autor: Mischy & Turmawenne
BILL
Dny ubíhaly, čas se vlekl jako ten nejpomalejší mráček. Každý den byl stejný, nudný a fádní. V práci jsem proseděl co nejméně času. Nechtěl jsem tam být, když tam vedle nebyl. Poctivě jsem pracoval, takže jsem stejně měl práci rychle hotovou.
Stále jsem čekal, že se mi ozve, ale marně. Nechtěl, což pro mě byla známka toho, abych se neozýval ani já. Jenže to bych nebyl já. Napsal jsem mu několikrát, ale neodepisoval mi.
Všechno jsem to špatně nesl, strachoval jsem se o něj, ale nemohl jsem absolutně nic dělat. Spoléhal jsem alespoň na to, že ta moje maličká mrška mi zvedne náladu, ale opak byl pravdou. Neustále se po něm ptala, plakala, že ho chce vidět. Říkala, že za ním půjde, že si s ním chce hrát a vidět ho. Netušil jsem, co jí na to říct. Když jsem řekl, že je nemocný, tak říkala, že ho chce jít léčit a pomáhat mu. Trápilo mě to. Viděl jsem, že se tím netrápím jen já, ale i malá, a to pro mě bylo snad ještě horší. Co se dělo uvnitř Toma, jsem ovšem netušil.
Zřídil jsem mu dovolenou, jak si žádal. V práci na to vůbec nekoukali na personálním dobře, ale jakožto ředitel jsem je umlčel, ačkoli měli pravdu.
Třešnička na dortu byla, když volali z Francie. Sháněli se po něm, prý že se mu nemůžou dovolovat. Bohužel jsem je zklamal tím, že je teď nedostupný, má dovolenou a netuším, kdy se vrátí. Bylo to ode mě docela neprofesionální, ale nevěděl jsem si rady.
Všecičko se mi bortilo, celý můj svět se stáhl do drobného klubíčka a já se cítil hrozně. O to hůř, když jsem nevěděl, jak se cítí on. Něco se mu muselo stát, takže na tom nebyl dobře a já netušil co a proč. Užíralo mě to, nemohl jsem ani spát, jíst, nebo se na něco soustředit.
Přišel další den. Došel jsem do práce, absolutně bez nálady, což bylo teď na denním pořádku. Sundal jsem si bundu a přešel ke stolu. Jen jsem si zasedl a natáhl se pro notebook, ale na stole mě překvapil nějaký papír. Papír, který mi byl povědomý. Hned jsem to vzal do ruky a přečetl si to. Málem jsem omdlel, když jsem si přečetl, že se jedná o výpověď. Jeho výpověď, Tomovu výpověď. Dnes apríl opravdu nebyl. Odvedle jsem zaslechl zvuk. Všechno do sebe zapadalo, nahrávalo. Pane bože! To ne, to mi nemůže udělat. Proč chce odejít a… ježiši. Okamžitě jsem se zvedl a i s tou výpovědí šel k němu do kanceláře. Otevřel jsem dveře a zůstal se na něj dívat. V černé bundě a s čepicí na hlavě si balil do krabice své věci, co tu měl. Stál ke mně zády, takže jsem mu nemohl vidět do obličeje. Došel jsem pomalu k němu. Celý jsem se chvěl. Neviděl jsem ho několik dnů, nedal mi o sobě ani vědět, a teď mi položí výpověď na stůl? To ne.
„Tome,“ vydechnu. Jen na okamžik se zastavil, ale poté hodil do krabice rámeček s fotkou, aniž by se na mě otočil. To je síla, tohle já nedokážu… To jsem k němu však přešel z druhé strany.
„Mohl bys mi tohle… tohle všechno vysvětlit?“ řekl jsem se slzami v očích a podíval se na něj. Nemám na to. Nevím, co se to děje. Byl celý bledý a vypadal až nezdravě. Oči měl červené, jako by brečel, avšak po tváři mu netekla jediná slza. Pouze sjel prsty po stole a beze slov došel sundat košík na mini basket. Sevřel ho mezi prsty, jako by to byla vzácná věc, a poté ho dal také do krabice. Chytil jsem ho jemně za ruku a trošku zatáhl. Nemůžu na něj být zlý. Nevypadá vůbec dobře, dělá mi to jen starost.
