Teach me 32.

autor: Muckátko :o*

Chodník pod Tomovýma nohama jako by sám utíkal. Měl ještě spoustu času. Schůzku ve studiu měl domluvenou na 2 hodiny. Bylo krátce po jedné a jemu zbývalo už jen pouhých pár metrů ke studiu. Chtěl jít pomalu. Snažil se. Ale čas jako by pracoval proti němu. Nemohl říct, že nebyl nervózní. Byl zatraceně nervózní. Bolel jej žaludek, potily se mu dlaně a dal by ruku do ohně, že mu na čele začínal pomalu perlit pot. Kdyby se jednalo jen o něj, asi by z toho takovou vědu nedělal, ale jelikož šlo i Melissu a celou domácnost, Tom musel prostě uspět.

Zastavil se kousek od budovy u sloupu a předstíral, že čte všechny letáky, které na něm byly nalepené.

„Už se uklidni, Kaulitzi,“ mumlal si pod vousy. Chtěl na ně zapůsobit i z toho důvodu, že mu vše zařídil Bill. Vypadal by pravděpodobně jako idiot, kdyby se tam Tom znemožnil a oni by si pak stěžovali, že jim tam Bill posílá taková nemehla. Lekl se, když mu v kapse zavibroval mobil. Vytáhl jej, aby se chvíli odprostil od svého stresu, a usmál se, když příchozí sms byla od Billa.

Těchto pár slov vykouzlilo Tomovi na rtech úsměv a jeho srdce začalo bít klidněji. Tomovo ztuhlé tělo povolilo a on byl schopen zase volně dýchat. Zastrčil mobil do kapsy a rozešel se ke studiu. Napíše Billovi později. Stejně by nic kloudného nevymyslel. Hodinky ukazovaly ještě dobrou půlhodinu času, ale Tom už nemohl déle čekat. Doufal, že třeba brzký příchod mu nahrabe pár plusových počátečních bodů.

Vešel do budovy a rozhlédl se. Do rány mu ihned přišel nějaký mladík.

„Uhm zdravím. Mám schůzku s Markem Wehlerem, kde bych ho našel?“ zeptal se Tom.

„Má kancelář v druhém patře na konci chodby vlevo,“ ukázal volnou rukou ke schodišti.

„Díky,“ přikývl Tom a vydal se směrem, kterým byl odkázán, do druhého patra. Vystoupal schody, dal se doprava a po pár krocích stanul u dveří, na kterých bylo napsáno jméno muže, se kterým se měl setkat. Zaklepal nepříliš hlasitě, ale ani tiše, aby to dotyčný neslyšel.

„Dál,“ ozvalo se tlumeně. Tom dvakrát vydechl a stiskl zlatou kliku.

„Dobrý den. Mark Wehler? Jsem Tom Kaulitz,“ představil se.

„Oh jasně! Jen dál,“ ukázal mu a Tom se srdcem v krku zavřel dveře. Měl pocit, jako by se sám zavřel do cely, ve které bude čekat na smrt.

„Posaď se,“ pokynul Tomovi. Tom se usadil na polstrovanou židli a snažil se nevypadat jako vyplašený kolouch. Byl přece chlap! „Takže ty jsi ten Billův protekční chlapeček,“ zamlel Mark pusou a sjel si Toma od hlavy až k pasu. Zbytek těla byl schovaný za jeho pracovním stolem. Nejistota v Tomových očích po této větě stoupla o několik stupínků výš.

„Uhm…“

„Dělám si srandu. Bill říkal, že jestli něco pokazíš, máme tě praštit, aby ses vzpamatoval. Prý jsi hodně dobrý a pravděpodobně budeš mít jen strach,“ zasmál se Mark.

„U-hu,“ vydal ze sebe Tom.

„Uklidni se, brácho,“ oslovil jej Mark familiárně. „Nebudu ti trhat končetiny,“ ušklíbl se.

„Bezva,“ vykvikl Tom podivně.

