autor: Mischy & Turmawenne
TOM
Dnes mám za sebou první ozonizaci krve. Nebylo to nic příjemného a ani mně není dobře. Musel jsem tam po zákroku ještě tři hodiny ležet, než jsem se vůbec vzpamatoval a byl schopný postavit se na nohy, aniž bych upadl. Sanitka mě i přesto odvezla před dům. Nabídli mi, že mě dovedou až do bytu, ale odmítl jsem to. Ačkoli mi stále bylo slabo, byl jsem si jistý, že to do bytu zvládnu dojít už sám.
Vylezl jsem ze záchranky a zavřel za sebou dveře. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu, než jsem se rozešel ke vchodu. Prošmátral jsem kapsy a vyndal klíče. Když jsem vzhlédl ke dveřím do vchodu, akorát se otevíraly. Z nich k mému údivu ale vyšel Bill. Co tu sakra… Zůstal jsem stát na místě. Panebože, co tu dělá? Řekl jsem mu, že odlítám do Francie, že jsem přijal nabídku práce, co mi nabízeli u nich ve firmě. Tak proč ještě přišel? Takhle… takhle to nemá být. On tu nemá být. Už jsme se nikdy neměli vidět, abychom se oba ušetřili té bolesti. Jen při pohledu na něj se mi sevřelo srdce, což nebylo po tom zákroku to nejlepší. Musel jsem se zhluboka nadechnout a zavřít oči. Sakra… Točil se mi celý svět. Zaslechl jsem pouze z povzdálí zvuk pneumatik, jak se sanitka rozjela pryč. Nádech, výdech, nádech, výdech… Hlavně tu sebou nesekni, ty idiote. Ještě si tě všimne a co pak. Třeba jen projde, aniž by si mě všiml.
„Ahoj,“ ozval se náhle u mě. Ah né. „Tome, co je ti? Co se ti stalo?“ přichytil mě něžně za rameno, jako by se mě snažil podepřít. „Je ti špatně?“ Proč sem vůbec chodil?
„Jsem v pořádku…“ pošeptám a otevřu oči. Pomalu do sebe vtáhnu čerstvý vzduch.
„Jsi bílý jako stěna a přivezla tě záchranka,“ pošeptal a sjel mi po paži. Super, a to jsem si myslel, že si mě nevšimne.
„Asi budu zvracet,“ odtáhnu se od něj a zapřu se rukama o kolena. Neustále jsem se snažil pravidelně a zhluboka dýchat, ale moc se to nelepšilo. Zvláštní, že je mi jedno, jestli mě uvidí zvracet nebo cokoli jinýho.
„Bože, jak ti můžu jen pomoct,“ řekl zoufale a pohladil mě po zádech. „Pojď dovnitř, lehneš si. Já tě jen odvedu nahoru.“ I když jsem ho už raději nechtěl vidět, jsem rád, že je tady. Cítím se líp, když vím, že je někdo u mě. Jak mu to mám ale říct…? Vždyť ho miluju, spali jsme spolu. Měl… měl by jít taky pro jistotu na kontrolu, i když jsme měli kondom. Bože můj, co když jsem ho nakazil. Cítil jsem v očích slzy. Chtělo se mi brečet, ale nakonec jsem přikývl na souhlas. Co mám, proboha, jenom dělat?
„Jen pomalu,“ šeptne a chytne mě v podpaží, aby mě podepřel. Rozešel se se mnou pomalu ke vchodu. Odemkl a poté mi klíče vtiskl do dlaně. Pomaličku se mnou prošel chodbou k výtahu. V tichosti jsem se šoural vedle něj. Když jsme nastoupili do výtahu, opřel jsem se o stěnu a nechal Billa namáčknout patro. Ach jo, je tak strašně hodný. Proč to musí být zrovna on? Nechci mu tolik ubližovat… Tohle se nikdy nemělo stát. Jakmile tlačítko zmáčkl, otočil se ke mně.
„Co je ti, Tome?“ zašeptal opatrně. „Já… já vím, že ta Francie… prostě… že jsi to nepřijal,“ vydechne. Ah… Musel tam volat. Jak jinak by se to dozvěděl? S povzdechem sklopím hlavu a zakroutím s ní. Čím víc se soustředím na něj a ne na dýchání, tím je mi líp. Vtipný.
„Já tě nechci nutit, abys mi něco vysvětloval, to vůbec ne. Pověz mi jen, co ti je, protože já vidím, že v pořádku nejsi,“ řekl smutně. Kdo by to neviděl, jenže co mu na tohle mám říct?