„Co se děje?“ řeknu vlídně a zadívám se na něj. „Prosím, řekni mi něco.“
„Přijal jsem tu nabídku z Francie, takže… řekni Nicki, že jí mam moc rád, hm?“ pošeptá, krátce se na mě podívá a poté se rozhlédne. Ne, to mi nemůže udělat. On chce odjet, po tom všem? To je všechno, co mi řekne? Kancelář byla prázdná. Nezbyla tu už jediná věc, která by mi ho mohla připomínat. Ne, nemůže jen tak odjet.
„Ty odjedeš?“ vydechnu potichu, jako bych nechtěl, aby to někdo jiný než on slyšel, ačkoli jsme tu byli jen my dva. Stál jsem u něj jako opařený, byl jsem v šoku. Cítil jsem, jak mě v očích pálí slzy. Semknul k sobě rty, zavřel oči a nakonec přikývl hlavou na souhlas. Ale proč? To se mu ta práce tady nelíbí, už mě nemiluje? To jsem se už rozbrečel, nedokázal jsem to držet věčně.
„Ale to nejde… Tome,“ řeknu potichu a zapřu se rukou o jeho stůl. „Vždyť, my dva…“
„Řekl jsem, že nejsem na dlouhodobý vztahy. Tys řekl, že ti za ten románek stojím. Tím to končí,“ řekl naprosto necitelně, ačkoli jsem v jeho očích mohl vidět bolest. Ne, to ne! To jsem byl jen… chvilková záležitost? To mi nemůže jen tak říct, vždyť říkal, že mě miluje! Pootevřel jsem rty a zůstal se na něj dívat.
„…už mě nemiluješ?“ zašeptám téměř neslyšně i přes nával slz. Zhluboka se nadechl a na okamžik zavřel oči, až vzal do náručí krabici. Ne, v tomhle je něco jinýho, a pokud ne, tak je to zbabělec, když mi to neřekne do očí.
„Už jsi to podepsal?“ zeptá se, aniž by mi odpověděl.
„Ne… a odpověz mi,“ řeknu a přivřu oči.
„Tak mi to podepiš, ať můžu jít,“ rozejde se s krabicí vedle do kanceláře. Tolik u mě nechce už být. Cítím, že ho něco trápí, ale sakra… proč mi to neřekne. Rozešel jsem se ihned za ním a zastavil se u svého stolu.
„Po tom všem mi předhodíš výpověď a ani mi nic neřekneš? Tohle si nezasloužím,“ řeknu potichu. „Vysvětli mi to, prosím.“
„Není co vysvětlovat, tak už to podepiš…“ hlesne. Aha, tak to je pro mě novinka.
„Tady je co vysvětlovat, Tome,“ řeknu a rozmáchnu rukou. „Řekni mi, jestli ke mně něco cítíš nebo ne. Já… já chápu, že sis vybral lepší pracovní nabídku a… a přeju ti to, ale…“ na prázdno jsem vydechl a zakroutil hlavou.
Dlouhou dobu se na mě díval. Jeho pohled byl plný bezmoci a bolesti, ačkoli o tom jeho chování nevypovídalo. Nakonec se zhluboka nadechl a vydechl: „Nic k tobě necítím, Bille.“ Nemiluje mě, vlastně mě nemá ani rád. Celou dobu si jen hrál… Nechtěl jsem tomu uvěřit, ne po tom všem. Vlastně mi něco říkalo, abych tomu nevěřil, ale to, co mi řekl, mě ranilo víc, než si šlo jen představit. Takže nějaké čemu bych měl a neměl věřit, šlo stranou. Ale proč by chodil k nám domů, bral mě k sobě, staral se o Nicki, měl ji rád. Proč by se trápil tím, co se tehdy stalo? Je to výmluva, nebo jen neměl odvahu mi to říct? Cítil jsem jen silnou bodavou bolest, strašně slz a bolest hlavy, která přišla náhle. Otřel jsem si rychle všechny slzy a zamrkal. Podepsal jsem ten zkurvenej papír a podíval se mu do očí.
