autor: Abe
Posílám překlad jedné podzimně laděné jednodílky od jedné z mých oblíbených autorek. Do podzimu 2013 mi to nějak nevyšlo, ačkoliv snaha tu opravdu byla. Snad se vám bude líbit i tak.
Pro pořádek je ještě třeba zmínit, že banner je dílem Buyyouadrank.
modrozelená
Bill v dlani křehce svírá hromádku seschlého rudého listí, zářivostí své barvy mnohem jasnějšího, než jaké kdy za jedenáct let svého života spatřil, a vyhazuje jej do vzduchu. Nebe nad ním krvácí purpuru listí a on udiveně sleduje, jak se kolem něj snáší k zemi. Je ho všude tolik. Hromada na hromadě. Barva podzimu je nadpřirozeně vábivá a jakoby z jiného světa. Láká jej a přitahuje, až nakonec se smíchem končí zahrabaný v jedné z nich. Šustí to a praská jako lámání kostí. Z dálky k němu doléhá smích dětí běžících někde po ulici. Jsou starší než on sám, ale i tak ho jejich kruté skřehotání posměváčků neděsí. Ani tohle město není ničím, co by ještě nezakusil. A stejně tu dlouho nesetrvá.
Bill se sám pasuje do role dobyvatele a průzkumníka a noří se do závějí listí, tak jako se bojovníci války hrouží do plamenů bitev. Popouští uzdu své fantazii a prožívá to vše naplno. Ze zápalu hry jej vytrhává až bolestivé zanaříkání. Překotně se prohrabává tunelem z listí, až stane před něčím, co nečekal. Vypadá to, že parta starších výrostků tu něco zapomněla. Nebo spíš někoho.
Postava kluka, zhruba stejně starého, jako je on sám, se před ním krčí v polodřepu a zacuchané světlé kadeře mu spadají přes tvář ve vodopádu zauzlených copů. Ten kluk je ale svázán. A je bezbranný. Je bezmocný, a jen tak přivázaný k hrozivé hranici ze dřeva připravené k táboráku.
Aniž by měl čas uvažovat, natahuje se po svém kapesním nožíku a přeřezává provaz, který je obtočen kolem fialových zápěstí. Na okamžik se zdá, že je opět vtažen do hry, že je znovu tím neohroženým dobyvatelem. Druhý hoch se na Billa pořádně podívá, teprve až když je volný. Dívá se na něj nevěřícně a tak trochu i skepticky.
Tohle Bill opravdu nečekal. Měl se ksakru už dávno poučit a žádný vděk od nikoho nechtít.
Ten druhý kluk se nakonec vyškrábe až do stoje, pak sebou znenadání škubne a couvne vzad, jakoby pryč od Billa. Z očí má jen dvě úzké, podezřívavé štěrbiny.
„Si okej, kámo?“ Bill se ho ptá a ruku si dává ostentativně v bok, jak se snaží dominovat situaci. Říká mu kámo a oslovuje ho, jako by byl snad mladší a potřeboval politovat.
„Kerej seš a co tu vlastně chceš?“ Vypadne z chlapce zostra.
„A kdo seš ty?“
Chlapec se zarazí, změří si Billa pohledem a z jeho zkrabatělého nosu je poznat, že se mu Billovy dotazy ani za mák nelíbí.
„Ty tvoje vlasy, ty fakt vypadají divně.“ Řekne nakonec Billovi.
Bill pootevře v nestrojeném údivu pusu. Je to teprve krátce, kdy si začal barvit vlasy na černo, ale je to jeho nejoblíbenější barva, a to, jak se lesknou a jak jsou tmavé, to je přece něco suprovního. „Moje vlasy? A co ty tvoje?“
Tom nato flegmaticky pokrčí rameny. „Já jsem Tom.“
Bill ho spaluje svým pohledem. „To je jméno jak pro starouše,“ kontruje nakonec suše.
„A co ty, tobě jméno nedali?“
Bill se zarazí a chvíli to vypadá, že nad něčím usilovně přemýšlí. Přemítá a musí si nakonec přiznat, že i jeho jméno je tak trochu jako pro dědu. Posměškem mířeným na Toma najednou vůbec neboduje.