„Nejdřív tě tady provedu, aby z tebe trošku spadlo to napětí, seznámím tě s důležitými lidmi, kteří tu pracují, a pak se uvidí,“ řekl Mark a zvedl se. Přešel ke dveřím a čekal, až jej Tom dojde. Tím ‚a pak se uvidí‘ myslel především to, že si Toma prozkouší, jak na tom s tou kytarou je, ale vsadil by se, že kdyby to řekl rovnou, Tom by utekl jako vystrašená holka.

*

Prohlídka studia trvala poměrně dlouho. Ta hlavní část byla prošlá poměrně brzy, ale Tom se na všechno vyptával, o všechno se zajímal, až Mark získával pocit, že se ptá, jen aby trochu oddálil to, co mělo následovat.

„Tak dost vysvětlování! Já tě prokoukl, Tome, už před čtvrt hodinou,“ zasmál se Mark ďábelsky a odvedl jej od mixážního pultu. Tom zaskřípal zuby.

„Zajímalo mě to,“ procedil.

„A nás zajímá, jak hraješ na kytaru. Támhle je stolička, kytaru si vyber podle libosti a zahraj cokoli, co hraješ rád, a přestaň blbnout,“ šťouchl do Toma a popostrčil jej do místnosti se sklem. Tom se podíval na zabouchnuté dveře a posadil se pravděpodobně do nahrávací místnosti. Sevřel v ruce tmavou kytaru. Podíval se skrz tmavé sklo, kde tušil nejméně pětičlenné publikum, a poté se sklonil ke kytaře. Vydechl a začal hrát písničku, kterou několik dní zpět hrál Billovi. Tu, která Tomovi lezla krkem, když si ji Bill broukal u jídla.

Zahrál ji od začátku až do konce. Během hraní si uvědomil, že úplně zapomněl na svoji nervozitu. Viděl sám sebe, jak Billovi hraje a při posledním hrábnutí do strun viděl Billův obličej, když mu říkal, že má Billa rád. Usmíval se, když skončil.

„Dobře, Tome, můžeš se vrátit za námi,“ ozval se Markův hlas z reproduktoru, který Toma konečně pobral. Zdvihl hlavu a podíval se kolem sebe. Vstal ze židličky, vrátil kytaru zpět do stojanu a skrz dveře prošel na chodbu, kde na něj všichni čekali.

„Bylo to zatraceně dobrý, mladej!“ řekl jeden postarší pán po Markově levici. Tom se úlevně usmál.

„Díky,“ přikývl.

„Já jsem pro, a jelikož tu mám do toho nejvíc co mluvit, tak mě už ani nezkoušejte přehlasovat,“ zamlel pusou vysoký muž s brýlemi a skepticky si Toma prohlédl.

„Takže tě, Tome, vítám mezi námi. Pojď se mnou do kanceláře. Seznámím tě s náplní práce, podepíšeme smlouvu a budeš náš.“

*

Tom opouštěl budovu studia a širokým úsměvem a podepsanou smlouvou s pohádkovým platem v ruce.

„Tomiiii!“ uslyšel jemu velmi známý hlas.

„Bille, co tu…?“

„Mark mi volal. Vzali tě! Tomi, gratuluju. Říkal jsem, že se nemáš čeho bát,“ pískal Bill šťastně a skákal kolem Tomova krku, který jej jednou rukou objímal kolem pasu a dost slušně nechápal.

„Jel jsi sem, protože jsi zjistil, že mě vzali?“

„Jasně. Chtěl jsem ti pogratulovat jako první,“ vyhrkl Bill, pověsil se Tomovi kolem krku a vášnivě jej políbil. Tom mohl z polibků vycítit tu obrovskou radost, pýchu a štěstí, které z Billa sálalo. Několikrát polaskali ústa toho druhého a v pevném objetí zůstali stát na chodníku.

„Tohle bylo možná ještě lepší než podepsání té smlouvy,“ zahlaholil Tom a pevně Billa stiskl.

„Jsem na tebe pyšný. Miluju tě,“ špitl mu Bill do ouška.

