Denial 49.

BILL

Poklidně jsem u Toma nadále ležel, jen ho zlehka hladil. Netrvalo to příliš dlouho a ten drobeček usnul. Proto jsem zeslabil tu hudbu a nechal ho spinkat. Podíval jsem se na něj. Cítil jsem, jak mě tlačí na hrudi a uvnitř mě se opět tvoří ten ošklivý pocit. Zavřel jsem oči a snažil se rychle myslet na něco jiného, pozitivního, ale ono to nešlo.

Proč zrovna on? Nezaslouží si to. Na světě si užívá miliony lidí a i horším způsobem, aniž by se jim něco stalo. Jemu se to nemělo stát, je to šílené a mně se tomu nechce stále věřit. Nechci a nedokážu si přiznat, že… že mi umře. Ani na to nedokážu myslet, na což pak to vyslovit. Život bez něj pro mě jednoduše neexistuje. Vím, co se dělo během těch pár dnů. On je jednoduše součástí mého života a já bez něj už neumím být, ani nechci. Jenže jednou přijde den, kdy to nastane a já tu zůstanu sám. Jediný, kdo mi na světě zbude, je Nicol a nebýt jí, ukončil bych to společně s Tomem. Jenže… i ona vyroste, má mámu a tatínka za chvilku potřebovat nebude. Jednoduše… budu se s tím muset smířit, ačkoli budu dělat všechno proto, aby žil, a to co nejdéle to jen půjde. Nepřestanu bojovat, i kdybych pro to měl udělat cokoli. Kdyby to šlo, nejradši bych mu všechno své zdraví, které v těle mám, předal. Kdybych pro něj mohl cokoli na světě udělat, tak to udělám a nezaváhám. Jenže já můžu maximálně dbát na svoje zdraví, aby se ode mě čehokoli nenakazil. Samozřejmě musím být opatrný, aby nedošlo k žádnému přenosu. Mmm, bože, i když ho líbám, tak se bojí.

Vždyť je to tak mladý, krásný kluk. Proč zrovna on? Kde je nějaká spravedlnost. Cítil jsem jen, jak mi tečou slzy, ale nedbal jsem na to. Jen jsem si je setřel, hlavně abych jej neprobudil. Potřeboval klid, odpočinek a spoustu síly.

Ani jsem nepočítal, jak hodiny utíkaly. Bylo ale už kolem čtvrté, když se Tom probudil. Ujišťoval mě, že je mu lépe a že mu spánek pomohl, za což jsem byl velmi rád. Ovšem tentokrát přišlo i na mé povinnosti. Musel jsem jet domů. Ačkoli se mi od něj nechtělo a teď už vůbec, jelikož jsem se o něj chtěl starat a vědět, že je v pořádku, musel jsem domů. Jako správný tatínek, který už tyhle pudy má, jsem mu řekl, aby ležel a odpočíval. Donesl jsem mu něco k jídlu i pití a požádal ho, opravdu požádal, aby to snědl a byl v klidu. Měl jsem o něj prostě starost. Bohužel jsem pak musel tedy odjet.

Jakmile jsem došel domů, Barbara mě chytla už v obýváku a začala se vyptávat, co se mnou je. Dle jejích očí jsem byl prý bledý, nevypadal jsem příliš dobře. To je mi novinka, když jsem pár dnů nespal a jsem živ o kávě. Neměl jsem na ni opravdu náladu, takže místo odpovědi na otázku „kde jsi byl“ jsem jí poslal do háje. Nestarala se o mě, tak to nebude dělat ani teď. Šel jsem nahoru, abych si něco vyřídil. Chtěl jsem si zajet co v nejbližší době k lékaři, abych dostal ty léky na imunitu. Ovšem ani tam mě Barbara nenechala v klidu. Mezi námi vznikla hodně velká a odporná hádka. Vyčetla mi pomalu i to, že dýchám. Největší sranda pro mě ovšem byla, když mi řekla, že se nestarám o rodinu. Tohle je vrchol všeho. Už mám až po krk těch jejích keců, nesnesu ji. Kdyby si prožívala to co on! Uvědomila by si, co jsou to problémy. Že kurva není problém, že se jí zlomil nehet a musí na manikúru místo toho, aby vyzvedla malou. Problém je to, že člověk, kterého miluju a dal bych pro něj život, je smrtelně nemocný. To jsem se naštval a začal si balit věci do první cestovní tašky, kterou jsem měl po ruce. Musím pryč, musím, nebo ji zabiju.

