autor: Amdee
Datum publikace na THF: 8. 1. 2010
Proč sem nepřihodit něco o poznání víc experimentátorského? Je to překlad další, i když tentokrát o poznání starší povídky od Amdee, která se svým stylem poněkud liší od těch předchozích. Po přečtení této jednodílky vám asi nepřijde vůbec divné, když vám prozradím, že Amdee ve svém psaní kdysi začínala právě básničkama. Povídka je psaná v době, kdy byl Bill ještě pořád křehounké, jemňounké, rachitické vyžle.
Takže Amdee trochu jinak, neboli twincest z jejího pera na posedmé.
modrozelená
„Tohle není normální“ – říká mi můj bratr. Jeho hlas je přiškrcen napětím.
Dusivými řetězy, které nikdo nevidí.
Počítám jeho žebra.
Seznamuji se s nima jedno po druhém.
Jeden prst, další prst.
To mi nesmíš dělat.
„Tohle není, kruci, normální!“
Plácne mě přes prsty, já ho popadnu ještě pevněji.
Nikdy se tě nevzdám.
Nikdy.
„Prosím tě, přestaň…“ Má slova jsou bezbranná proti doteku jeho kůže.
Kůži, kterou vnímám po celý svůj život, kterou jsem líbal, prahnul po ní, jizvil ji. Vždy a napořád.
Vzlyknutí.
Osamělý vzlyk. Jen jeden jediný.
Nemůže si víc dovolit.
Precizní, černé linky kolem očí. Dokonalost sama.
Stejně jako on sám.
Mé paže obejmou jeho pas.
Hlava spočine na jeho rameni.
Jsem hned za ním, oči zavřené, smysly bdělé.
Cítím ho od hlavy k patě jako sebe sama, kůže na kůži.
Další vzlyknutí.
Zvedám hlavu.
Je těžká, tak hrozně ztěžklá šílenstvím tohoto světa.
Jako bych za to mohl.
Maminka přikázala se takhle sebe nedotýkat.
Bratři by tohle neměli.
Ponořím se do jeho očí, které vidím v zrcadle.
Koupu se v jeho soužení, v jeho slzách.
Utápím se v nich. Tonu a spočívám konečně navždy v pokoji.
Všímám si jich.
Mých rukou.
Obtočených kolem jeho pasu, ale v zapomnění vidiny jeho žeber. Jedno, druhé, třetí.
On nenávidí svůj vlastní obraz.
Já nenávidím jeho nenávist.
„Ošukej mě, Tome.“
„Ne.“
Má ruka už ale sjíždí níž, přes hrbol jeho kostnatého boku.
Měl bych si ji uříznout. Proradný skřivan naší touhy.
„Ošukej mě.“
Teď už pláče.
„A k čemu to bude dobré?“ Ptám se a můj prostředník bloudí po křivce jeho přirození.
Pro mne vůně nebes.
Je pro mne rájem. Vždycky byl.
Proto to tak nenávidím
„Připadám si potom krásný.“
„To nikam, Bille, nepovede.“
I ve mně je jeho soužení.
Jsme jen holou kůží, prostoprostou nahotou. Dotýkám se ho, abych ho spasil.
A vždy vniveč.
„Jestli to nebudeš ty, bude to někdo jiný. Můj adresář je plný telefonních čísel…“
„O to nemám pochyb.“
Stejně nikomu nezavolá.
Dívá se na sebe. Já se dívám na něj.
Vidíš, jak jsme si blízcí? Vidíš, jak jsme jeden?
Tvrdne mu pod mými chtivými prsty.
Nemyslete si, že po něm neprahnu, protože tak to vůbec není.
„Jsem, Tome, ošklivý?“
Jeho slzy jsou mou lázní. Nořím se do jedné, pak druhé, třetí. Přestal jsem je počítat.
„Ne, nejsi.“
Promlouvám k němu srdcem, ne ústy.
Jedovaté jazyky o něm říkají, že je ošklivý. Odporný. Směšný.
Můj bratr.
Je na to nějaká odpovědět?
***
Svět se s námi točí.
Já se směji.
Všichni se smějí se mnou.
Zapomenout je tak snadné.
Stojí vedle mne. Opilý.
Jako kdybych nebyl i já.
Bláznivý kolotoč v hlavě. Pod vlivem alkoholu, drog.
Pod vlivem lásky.
Stali jsme se mistry přetvářky.
Smích. A po nás potopa.
Vím, že to tak nějak bude.
Napsal jsem pro něj jednou píseň. To jsme byli ještě malí kluci.
Nikdy jsem mu ji ale nezahrál.