„Bille!“ ozve se zavolání jeho tety. „Bille, kde se zase touláš?“
Billa jako by opařil. Doteď si pořádně nezvykl na tón jejího hlasu, volajícího jeho jméno. Je tak odlišný, tak úplně jiný než hlas jeho otce. Když jeho jméno formovaly rty vlastního otce, tak to bylo vždy zhurta a bez něžnůstek, on na něj vždy hulákal. Takhle se s ním komunikovalo a on na to byl takhle zvyklý.
Nepřeje si, aby ho tu našla. Do jejího domu stačil sotva vkročit a už měl potřebu zase utíkat. Byl to jen další dům, další město, další opatrovník v řadě mnoha. A on to tak nenávidí. Stejně tu už zítra nemusí být.
Bill se otřese chladem a v břiše mu začne kručet. Představa večeře a vytopeného domu je tím jediným, co jeho kroky nakonec nasměruje za hlasem tety. Povzdychne si a ani se neotočí, aby tomu klukovi, Tomovi, prozradil i své jméno. Vždyť ho už přece rozvázal. Co víc by po něm ještě mohl chtít? Kráčí pryč a cítí přitom zoufale chtivý pohled toho druhého na svých zádech.
Tom fascinovaně sleduje hocha, který se mu ani neuráčil odpovědět, jak se od něj otáčí, a jak odchází za naléhavým voláním tetina hlasu. Musel se snažit a své uši opravdu špicovat, aby se mu podařilo zaslechnout jeho jméno. Ta žena volala „Bille“. Tomovy oči se rozzáří. Je totálně uchvácen. Je okouzlen. Tom pozoruje, jak tenhle cizí člověk, který mu vůbec jako první prokázal dobrotu a vlídnost, odchází pryč a mizí mu tak ze života. Jmenuje se Bill.
——–
Vybuchující plameny v odstínech žluté, oranžové a červené ozařují noční nebe. Bill se nedokáže do ohně dívat dlouho, aniž by jeho oči nesleply už jen po malé chvíli zírání do té nádhery. Všude je tu spousta lidí, a ti kolem něj vytváří lidské moře. Muselo se tu sejít snad celé město. Atmosféra je prosycena konejšivým tichem, tak mrtvolným, tak sladce povznášejícím. Jediné, co se ozývá, je sykot a praskání ohně.
Sleduje, jak se jeho dočasné útočiště a domov zároveň zmítá v žáru a plamenech, jak se žhnoucí pařáty natahují až do nebe. Červené listí hoří, až to hlasitě puká. Je to prý jejich rituál, řekla mu jeho teta. Pálí se listí a tak podzim přechází v zimu. Je to tak každý rok. A svět se točí dál. Roční doba střídá druhou.
Žhnou mu oči a je v nich úžas. Ještě nikdy podobný oheň neviděl. Ještě nikdy se nestal svědkem spoutání té divé síly do tolika krásných barev a tepla, co ho teď hladí po tváři. Zdá se, jakoby plameny na něj dýchaly. Jsou jako horký a nespoutaný dech netvora vypouštěný do obličeje celé pozemské existenci. Uprostřed všeho se tyčí hranice dřeva, ke které byl ten samý den přivázán Tom. Ta parta starších výrostků si snad přála, aby u ní uhořel, dochází Billovi.
Billův zrak, co až doteď s úctou sledoval jen oheň a dým, se stáčí k okolostojícímu hloučku lidí. Oči všech jsou v davovém transu. Jsou tak obrovské a tolik zvábené, obrácené k hořícímu listí. Nemůže se nasytit pocitu područí ohně, do něhož jsou všichni polapeni, grandióznosti plamenů, jež si podmanily vše a každého kolem. Umlčely je.
Billovi je ovšem ticho cizí. Vždy si dává záležet na tom, aby svými nespočetnými slovy vyplnil každou vteřinu každého dne, protože člověk dokáže říct jen tolik, kolik se vejde do jeho krátkého bytí, a tak proč nechtít říci vše najednou. Majestátnost plamenů a hučení ohně, který se jako tekutá krvavá láva vine a pne až do černoty nočního nebe, se mu stává ukolébavkou, co uklidňuje a přináší tak jeho duši i vytoužené smilování a mír. Je mu jen jedenáct, ale i tak je dojat tímhle světem, jenž se vymyká jeho chápání. Stejně tak však ví, že se hnací síla jeho srdce více jak často dokáže jen z pouhého zvyku poddávat netečnosti a prázdnotě temnoty toho samého světa. Naučil se, že to tak musí být, že jde o pouhé přežívání.