Bylo mi opravdu jedno, co si o mně ta kráva myslí, měl jsem chuť jí jednu fláknout za to, jak se chová. Upřímně jsem litoval toho, že tady nechám Nicki, ale teď jsem to udělat musel, jinak bych asi udělal nějakou hloupost. Měl jsem plnou hlavu Toma, toho co se mu stalo, téhle pizdy, která si na mě akorát otevírala tu svou nevymáchanou držku, do toho všeho práce. Jednoduše jsem to někde musel rozseknout a jít si za tím, co je pro mě v životě nejdůležitější, což je Tom. Byl jsem rozhodnutý, že tady Nicki nenechám, ale k Tomovi ji teď příliš brát nemohu, musím jednoduše něco vymyslet.

Umlčel jsem Barbaru, až když jsem si dobalil, nebo jsem v to alespoň doufal. To ovšem začala vyvádět, že ji nemohu opustit. Nad tím jsem se už jen sám pro sebe usmál a šel za malou. Byla chudinka vykulená, co se děje, ale vysvětlil jsem jí, že je Tomi nemocný a je třeba, abych se o něj staral. Vysvětlil jsem jí také, že za ním teď moc nemůže, protože by ji mohl nakazit a ona jeho taky, protože je slabý. Nemělo cenu to brát dopodrobna. Pro mě bylo hlavní, že mi Nicki ještě dala za pravdu a vyslala mě za ním s velkým pozdravem a pusinkou. Tak jsem se s ní na nějakou dobu rozloučil, ale slíbil jsem jí, že jí budu vozit ze školky a budu za ní chodit. Ona mě ovšem hnala za Tomem. Ještě že ta to chápe a podporuje mě.

Hodil jsem si tašku na zadní sedadla do auta a rozjel se. Ačkoli bych neměl za jízdy telefonovat, vytočil jsem Tomovo číslo. Doufal jsem, že mi to zvedne. Nesluší se to, abych k němu jen tak přijel, ne teď. Ačkoli trvalo poměrně dlouho, než to vzal, nakonec vyzvánění utichlo a ozval se Tomův hlas: „Ahoj, to už mě kontroluješ nebo sis tu něco zapomněl?“ Zněl poměrně pobaveně. Nad tím jsem se musel maličko usmát. Zlatíčko, má pravdu.

„Ahoj, trošku kontrola, mladý pane. Hlavně… mohl bych za tebou ještě přijet? Jen na chviličku. Právě jsem si sbalil a prásknul dveřma,“ řeknu narovinu. „Nechci tě otravovat, jen bych tě chtěl dneska ještě vidět a zkontrolovat, jak jsi snědl to, co jsem ti tam dal,“ pokusím se odlehčit maličko situaci.

„Ahm… sbalil a prásknul dveřma?“ udiví se. Chytil se správné věty z toho, co jsem mu řekl. „Proč? Stalo se něco, Bille?“ zvážněl.

„Už tam nebudu, nechci tam s ní být. Pohádali jsme se a já bych ji musel zabít za to, jak se chová,“ vydechnu.

„Aha…“ vydechne také. „Tak dobře. Když jsem říkal, že tu jsi doma, tak jsem to myslel vážně. Za jak dlouho tu asi tak budeš? Já jen, abych ti hodil z balkonu klíče, protože nejdou zvonky…“ zeptá se. Ah, neříkal jsem to proto, abych se k němu nakvartýroval.

„Lásko, děkuju, ale to nejde. Já to neříkám proto, abych se k tobě nastěhoval.“

„…což není vůbec špatná nabídka,“ dodá tiše. „Ale chápu.“ Přebral si to zase jinak, to jsem nechtěl.

„Nerozumíš mi. Nemůžu u tebe být proto, že tě nemůžu otravovat. Jinak s tebou chci být pořád a ty to víš. Nemám strach.“

„Neotravuješ mě, Bille,“ vydechne smutně. „Naopak, když tu jsi, mám pocit, že jsem alespoň k něčemu dobrý…“ K něčemu dobrý. On pro mě znamená všechno.