„Je mi špatně.“
Směje se u toho a já nevím, co říct.
Poslední dobou mu je zle často.
A je unavený.
Říkají nám ale, že se jede normálně dál.
Myslí tím naše koncerty.
Ani nevím, ve kterém městě právě jsme.
Jako kdyby na tom mělo záležet.
Začíná mi být zle taky. A není to alkoholem.
Jsou to ty lidi kolem.
Chci jít domů, on ale ne.
Karneval přetvářky pokračuje.
Neojel jsem ho už celé týdny.
Tak jsem to strčil do jedné takové.
Ani jsem se nezeptal na její jméno.
Stejně je to tak lepší.
Pruhy barev se plazí po stěnách jako upíři. Upíry já dobře znám.
Znám taky pohádkový ráj.
Kdysi jsme v něm žili. Než přišli upíři.
Ztratil svou nevinnost.
Kdo ví, jestli je možné vrátit se na začátek. Až bude všemu konec.
Niterná podstata jeho sama pod třpytkama a pompézností.
Celý září.
Chci se jeho světla dotknout.
Být šťastný. Aspoň pro jednou.
A vše je stejně jen lež a my to oba víme.
Svět se nepřestává s náma točit. My se nepřestáváme usmívat.
Život a jeho krutá tvář.
Na samém konci všeho.
***
„Miluješ mě, Tome?“
Miluji ho vůbec?
Jeho dech je zrychlený. Přerývaný. Namáhaný.
Bojím se ho dotknout.
Bojím se, že ho rozbiju na kusy. Je zranitelnost sama.
„Záleží na tom vůbec?“
„Nezáleží.“
V tom je ten problém.
Proč mi to není jedno. Proč mi není všechno jedno?
Moje péro je hluboko v něm.
Myslí si, že se tak pro mě stane krásným.
V tom je náš další problém.
Nemluvím k němu.
Stačíme si i beze slov.
To jednou sám řekl během rozhovoru. Ve Francii.
Pravděpodobně ve Francii.
Prostěradlo je prosáklé potem.
Je tu v celé své kráse a jen pro mě, oddaný.
Můj bratr.
Jedná špatně. Jedná správně.
To jeho dilema stejně nevyřeší.
Průsečíky minulosti a budoucnosti jej drží pohromadě.
Nemůže si dovolit neustát to.
Moje péro v jeho zadku.
Hladím jeho tvář.
Jsi tak nádherný.
Neřeknu nic, protože mi stejně nevěří.
Dovnitř a zase zpátky.
Skrze něj.
Dopouštím se na něm násilí.
A ani toho nelituji. Neumím jak.
Lítost je pro slabochy.
Chutná po jahodách a šlehačce.
Sebezrada.
Sladká sebezrada, když klameme sebe navzájem.
Nejde mu o to, aby se udělal.
Jen když to do něj proboha strčím.
Stává se tak sám sobě krásným.
Jeho kosti se viditelně rýsují pod kůží.
Nechtěně mu dělám modřiny po těle.
Černá a modrá. Na pozadí běloby slonové kosti.
Je už pozdě, ale nám na tom nesejde.
Stejně žijeme nocí.
Nenávidím se za to, co dělám.
Naplněni nenávistí až po okraj.
Udělala to z nás minulost a přítomnost.
Kdysi jsme žili v pohádkovém ráji, vy to nevíte?
„Kurva, já tě tak přece nenávidím.“
A je to. Řekl jsem to.
„Tak fajn.“
Nevím, jestli si dělá legraci.
Mně to vtipné nepřipadá.
Upíná se na mě.
Zemřel bych, kdyby neupínal.
Zemřel. Smrtí, co nezná smilování.
Lepší by bylo možná se zeptat, jestli po těch letech už polomrtví nejsme.
Mé prsty obkreslují černé linky tetování.
Nepřestaneme křičet, budeme se vracet ke svým kořenům.
Udělám se a on ne.
Protože mu na tom nesejde.
Leží v poloze ještě nenarozeného plodu.
Je se tak schoulím také.
Naše mateřské lůno.
Naše postel pro dnešní noc.
Bok po boku.
Vracíme se k našim kořenům.
***
Zbývá třicet vteřin.
Hystericky ječí naše jméno.
Ještě před roky bych se z toho mohl podělat.
Vypadá tak sebevědomě.
Jako Bůh sám.
A přesto tak ztracen.
Křičí jeho jméno.
BillBillBillBiiiiiiiiiiiiiiill
Stojím po jeho boku.
Vždy jeho ochranitel, vždy jeho starší bratr.