Pár kaštanově hnědých očí žhnoucích v davu stojícího na druhé straně, se střetne s těmi jeho. Červená, oranžová a žlutá hází odlesky a tancuje divoce po opálení tváře kluka Toma. Bill z něj nespouští oči, popoháněn svou zvědavostí. Dívá se a dívá. Je to výzva? Nebo snad příslib, poděkování, varování, rozloučení? Možná je to všechno a ještě mnohem víc. Možná to není nic. O pouhých pár vteřin později oheň uhasíná, polykán temnotou a popelem. Žhavé uhlíky pableskují jen místy ve skomírajícím spáleništi rudého listí.
Bill musí mrknout, kouzlo chvíle se trhá, očarování mizí a on nemá pochyb, že to zároveň bylo i jeho sbohem. Sbohem všemu, co zná.
——-
Je tu první zimní den a s ním i Bill, vzhůru a nachystán, i když se ještě ani nerozbřesklo.
Listí je to tam, město je holé a všechno v něm teď vypadá naze, zlomeně a mrtvě. Vypadá stejně jako vše ostatní, čeho se dotkne zima. Sbalí si a má s sebou jen jedinou tašku, co ho bude provázat na další cestu. Ve své představivosti na sebe pohlíží jako na bezduchý předmět, na kus ničeho, co je smýkáno z jednoho konce zeměkoule na druhý. Dnes je Bill ale nezvykle zticha. Nastupuje do auta, co páchne po cigaretách a vidělo už lepší dny. Ani teta nic neříká. Chová se, jako by snad ani nebyl. Bill pozná, když o něj nestojí. Ten pocit ho provází všude, kam jde. Snaží se to brát statečně a hlavu drží vzhůru. Je vyrovnán s nezkrotným pulsem své nezávislosti, s osaměním v celé své kruté kráse.
Nikoho nepotřebuje. A nikdy potřebovat nebude.
Choulí se do bubliny nikdy nevyřčených, zdráhavých slov a ze všech stran ho to svírá. Střípky přicházejícího rána prosakují horizontem v dáli. Sluneční kotouč na něj mžourá a směje se mu do očí. Slunce, světlo, chlad, zima.
Sklápí oči, auto sebou trhne a on je opět v pohybu. Cestuje někam, kde to má mít přívlastek domov, místo toho ale v něm vyvolává jen nepříjemnou představu šedých, omšelých zdí a křiku. Bill si svůj domov nosí v sobě, ať už je, kde chce. Má ho uzamčený ve svém srdci, kde je chráněn před dotěrnými, nenechavými chapadly všech fotrů a tet, všech těch lehkomyslných děcek, podobných jedno druhému, a tak i jemu samému, děcek, které by chtěly být vším, nejsou přitom ale nikoho a ničím.
Auto jede dál. Vedle něj je cítit tetin dech. Bill hledí z okýnka do slepoty včerejší noci. Stále má její zbytky ve své paměti, uhelnou čerň spáleného popela, co zbyla z kdysi tak zářivého nachu purpurového listí. Odjíždí. A nikdy se sem nevrátí. Vycvičil se v tom, jak na to nedbat. Čím méně mu na tom bude záležet, tím méně to bude bolet.
Jeho ruka se natahuje proti okýnku, jako by chtěla prostoupit sklem a do dlaně uchopit světlo spoře osvětleného města. Když se na svou ruku podívá, když si ji přidrží zblízka proti obličeji, podivuje se, jak je obrovská v porovnání s horizontem před sebou. Přemítá a ptá se sám sebe, jestli by se prsty dokázal dotknout samotného slunce. Svraští obličej a skládá svou ruku společně se svými sny zpět do klína – potměšilé představy naivního hlupáčka se stanou neškodnými v konejšivé blízkosti vlastního masa a kůže. Nezřetelný, blednoucí otisk ruky jedenáctiletého chlapce mizí v mlhovině nedotknutelného kuropění.
——
Ze zrcadla se na něj dívá zdeformovaný a pokroucený obraz cizího člověka. Je to odraz někoho vyzáblého, hrozivého a zároveň odhodlaného. Billovy mandlové oči, zvýrazněné rozmáznutou černí v tom nejtemnějším tónu, sledují své sedmnáctileté já.
Bledé, křečovitě sevřené a chvějící se prsty se přidržují hrany umývadla. Stále s ním ještě cloumají emoce. Rebelství, hrdost, troufalost.