„Když to bereš takhle, ty můj miláčku milovanej, tak na to šlapu a jsem u tebe za deset minut,“ šeptnu. „A děkuju,“ dodám.

„Budu tě čekat,“ usmál se do telefonu. Opravdu budu u něj. Jak to je krásná představa, ještě kdyby byl zdravý.

„Dobře, těším se,“ brouknu. „Prozvoním tě, až budu u domu, hm?“

„Dobře, tak zatím ahoj,“ rozloučil se se mnou.

„Ahoj,“ pousmál jsem se do telefonu a ukončil hovor.

Rozjel jsem se potom o něco rychleji a mířil rovnou k němu. Po cestě jsem ještě něco skočil nakoupit, aby tam něco měl a nemusel hned do obchodu. Potom jsem u něj do pár minut už byl. Zaparkoval jsem, vzal si tašku se svými věcmi a i s nákupem. Prozvonil jsem ho a podíval se nahoru na balkon. Tom už tam čekal zabalený v dece. Brouček můj, jak už mě vyhlíží. Má štěstí, že má tu deku, jinak bych mu naplácal.

„Pozor na hlavu,“ zavolal se smíchem a pustil dolů svazek klíčů. Zasmál jsem se a chytil je.

„Díky, hned jsem u tebe,“ usměju se a potom se už rozejdu dovnitř.

„Je to ten dlouhej s fialovou čepičkou,“ volal na mě seshora. „A od bytu s tou červenou.“ Ještě, že to řekl. Možná bych odemykal tři hodiny jinak.

„Okay, děkuju,“ zavolal jsem na něj ještě a potom už odemykal. Hlavně rychle, ať už jsem u něj. V rychlosti jsem vešel, rovnou chytil výtah. Jakmile jsem vystoupil, prošel jsem chodbou a odemkl si. V tichosti jsem vešel a zase za sebou zavřel.

„Tak mě tu máš,“ usměju se a zuju si boty v malé chodbičce. Tom čekal u dveří od obýváku stále s dekou kolem ramen. Když mě uviděl, tak se ke mně s úsměvem rozešel. Musím si ho opatrovat. Nedovolím, aby se mu něco stalo. Nesmí se mu přitížit. Odložil jsem tašky na zem a nastavil mu svou náruč.

„Pojď ke mně, ty můj broučku,“ pošeptám s úsměvem.

„Ahoj,“ broukne s úsměvem a obejme mě kolem krku, aniž by si sundal deku, takže mě s ní částečně zakryl taky. Slyšel jsem, jak spokojeně vydechl nosem.

„Ahoj,“ zašeptal jsem a pohladil ho po bocích. „A teď si tě budu rozmazlovat,“ zaculím se. „Jsem… strašně rád, že jsem tady a s tebou.“

„Já taky,“ stáhne mě v sevření pevněji. Nejradši bych se s ním pořád mazlil, tulil se k němu a tiskl ho. Potřebuju vědět, že ho mám u sebe a v tenhle čas ještě více. Maličko jsem se poodtáhnul a nahnul se k němu. Jemně jsem ho políbil a nosem se poté pomazlil s tím jeho.

„Já vím, že máte s Barbarou problémy, ale nechci, abys tu byl jen kvůli tomu, že… že mám teď tohle. Řekni mi, prosím, že jste se opravdu pohádali,“ pošeptá smutně, přičemž se mi zadívá do očí. Jak mu to jen dokázat. Nechci, aby to bral takhle.

„Tome, my jsme se pohádali a dost hnusně. Kdyby mohla, tak mě snad zfackovala a já jí taky. Není to kvůli tomuhle, ale přiznávám, že chci být s tebou. Nechci, abys tu byl na všechno sám. A stejně… po celou tu dobu jsem si přál být s tebou, i kdyby se tohle nepřihodilo.“

„To děkuju…“ skloní s úsměvem pohled. „Jsem rád, že tu jsi… že tu budeš,“ pohladí mě po šíji.

„Jen pokud ty chceš,“ chytnu ho něžně za bradičku.

„Chci tě tu napořád,“ pousměje se nesměle. Jen aby mu to vydrželo.

