Teach me 34.

autor: Muckátko :o*

Když na druhý den dopoledne Simone rozdávala úkoly a důrazně připomínala Hildě její pracovní náplň v podobě terorizování jejího syna, jak to zbylé služebnictvo nazývalo, z toho Anelli měla těžké srdce. Brzy ráno byla kontrolovat schránku a přesně jak jí Bill říkal, tak se ve schránce objevila obálka s Billovým jménem. Hilda se velmi divila, jak to, že je pošta už v salonku na stole, když poštu má na starosti ona. Jedna ze služebných se ujala slova a vysvětlila Hildě, že byla s odpadky, a tak jí chtěla ušetřit práci. Hilda proluxovala poštu a když zjistila, že v ní není nic, co by se muselo hlásit, odfrkla si a šla se jako obvykle postavit na stráž k Billovu pokoji.

Anelli v kuchyni položila bílou obálku na tác a rychle ji přikryla ubrousky a postavila na ni talíř. Nemohla si pomoct od rozporuplných pocitů. Cítila se jako by předávala poštu špionovi. Tohle bylo směšné. Čím víc byla Simone bohatá, tím více jí zřejmě klesala inteligence. Billovi v pokoji jen ústy naznačila, že má pod talířem dopis a rychle zmizela z pokoje pryč. Bill rychle odložil vše stranou a prsty roztrhl obálku. Vytáhl z ní několik papírů. Seznam provedených stavebních prací, fakturační údaje a průvodní dopis.

Vzhledem k Billovým finančním prostředkům bylo možné celý byt zrekonstruovat a zařídit v rekordně krátkém čase. Kromě potvrzení o obdržení platby a upozornění na fakturu, která by měla být součástí obálky, si Bill přečetl nevýslovné díky, že se rozhodl spolupracovat právě s jejich firmou a že se budou těšit na jejich další spolupráce. Bill si nemohl pomoct od úšklebku. Jistěže mu děkovali. Dostali zaplaceno vše a ještě v takovém předstihu. To by se líbilo každé firmě. Během několika minut měl snědeno. Když přišla Anelli pro nádobí, pošeptal jí, aby mu zavolala taxi na 14:00. Anelli se zamračila, ale poslechla. Jakmile zmizela na chodbě, vyskočil Bill od stolu a z šatníku vytáhl dva kufry a cestovní tašky. Postupně začal balit veškeré své oblečení, pak vlítl do koupelny, aby sbalil veškeré své hygienické potřeby a nakonec začal tašky plnit věcmi, které měl v pokoji a které pro něj byly důležité. Hnala ho věta z dopisu, že dům je obyvatelný a všechny objednané věci jsou na místě. Bylo už jen potřeba je umístit na jejich místo, a pokud by s tím měl být problém, v dopise jasně stálo, že firma je ochotna vyslat několik pracovníků, aby nábytek a spotřebiče v domě umístili podle majitelova přání.

Chvíli před druhou hodinou se ozval domovní zvonek. Hilda sebou trhla a bez ohledu na svůj věk mrštně seběhla schody a přihnala se ke dveřím. Za nimi stál neznámý muž v kšiltovce.

„Přejete si?“

„Někdo si objednal na druhou hodinu taxi,“ oznámil Hildě a čekal.

„To bude nějaký…“

„Pojďte dál. Potřebuji pomoct se zavazadly,“ zahalekal Bill a přistrčil tašky a kufry ke schodišti. Muž ženu obešel a vešel dovnitř.

„Nahoře u schodiště prosím,“ ukázal Bill na vrcholek schodiště a vešel do pracovny. Bylo mu jasné, že všechny jeho věci má matka zamknuté v trezoru, jehož číselná kombinace byla tak ubohá a patetická, že by na ni přišel úplně každý. Stačilo na stole najít výpisy z účtu a zadat na trezoru několikamístnou číselnou kombinaci, která představovala hodnotu celého jmění rodiny Trümperových. Nikdo nebyl na své bohatství pyšnější než jeho matka. Díky událostem posledních dní si Bill v hlavě vytvořil blok. Neplakal, nevztekal se, nesmutnil. Prostě dělal to, co bylo pro něj důležité. Sebral z trezoru své věci, nacpal je do tašky, kterou měl na rameni, vrátil vše do původního stavu a zmizel z pokoje.

