autor: Dietřisko & Kentaur
Harrold
Bill
Ano, to bylo vážně milé, pomyslel jsem si trochu naštvaně. Nechat mě tu a zdrhnout. To ti jde.
Natalie, Metthew a Jeremy se asi snažili, aby mě všude provedli, všechno mi řekli a taky, abych se cítil dobře, ale já je neposlouchal.
„Můžu se vás na něco zeptat?“
„Ano, samozřejmě!“ Mohli se přetrhnout, aby mi vyhověli.
„Jaký je Tom šéf?“ Vážně mě to zajímalo. Po pravdě řečeno, nedokázal jsem si to představit.
„No… Ví, co máme dělat a dokáže to dobře vysvětlit,“ začala váhavě Natalie.
„Dobře organizuje,“ pokračoval Matthew.
„Soucítí se všemi… Snaží se všem pomáhat,“ dokončil Jeremy.
„Přesně to jsem si myslel,“ povzdechl jsem.
Atmosféra tady byla úplně jiná než na naší stanici
„A… Ehm…“ ozvala se Natalie. „Odkud se vlastně znáte?“
„Pracovali jsme spolu v CBI.“ Víc vědět nepotřebuje.
„Ale… Pak nechápu, proč dělal, že vás nezná,“ divila se blondýnka.
„Ani já. Můžu jít?“ Ptala se mě na věci, které jsem nechtěl nikomu říkat.
„Samozřejmě. Jsme rádi, že jsme vás poznali!“
Hm. Fakt krásný.
***
Ubytovali mě v hotelu. Nelíbilo se mi tam. V noci se mi – jako vždy – zdály sny o Tomovi, ale tentokrát v nich vystupoval i neznámý muž bez obličeje, který představoval Tomova přítele.
Ráno jsem se vzbudil docela rád. Hotel byl pět minut chůze od budovy Scotland Yardu – tady mě ta logika trochu zarážela, ale co už.
Nevyspal jsem se, ale neměl jsem zas tak špatnou náladu. V hale jsem spatřil někoho, koho jsem ještě neviděl. Když si mě všimnul, šel ke mně a představil se.
„Jsem Monsoon. Harrold Monsoon.“ Snažil jsem se moc nesmát. „Čekám na svého přítele,“ pokračoval muž. Smích mě okamžitě přešel.
„Mám takový pocit, že tu nemáte co dělat,“ prohlásil jsem chladně. Pozoroval jsem jeho arogantní obličej a napadaly mě různé zajímavé věci.
Tak říkáte, že spal a nůž… A tak ještě devětašedesátkrát? Ano… Ti aristokraté jsou tak nešikovní.
„Vám do toho nic není,“ prohlásil stejným tónem. V rámci zachování svého duševního zdraví jsem nereagoval.
Tom
Ráno jsem jel do práce docela brzy. Harry ještě spal, když jsem odcházel. Vzal jsem si jedno z aut, které stály před domem.
Po půl hodině sezení v kanceláři a vyplňování papírů mi zazvonil telefon.
„Ano?“
„Ahoj, Tome. Tady Harry. Můžeš, prosím, sejít k recepci?“ zeptal se.
„Eh… Jo, jistě. Proč?“ Ale na druhé straně mobilu už bylo ticho. Povzdechl jsem si a zvedl se ze židle.
Po cestě se mě Natalie ptala, kam jdu, ale já ji ignoroval. Seběhl jsem schody a dole v hale jsem uviděl dva lidi. Harryho a Billa. Do háje, co tu tihle dva spolu dělají?
Zachmuřeně jsem došel ke svému příteli a chtěl mu dát pusu, ale on se odtáhl. Bill mi věnoval dlouhý pohled a odešel. Svěsil jsem ramena a zadíval se do země.
„Tak co jsi potřeboval?“ pípl jsem tiše,
„Chci, abys se mnou večer šel na jednu akci,“ řekl a ani se na mě nepodíval.