„Aby sis to nerozmyslel,“ zaculím se. „Budu ti lézt na nervy a bude to,“ polechtám ho něžně na bříšku.

„Budu si tě užívat, dokud můžu,“ usměje se smutně a skloní pohled. Ztěžka se nadechl, polkl a zase vzhlédl. Je to začátek, nesmí to takhle vzdávat. Může se to zlepšit, pořád je nějaká naděje.

„Tak si pojď vybalit. Zatím jsem ti udělal místo ve skříni a uvolnil ti poličku v koupelně,“ vzal si ode mě nákupní tašku a nakouknul do ní. „Heh, děkuju. Půjdu to sklidit, ty si zatím vybal.“

„Jsi hodnej, děkuju,“ usměju se. Šel jsem si tedy vybalit, jak řekl. Nechtěl jsem, aby si říkal, že je nějaký chudák. Nechtěl jsem se k němu tak chovat, sám řekl, že to nechce. Když jsem to v rychlosti udělal, šel jsem za ním do kuchyně. Zezadu jsem ho objal, když tam krájel nějakou zeleninu. Ohlédl se na mě a usmál se.

„Budeš chtít něco k jídlu? Já jsem ještě nejedl, takže si dáme něco spolu, hm?“ navrhne mi. Aaa, že já mu dám na zadek.

„Teď ses prozradil, že jsi nejedl, ačkoli jsem ti tam donesl jídlo,“ pohrozím prstem a usměju se. „S tebou si rád něco dám, hm? A můžu ti nějak pomoct?“

„Já jsem to snědl, ale už to jsou tři hodiny, Bille,“ zasměje se. To má štěstí. „No mohl bys mi říct, co bys rád,“ otočí se ke mně čelem.

„No, jen aby,“ zaculím se na něj. „Já nevím, co by sis dal ty? Máš na něco chuť?“

„Ani ne,“ pousměje se. „Nemam poslední dny chuť na nic.“ To je špatný. Teď by naopak měl jíst a dost zdravě.

„To se musí změnit. Něco spolu vymyslíme, hm?“ pohladím ho po paži. „Co bys radši, slaný nebo sladký? Nebo mám něco objednat, dojet koupit?“ nabídnu se.

„Nikam už nechoď,“ přivine se ke mně. „Mohli bychom si udělat domácí pizzu,“ usměje se.

„To je dobrý nápad,“ obejmu ho jednou rukou a druhou rukou jsem mu přejížděl po boku.

„Zabere to sice dost času… zvlášť když budeš vařit s amatérem, jako jsem já,“ zasměje se, „ale není kam pospíchat, ne?“

„To jsme dva amatéři,“ usmál jsem se vlídně. „A jak říkáš, není kam pospíchat.“

„Jo, já už nemam kam pospíchat,“ pousměje se.

„Tohle nechci slyšet, hm? Neuvažuj takhle. Mám s tebou ještě velké plány, lásko,“ umlčím ho polibkem. Na to nic neřekl. Jen se ode mě odtrhl a trochu sklonil hlavu.

„Co Nicki?“ zeptá se tiše.

„Mám tě od ní moc pozdravovat. Vůbec se nezlobila, že za tebou jdu, naopak. Jen se jí po tobě stýská a ráda by tě viděla. Kdybys chtěl, tak ji někdy přivedu. Jen se neboj,“ obejmu ho a přivinu si ho k sobě. On se mi však vzepřel a odtáhl se. Beze slov se ke mně otočil zády. Chvíli tam jen tak stál zapřený rukama o linku, až se zhluboka nadechl. Viděl jsem, jak se lehce chvěl. Ach jo, nemyslel jsem to zle. Naopak ho chci podpořit, aby se nebál. Je opatrný a já se taky snažím. Tohle bude nějakou dobu trvat, než si zvykneme. Je to příliš čerstvé.

„Nemyslel jsem to špatně,“ stoupnul jsem si k němu a jen mu sjel opatrně po zádech.

„Já vím, že ne,“ hlesne. „Jen je těžký přijmout, že už nikdy nebudu mít nic z toho, co jsem mohl mít,“ šeptne a otře si slzy. „Omluv mě na chvíli,“ vydechne a odejde z kuchyně.