„Vaše zavazadla jsou naložena,“ upozornil jej taxikář. „Počkám ve voze,“ řekl a odešel z domu.

„Loučit se nebudu, Anelli, kdybys někdy něco potřebovala, moje číslo máš. Vždycky tě rád uvidím, ale tady já končím,“ řekl a rychle služebnou objal.

„Tohle vám nemůžu dovolit. Okamžitě volám vaší matce,“ řekla Hilda a hrnula se k telefonu.

„Sáhněte na ten telefon a urazím vám ruce. Vždycky jsem se k vám choval slušně, ačkoli jsem nemusel, ale jestli vytočíte číslo matky, tak vám ty ruce opravdu urazím,“ zavrčel a v očích mu šlehaly plameny. Hilda nechala sluchátko dopadnout zpět a jen se na Billa nevěřícně dívala. Měl pravdu a Hilda to věděla. Ačkoli byl bohatý, vždycky se k ní choval uctivě. K veškerému služebnictvu.

Bill popadl klíče a zmizel z domu. Nasedl do taxíku a nadiktoval adresu. Po domě se ani neohlédl. Nebylo nic, co by mu tam chybělo. Svůj pokoj měl rád, ale připomínal mu samotu a bezmoc, cokoli změnit. Měl rád zahradu, výhled ze svého balkonu i všechny věci, které doma měli, ale rozhodně to byl schopný vyměnit za menší byt, za práci a za pocit, že je konečně šťastný.

„Jsme na místě, pane,“ oznámil mu taxikář a spočítal mu cestu. Bill přidal několik euro navíc, až se taxikář podivil.

„Pomůžete mi s těmi kufry ještě do bytu?“

„Samozřejmě.“ Oba vystoupili z auta. Bill si přehodil svou příruční tašku přes rameno společně s jednou cestovní taškou a druhou vzal do rukou. Taxikáři nechal jen dva kufry, které už neměl kam dát, vzhledem k tomu, že jednou rukou musel odemykat dveře a otevírat je. Nahoře u dveří svého bytu ještě jednou muži poděkoval a popřál mu klidnou směnu. Šoupl za dveře všechna svá zavazadla a dveře za sebou zamkl. Podíval se po své vlastní chodbičce a usmál se. Všechno bylo jen a jen jeho. Jeho a Toma.

Jistě. Všude se zatím válely krabice se spotřebiči, nábytek obalený fólií a všude byla vrstvička prachu a skvrny od barev, které malíři smyli jen minimálně, aby se neřeklo, že stěny namalovali a odešli, aniž by byt nedali alespoň trochu do pořádku, ale to bylo to poslední, s čím by si Bill lámal hlavu. Bylo krátce před půl druhou. Jediné, co Bill chtěl udělat, bylo běžet za Tomem, nechat se sevřít v jeho náruči a přitáhnout jej za rukáv sem, ale nemohl, dokud tu neudělá alespoň minimální pořádek.