„Děkuju,“ vydechl jsem potichu a odvrátil od něj pohled. Tom tam ještě chvíli stál a sledoval mě, ale pak se otočil k odchodu. Ještě popotáhnul nosem a zavřel za sebou dveře. Zůstal jsem tam stát jako opařený. Nedokázal jsem se pohnout. Nohy se mi třásly, stejně jako ruce a zbytek těla. Nahlas jsem zavzlykal a poté se nanovo rozbrečel. Došel jsem k pohovce a sesunul se na ni. Všechno mi ho tady připomínalo, viděl jsem ho všude a pořád. Nedokázal jsem přijmout, že odešel a nemá mě ani rád. Přišlo mi to jako nějaký ošklivý sen, prostě to nemohla být pravda. Ucítil jsem uvnitř sebe hrozný pocit prázdnoty. Nedokázal jsem si představit, že přijdu do práce a on tu nebude, už nikdy se mi nevrátí, nepohladím ho, nepolíbím ani mu nepovím, jak ho miluju. Cítil jsem, jako by se uvnitř mě něco zlomilo, zničilo a roztříštilo na kousíčky. Nedokázal jsem si uvědomit, co řeknu Nicki, až se na něj znovu zeptá.
Přejel jsem bříšky prstů po pohovce a rozbrečel se snad ještě víc. Zavřel jsem oči a nahlas se nadechnul, ale to bylo snad ještě horší. Svíral se mi bolestně hrudník a nešlo to zastavit.
Nevím, jak dlouho jsem tam zůstal, ale pořád jsem jen brečel a díval se někam do prázdna. Zmocnil se mě pocit, kdy jsem odsud chtěl přímo utéct. Tady jsme se poznali, tady všechno začalo. A také jsem to udělal. Zvedl jsem se, sebral si věci a rozešel se rychle pryč. Ani jsem nikoho nepozdravil a celý ubrečený šel pryč. Jakmile jsem sešel do recepce, rozešel jsem se rovnou ven na parkoviště. Procházel jsem a viděl tu krabici s jeho věcmi pohozenou u popelnic. Došel jsem se k tomu podívat, ovšem překvapením pro mě bylo, že tam neležela jen krabice, ale opravdu v ní byly všechny jeho věci. Ačkoli to bylo drzé, vyndal jsem si alespoň jeho antistresový míček a rozešel se k autu. Chci mít aspoň něco, co bylo jeho. Jakmile jsem nasedl, stiskl jsem ten míček v dlani a nahlas brečel. Nešlo to zadržet, připadal jsem si jako puberťák, ale šlo to samo. Pak jsem se ale zaseknul a podíval se směrem k té krabici. Proč to vyhodil? Nebude to potřebovat v té Francii nebo co? Tomu nerozumím. Možná si to jen namlouvám, ale… něco se mi na tom nezdá.
Vysmrkal jsem se, otřel si oči, abych viděl na cestu, a docela zprudka jsem se rozjel pryč. Vlastně jsem nepřemýšlel nad tím, kam jedu, prostě jsem jel. Sjel jsem úplně za město a dojel k nějakému lesu, kde jsem zastavil. Seděl jsem v autě a sledoval krajinu kolem sebe. Nikde nebylo ani živáčka. Promačkával jsem v dlani jeho antistresový míček a přemýšlel. To si musel brát dovolenou na to, aby mi potom přišel říct, že odchází a nic ke mně necítí? To se mi nezdá. Kdo ví, jestli to v té Francii vzal. Zvláštní ale je, že se mnou přestal komunikovat po tom, co byl u lékaře. Když si tak vzpomenu, ti Francouzi říkali, že mu volali jiný den, než byl u lékaře. To je zvláštní. Jedině, že by mu něco řekl doktor, něco mu bylo. Nevypadal příliš dobře, ale to může být i stresem. Je to celé divné, zvláštní a ošklivé. Nepřišlo mi, že by mi v posledních dnech, co byl v práci, dával najevo, že mě nemiluje, spíš naopak. Spali jsme u něj, milovali jsme se, smáli jsme se spolu, zároveň jsme řešili podstatné věci. Trávil i dost času s Nicki. Nezdá se mi to jako nějaký podnět k tomu, aby ke mně nic necítil. Navíc to, co měl vepsané v očích, bylo něco jiného, než člověk bez citu. Naopak, cítil jsem z něj plno bolesti, žalu a něco… něco jiného.