Vystál tolik mučivých let trápení. Tolik let v opatrování tatíčka. To nebyl člověk, on byl ztělesněním jedu prosakujícího až do Billova srdce a zanechávajícího po sobě jen rány, tady modřinu, tam zase šrám, občas i tekoucí krev, úder, kopanec, sprostou nadávku, co dokázala jen hanit.
Ještě si pamatuje toho bezradného, oddaného klučíka, kterým kdysi býval. To bylo ale tenkrát. Tenkrát, když se znovu vracel do tohoto domu, věk pouhých jedenáct let a srdce ztěžklé. I přesto v něm tehdy byl niterný zbyteček naděje, že to bude tentokráte jinak. Šedé, omšelé zdi ale zůstaly šedými a křik zůstal křikem. K šedi a křiku se závdavkem přidalo i násilí. Stalo se mu to rutinou, když musel přijímat jedovaté urážky. Řval na něj buzerante! a dokonal to fackou, ubližoval mu a jeho to tak bolelo.
V té samé koupelně krvácel víckrát, než by byl ochoten komukoliv přiznat. Tatíček neznal mezí. Tak mu Bill nakonec ukázal, kde ty meze jsou. Přeťal začarovaný kruh hned poté, co otci zlomil dvě žebra.
Konečně se bránil a ten pocit byl pro něj opojný. Konečně neschovával hlavu do písku.
Pro jednou nestáhl ocas mezi nohy jak zpráskaný pes a nenechal sebou zamést.
Vzbouřil se, a to byl začátek jeho svobody. Teď ho ale znovu posílají pryč. Zase musí někam štandopede jako poštovní balík. Zpátky za tetou. A pryč od tatíčka. Pryč od šedi zdí a křiku. Pociťuje úlevu, ale ta se mísí s rozčarováním. Nezbývá mu moc času na to, aby tady okolkoval, protože už jen za malou chvíli to bude možná naposledy, kdy se bude poroučet těmihle dveřmi pryč. Kdoví jestli a kdy bude zpátky. Doufá, že už nikdy.
Vlasy si pečlivě nageloval do fauxhawku, nalíčil se do absolutní dokonalosti a takového ho i přivítalo město, ve kterém bydlí teta. Něco mu říká, že tu už kdysi byl. Oči se mu námahou vraští, jak se snaží rozpomenout. V paměti mu zůstaly ale jen střípky. Jsou to jen fragmenty vzpomínek na spadané rudé listí, na oheň a na kaštanově hnědé oči. Vše se mu vrací nejasně, jakoby rozmazaně a z dálky. Vše to může být jen Billův sen.
———–
Když se Tom probudí, zaregistruje omamnou vůni podzimu. Vůni začarovaného lesa, co vábí a uklidňuje. Jeho oči zůstávají zavřené a on se usmívá sám pro sebe.
Pofukuje studený vítr. Tom se otřepe a cítí, jak mu po celém těle naskakuje husí kůže. Má na sobě jen tenkou deku, co si teď snaží kolem těla omotat těsněji, mezitím co se zlehka pohupuje v závěsné síti. Domek jeho matky je pro ně tak malý, že se vždy po dobu léta a části podzimu stahuje do soukromí své sítě, kterou mají nataženou mezi stromy vzadu na zahradě.
Tahle sobota je jako vymalovaná z obrázku a Tom vnímá hladivé teplo prvních slunečních paprsků na svých lících.
Slastně se protáhne a snaží se vyhrabat ze sítě, když v tom zahlédne hrábě opřené o jeden ze stromů na zahradě. V Tomových očích zajiskří a schválně se po nich natáhne.
Bill přešlapuje bez cíle po verandě tetina domku, ale baví ho to jen malou chvilku. Už po pár minutách nečinného lelkování se rozhoduje vydat na průzkum téhle bohem zapomenuté díry, ve které bude muset hnít kdoví jak dlouho. Kde se Bill poflakuje, je tetě jedno. Čím dále od ní, tím lépe.
Ruce si vrazí hluboko do kapes kabátu a nechává se unášet svými kroky kamkoliv je jim libo. Je to všude a zároveň nikam. Jde a okopává přitom bujnou zeleň, co roste všude kolem, malé stromky a keře, naježené trsy trávy. V tetině domku se začal pomalu ale jistě dusit. Je tam jak v pasti a už to zkrátka nemohl vydržet.