„Tak to není,“ zašeptám více méně sám pro sebe a zůstanu tam. To jsem tomu dal. Tohle jsem opravdu nechtěl. Sklopil jsem hlavu a jen jsem čekal, až přijde. Nechtěl jsem za ním lítat, zvlášť když řekl, že chce být sám. Nebo lépe – abych ho omluvil. Nakonec jsem se dal do krájení zeleniny. Vzal jsem si nějaké ingredience, abych se mohl dát do té pizzy, ale nechtěl jsem to dělat bez něj. Po nějaké době se Tom vrátil. Ještě se mu leskly oči, ale vypadal už klidně. Podíval jsem se na něj a nechal všeho vaření.

„Jdeme teda na to?“ promne si ruce. Nemyslím si, že by se na mě naštval. Jen se s tím vším nemůže vyrovnat, a to je pochopitelné. Ani já to nedokážu přijmout.

„Jo, jo,“ přikývnu a semknu rty k sobě. Prohlédl si, co jsem tu zatím udělal, pokýval pro sebe hlavou a vyndal zbytek věcí, které byly potřeba.

„Budeš to chtít válet ty nebo mám já?“ zeptá se pobaveně. „Pak to tu poházíme po kuchyni, jak se patří…“ zasměje se, „a pak tam dáme ingredience.“

„Zkusím to rozválet, aspoň se pobavíš, jakýho máš doma umělce,“ pousměju se. Nad tím se usmál a pohladil mě po zádech.

„Jakýho mám já doma?“ broukne s úsměvem.

„Hmm a je jenom tvůj,“ šeptnu, načež se nevinně usměju. Tom mě zboku objal kolem pasu a dal mi pusu na rameno.

„A je ze všech nejúžasnější,“ doplní mě.

„Ne, to není pravda, protože ten nejúžasnější je můj,“ usměju se a chytnu ho za předloktí.

„Ale já nejsem umělec,“ zasměje se, načež se ke mně přitiskne.

„Ty jsi můj miláček a to je ještě víc,“ usměju se a skloním se k němu. Se smutným úsměvem mě pohladil po paži a dal mi pusu. Oplatil jsem mu ji a pousmál se.

„Tak se do toho dáme, hm?“

„Bude to tak lepší,“ odsouhlasí a pomalu se odtáhne. Na to jsem zrovna nemyslel, ale dobře. „Takže…“ vezme se smíchem do ruky mouku a zadívá se na recept. Pomalu jsme se do toho našeho uměleckého díla pustili. Zezačátku to byl docela boj, hlavně mezi mnou a válečkem, ale úspěšně jsem vyhrál. Netrvalo nám to ani příliš dlouho, naflákali jsme na těsto vše, co jsme měli rádi. Hodně šunky, sýru, zeleniny a kečupu. Nakonec jsme to dali upéct. Teď už nezbývalo nic jiného, než se modlit, aby to bylo k jídlu.

„A ještě jeden kousíček za Billyho,“ zaculím se a dělám Tomovi před pusinkou letadýlko. Leželi jsme v obýváku na pohovce, koukali na televizi a hlavně jedli. Snažil jsem se do něj nacpat posledních pár kousků, protože i on mě pěkně přecpal. „No tak, honem, jinak bude Billy plakat,“ zaculím se.

„Já už nemůžu, Billouši,“ smál se a snažil se posadit, abych mu to nemohl nacpat do pusy. Alespoň jsem ho trošku rozveselil. Snažil jsem se mu odvést myšlenky, dělal jsem ze sebe šaška, ale on se smál. To bylo to, co jsem si přál. Miloval jsem jeho smích. Jenže jsem byl rychlejší, obkročmo jsem si nad něj kleknul a zapřel se za ním o opěrku.

„Jak jsi mi to řekl?“ polechtám ho na bříšku a zasměju se.

„Billouši,“ zahihňá se a začne sebou vrtět, jak by to dělala i Nicki.

„Já ti dám Billouše, koukej to sníst, Tomane,“ rozesměju se a lechtám ho.

„Uhhh, ne, ne, prosím,“ smál se na celý obývák a snažil se mi vyvléct.