Další den jsem šel do práce, a to jen z jednoho pouhého důvodu, chtěl jsem volat do Francie. Včera jsem přišel domů dost pozdě, ani jsem nespal. Do práce jsem jít nechtěl, už jen proto, jak mi ho to tu všechno připomínalo, ale kvůli tomuhle jsem musel.
Byl jsem ze všeho, co se stalo, snad i trošku flegmatický. Přišel jsem, byl jsem ticho, ani jsem nebrečel, jako by snad nebylo už co. Rozhodně jsem si chtěl vzít nějaký den volna. Nedokázal bych tu asi teď jen tak sedět, jako by se nic nestalo a pracovat. Neměl jsem myšlenku ani na to, abych ráno vstal.
První, co jsem udělal, bylo, že jsem zvedl telefon a ačkoli jsem se svou francouzštinou zvládl velké kulové, vytočil jsem jejich číslo. Chvilku jsem se tam dohadoval s nějakou sekretářkou, která nemluvila pomalu ani francouzsky, ale snad hebrejsky. Nakonec jsem se snad po deseti minutách přepojil na toho, koho jsem potřeboval. Nemluvil jsem s ním příliš dlouho, ale dokázal jsem z něj dostat to, že Tom tu nabídku odmítl, vůbec ji nepřijal. Poděkoval jsem jim za pomoc a poté to položil. Nepotřeboval jsem víc.
V tomhle není důvod jiné práce. Možná mě fakt nemiluje, ale je tu za tím ještě něco a já potřebuju zjistit co.
TOM
Stál jsem na váze a v tichosti sledoval displej, kdy se konečně zastaví naskakující čísla. V duchu jsem se modlil, abych měl pořád stejně, ale bohužel. Měl jsem o 2 kila míň.
„Minimální ztráta je alespoň 10% z původní váhy, pane Kaulitzi…“
Semknul jsem k sobě oční víčka, abych zabránil slzám deroucím se z mých očí. Raději jsem z váhy slezl a podíval se na sebe do zrcadla. Byl jsem bledý a pod unavenýma očima se mi vyjímaly tmavé kruhy. Už jsem nespal asi dva dny, možná tři. Kdoví, stejně je to jedno. Dřív nebo později umřu. Otřel jsem si oči a zhluboka se nadechl. V hrudi mě nepříjemně bolelo. Oblékl jsem si košili a zhasnul za sebou. Zašel jsem do kuchyně a vzal lahvičku s prášky. Nevím, jestli je lepší, že mi dali tuhle trojkombinaci antiretrovirových léků, než kdybych musel jíst troje prášky za den. Doktorka řekla, že to je stejný… Zakroutil jsem hlavou a pilulku zapil. Nezáleží na tom. Možná za pár měsíců, možná za pár let… Možná to sám ukončím za pár dnů.
Sedl jsem si v obýváku na gauč, zabalil se do deky, abych zbytečně nenastydl, jelikož mi byla zima, a vzal si teploměr. V tichosti jsem hleděl do protější zdi a nervózně si okusoval nehet u pravého ukazováčku. Čím jsem se provinil, že se tohle muselo stát zrovna mně? Je to trest za to, kolik jsem měl chlapů a ženských v posteli? Jen jsem si užíval… tak jako oni. Copak jsem někomu z nich ublížil? Všichni byli obeznámeni se situací, tak… proč? Vždyť… dával jsem si pozor, sakra! Nikdy jsem nespal s nikým bez ochrany. Vždycky jsem opatrný. Právě kvůli tomuhle jsem si nedopřál tolika věcí, ač jsem mohl.
Konečně jsem našel toho pravého, člověka, kterého jsem byl schopný milovat. Mohl jsem mít rodinu. Až by se Bill rozvedl, mohli jsme se vzít. Mohl jsem mít milujícího manžela a milující dceru. Chodívali bychom spolu do kina, do parku, na dětské hřiště. Vařili bychom spolu, uklízeli… Všechno bychom dělali společně tak, jak to má být… tak, jak to mají šťastní lidé. Mohl jsem mít všechno, co bych si v životě přál.