Po krátké exkurzi celým bytem zjistil, že firma se opravdu činila a v bytě nechyběla ani jedna položka, kterou napsal na seznam věcí, jež bylo třeba nakoupit. Všechny pokoje měly správnou barvu a v každém pokoji bylo na prostředku postaveno vše, co tam mělo patřit. První věc, které se Bill chopil, byl speciální mop na plovoucí podlahy, které byly ve všech místnostech. Někde slyšel, že prach se nejvíce udržuje v kobercích a někdy může dokonce způsobit dýchací potíže. Nebylo to pravidlem, protože kdyby ano, spousta domácností by už dávno měla problémy s dýcháním. Jediné, co se alespoň trochu podobalo koberci, byly malé kobercové předložky před postelí, u pohovky v hale a v koupelně. Vytřel všechny místnosti, utřel prach, kde se dalo, a začal pomalu umísťovat věci na své místo. Největší fušku znamenalo přesouvání nábytku a lednice. To udělal jako první, protože vše zabíralo nejvíce místa, když to stálo uprostřed místnosti a Bill to musel vše obcházet. Vybalil z krabic veškerou elektroniku, s menšími potížemi ji dokonce i zapojil a co si nechal naposled, byla kuchyň. Všechno nádobí, které vytáhl, nejdříve umyl, než jej nastrkal do skříněk a šuplíků.

Pár minut po šesté hodině měl hotovo. V bytě bylo čisto, a ačkoli chybělo ještě několik doplňků, které si Bill chtěl vybrat sám, byt vypadal zabydleně a útulně. Ve skříních už bylo naskládané oblečení a vedle bylo prázdné místo, kam se později nastěhují Tomovy věci. Bill si otřel čelo a oddychl si. Popadl klíče, peněženku a mobil a vydal se za Tomem. Díky úžasné poloze bytu byl u Toma za chvíli, aniž by musel využít taxi nebo jiný dopravní prostředek. Stiskl tlačítko zvonku a čekal. Dveře se otevřely a za nimi se objevil Tom v domácím oblečení.

„Bille!“ vykřikl Tom okamžitě a vtáhl Bill dovnitř. Kopl do dveří, aby se zavřely, a stiskl Billa v náruči. Jakmile se dostatečně ujistil, že opravdu objímá živou osobu a ne nějaký přelud, odtáhl se a vpil se do Billových rtů.

„Ahoj,“ pípl Bill a podíval se do Tomových očí.

„Měl jsem strach, když ses mi neozýval. Ještě navíc po té esemesce. Co se stalo?“ vyzvídal Tom, držíc Billův obličej v obou dlaních.

„Až později. Můžeš si vzít věci a na noc zůstat se mnou?“

„Jasně. Nechám mamce vzkaz. Pojď si sednout, než si vezmu věci,“ táhl Billa do obýváku a ten ani neprotestoval. „Hned budu zpátky,“ slíbil Tom a vyběhl do svého pokoje.

Bill si opřel obličej o opěradlo pohovky a úlevně vydechl. Cítil vůni, která se kolem něj rozprostírala. Cítil Toma, a když cítil Toma, cítil zároveň domov. Tomovi to netrvalo dlouho, přesto Bill stihl za ten okamžik zavřít víčka a usnout.

„Bille?“ pohladil jej Tom po hlavě a přisedl si k němu. Tašku s věcmi pustil na zem, když se vracel z kuchyně, kde nechal Melisse vzkaz.

„Hmm?“ zamručel Bill a pootevřel víčka.

„Zůstaneme radši tady, hm?“ navrhl Tom.

„Ne ne. To nejde. Musíš se mnou,“ sbíral se Bill z pohovky a protíral si oči, aby se probral.

„Když musím, tak musím,“ zahlaholil Tom s úsměvem a pomohl Billovi na nohy.

„A musíme se stavit ještě nakoupit, lednice je prázdná, takže bychom neměli nic k snídani a ohhh… ještě musíme obstarat večeři, ale to si necháme něco přinést,“ mumlal Bill do Tomova ramena, jak se o něj unaveně opíral. Dopadla na něj jak fyzická, tak psychická únava. Potřeboval se stulit Tomovi do náruče a spát a spát a spát.

„Cože? Bille, asi ti nerozumím,“ mračil se Tom. Trümperovi, aby měli prázdnou lednici a nepřichystanou večeři? Počkat! A ve kterém světě bylo možné, aby Tom povečeřel s Trümperovýma a zůstal u Billa přes noc? Vysvětlení přišlo okamžitě.