Opatrovník a lapač snů.
„Lituješ toho někdy?“ Ptá se.
„Nikdy.“
Oba víme, že je to lež.
Zbývá 0 vteřin.
***
Nebere to konce.
Být milován a nenáviděn.
Můj bratr přijímá vše.
I ty největší rány.
Nevědí, jak je ve svém nitru rozdrásaný.
S poklady se takhle přece nezachází.
Jako se špínou.
Já zklamu.
A on se hroutí.
Jednou na to určitě dojde.
Kdysi jsem tohle všechno miloval.
Jsem spoután s jeho osudem.
S jeho hasnoucí svatozáří.
„Chtěl bych s tím, Bille, praštit.“
Vypadá zklamaně. Kouše se do rtu.
V ruce má misku se zmrzlinou.
Tak to je určitě neděle.
Díváme se na ranní kreslené seriály.
„A to kvůli mně?“
„Ne.“
Ano.
„Budu se víc snažit. Postarám se, aby to šlo líp.“
Znovu se utápím v jeho očích.
Vypadá ještě ospale.
Pořád stejně krásný.
Počítám jeho slzy.
Jedna. Druhá. Desátá.
„Vyser se na to, Bille. To je konečná.“
A je to vše, co máme.
Není se už kam schovat. Známe jen škrabošky naší maškarády.
Když jsme byli malí, měli jsme trika s nápisy Bill a Tom, protože jsme byli k nerozeznání.
Jen tak věděli, který byl který.
Zbyl už z něho ale jen stín.
Z jednou krásného květu.
Nikdy to nevzdá.
Já k němu nikdy neotočím záda.
Nikdy toho nenecháme.
Položí svou misku na koberec.
Rozepíná můj poklopec.
„Billi… ne.“
Jeho rty se střetnou s mým penisem, já vzlykavě zasténám.
Bratři by tohle nikdy neměli.
Morálka do našeho světa nepatří.
Ale ať si, tohle je přece jen láska.
Jeden druh lásky.
Chci s kapelou skončit.
S tím jediným, co máme.
„Bez tohohle nejsem nic.“ Zamumlá, když rty saje můj penis.
Má na mysli naši kapelu nebo mého ptáka?
A je v tom vůbec rozdíl?
„Ničí nás to.“
Narážím na naši kapelu. Narážím na to mezi mýma nohama.
Nechám ho, ať si poslouží.
Ať spolyká mé semeno.
Znovu k sobě pociťuji nenávist.
On ale ví, jak na mne.
„Tomi…………“
***
Jsem jak na horské dráze.
Střemhlavý samospád z výšky až na samé dno.
A on je tu se mnou.
„Tom a já… jsme ve všem stejní. Jako jeden člověk. Nedokázal bych bez něj žít.“
Když jsme byli prckové, o tomhle jsme snili.
Však víte, o kapele a světové slávě.
A vše se nám to splnilo.
A je to naší tragédií.
Získat, co chcete.
Dostat se až na nejhlubší dno vašich snů.
Nedozírné dno Mariánského příkopu.
autor: Amdee
překlad: modrozelená
betaread: J. :o)
Je to strasne krasne
Docela deprimující….
Ale úžasně napsané a stejně úžasně přeloženě!
Vždy po přečtení podobné povídky si musím potom neustále připomínat, že je to jen a jen povídka, protože je mi jich vždy strašně líto…
Já nevím, co mapsat. Úžasné? Dokonalé? – To nevystihuje tuto povídku. Ona si zaslouží lepší otitulování.
Nikdy jsem neměla ráda jednodílky, ale tahle? Skvost!
Hltala jsem každou větu, slovo, písmenko….
Děkuji za překlad.
Amdee je prostě Paní spisovatelka. Všechna slova jsou na její dílo málo 🙂
A samozřejmě moc děkuji za překlad 🙂
Nemám slov.. zvláštne a očarujúce dielo. Síce deprimujúce, ako napísala zuzu, ale úžasné.
Vďaka za preklad.
Úžasný preklad. Znovu mi táto autorka navodila takú sladko-boľavú atmosféru, je to nádherné, ale tá melanchólia a láska-neláskavá ma príšerne bolí.
Krásné ale moc smutné děkují za překlad.
Nevím, jestli mám být ráda, že jsem si tuhle povídku přečetla. Je nádherná, to ano, ale tak strašně bolestná! Tolik pocitů, co na mě přišlo při téhle povídce. Bylo toho na mě tolik, že jsem na konci měla slzy v očích.
Opravdu krásné, procítěné!
Moc děkuji za překlad 🙂