„Prostě… jsem nemocnej. To je všechno,“ semknu k sobě oční víčka, abych zabránil úniku slz. A umírám. Cítil jsem, jak se mi třese brada, ale bohužel nepomáhalo, ani když jsem zatnul zuby. Výtah se zastavil.
„Pojď,“ pošeptal a znovu mě zlehka podepřel. Jakmile jsme vystoupili, rozešel se se mnou k mému bytu. „Jak nemocnej? Řekni mi to, ať je to cokoli, prosím,“ řekl se slzami v očích. Nemůžu… Ne, nemůžu… Trhá mi to srdce už teď. Ať si o mně raději myslí, že jsem hajzl, co si s ním pohrál, než tohle. Beze slov jsem se zaměřil klíčem do zámku, ale nemohl jsem se strefit. Nevím, jestli se mi tolik třásla ruka nebo jsem přes slzy jen neviděl. On mě však vlídně chytil za ruku a sám klíčem namířil do dírky, načež odemknul. Olíznul jsem si rty a sklonil pohled.
„Díky,“ šeptnu a následně dovnitř vejdu. Fajn, teď ho musím jen nějak jemně vyhodit. Tady už ničemu nepomůže.
„Nemáš za co,“ odvětil mi a ztěžka vydechl. „Prosím, řekni mi to.“ To ničemu nepomůže. Bude se trápit ještě víc.
„Takhle je to lepší,“ vydám ze sebe přes knedlík v krku. „Jdu si lehnout, takže za sebou, prosím, zavři. Díky, že… jsi mi sem pomohl a… měj se,“ vydechnu tiše a rozejdu se do kuchyně. Potřeboval jsem se napít a vzít si prášek.
Pak si lehnu a snad mi bude líp. Doktorka říkala, že na každého to působí jinak. Někomu není špatně vůbec, někomu jen trochu a někteří naopak omdlévají. Já jsem bohužel ještě z těch horších typů. Neumím si představit, že bych měl pracovat v tomhle stavu. Je dobře, že jsem dal tu výpověď. Někteří normálně pracují, i když jsou na tom mnohem hůř. Někteří ani nevědí, že to mají a prý je i procento lidí, u kterých se nakonec horší stádium ani neprojevilo.
Bill za sebou zavřel tiše dveře, jak jsem ho požádal, jenže jsem po pár sekundách cítil jeho ruku na svém ramenu. Ach bože, proč nemůže prostě odejít?
„Pojď si lehnout a alespoň mi řekni, co pro tebe můžu udělat,“ vydechl smutně. „Nenechám tě tu jen tak v tomhle stavu.“ Pokud tu zůstane, tak to zjistí… Nejhorší je, že on má právo to zjistit. Vlastně jsem mu to měl hned říct. Pořád je tu malá šance, že jsem ho také nakazil. Ach né, sakra! Bill ne, Bill prosím ne. On si to nezaslouží, má Nicki. On nesmí…
„Měl bys jít, Bille,“ šeptnu. „Nicki na tebe bude čekat a… určitě máš ještě dost práce.“ Vyndal jsem si z lahvičky prášek a natočil si do sklenice trochu vody.
„Tak poslouchej,“ řekl, načež mě chytil za ruku. „Kdyby tohle Nicki věděla, tak by taky chtěla, abych ti pomohl, a já se na nikoho už ohlížet nebudu. Seru na práci, seru na všechno, ale chci vědět, že sis v klidu lehnul. Potřebuju vědět, jak jsi na tom, když vidím, že se něco děje. Ať se stalo cokoli, mně na tobě záleží, tak si to uvědom,“ řekl jasně, ale dost tiše. Miluje mě, on si zaslouží vědět, co se děje. Co když jsem ho vážně nakazil? Nikdy… nikdy si to neodpustím. Cítil jsem palčivý pocit u srdce a taky se mi znovu rozechvěla brada. Vlastně jsem se už chvěl celý nastávajícím pláčem. Nemohl jsem to v sobě udržet, ač jsem se snažil sebevíc.
„Uklidni se, bude ti akorát hůř. Teď se nemůžeš rozčilovat,“ pošeptal vlídně a opatrně mě objal. Já už nemůžu. Nemůžu takhle dál. Potřebuju ho mít u sebe. „Spolkni si ten prášek a pojď si lehnout, pomůžu ti.“ Neposlouchal jsem ho. Otočil jsem se k němu čelem a naplno se rozbrečel. „Tomi,“ povzdechl zoufale a přitiskl si mě co nejopatrněji k sobě. Pohladil mě po zádech a schoulil si mě do náruče. Proč se to muselo stát teď, když jsem ho konečně našel? Já vím, že je ten pravý, tak proč teď… tohle. Nechci ho ztratit. Nechci odejít. Chci s ním být navždycky.