„Utekl jsem z domu. Odstěhoval jsem se,“ řekl Bill bezbarvým hlasem.

„Takže dneska spíme pod mostem? To jsem si nemusel brát svoje speciální spodní prádlo,“ zažertoval Tom, ale jeho žert se minul účinkem. Bill nebyl schopný normálně reagovat, natož tak smát se Tomovým vtipům.

„Koupil jsem si byt,“ broukl Bill. Tomovi bylo jasné, že konverzace na této úrovni nemá cenu. Zastavil se i s Billem.

„Co kdybys šel do toho bytu. Skočím nakoupit a přijdu za tebou,“ navrhl Tom.

„Ne. Musím jít s tebou. Chci jít s tebou. Nechci být sám. Už ne,“ zavrtěl Bill hlavou a odlepil se od Tomova těla, aby mu dal najevo, že to zvládne.

V obchodě koupili jen to nejnutnější, co potřebovali k snídani. Mléko, máslo, sýry, zeleninu, chléb, kafe, čaj a cukr. Zbytek se Bill rozhodl, že nakoupí až následující den. S taškami se dobelhali k bytu a Bill je oba vpustil dovnitř.

„Páni,“ vydechl Tom a rozhlédl se. Uchvacovala jej už jen předsíň. Nemohl se dočkat, co objeví, až se dostane dál do bytu. Postupně zjišťoval, že je mu celý byt povědomý. Ty barvy, vybavení, drobnosti. Skoro jako by tu už někdy byl.

„Není tohle to….“

„Jo. Tohle je ta moje malá hra z psychologie. Trošku jsem lhal,“ přiznal se Bill.

„Ale stálo to za to. Vypadá to tu naprosto krásně,“ pochválil a hluboce Billa políbil. „Dám ty věci do lednice a objednám večeři?“ nabídl se Tom, když se Bill podezřele uveleboval v křesle.

„Prosím,“ zaprosil Bill. „A k večeři mi vezmi, to co budeš brát sobě. Všechna čísla jsou v mém mobilu,“ ukázal Bill na barový stolek a povzdychl si.

Jakmile se Tom prokousal zmeškanými hovory a zprávami, které Billovi poslal, našel čísla, která potřeboval a zvolil italskou kuchyni. Během půl hodiny u dveří zvonil poslíček s dvěma krabičkami se sýrovými těstovinami. Jako bonus k jídlu dostal pomerančový džus, které se k jídlu moc nehodil, ale když to bylo zdarma, proč by si to Tom nezval. Po prošmejdění nové kuchyně našel talíře a vysypal na ně obě porce. Džus nalil do dvou sklenic a vše odnesl do haly na stůl, kde Bill znovu podřimoval. Nechtěl jej budit, ale studené sýrové těstoviny nebyly vůbec dobré. Drobnými polibky Billa opět probudil k životu. Bylo mu do breku, když viděl Billova ospalá a především smutná kukadla.

„Už se na tebe těší sýrové těstoviny,“ usmál se Tom.

„U-hu. Mňam,“ přikývl Bill a nechal se zvednout z křesla. Nakonec skončil na Tomově klíně s talířkem a vidličkou v rukách. Opřel se o Toma, aby nepřekážel, a pustil se do jídla. Přežvykoval jednotlivá sousta a občas vše zapil džusem. Tom žvýkal o poznání pomaleji. Kromě jedení měl ještě jinou činnost, kterou se zaměstnával. Prohlížel si Billovu tvář. Neviděl jej sice jen jeden den, ale i přesto mu přišel Bill ustaranější, zachmuřenější a ve výsledku i starší. Neměl nejmenší tušení, co se stalo, že to donutilo Billa sbalit si věci a odstěhovat se. Občas to bylo špatné, ale nikdy ne tolik, aby Bill sáhl po tak radikálním řešení.