„To máš za toho Billouše,“ brouknu a lechtám ho až u podbřišku. Nakonec se tak zasmál, že otevřel pusu a já mu tam nacpal kousek té pizzy. Joo! Povedlo se, ha! Vítězně jsem se zasmál a zatleskal si. Tom se zadusil a se smíchem mě ze sebe skopnul. Poté se posadil a v klidu to snědl. Jen jsem se usmál a pohladil ho po tvářičce.

„Vidíš, jak to jde.“

„Hajzle. Za to budeš spát na zemi,“ natáhne se se smíchem pro minerálku.

„No dobře, budu ti dělat kobereček,“ zasměju se a podám mu ji, jelikož ji mám u sebe blíž.

„By ses divil, kdybych se po tobě prošel,“ napije se pobaveně. „Děkuju.“

„Za nic,“ odvětím. „Náhodou, prima masáž. Můžeme to vyzkoušet.“

„Fajn. Na zem,“ ukáže prstem a se smíchem se zvedne. Jak myslíš, já jdu na zem. „Ale uvědom si, že jsi do mě nacpal před chvílí tak kilo navíc,“ varuje mě.

„Nevadí,“ zasměju se a položím se na zem, na břicho. Klidně jsem zavřel oči a položil si ruce podél těla. „No šup.“ Chvíli nic, ale nakonec si mi sednul obkročmo na zadek.

„Hyjé, koníčku,“ poskočil na mně se smíchem a začal mi šťourat prsty do žeber. No to si dělá srandu. Tohle nepřežiju. To jsem se ovšem začal přímo chechtat. Vrtěl jsem se pod ním a smál se na celý obývák. Potom jsem se vzepřel a prostě si s ním kleknul na čtyři, i když mi ten smích ubíral na síle. Udělal jsem s ním pár ‚kroků‘ a potom si zase se smíchem lehnul.

„Ještě, ty stará klisno,“ plácne mě za stálého smíchu po stehně a zase na mně poposkočí. Oh, ona to není taková sranda, já se z něj zblázním.

„Já tě nakopnu,“ zasměju se a rozejdu se s ním po čtyřech dál. Pokusil jsem se zařehtat jako kůň, ale vyšel ze mě nějaký pazvuk. Tomu jsem se začal smát ještě víc a Tom se mnou. Zapřel se mi rukama vedle hlavy a nadzvedl se, abych se mohl otočit na záda. Když jsem tak udělal, opatrně na mě dosedl a poté si i pomalu lehl. S úsměvem mě dlouze políbil. To je nádherná odměna. Za to bych ho vozil klidně celou noc a den.

„Mmm,“ zavrněl jsem spokojeně a sjel mu opatrně rukama po zádech. Polibek jsem mu oplatil a vzápětí mu dal další. Posunul se po mně výš, pohladil mě po hlavě a začal mě opatrně líbat, jako by se bál. Zavřel jsem oči a začal mu to něžně oplácet. Nechtěl jsem, aby se bál. Byl jsem vůči němu taktní, líbal jsem ho opatrně a pomalu. Pozvolna jsem zapojil i jazyk. Tiše oddechl nosem, avšak můj jazyk do úst přijal. Začal se s ním mazlit svým. Kroužil kolem něj anebo ho jen tak hladil. Pohladil jsem ho po zádech a nakonec v dlaních jemně zmáčkl jeho boky. Přejel jsem mu po nich a sjel zvolna ke stehnům, ale poté jsem se vrátil zase na boky. Nepřestával jsem ho líbat, ba naopak. S jeho rty jsem se doslovně mazlil a ošetřoval je.

Ačkoli spolupracoval a vše mi oplácel, zdál se mi bázlivý. Otřel se nosem o můj, přičemž mě pohladil po tváři a ještě jednou mě dlouze políbil. Oplatil jsem mu to, nemohl jsem se od něj vůbec odtrhnout. Byla to pro mě tak dlouhá doba, co jsem ho nelíbal, nedotýkal se ho. Tom se pomalu odtrhl. Podíval se mi do očí a sjel mi palcem po tváři. Nejspíš jsem mu také chyběl, jelikož se ke mně nakonec znovu sklonil a věnoval mi několik láskyplných polibků. Asi to opravdu cítí stejně. Ta doba, co jsem s ním nebyl, mi přišla jako několik let. Bylo to hrozné, já bez něj opravdu neumím být. Nad tím jsem se pousmál, vyjel mu jednou dlaní po zádech a přichytil ho za týl, čímž jsem si ho k sobě stáhl zase o něco víc.