„Já…“ zavzlykám, „já umřu, Bille.“
„Neumřeš, to ne… co to říkáš,“ přitiskl mě k sobě majetnicky. Nic nechápe. Ani v nejmenším to netuší.
„Bille, já…“ zakroutím hlavou a kousnu se s brekem do rtu. Jak mám říct člověku, kterého miluju, že umírám? Že jsem ho možná nakazil taky?
„Co? Řekni mi to,“ vzlykl zoufale. Bože můj, ať jen nebrečí.
„Jsem… jsem…“ zakoktám se mezi vzlyky, „jsem HIV pozitivní.“ To jsem slyšel, jak se zhluboka nadechl a zase naprázdno vydechl.
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavičkou a tiskl mě k sobě. „To ne, ne, Tome,“ rozplakal se a dal mi rychle pusu na tvář.
„Co když jsem tě nakazil taky,“ rozbrečím se ještě víc. Měli jsme kondom a tak, ale… co když… Ne, určitě je v pořádku. Musí být v pořádku.
„Ne, to nemůže být pravda,“ zakroutil hlavou. „Na to nemysli, hlavně ty… víš to jistě? Kvůli tomu jsi odešel?“ pláče tiše.
„Jo,“ šeptnu. „Už se nemůžeme dál vídat, Bille. Nebudu ohrožovat tebe a malou. Stejně jednou umřu… dřív nebo později,“ otřu si slzy z tváří.
„Tohle neříkej. Myslíš si, že… že bych tě kvůli tomuhle přestal milovat? Budu s tebou do posledního dne, ale ty… ty neumřeš,“ chytil mě za tváře, vzal si můj obličej do dlaní, jako by to byl jeho nejcennější poklad. Do posledního dne… Vážně mě miluje… „Neumřeš,“ pošeptal. Ale umřu. Po tvářích se mu kutálely slzy, ale i přesto se ke mně nahnul a jednoduše mě rychle políbil. „A jestli mám být HIV pozitivní taky, tak budu. To je osud a já to nebudu řešit. Nenechám tě v tom, pane bože,“ opřel si čelo o to moje a pohladil mě prsty po tváři.
Co mu na tohle mám říct? Strašně moc ho miluju, ale nenechám ho, aby si kvůli mně ničil život. To už jsem nevydržel a naplno se rozbrečel. Pohladil jsem ho ve vlasech a přitisknul se k němu. Na pevno mě objal a hladil mě po zádech.
„Miluju tě a to žádná nemoc ani člověk nezmění,“ pošeptal s pláčem. „Nenechám tě samotného, nikdy, nikdy, Tomi,“ celý se třásl a svíral mě v objetí. Když jsem byl u něj, na celou nevolnost jsem zapomněl. Neexistovalo nic jiného než on. Jenomže to bylo právě ono. Záleželo mi na něm až moc. Přinutil jsem se od něj odtáhnout a podíval jsem se mu přes slzy do očí.
„Bille,“ pošeptám, „já tě miluju… strašně moc tě miluju. Miluju tě víc než svůj život… i když ten už teď stojí za hovno. Ale na tom nesejde. Záleží mi na tobě tak moc, že tě nenechám, aby sis nechal zkazit život se mnou. Teď se sebereš a odejdeš. Až projdeš dveřma, zahodíš všechny pocity, co jsi ke mně kdy cítil. Budeš se věnovat Nicki, tomu, aby ses zbavil Barbary, a najdeš si někoho, s kým už zůstaneš do smrti. Najdeš si člověka, kterýho budeš milovat tak jako on tebe. Posloucháš mě?“ vezmu do dlaní jeho uplakaný obličej. Je to jedno z nejhorších a nejbolestivějších rozhodnutí v mém životě. Vím, že když teď odejde, už nikdy se spolu nesetkáme. Jenomže vím, že je to tak správné… „Teď běž…“
Byl tiše a jen se na mě díval. Vpíjel se mi do očí, ačkoli mu to šlo přes slzy těžko.