Loudavě bloudí po okolí, až se povědomě známou stezkou dostane až k moři spadaného listí. Zářivě rudá hmota je shrabaná do vysoké hory. Bill se na ni chvíli podezřívavě dívá. Prohlíží si všechny ty kopy listí, z nichž některé jsou ještě vyšší než jeho vlastních impozantních sto devadesát centimetrů. Je podrážděný, a ani sám neví proč. Je podrážděný, a to ho vede k tomu, aby nakopl i nejbližší hromadu listí před sebou. Rozmáchne se nohou a špičkou černé boty narazí do něčeho tvrdého. Do něčeho, co zcela zjevně vyjeklo.
„Kruci!“ Zaslechne z druhé strany červené hory. Svraští čelo a povytáhne krk, aby na druhé straně hromady zahlédl mladíka, jehož vlasy jsou těsně u hlavy spletené do černých copánků, a který si teď v bolesti svírá holenní kost. Vedle něj na zemi leží upuštěné hrábě. Bill zvažuje, jestli toho zpropadeného listí bylo tak zrádně málo, nebo jestli za to může on, který se tu najednou a zcela nečekaně transformoval do super Ninji se super kopanci, které by mu každý mohl závidět.
„Si okej, kámo?“ Bill se ptá, aby řeč nestála.
Tom se nejdřív narovná a pak si Billa od hlavy až k patě prohlédne. Bill sleduje, jak se Tomovy oči vpíjí do jeho rozježených černých vlasů, do jeho zářivých tretek, make-upu a jak pak nanovo ztvrdnou, a jak se mu tvář zkroutí do úšklebku.
„Kerej seš a co tu doprdele chceš?“ Ptá se ho Tom.
„Co jako? A kdo jsi kurva ty?“ Bill odpovídá další otázkou.
„Ten klaunovský účes je fakt dobrý,“ útočí Tom a neubrání se grimase.
Bill se okamžitě naježí. Jeho vlasy jsou mu něčím posvátným, co se jen tak neuráží.
„Drž zobák. Podíval ses sám do zrcadla?“ Bill se vztekle brání.
Jeho protivník se chystá odpovědět, ale vtom se zarazí a oči se mu roztáhnou, jako by spatřil zjevení.
„Nejsi… neznáme se náhodou odněkud?“ Ptá se Billa opatrně.
Bill vystrčí ostentativně svůj ostrý bok. „Já jsem Bill.“
Chlapec s copánky si neodpustí štiplavou poznámku: „Tak se jmenoval můj praděda.“
„A co má být?“ Nenechá se Bill. Sám však dobře ví, že jeho jméno se hodí opravdu spíš pro člověka v letech.
Tom to smete a pokrčí rameny. “ Já jsem Tom.“
Vtom to Billovi dochází. Ty oči. Oči plné bolesti, ale i tak plné vzdoru. Purpurové listí. Jméno jak pro starouše. Pomyslí si, že toho kluka jménem Tom musí přece jen znát, i když ve své mlhavé paměti, naplněné jen šedí a stíny, musí kopat hluboko a dlouho.
„Tom. A jo. Ten Tom. Už si vzpomínám. Přivázali tě k hranici dřeva a já tě musel odvazovat.“
„To jsi byl ty?“
„No jo, jsem ti v podstatě zachránil život. Tak už víš?“
„Sakra,“ Tom zajíkavě vydechne. „No jo,“ dodává a je vidět, jak rudne a neví co se sebou. Je mu trapně a obrací se k Billovi zády, aby pokračoval ve shrabování suchého listí.
———-
Oranžová, ne ještě sytě červená, co se pak musí pálit, je barvou listí, co poletuje ve vírech kolem Billových nohou, když zvolna kráčí vpřed. Všechno, kam se jen podívá, je ojíněno mystickým nádechem soumraku zabarveným do krvava. Holé stromy připomínají zapálené, prskající pochodně. Pohled na ně mu bere dech.
Snaží se najít místo, kde by si mohl v klidu zakouřit. Místo, kde jedno neopatrné škrtnutí zápalkou nezpůsobí lesní požár. Nakonec se zastaví u plotu na straně chodníku a opře se o něj svými skoro dvěma hubenými metry. Poprvé si potáhne a okamžitě se uvolňuje, plíce naplněny omamným kouřem. Jen žhnoucí uhlík na konci cigarety prozrazuje jeho přítomnost v jinak mrtvém sousedství bez živáčka. Skoro bez živáčka. Když se pořádně podívá, na konci ulice může zahlédnout povědomé závěje červeného listí a čekající tábořiště.
