Ahoj Tome.“ Rudé rty se zvlnily do úsměvu. V první řadě proto, že mu udělalo radost, že jej poznal. V druhé řadě jej k úsměvu nutily vytřeštěné oříškové oči. Vypadal, jako by před sebou spatřil přízrak. „Máš tu místo?“
„Ja-jasně.“ Vykoktal ze sebe Tom, který se na sebe zlobil. Jeho nový společník působil klidně, za to on koktal jak nějaký puberťák. „Co si dáš? Aha, ty máš.“ Dodal, když si všimnul, že na bar postavil sklenici s koktejlem. Oba dva okamžik mlčeli, jen po sobě vzájemně pokukovali a čekali, zda se ten druhý osmělí a prolomí ticho. Bylo to zvláštní. Celé měsíce, kdy se neviděli, si představovali, co by řekli, kdyby se jejich cesty znovu spojily v jednu. Nyní však nevěděli, kde začít. Prvním, kdo se osmělil a promluvil, byl nakonec Tom.
„Dovolená? Tedy chtěl jsem se zeptat, jestli tu…“
„Jsem. A ty?“ Oplatil mu otázku. Vlastně jej ani tak nezajímalo, proč tu je, jako spíše to, s kým tu je. Všimnul si pohledného mladého muže s kaštanovými vlasy, který s Tomem chvilku seděl na baru a choval se k němu na jeho vkus až moc důvěrně.
„Pracovně. Dělám account managera u jedné firmy. Jsme tu na kongresu.“
„Tady?“ Hlas druhého mladíka zněl spíš podezřívavě, což neušlo ani Tomovi. Sedmikráska se netvářil, že by mu věřil. Už jen ten pohled, kterým si jej prohlížel. Nemýlil se, skutečně se mu nezdálo, že by tohle místo bylo určené pro nějaké kongresy. Dle něj sem lidé jezdili spíše za odpočinkem jako právě on.
„Fakt, Lucův táta nás sem s sebou vzal, abychom si prý rozšířili obzor.“ Zopakoval přesně to, co mu bylo před pár týdny sděleno jako důvod, proč je jejich účast nutná.
„Luc byl ten, kdo odešel?“ Další otázka na sebe nenechala dlouho čekat. Ačkoli se snažil sebevíc skrýt žárlivý podtón, moc se mu to nedařilo. Jen pomyšlení, že si jeho Tom někoho našel, ho neuvěřitelně bolelo. Přestože se na něj během těch let někdy i zlobil a obviňoval jej, že si z něj akorát tropí žerty, doufal, že by mohl být jednou s ním. Pokud se měli dnes setkat jen proto, aby se dozvěděl, že člověk, pro kterého se celé roky trápil a kterého přese všechnu tu bolest miloval, je zamilovaný do někoho jiného, tak mu jej osud snad ani raději neměl přivést do cesty.
„Jo, ten hnědovlasý krasavec, co odkráčel, byl Lucas.“ Potvrdil Tom. Když však zachytil zvláštní pohled tmavohnědých očí, jako by vytušil, že by bylo na místě objasnit, jak se věci mají. „Lucas je můj kamarád, bývalý spolužák, spolubydlící a nyní i kolega v jedné osobě.“ Sotva to dopověděl, nejkrásnější tvář, jakou znal, se rozzářila. Ze srdce černovlasého chlapce spadl obrovský kámen. Byl to jen kamarád.
„Bille. Jmenuji se Bill.“ Představil se, neboť si uvědomil, že ani nezná jeho jméno. Nebo si tím alespoň nebyl stoprocentně jistý. Sám mu nikdy neřekl, jak se jmenuje, a nemohl vědět, zda to za něj neudělal někdo jiný, například bývalý kolega z baru, nebo jestli nezaslechl jeho jméno z úst některé z pištících holek v klubu, kde tenkrát vystupovali s kapelou.