„Nikdy, slyšíš? Nikdy,“ řekl, aniž by mě nechal něco říct, tak mě políbil. Chytil mě za týl a vpil se rty do těch mých. „Já už toho člověka našel a nehodlám se ho vzdát. Nikdo mi nebude bránit v lásce k tobě, ani nějaká zkurvená nemoc, nic a nikdo, Tome,“ zašeptal mi do rtů. Opravdu mě miluje tolik, aby byl ochotný tohle snášet? Chce být se mnou i za tuhle cenu? Vzlyknul jsem, ale mlčel jsem. Zkrátka jsem nevěděl, co mu na to říct. Pohladil mě po tváři a semkl rty k sobě. „Musíš si lehnout, odpočinout si. Budu u tebe, pokud mi to dovolíš, o což tě prosím,“ zašeptá. Aniž bych se nad tím rozmýšlel, přikývl jsem nepatrně na souhlas. Chtěl jsem, aby byl u mě. Cítil jsem se líp. Najednou už nejsem hysterický, najednou už můj život nevypadá tak černě. Myslel jsem, že to je proto, že nechci umřít, ale teď vím, že to tak není. I když nechci umřít, se smrtí jsem smířený. Každý jednou umře, někdo dřív, někdo dýl. Největší strach jsem měl z toho, co bude s Billem. Největší bolest mi působila ta nevědomost, domněnky, že mě bude nesnášet. Nejvíc jsem si ublížil tím, když jsem se od něj pokusil odtrhnout. Ale teď vím, že mě miluje a chce se mnou být i přesto, že jsem HIV pozitivní. Kvůli němu půjdu i přes mrtvoly.
„Děkuju,“ vydechl a dal mi pusinku. „Tak pojď,“ vyhledal si mou ruku.
„Nejdřív si vezmu ten prášek,“ pošeptám a volnou rukou si otřu slzy.
„Dobře, jen si ho vezmi,“ pohladil mě po paži a pustil mě. Vzal jsem si prášek, zapil ho vodou a poté sklenici odložil do dřezu.
„Jsou to… antiretrovirové léky,“ pošeptám. „Alespoň něco je na tom trochu cool, když teď zase letí retro,“ pousměju se. Kdybych na všechno koukal tak černě, tak umřu ještě dřív. Nad tím se lehce pousmál, ačkoli se mu z očí vydralo několik dalších slz a pohladil mě po zádech.
„Hlavní je, že se to léčí,“ šeptl.
„Dneska jsem byl poprvé na ozonizaci krve. Je to nějaká nová věda, co by měla ten vir ničit. Když je to takhle v začátku, pořád je prý nějaká šance, že se to nebude zhoršovat,“ skloním pohled. Ne, nemůžu nad tím nepřemýšlet. „Jsi si jistý, že… tohle chceš podstupovat se mnou? Je to… šílený.“
„Jsem si tím jistý, budu s tebou,“ objal mě kolem ramen a rozešel se se mnou do ložnice. „Třeba to bude dobré, pomůže ti to. Jak říkáš, je to v začátku, a to se dá ještě nějak snad řešit,“ pohladí mě po ramenu. „A ty jsi na sobě pozoroval nějaký změny?“
„Ne, až… teď. Začal jsem ubývat na váze a mám zvýšenou teplotu. Doktorka mi řekla, že zhubnu minimálně 10% svojí váhy a… budu mít horečky,“ semknu rty k sobě. „Taky bych měl mít průjem, kašel a časem i opary a… tak.“ Opatrně se mnou došel až k posteli, do níž mě položil.
„Broučku,“ zakňučel a pohladil mě po tváři. „Musíš se opatrovat, dávat na sebe pozor,“ šeptne a klekne si ke mně na bobek. „Pomůžu ti to svléknout, jo?“ Ach bože, nechci, aby se mnou takhle zacházel.
„Bille, ještě neumírám. Potrvá to několik let, ale jestli se mnou budeš takhle zacházet, tak umřu předčasně,“ povzdechnu. „Já chápu, že o mě máš starost, ale hodně to závisí i na psychice, víš…“
„Promiň mi to,“ sklopil provinile oči a jen mě pohladil po ruce.
„Doteď jsem žil naprosto normálně. Nic se nezměnilo. Jen budu muset vylepšit svoji životosprávu a jíst ty prášky na posilnění imunity. Chci, aby bylo pořád všechno stejný, jako to bylo dřív… až na pár výjimek. Nechci si připadat jako nemocnej chudák. Teď je mi akorát špatně z tý ozonizace. Někomu to vůbec nevadí a někdo si časem zvykne. Až si lehnu a vyspím se, tak… mi bude líp,“ semknu k sobě rty a jemně propletu naše prsty. Snad…
„To chápu. Já z tebe nechci dělat žádnýho chudáka, ale jak říkáš… teď je ti špatně a na to beru zřetel,“ pohladí mě palcem po hřbetu ruky. „Tak zavři oči a spinkej, ať je ti potom lépe.“
„Už je mi líp,“ pošeptám a podívám se mu do očí. Jak se na tohle mám dívat? Vidím, že se tím trápí, že tím trpí. Dokážu s tímhle vůbec žít?