Nejdřív ho jen zaslechne, škrábavé zvuky jeho hrábí, ale pak se mu zjeví i rozmazaná kontura kluka Toma, jenž nikam neodešel, pořád si hledíc své práce, kterou je shrabování spadaného listí. Čelo se mu samovolně svraští, Tom v Billovi vzbuzuje rostoucí zájem. Sleduje ho a takhle na dálku ten kluk Tom vypadá skoro jako pohádkový lupič nebo bandita, co by mohl tajně terorizovat tuhle čtvrť. On ale na klamný dojem nedá. Ví, že opak je pravdou. Ví, že zblízka je ten kluk hubený jak lunt, křehký jak porcelánová panna, a mohl by o něm říct, že je i krásný. Nepostrádá jemnost, která ostře kontrastuje s jeho neuhlazeným, divokým účesem. Minuty ubíhají a Bill ho sleduje, vychutnávajíc si svou cigaretu, snažíc se pochytat splašené myšlenky, honící se mu divoce hlavou.
Tom je pro dnešek konečně hotov a spokojeně se ohlíží po výsledku své práce. Opře se o hrábě a samolibě se usmívá. Vzápětí ale sykne, protože pocítí nepříjemný tlak na temeni hlavy, který se rychle šíří, až má nakonec problémy udržet se na nohou. Bolestí mu pulsuje celá hlava. Podrážděně zavrčí a prsty si přejíždí po spáncích. Jeho pravidelné migrény se poslední dobou začaly zhoršovat a sužující bolest je skoro k nesnesení. Když to přichází, nedá se skoro dýchat a on se stává jakoby nevidomým, ohluchlým.
Hlavu má jak v úlu a vše kolem něj se točí, ponořeno do kalného, mléčného oparu. Trvá to minutu, dvě, kdy není schopen zaostřit, pak už ale vidí opět normálně. Zoufale nabírá vzduch do plic a je rád, že je znovu schopen je roztáhnout v krutém sevření migrény. Bodání v hlavě ustupuje, vystřídáno tupou bolestí.
Roztřásly se mu z toho ruce a je nucen na sucho polknout. Natahuje se k zemi, aby zvedl hrábě, a chystá se odejít. Pohlédne stranou vzhůru a zarazí se v pohybu, když uvidí kousek dál na ulici červený uhlík něčí cigarety. Tmavá postava schovaná ve stínu se opírá o plot a Tom tuší, že je tím někým intenzivně pozorován. Může se jen domnívat, jak dotyčný schovaný v husté večerní mlhovině vypadá. Ten někdo je vysoký, stíny konturován do tmava. Havraní vlasy jsou ve špicích a vypadá to, že vzdorují zemské gravitaci, na vrcholku hlavy vyčesány do směšného kohouta. Tom zaskřípe zuby a zatne čelist.
„Hej, ty,“ volá na něj, „tady kouřit nemůžeš!“
Bill se nenechává vyvést z míry, stojí, aniž by hnul brvou.
„Je to…, to nemůžeš, je to nebezpečné!“ Tom už teď křičí, ale hlas mu selhává pod intenzivním náporem bolesti. „Může chytnout to listí kolem!“
Prchavé obrysy Billovy siluety se vznosně rýsují v temnotě noci. Bill nereaguje, neříká vůbec nic. Vzdorovitě vyfukuje obláčky šedivého kouře Tomovým směrem.
———
Bill přece nikoho nešpehuje. A už vůbec není čmuchal. To, že jednoho dne sleduje kluka Toma až k němu domů, dělá z čistě nevinné zvědavosti. Domek tety je děsná nuda, není v něm totiž nic, co by ho dokázalo rozptýlit. Bere ho jen jako místo úkrytu, kde je mu poskytována teplá postel a něco k snědku. Bill přemítá, kam až ho jeho představivost jednou zanese. Dneska to je domů k Tomovi.
V lehkém poklusu se za ním dostává až k zadní verandě malého, zchátralého domku, z jehož tenkých stěn ven proniká chrčení rádia. Kluk Tom zmizí za rohem a Bill zvažuje, jestli ho následovat. Nepozorovaně se přikrade blíž a vyhlédne zpoza oprýskaného rohu.