Po večeři Tom umyl tu trochu nádobí a na Billovo požádání se k němu připojil ve sprše. Z pohodové relaxace se však stalo slzavé údolí. Během pár minut Billova vyprávění stékaly na dno nejen kapky vody, ale i Billovy slzy, když Tomovi převypravoval, co mu řekla jeho vlastní matka. Tom se chtěl cítit vinen, ale nemohl. Ani jeden z nich nemohl tušit, že zrovna ve chvíli, kdy budou stát na chodníku a dokazovat si lásku, pojede kolem zrovna v ten čas, zrovna na té straně města zrovna Billova matka. Byla to jen souhra špatných náhod, nebo jim chtěl osud možná naznačit, že bylo na čase Billa vytrhnout z prostředí, kde se necítil dobře. Možná to osud zařídil tou bolestivější cestou, ale Tom si byl jistý, že za tuhle ránu se jim brzy dostane štěstí a radosti v možná ještě větším měřítku.

Po půl osmé už oba leželi ve velké posteli, přikrytí pokrývkou. Tom Billa svíral v náruči, jak nejsilněji mohl, aby jej utěšil. Z Billova hrdla se ještě tu a tam ozval smutný vzlyk. Co nevyplakal sám v domě jeho rodičů, to vyplakal v Tomově náruči. Všechno negativní, co v sobě měl, se dralo na povrch. Jeho tělo se bránilo smutku a pocitu zrady, na který Bill nebyl zvyklý. Vždycky se snažil zachovat si pozitivní náhled na věc, ale také moc dobře věděl, že čím více bude potlačovat to špatné a bude to omlouvat, tím horší to bude, až se to dostane ven. Tom tušil, že tohle byla ta pomyslná poslední kapka, která přibyla do Billova už tak přeplněného džbánu, proto jej držel u sebe, hladil a líbal. Nešeptal mu žádná slova útěchy, protože věděl, že ať už by řekl cokoli, nikdy to nespraví to, co řekla Simone svému vlastnímu synovi. Tom byl moc malý pán na to, aby vyléčil rány, které do Billova srdce vyryl někdo jiný. Mohl je pouze vyplnit svojí láskou. Šrámy po obvodech však zůstanou, i když časem vyblednou.

„Měl bys spát, Billi,“ zašeptal Tom a líbl Billa na spánek. Podíval se dolů, když se na něm Bill zavrtěl a díval se mu do obličeje.

„Ne. Nemůžu spát. Tohle je první noc tady chtěl jsem… chtěl jsem…“

„Co jsi chtěl?“ zeptal se Tom, když viděl, že Bill nemůže najít slova.

„Chtěl jsem… poprvé… chtěl jsem se milovat. První milování, první noc v novém bytě. Nemůžeme spát,“ zakňučel Bill a přitáhl se k Tomovu krku, který začal líbat. Doufal, že všechno obstará Tom, protože on neměl sílu už na nic.

„Ty nemravo, moje malá,“ zasmál se Tom a jemně Billa donutil přestat.

„Tomi, žádná druhá první noc nebude. Musíme dneska,“ vysvětloval Bill.

„Billi, my nemusíme nic. My už nemusíme nic. Teď už budeme spolu pořád, takže na čase nezáleží. Ty se potřebuješ vyspat, odpočinout si a vrátit mi toho potřeštěného Billa.“

„Tak zítra? Uděláme to zítra?“

„Zítra si o tom promluvíme. Teď už koukej zavřít oči a spát,“ nakázal mu Tom s úsměvem.

„Miluju tě, Tomi, ano?“ ujišťoval jej Bill.

„Já vím. Já tebe taky, Bille,“ pošeptal mu do vlasů a věnoval mu jemný polibek na pootevřené rty. Usmál se, když se odklonil. Bill se už dávno nacházel mimo ložnici.

Přitiskl si Billa k sobě, aby jej Bill cítil u sebe a aby nedovolil zlým snům navštívit Billův spánek. Na Billovu hlavu už se nesměla snést ani jedna jediná špatná věc. O to se Tom rozhodl postarat.

autor: Muckátko :o*