„Dobře,“ pohladil mě druhou rukou po tváři a vpíjel se mi do očí. Mlčky jsem se na něj díval. „Chyběl jsi mi…“ pošeptá náhle, aniž by uhnul pohledem.
„Ty mně taky, Bille,“ posmutním. „Promiň, jak jsem se zachoval v tý kanceláři a tak, jenže… nevěděl jsem, co mám dělat. Zdálo se mi to jako ten nejlepší nápad.“
„Pššš, neomlouvej se, já to chápu,“ přizvedne mi zápěstí a políbí mě na něj.
Je vážně jako anděl. Seslali mi ho sem z nebe proto, aby se o mě postaral, když mi zároveň seslali budoucí AIDS? Jen jsem mu bříšky prstů přejel po hebké tváři a nakonec se smutně pousmál.
„Myslím, že si na chvíli přece jen lehnu,“ sundám si mikinu a urovnám si triko.
„Jo, jo, dobře. Já tě nebudu rušit,“ pohladil mě a zvedl se. Nejspíš už bude muset jít. Možná potřebuje jít, aby si všechno promyslel. Třeba tu vůbec nechce být. Nemůžu mu bránit a držet ho tu. Pomalu jsem ze sebe stáhnul kalhoty, aby mě netlačily, a pak jsem si lehnul pod peřinu.
„Mohl bych… u tebe zůstat?“ zeptal se nesměle. Chce tu být se mnou?
„Nemusíš nikam jít?“ optám se raději.
„Ne,“ zakroutí hlavou.
„A nemáš hlad?“ odkryji se zase trochu, abych vylezl. „Nebo žízeň?“ začnu se hrabat na nohy.
„Néé, lež,“ pousměje se a zase mě přikryje. „Nic nepotřebuju, jen tebe,“ pohladí mě po tváři jemně. Zasloužím si ho vůbec?
„Když tak si ale něco vezmi, dobře?“ povzdechnu. „Víš, že tu jsi jako doma…“
„Neměj obavy, hm?“ sklonil se ke mně a něžně mě políbil.
„Nemáš nějakej opar nebo nekousnul ses třeba?“ ujišťuji se. Tohle mě zabije. Je to… strašný. Ale za jeho zdraví mi to stojí.
„Ne, neboj,“ zavrtí hlavou a usměje se. Jen jsem k sobě semknul rty v drobném úsměvu a naznačil mu, aby si lehnul ke mně. Stydlivě se pousmál, ale potom si ke mně přisedl.
„Jen se asi svléknu, neměl bych si sem lehat takhle,“ sundal si bundu.
„Mně to nevadí, ale jak chceš. Stejně už tu mám to povlečení pěkně dlouho,“ šeptnu s úsměvem, ačkoli zároveň zarmouceně nad tou vzpomínkou, kdy jsme se tu naposledy milovali. Říkají, že se dá s kondomem normálně souložit, že to tak dělají všichni, ale já už nejspíš nebudu schopný. Nechci ho ani v nejmenším ohrozit. Už… nikdy.
„Dobře,“ přikývnul a svlékl si džíny. Zůstal u mě jen v tričku a boxerkách. Pomalu si ke mně přilehl. „Chceš ke mně?“ nastavil mi ochotně rameno. Přetočil jsem se k němu, schoval se mu do náruče a položil si mu hlavu na rameno. Potom jsem ho k sobě zahrabal do peřiny, aby mu náhodou nebyla zima. Když bude nemocný on, chytím to určitě taky a potom… Sakra. On mě hned pohladil po boku a přivinul se ke mně.
„Takhle je mi u tebe dobře,“ zašeptá.
„Mně taky,“ vydechnu. Dal jsem mu malou pusu na krk a potom jsem ho jen v tichosti hladil po žebrech. Jak mu mám říct, jestli by taky nemohl brát něco na imunitu?
„Bille?“ pošeptám.
„Ano?“
„Myslíš, že… že bys taky mohl brát něco na imunitu?“ semknu rty k sobě. „Protože když onemocníš, tak já…“ Cítím se strašně. Jsem jako… parazit.