„Já tebe víc. Nebýt tebe, tak tu teď nestojíme,“ připomněl mu a sklonil se. Volnou rukou hmátl po Billově a propletl s ním prsty.

„Nebýt tebe, neměl bych to pro koho dělat,“ zazubil se Bill.

„Jsi prostě úžasný!“

„To jsem, protože máme rezervaci tady kousek v restauraci. Doufám, že máš hlad,“ zamrkal Bill.

„Celkem jo. Obědu jsem moc nedal. Měl jsem stažený žaludek,“ zašklebil se Tom.

„Tak mě následuj, ty můj trémisto,“ zatahal Toma za ruku a táhl jej požadovaným směrem. Tom sebou nechal poslušně zatahat a následoval Billa do pravděpodobně nejdražší restaurace, kterou mohl Bill vybrat. Neměl špatné svědomí. Je to poslední věc, kterou za něj Bill zaplatí.

*

Cestou domů se Bill přímo vznášel na růžovém obláčku. Jeho žaludek brněl a na rtech ještě cítil Tomovy vášnivé polibky. Strčil klíče do zámku a vešel dovnitř.

„Co to kruci…?“ zaklel, když za dveřmi zakopl o dva menší kufry. Vzpřímil hlavu a viděl jejich majordoma, jak se k němu blíží s utrpením vepsaným ve tváři.

„S bohem, mladý pane,“ pípl tiše, sehnul se pro svá zavazadla a zmizel za dveřmi. Bill jen zůstal zírat, ústa pootevřená v nepochopení. Pokračoval dál do domu a nepřestával se mračit, když viděl, jak služebnictvo leze po kolenou v hale, v salonku i v kuchyni.

Všude kolem se válely rozbité talíře, porcelánové mísy, vázy ze salonku, květináče roztřískané na malé kousky, zbytky rostlin a hlína byla všude. Vypadalo to, jako by do jejich domu vlítlo stádo rozzuřených psů a zničilo všechno, co se dalo.

„Anelli, kruci, co se tady stalo?“ zeptal se služebné, když vstávala ze země s náručí plnou střepů a pár jich upadlo na zem. Bill se sklonil a sebral je. Všiml si, že má služebná už úplně červená kolena od klečení na tvrdé podlaze.

„Tvoje matka přijela před půlhodinou domů. Strašně vyváděla. Rozbila, co se dalo, a Norberta vyhodila, že prý je tohle všechno jeho vina. Je v pracovně,“ špitla Anelli a zmizela v kuchyni. Bill se za ní podíval a nevěřícně vydechl. Hodil své věci na schodiště, které vedlo k jeho pokoji, a vydal se přízemím do pracovny. Jako obvykle bez klepání vešel. Našel matku sedět za pracovním stolem s obličejem v dlaních. Bill za sebou zavřel. V tu ránu Simone pěstí třískla do mahagonového stolu a vzhlédla. Jen jediná osoba vchází do pokojů, aniž by klepala, a jen jediná osoba měla tolik drzosti, aby jí zrovna teď lezla na oči.

„Co se tady děje?“ zeptal se Bill. Simone zrudla vzteky, stejně jako když přišla domů.

„Jak se vůbec opovažuješ mi lézt s tím svým rádoby nevědomým výrazem v ksichtě na oči?!“ zavrčela. Bill se zarazil. Tohle bude hodně zlé. Jakmile jeho matka začala kašlat na způsoby a začala mluvit neslušně, nebo dokonce sprostě, věděl, že je to hodně špatné.

„Když mi řekneš, co mám vědět, tak se tak přestanu tvářit,“ pronesl Bill.

„Viděla jsem tě s tím Kaulitzovic parchantem! Muckali jste se tam uprostřed ulice! Na veřejnosti, kde vás mohl kdokoli z našich přátel vidět! Nevím, jestli mám být ráda za to, že jsem to byla jen já, kdo jel okolo, nebo ti mám zmalovat hubu, protože jsem tudy projížděla zrovna já a musela jsem to vidět! Udělal jsi ze mě naprostého kreténa! Platíme ti hodiny kytary a ty se zatím muchluješ s takovou nickou!“

„Tom není žádná nicka!“ zakřičel Bill.