„Bill.“ Když Tom zopakoval jméno své Sedmikrásky, objevil se mu na rtech nepatrný úsměv. Bill bylo to nejkrásnější jméno ze všech, protože je nosil on. To Sedmikráska mu dodával na kráse. „Šel bys se mnou. Chci ti něco ukázat?“
Jejich kroky zamířily do vilky, v níž pobýval společně s Lucem. Cestou sem si toho moc říct nestihli. Tom se mu svěřil s tím, že se s rodiči nestýká, čímž mu zodpověděl to, co jej zajímalo. Problémy tedy nevyřešili. On mu na oplátku prozradil, že natočili s kapelou první album a nyní čekají, jaké bude mít ohlasy. Zároveň se svěřil s obavami, že jej kritici rozmetají. Když mu Tom oponoval, že se plete a prohlásil, že budou mít spousty fanoušků, protože tak krásný hlas jako on jen tak někdo nemá, cítil, jak mu hoří tváře.
Víc si toho neřekli, protože se ocitli před plážovou vilkou. Bill hned při vstupu zjistil, že je ještě luxusnější než pokoj, ve kterém byl ubytován on. A to se domníval, že je to nemožné. Oba nyní seděli na malé bílé pohovce, nebo spíše větším křesle, které bylo postaveno u obrovského okna, z nějž byl nádherný výhled na průzračné moře. V noci to musela být ještě větší krása, blesklo mu hlavou.
„Nastav ruku.“ Vybídl jej Tom, když usedal vedle něj. Na chvíli se někam vytratil, a když se vracel, pohrával mu na rtech tajuplný úsměv, který jen podnítil jeho zvědavost.
„Proč?“ Dožadoval se vysvětlení, proč po něm žádá, aby mu nastavil dlaň.
„Protože ti chci něco dát. No tak,“ pobídl jej znovu. Tentokrát Bill natáhl ruku a s tlukoucím srdcem čekal, jaký dárek dostane. Ať už by to bylo cokoli, opatroval by darovanou věc jako oko v hlavě a považoval ji za největší vzácnost, protože by byla od Toma.
„To je ta…“ Tmavohnědé oči se rozšířily úžasem, když spatřily uschlou květinu spočívající v jeho dlani.
„Ta, co jsi před šesti lety utrhl a nechal na lavičce v parku. Celé roky ji nosím u sebe.“
„Takže tys nakonec přišel.“ Hlesl téměř neslyšně Bill a zavřel oči. Z uvědomění si, že kdyby se zvedl o něco později, mohl se svého milovaného dočkat, se mu sevřelo srdce. Byl nucen stisknout víčka k sobě, protože se mu do očí začaly hrnout slzy. Jak ošklivou hru s nimi osud hrál! Jak moc je oba trápil a zkoušel!
„Kdybych počkal, mohlo to být jinak.“ Bill vzhlédl a otočil se vedle sebe. Po hladkých lících sklouzlo několik slaných kapek, které jedna jako druhá zemřely na rudých rtech. Tom však zavrtěl hlavou, čímž popřel pravdivost jeho slov a hřbetem ruky jej pohladil po tváři.
„Pravděpodobně to tak muselo být. Možná nám to mělo pomoci si něco uvědomit.“ Přestože krátce zaváhal, nakonec přece jen vzal Billovu dlaň do své a sevřel ji, čímž se mu podařilo vrátit šťastný výraz do očí, které po nocích vídal v hlavě. „Jsem rád, že jsem tě zase našel.“
Druhý hoch nic neřekl, jen mu stiskl ruku a o kousek blíže se přisunul. Když o něco později ucítil silnou paži, jak se kolem něj ovíjí a objímá jeho štíhlé tělo, zrychlil se mu tep. Všiml si, že se Tom krátce zarazil, pohlédl mu do očí, jako by se v nich snažil vyčíst odpověď na otázku, co mu vyvstala v mysli. Nejspíš ji tam nalezl, neboť se začal velice pomalu naklánět k jeho ústům. Ve chvíli, kdy se jejich rty po letech znovu setkaly, se oběma zatemnila mysl. Zpočátku byl polibek nesmělý, Tomova ústa se jen lehounce otřela o ta Billova, pak si jej však přitáhl za pas k sobě a polibek prohloubil. V ten samý moment se dlaň černovlasého začínajícího zpěváka ovinula kolem šíje jeho znovunalezené lásky. O této chvíli snili oba, ve dne i v noci si představovali, jaká by mohla být, do nejmenšího detailu si ji vykreslili. Ale ani ty nejkrásnější výplody jejich fantazie se nemohly rovnat realitě. První polibek v parku byl spíše dětsky nesmělý, tento byl opravdový a odráželo se v něm všechno, čím si za ta léta prošli. Bolest, naléhavost, touha, vášeň a především láska. Ta láska, která začala klíčit po prvním setkání a která s roky rostla a sílila.