„Ale… Já už večer něco mám…“
„To si neuděláš čas ani na vlastního přítele?!“ To říká ten pravý…
„Tak… Tak dobře,“ souhlasil jsem nakonec.
„Jakou barvu saka ti mám zařídit?“ zeptal se.
„To je jedno,“ špitl jsem. Měl jsem z tohohle rozhovoru divný pocit. Vlastně to mezi námi bylo v poslední době celé divné. Vždycky na mě byl takový hodný a všímavý a teď… Připadal mi jaksi odtažitý.
„Dobře, tak se měj,“ prohodil a bez jakéhokoliv jiného rozloučení odešel.
„Ahoj…“ řekl jsem tiše do prázdné haly.
***
Odpoledne jsme jeli navštívit rodiče Aloise Benche. Naší oběti. Rozhodlo se, že Bill bude pracovat se mnou a Natálií. A tak se stalo to, že v autě celou dobu panovalo mučivě trapné ticho.
„A kdeže jste to spolu vlastně pracovali?“ snažila se Natalie nadhodit nějaké téma.
„V New Yorku,“ odbyl jsem ji.
„A proč ses vlastně přestěhoval, Tome?“ vyptávala se dál. Zatnul jsem prsty do volantu, až mi zbělely klouby.
„Nechci se o tom bavit.“
Po dalších pěti minutách jsme konečně vystoupili. Dům rodiny Benchových byl vážně obrovský. Majordomus nás zavedl do místnosti pro hosty. Sice nám nabídl občerstvení, ale nikdo z nás si stejně nic nevzal.
Najednou se na schodech objevil pan Bench.
„Zdravím vás,“ pronesl škrobeným hlasem.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme všichni zároveň.
„Je vaše manželka doma?“
„Ne. Jela navštívit svoji matku. Aloisova náhlá smrt nás všechny velmi zasáhla,“ řekl. Pokýval jsem hlavou a podíval se na Billa. Připadal jsem si jako dřív. Jako by se za těch pět let nic nezměnilo. Avšak opak byl pravdou.
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Harrold jeden, už teď je mi strašně moc nesympatickej 😀 Ale ty Billovy představy o noži mě dost pobavily 😀
Ach jo, klucí, kéž byste se co nejdřív k sobě chovali normálně :/
Těším se na další díl 🙂
Bože, kde len Tom takého blbca ako Harrold splašil?! Má na viac a nemusí sa zahadzovať s takými magormi, lebo ten Harrold.. pripadá mi, že Toma neberie ako priateľa ale skôr ako nejakú hračku v zmysle, že všetko bude podľa mňa a ty sa prispôsob.. no som zvedavá, ako sa to bude vyvíjať a dúfam, že sa Tom Harrolda čo najskôr zbaví.
Na tom Harroldovi je mi nesympatickě už jen to jméno, natož všechno ostatní, brrr….
Harrold Monsoon 😀 "Ano, byla to náhoda, spadl úplně sám. Devětašedesátkrát." 😀 Beztak Harrold Toma podvádí s nějakou peroxidkou, já to vím 😛 Jinak, tak nějak jsem k minulému dílu zapomněla napsat, že je mi smrti Aloise strašně líto :'( Protože to, díky čemu se jmenuje Bench tak, jak se jmenuje, je už samo o sobě dost… smutný 😀
Aáá..ten Harrold! Blbeček jeden! Po dnešním díle se mi líbí ještě míň, než po tom minulém. K Tomovi se chová opravdu hnusně a chladně..nějak nechápu, proč po Tomovi chce, aby s ním šel na nějakou akci. Jestli se k němu bude chovat takhle jako teď….tak to potěš.
Jinak bych byla ráda, kdyby se už spolu kluci začali nějak pořádně bavit 😀 Ale vím, že to chce svůj čas 🙂
Díky za díl 🙂
Harrold je debil zazobanej a Toma má jen proto aby jej někdo bezpodminěčně poslouchal.