„To víš, že jo. Přemýšlím nad tím. Zajdu si hned zítra k doktorovi a nechám si něco napsat. Klidně sním denně sto prášků,“ šeptne a dá mi pusinku na čelo. Chápe to…
„Děkuju,“ brouknu vděčně.
„Za to neděkuj, to je samozřejmost,“ pošeptá mi.
„Pořád… mi to nedává smysl. Dával jsem si pokaždé pozor,“ zavřu raději oči, aby nehrozilo, že by mi mohla uniknout nějaká neposedná slza.
„Já ti věřím,“ oddechne a přivine si mě k sobě. „Asi si dojdu na nějaké testy,“ šeptne. „Ale ne kvůli tobě. Nemám strach z toho, že bys mě nakazil. Naopak mám šílený strach z toho, že jsem nakazil já tebe, ačkoli tu žádnou možnost nevidím.“ Blázínek…
„Projeví se to až po třech měsících a tak dlouho se ani neznáme, takže… tahle možnost tu vážně není,“ ujistím ho tiše.
„To je taky pravda,“ zamyslí se.
„Nejspíš jsem si to zasloužil za všechny ty chlapy a ženský v posteli. Někde se to projevit muselo,“ vydechnu. Za většinu si člověk může sám. Já jsem toho živým důkazem.
„To neříkej, ani na to teď nemysli. Musíš myslet jen na to, že se budeš léčit a bude to dobré, nebo alespoň lepší.“ Chtěl bych teď být takový optimista. Na to jsem nic neřekl a přivinul jsem se víc k němu.
„Miluju tě,“ pošeptal tichounce a pohladil mě po ruce. Tohle je mnohem lepší než všechny jejich zázračný léčby.
„Já tebe taky,“ hlesnu přes knedlík v krku, který se okamžitě přinutím spolknout. Už žádný pláč.
„Spinkej, lež na mně jak chceš, udělej si pohodlí,“ uvolnil se.
„Nechci spát. Chci si tě užít,“ přiznám tiše. Protože ty jsi to jediné, co mám, lásko. Nic jiného nepotřebuju.
„Neboj, ještě si mě užiješ. Já ti jen tak pokoj nedám,“ pousmál se. Kéž bych to samé mohl říct já. Natáhl jsem se po ovladači a pustil alespoň nějakou hudbu. Sice se z repráků ozvalo poslední CD od Simple Plan, ale nechal jsem to hrát. Užíval jsem si jeho blízkosti a snažil se myslet jen na to nejlepší, ačkoli to bylo těžké. Ale snažil jsem se. Snažil jsem se kvůli němu.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
No můžu u toho plakat jako malá holka? Můžu… moje nejčernější myšlenka se vyplnila…:( Bože Josefe, tohle se nemělo nikdy takhle zkomplikovat…:( To je prostě… Ugh…. S těžkým srdcem říkám, že nutně potřebuji pokračování.
Tak doufam ze se nak uzdravi chudinka Doufam ze udelas stastnej konec nemam rada smutny konce.Jinak uzasna povidka
Po minulém díle už jsem tohle všechno tušila… Bill se zachoval skvěle.
Ale budou to teď mít těžké kluci 🙁
Tak jsem bohužel měla pravdu ale dnes se to da léčit a kor když to je na začatku.Bill mu určitě pomůže.
Som rada, že to Tom nakoniec Billovi povedal. Bill sa zachoval nádherne.. vidno, že Toma naozaj miluje z celého srdca a chce mu byť oporou.. len dúfam, že Tomovi liečba pomôže.
Ufff, tak tohle bylo pro mě vážně těžké číst. Je mi z toho strašně smutno, i když jsem vážně moc ráda za to, že Bill už ví, co s Tomem je. Zachoval se vážně krásně a já jsem ráda, že s Tomem zůstal a chce s ním být i nadále. Pevně věřím tomu, že tohle Tomovi pomůže a že nakonec všechno dobře dopadne. Prostě MUSÍ!
Pokiaľ to nebude omyl, tak mi to je strašne ľúto, lebo to už dobrý koniec mať nemôže:( a ja nemám rada smutné konce. Také poviedky nech sú akokoľvek dobré nedokážem prečítať znova. Bola by škoda prísť aj o túto. Lenže neverím, že by sa to mohlo nejako zlepšiť. Len ak by ma Merlin vyslyšal a v Tomovej diagnóze by lekári urobili chybu:( prosím…