„Je a navždycky bude! A já hloupá Michaela neposlouchala, když mě před ním varoval. Místo učení kytary mi za 200 euro třikrát týdně prznil syna a ještě se mi byl schopný dívat do očí! Je mi z vás na blití! A nejvíc z tebe! Přeju si, abys byl adoptovaný! Abych si nemusela vyčítat, že snad na tom nesu nějakou vinu. Že tohle je to, co vzešlo ze mě a z tvého otce! Nebo ještě líp! Chci, abys byl věc! Bezcenná věc, která mě omrzela a já ji můžu vrátit tam, odkud jsem si ji půjčila a už nikdy nemuset žít s pocitem, že to byla ta největší chyba mého života, půjčovat si ji. Ještě dnes zavolám otci a všechno mu řeknu. Do toho nejposlednějšího odporného detailu a můžeš se spolehnout, že udělám všechno proto, aby na tvou hlavu dopadl ten nejhorší trest, jakým je možno tě potrestat. Toho spratka už nikdy neuvidíš, kdybych tě měla přivázat na vodítko jako nějakého prašivého psa! Zařídím, aby ten zmetek nenašel práci tady, ani v žádné jiné nejbližší galaxii. Teď jdi nahoru. Za deset minut si přijdu pro tvůj mobil, I-pod, laptop, kreditní karty od účtu, na který nemáš nejmenší nárok, a klíče od domu. Všechno bude ležet na posteli připravené, abych si to mohla odnést! A teď zmiz! Pošpinil jsi naši rodinu tím nejhorším způsobem!“ křikla Simone a rázným gestem vykázala Billa ze dveří.

Dveře od pracovny klaply. Jediný zvuk, který se nesl domem, bylo Billovo nepravidelné dýchání. Dokonce i služebnictvo přestalo s úklidem Simonina záchvatu, když slyšelo krutá slova, která dopadla na Billovu hlavu. Co bylo tohle za matku, která tohle dokázala říct svému synovi? Bill stoupal po schodech se svými věcmi a zdálo se, že každý schod, který zdolal, nahradily dva další. Po časové proluce, která naplnila cestu od pracovny do jeho pokoje, se zavřel a podíval se po celé místnosti. Hmátl po svém mobilu, otevřel prázdnou zprávu a začal psát.

Odeslal zprávu, počkal na doručenku a posadil se na postel. Během pár vteřin dovnitř vlítla Simone, jako fúrie prolétla místnost a vzala všechno, co by Billa jakkoli spojovalo s okolním světem.

„Máš zákaz vycházení. Služebná tě bude pronásledovat na každém kroku, a pokud se jen pokusíš zmizet, okamžitě mi zavolá a bude to ta poslední věc, kterou uděláš. To ti garantuju!“ prskla Simone a třískla dveřmi tak, až ze dveří vypadl klíček.

Bill se podíval na zavřené dveře a první slza sklouzla po jeho tváři následovaná dalšími a dalšími. Jeho duše byla rozlámaná na kousíčky a do jeho srdce se zabodávaly ostré jehly, které drásaly jeho nitro a zabíjely i tu trochu lásky, kterou Bill ke svým rodičům cítil. Teď už neměl nic. Neměl nic, čím by matčino chování a slova omluvil. Ani tisíce omluv a drahých darů by nevzalo zpět tu bolest, která jej teď spalovala. Měl pocit, jak by se do něj bořily ostnaté dráty. Hloubily díry uprostřed jeho hrudníku a trhaly jeho tělo na kousky.

Vše v jeho pokoji bylo rozmazané přes nekonečné množství slz, které se draly ven z jeho očí. Teskné vzlyky opouštěly jeho hrdlo a návaly pláče drtily jeho hrdlo v neviditelných dlaních, které jej pomalu ale jistě dusily.

V ten moment si Bill přál být chudý, avšak milovaný.

autor: Muckátko :o*