Bill ucítil, že Tom hodlá polibek přerušit, a nesouhlasně proto zamručel. Odmítal se vzdát jeho rtů. Nebylo mu to nic platné, protože se od něj nakonec přece jen na okamžik odtáhl, avšak jen proto, aby mu pověděl: „Sedmikrásko moje! Sedmkrát milovaná, sedmkrát nalezená, sedmkrát spanilá. Kdybych byl sedmkrát živ, ještě bych tě nemohl mít dosti rád!“ (Jaroslav Durych)
KONEC
autor: LadyKay
Keby si Tom Billa nezískal už pred rokmi a keby sa Bill hocijako hneval, Tom mu dal nádherný dôkaz o tom ako veľmi ho celý ten dlhočizný čas miluje. Tú kvetinu nosil všade so sebou:)
Som rada za tak nádherný koniec. Konečne budú spolu♥ Veľmi pekne ďakujem za takú krásnu poviedku.
Som rada, že sa im to konečne podarilo 🙂 To stretnutie bolo zo začiatku také napäté, keď nevedeli, čo povedať.. ale potom to už šlo samo 🙂
Páčilo sa mi, že si Tom tú sedmokrásku celé tie roky nielenže nechal, ale ju mal aj stále pri sebe (dokonca aj na tej dovolenke).. a som neskutočne šťastná, že sú spolu a môžu si už konečne svoju lásku užívať.
Bola to nádherná poviedka, plná citov a utrpenia, ale so šťastným koncom… ďakujem za také úžasné dielo. 🙂
Opravdu dokonalá a epická povídka! Jsem tak šťastná že to tak dobře dopadlo, nicméně je mi líto že povídka končí, ale to by v tomto případě asi nemělo smysl ji prodlužovat, proto jsem maximálně spokojená 🙂 Moc ráda se k ní ještě vrátím 🙂
Děkuji za nádherou povídku 🙂
Věřila jsem že se setkaj a splnilo se mi to moc hezká povídka.
Moc děkuju za krásný konec! 🙂
Jsem tááák strašně ráda, že povídka skončila krásně a šťastně! Trošičku jsem se posledního dílu obávala, ale teď vím, že jsem vůbec nemusela 🙂
Strašně moc děkuji za tenhle krásný konec! K povídce se určitě ještě vrátím, protože se mi moc líbila 🙂
Nedovedu ani popsat, jak jsem ráda, že jim konečně osud přál a oni jsou konečně spolu 🙂
Děkuji za krásnou povídku! ♥♥
Rozhodně originální povídka 😊. Líbila se mi. Napsána byla vzletne 👍🏻. Akorat vzhledem k tomu, ze celou prvni radu kolem sebe kluci jen kroužili, tak bych teď byla akorat tak zralá na druhou radu, v níž by začala jejich společná cesta životem. Samozrejme ale chapu, ze to nikdy nebylo záměrem tohoto příběhu a uznavam, ze by pak asi i ztratil sve kouzlo. Mimochodem – ohromně me dostal napad s měnícím se bannarem, tomu rikam vytunena grafika 😍‼️