Ale teď? Sedím tu sám, opuštěný a umírající.
S pláčem jsem se položil a schoulil do klubíčka. Potřebuju tu někoho u sebe, někoho, kdo by mi dodal odvahu se léčit a jít dál, i když bych musel pořád jíst ty prášky. Podchytili to brzo, pořád je tu šance, ale co když… Ne, už se s nimi nemůžu vídat. Nemůžu už vídat Nicki, natož Billa. Co kdyby se doma stala nějaká nehoda? Oba bych je ohrozil… jak malou, tak Billa. A to nedopustím, i když je tu pouze malá šance nákazy. Nemůžu je tím ohrožovat. Nikdy bych si to neodpustil. Oni jsou to nejdražší, co mám. Tohle… si nezaslouží. Oni budou žít dál dlouhým, spokojeným životem. Věřím, že si Bill najde někoho, s kým bude šťastný a koho bude Nicki mít ráda tak, jako má mě.
Zavzlykal jsem a vytáhl si teploměr z podpaží. Jakmile jsem viděl na displeji 37,6°C, rozbrečel jsem se téměř hystericky. Bože můj, já nechci umřít!
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Bože….tak s touhle variantou jsem teda nepočítala 🙁
Tome, ty jsi pako, měl jsi to Billovi říct. Stejně to z tebe vytáhne…
Tak tahle možnost mě tedy nenapadla… Ach jo, proč to Tom Billovi neřekl?? Takhle se budou oba dva trápit kdovíjak dlouho, než se to všechno vysvětlí :/
Okamžitě chci vědět co mu je… podle tech priznaku mam tuseni ze leukemie ale snad se mylim….I kdyz se leukemie nijak neprenasi takze jsem v koncich….. Co prkvancic co mu je?… Tomane ty hovado proc ho odháníš? Takovy pitomy hovado….Bill za nim musi jit a vytahnout to z nej
Já to tušila… Přesně toho jsem se po minulým dílu bála =(
No napadlo ma, že Tom bude nejako chorý.. ale nechcela som, aby sa to stalo! A síce Toma sčasti chápem… ale radšej to mal Billovi povedať! Ach jo… uvidíme, ako sa toto všetko vyvinie.
Tušila jsem, že to nebude tak jednoduché. Podle mého názoru by u Toma mohlo jít o HIV. :X
No to je teda kruté 🙁 dúfam, že to bude nejaká chyba alebo čo. Veď Tom tvrdí, že nikdy s nikým bez kondómu… Tak? A s Billom bol raz bez, alebo nie? musím si to prečítať dozadu, lebo nie som si istá. Pletú sa mi rozčítané poviedky:D Nechcem zlý koniec tejto poviedky. Vlastne žiadnej, ale tu sa už natrápili toľko, že by si zaslúžili zažívať samé pekné veci. Dúfam, že sa to vyrieši a že nakoniec nebude mať aids aj Bill:(
Tak to byl šok že by mohl byt Tom nemocný na aids.Doufam že se Bill k němu dostane a spolu to zvládnou.
Oh, tak tohle je teda pro mě obrovský šok! Naprosto se přiznám, že jsem s touhle variantou ani trošičku nepočítala, čekala jsem, že Tom potkal Barbaru, která se mu svěřila s tím, že je těhotná.
Na jednu stranu Toma vážně chápu, že s Billem takhle zpřetrhal kontakty. Je jasné, že je oba dva miluje ta moc, že je nechce nějak ohrozit a že nechce, aby ničil těm dvoum život kvůli tomu, že je on nemocný. Ale nas tu druhou….s Billem by mu bylo líp a jak si sám říkal, měl by větší motivaci a touhu se uzdravit. Já vím, že on sám nemůže za to, jak se nemoc projeví, ale psychika má na nemoc taky velký dopad. Kdyby byl s Billem šťastný, tak by to pro něj bylo o mnoho lepší, než sedět doma a litovat se.
Nevím, jestli se těším na další díl. Mám totiž strašný strach, co se stane…