Tom je schoulený v houpací síti a nechává se pohupovat poryvem větru. Zírá nad sebe do oblak a dusí v sobě steny, protože cítí, jak se ho zmocňuje další nával migrény. Blíží se to zase jako bouře.
Tom si zmoženě povzdechne. Bolesti hlavy se střídají jedna za druhou, jak rychle přijdou, tak zase odezní, jejich síla je však drtivá. Teoretizuje v duchu, že jsou možná jen odezvou na jeho věčný vnitřní neklid a na jeho vystresovanou povahu. Uslzenýma očima se dívá do nočního nebe a obraz se mu rozpíjí za oponou horkých slz, co každým okamžikem nejspíš přetečou. Tom je drcen tíhou obrovského nebe a připadá si opuštěný. Připadá si bezradný.
Zaskočí ho to, když zaslechne slabý šelest sléhávající trávy pod něčími opatrnými kroky. Otočí se za zvukem a jeho oči se střetnou s očima toho, s kým se setkal už třikrát.
Na jazyku ho palčivě svrbí obvyklé ´jak?´ a ´proč?´ a ´kde ses tu kruci…?´, ale radši své otázky zase spolkne a poddá se síle tohoto okamžiku, který mu dnes v noci a takhle zčista jasna na jejich verandě zhmotnil Billa. Nervózně polkne a čeká na atak v podobě hanlivých slov nebo úderů, ať už přijde, co přijde, on je připraven. Bill ale místo toho nečekaně usedá vedle Tomovy sítě do trávy a prstem si začne malovat po zemi. To Tomovi připomene, že Bill je ten, co mu tenkrát před léty už jednou zachránil kůži.
Žaludek má jak sešněrovanou kopu háďat a snaží se vydýchávat paralyzující napětí. Čeká. Sám neví nač, má v sobě zmatek. Slyší, jak si vedle něj povzdechne i Bill.
„V téhle díře chcípnul pes,“ vypraví Bill ze sebe nakonec.
Tom pokývne, hrdlo vyschlé jak poušť.
„Jsi nějaký smutný,“ dodá Bill, což Toma opravdu zaskočí.
Nevraživě se na něj podívá: „To teda nejsem.“
Bill zvrátí hlavu k nebi. „Ale byl jsi.“
Tom se dívá na jednu z hvězd a představuje si, že tam místo ní vidí toho trapného kohouta na Billově hlavě. Nic mu na to neříká. Je přece pánem na své verandě a žije si svůj vlastní život. Diktuje si vlastní pravidla, a nikdo jiný mu poroučet nebude, už vůbec ne Bill.
Kolem nich se rozhostí ticho, že to jediné, co je Tom schopen vnímat, jsou údery jeho vlastního srdce a pravidelné oddechování Billa v jeho blízkosti. Je to souznění dvou duší v okamžiku, který se nezdá být ani jednomu z nich skutečným. Výměna vjemových podnětů, tlumených nánosem surreality, ohmatávání prožitků toho, co je uloženo do imaginární schránky, kterou je čas.
Bill sebou pohne, lehne si na záda a zapálí si cigaretu. Dívá se před sebe a zjevně mu nic nechybí, protože se soustředí jen na vypouštění kouře ze svých měkkých, vláčných rtů a vypadá u toho nadmíru spokojeně.
Tmavou pokrývku noci, ojíněnou jen zářivými tečkami hvězd, rozpárává trajektorie letadla.
„Život se s nikým nemazlí, co…“ Řekne Bill tiše, a tím praskne bublina příjemného ticha.
„Vím,“ pošeptá Tom. Jen Bůh je mu svědkem, že tak tomu v jeho případě opravdu je.
———
Z tejto poviedky plynie taká melancholická nostalgia. Strašne sa mi páčilo ako sa 11 ročný Bill hral v lístí, potom tá vatra a Tomove oči… A po rokoch stretnutie na tom istom nieste:) Trochu iné, ale aj tak malo svoje čaro. Bill ma prekvapil, že sa za Tomom vybral až k nim a že ho dokonca oslovil:) snáď sa prelomia ľady a urobia krok dopredu. Veľmi pekne ďakujem za túto poviedku. Mám strach, že sa nebude končiť tak ako by som si želala, ale je tak krásna, že už po prvých slovách som nedokázala nečítať.
Tahle povídka je moc smutna ale hezky napsana.
Hmmm zajímavá povídka….Sice jsem z ni trochu zmatená ale je hezká. 🙂