„Miluju tě,“ zamumlal jsem.

„Já tebe víc,“ vydechne mi do rtů tiše, načež mi něžně nasaje spodní ret. Mmm, je úžasný. Pokrčil jsem trošku nohy a dál si jej u sebe držel. Pootevřel jsem víc rty a jazykem mu opatrně po horním rtu přejel. Poté jsem ho začal znovu líbat. Ačkoli mě přichytil za bradu, jako by se chtěl odtrhnout, nakonec mi podlehl a sjel mi prsty až na krk. Položil se na mě celou vahou, jako by chtěl být u mě ještě víc, než byl dosud. Přesně tohle na něm miluju. Jak si mě žádá a dává mi to plně najevo.

„Mhhh,“ vzdychl jsem tiše a tiskl se proti němu. Líbal jsem ho s takovým citem a zároveň s vášní. Po chvilce jsem ho ale chytl a přetočil ho pod sebe. Klekl jsem si nad něj a zvolna na něj dolehl, abych ho nezalehl. Pohladil jsem ho po tváři, přes ouško a přichytil jej za týl, až jsem mu přizvedl hlavičku. Tolik ho miluju, tolik ho chci, pane bože. Toužebně vzdychl a sjel mi dlaněmi po zádech. Jeho polibky začínaly být dychtivější a náruživější stejně jako jeho dlaně, kterými si mě k sobě tisknul. Nosem jsem slabě zafuněl a prohnul se v zádech. Trošku jsem se na něm zhoupnul, ale jen zlehka. Zase jsem mu hlavičku pustil a vyjel dlaní k jeho čelisti, přidržel jsem si jej. Jemně mi zmáčkl v dlani zadek a poté si mě k sobě přivinul. Teď se určitě nebude chtít milovat. Na jednu stranu to chápu, ale myslím si, že teď se už nemůže nic stát. To nejhorší se stalo a z toho se nedostaneme. A abych byl upřímný, já se nebojím. Věřím mu a vím, že by mi schválně neublížil. Trochu zvolnil. Už si s mými rty jenom tak pohrával. Zakroutil jsem se na něm a začal si s jeho jazykem hrát mimo ústa. Nad tím se však tiše zasmál a jak se začal smát, přestal spolupracovat.

Poodtáhl jsem se a zasmál se taky. „Copak?“

„To nic. Promiň,“ položí mi s úsměvem ruku na rameno.

Dal jsem mu pusinku a uculil se. „Nádherně líbáš, víš o tom?“

„Párkrát už jsi mi to říkal,“ pohladil mě ve vlasech, ale ruku mi nechal na temeni. Ani se nedivím, on líbá neskonale. Začal mě tam něžně škrabat a hladit, jako mi to dělával i dřív.

„Mmm,“ přivřel jsem oči a tiše oddechl. Bylo mi to příjemné a to on moc dobře věděl.

„Děkuju,“ šeptl náhle a dál mě jemně hladil, přičemž mě pozoroval.

„Za co děkuješ, miláčku?“ pošeptám tiše a pootevřu rty. Uvolnil jsem se. Miluju to a on to ví. Vždycky se tak pěkně uvolním, uklidním.

„Za to, že jsi,“ vydechl sotva slyšitelně. Pozvedl hlavu a s něhou se mi vpil do rtů. Nestačil jsem mu ani odpovědět, jelikož jsem jej začal zvolna líbat. Pohladil jsem ho po tváři a zavřel oči. Mělce oddechl a zase se uvolněně položil. Víc jsem se nad něj nahnul a tím se i nadzvedl, alespoň jsem ho netížil. Líbal jsem ho s veškerou láskou, opravdu jsem se snažil. Chtěl jsem, aby to cítil.

„Já děkuju, za to, že jsi ty a že tě mám,“ pošeptám mu a znovu se mu vpiju do rtů. Bezmocně mi vydechl na rty, přichytil si mě za bradu a začal mě vášnivě líbat. Nikdy se ho nevzdám. Miluju ho a to nic a nikdo nezmění.

autor: Mischy & Turmawenne